Mo Hayder

Mo Hayder

Jack Caffery 03. Rituál

1

13. května

Krátce po obědě onoho květnového úterý, v téměř třímetrové hloubce bristolského „plovoucího přístavu“, sevřela policejní potápěčka seržantka „Blecha“ Marleyová svými prsty v potápěčské rukavici lidskou ruku. Trochu zaražená, že ji našla tak snadno, kopla lehce nohama a rozvířila na dně bláto a motorový olej. Její těžiště se přitom přesunulo dozadu, což zvýšilo vztlak jejího těla a ona začala stoupat. Musela se sklonit, vklínit levou ruku pod pontonové nádrže a vypustit z potápěčského obleku trochu vzduchu, aby stabilizovala svou polohu, klesla zpátky na dno a získala čas k ohmatání objektu.

Dole vládla černočerná tma, jako by měl člověk obličej v bahně, takže nemělo smysl pokoušet se pohledem zjistit, co drží před sebou. U většiny ponorů v řekách a přístavech bylo nutné provádět všechno hmatem, takže Blecha musela být trpělivá a počkat, až vjemy o tvaru onoho objektu přejdou z jejích prstů přes paže až do mozku a vytvoří tam vizuální obraz. Jemně ruku ohmatala, zavřela oči a spočítala prsty, aby se ujistila, že je skutečně lidská. Poté začala identifikovat jednotlivé prsty: nejprve prsteníček, který byl ohnutý směrem od ní, z čehož se dalo vyvodit, že ruka spočívá dlaní nahoru. Musela úporně přemýšlet, aby si představila, v jaké poloze asi tělo leží – pravděpodobně na boku. Zkusmo za ruku zatáhla. Místo aby však narazila na odpor hmotnosti těla, ruka volně vyplavala z bahna směrem k ní. Tam, kde mělo být zápěstí, trčela jen syrová kost a chrupavka.

„Seržantko?“ ozval se jí ve sluchátku strážník Rich Dundas.

Jeho hlas zněl v klaustrofobické temnotě tak blízko, že se Blecha vylekala. Dundas stál na přístavní hrázi a sledoval její postup spolu s povrchovým asistentem, který jí odmotával lano a kontroloval komunikační panel. „Jak to tam vypadá? Jsi přímo na označeném místě. Vidíš něco?“

Svědek se zmiňoval o ruce. Prý nezahlédl celé tělo, ale pouze ruku, což všechny členy týmu znepokojilo. Nikdo se ještě nesetkal s

případem, kdy by mrtvola plavala na zádech – v důsledku rozkladného procesu plavaly všechny mrtvoly obličejem dolů, přičemž paže a nohy volně visely ve vodě. Ruka tudíž byla tím posledním, co se dalo z mrtvoly vidět. Blecha však nyní zjišťovala něco jiného: tato konkrétní ruka byla v nejslabším místě zápěstí oddělená – žádné tělo na ni nenavazovalo. Svědek tedy nezahlédl mrtvolu, která by v rozporu se všemi fyzikálními zákony plavala na zádech. Přesto na jeho výpovědi něco nehrálo. Blecha ruku obrátila a v duchu si představila, v jaké poloze spočívala – myslela na všechny drobné detaily, které bude potřebovat při vlastní svědecké výpovědi. Ruka nebyla pohřbená.

Nedalo se ani říci, že by byla zahrabaná v bahně. Prostě jen tak ležela na dně.

„Seržantko? Slyšíš mě?“

„Jo“ odpověděla Blecha. „Slyším tě.“

Sebrala ruku, jemně ji uchopila a pomalu se vznesla nad bahno na dně přístaviště.

„Seržantko?“

„Jo, Dundasi. Jo. Jsem tady.“

„Máš něco?“

Blecha polkla. Otočila ruku tak, aby prsty ležely na prstech její dlaně. Měla by Dundasovi ohlásit „pět zvonů“ neboli nález. Ona to však neudělala. „Ne,“ řekla místo toho. „Ještě nic. Zatím ne.“

„Co se tam děje?“

„Nic. Ještě se o kousek posunu. Dám ti vědět, až budu něco

mít.“

„Dobře.“

Zabořila jednu ruku do svinstva na dně a přinutila se přemýšlet

s čistou hlavou. Nejprve jemně škubla za lano, přitáhla si je k sobě a nahmatala další třímetrový díl. Na hladině to působilo dojmem, že se lano přirozeně odvíjí – že se Blecha sune po dně. Jakmile našmátrala značku, přidržela si lano mezi koleny, aby na ně dál vyvíjela tlak, a lehla si do bahna tak, jak to učila ostatní členy týmu v případě, že je postihne zahlcení CO2 a budou si muset odpočinout: obličejem dolů, aby se jim nezvedla maska, a koleny lehce v bahně. Nalezenou ruku si přitom držela blízko u čela, jako by se k ní modlila. Ve sluchátkách

zabudovaných do helmy slyšela jen ticho a jemná šumění otevřené linky. Když nyní dorazila k cíli, měla chvíli času. Odpojila si od masky mikrofon, na vteřinku zavřela oči a zkontrolovala rovnováhu. V duchu se soustředila na pomyslný červený bod, sledovala ho a čekala, až se roztančí. Nestalo se. Bod zůstával pevně na místě. Blecha téměř dokonale znehybněla a jako vždy čekala, co se bude dít dál.

„Mami?“ zašeptala a nenáviděla svůj hlas, který se v helmě ozýval tak procítěně, tak šumivě. „Mami?“

Čekala. Nic. Jako vždycky. Silně se soustředila, přičemž lehce tiskla kosti nalezené ruky, až jí tento neznámý kus masa začal připadat napůl povědomý.

„Mami?“

Něco jí vniklo do očí a začalo ji štípat. Otevřela je, ale nic tam nebylo: jen obvyklá zatuchlá černota masky, kalné zahnědlé stíny bahna vířícího před ochranným krytem a k tomu všeobjímající zvuk jejího dechu. Musela přemáhat slzy. Chtělo se jí to říct nahlas: Mami, prosím tě, pomoz mi. Včera v noci jsem tě viděla. Opravdu jsem tě viděla. A vím, že se mi snažíš něco sdělit – jenže to neslyším správně. Prosím tě, pověz mi, co ses mi snažila říct.

„Mami?“ zašeptala. „Maminko?“ dodala vzápětí, přestože se v tom okamžiku styděla sama za sebe.

Hlas jí obletěl hlavu a ozvěnou se k ní vrátil, jenže tentokrát to neznělo jako Maminko, nýbrž jako Idiote, ty idiote. Blecha zaklonila hlavu a začala zhluboka dýchat, přičemž se usilovně snažila potlačit slzy. Co čekala? Proč se jí chce plakat vždycky pod vodou, na tom nejnemožnějším místě – proč je jí do pláče právě v masce, kterou si na rozdíl od sportovních potápěčů nemůže sundat? Možná bylo přirozené, že na podobných místech více vnímala máminu blízkost, ale bylo v tom i něco jiného. Voda pro ni od nepaměti představovala prostředí, kde se dokázala soustředit, kde pociťovala jakýsi zvláštní splývavý mír, jako by v sobě tam dole dokázala otevřít kanály, které na souši otevřít neuměla.

Počkala ještě několik minut, až slzy bezpečně pominou a ona bude mít jistotu, že si po vynoření nebude muset zakrývat oči a neudělá ze sebe hlupáka. Nato si povzdechla a zvedla odtrženou ruku. Musela si

ji přistrčit tak těsně k masce, až se lehce dotýkala plexisklového průzoru, protože jinak by ji při této viditelnosti vůbec neodlišila od okolí. A když se pak na ruku podívala zblízka, uvědomila si, co jí na ní připadalo podivné.

Zastrčila si kabel mikrofonu zpátky. „Dundasi? Jsi tam?“

„Co se děje?“

Obrátila ruku necelý centimetr od průzoru a prohlédla si zašedlé maso s roztřepenými konci. Svědkem, který tu ruku zahlédl, byl jeden starý chlapík. Viděl ji jen na vteřinku, když byl venku s vnučkou v batolecím věku, která si chtěla za bouřky vyzkoušet nové růžové holínky. Choulili se pod deštníkem a dívali se, jak do vody dopadají dešťové kapky, když vtom ruku zahlédl. A Blecha ji teď našla přesně v místě, které jim svědek označil – zasunutou pod pontonem. Jenže on ji za této viditelnosti v žádném případě nemohl na dně vidět. Z pontonu se nedalo dohlédnout hlouběji než patnáct centimetrů pod hladinu.

„Blecho?“

„Jo, zrovna jsem přemýšlela – pamatuje si někdo tam nahoře, že by tu někdy byla jiná než nulová viditelnost?“

Nastalo ticho, během něhož se Dundas radil se členy týmu na přístavní hrázi. „Ne, seržantko,“ ozval se po chvíli. „Nikdo.“

„Takže sto procent času je tady viditelnost nula?“

„Řekl bych, že je to vysoce pravděpodobné, seržantko. Proč?“

Blecha opět položila ruku na dno přístavu. Musí se sem vrátit se sadou na odebírání důkazů z končetin – v žádném případě nemůže vyplavat s rukou na hladinu, a přijít tak o drahocenné důkazy avšak momentálně se držela linie pátrání a snažila se přemýšlet: chtěla přijít na to, jak mohl svědek tu ruku pod vodou vidět. Cosi jí blesklo hlavou, ale když se snažila tu myšlenku uchopit a rozvést, zjistila, že jí uniká. Možná to nějak souviselo s tím, co včera v noci provedla. Anebo možná stárne. Příští měsíc jí bude devětadvacet. Hej, mami, co ty na to? Už je mi skoro devětadvacet. Nikdy by tě nenapadlo, že to dotáhnu tak daleko, vid?

„Seržantko?“

Pomalu pustila lano a začala povolovat tah, aby měl povrchový asistent dojem, že se vrací podél základny hráze. Ujistila se, že je kabel

mikrofonu správně zapojený.

„Jo, promiň“ řekla. „Trochu jsem se tu zasekla. Pět zvonů, Richi. Objekt nalezen. Vracím se nahoru.“

Stála s maskou v ruce na přístavní hrázi, její dech se v mrazivém chladu měnil v obláčky páry a její tělo se třáslo zimou, když ji Dundas stříkal hadicí. Ponor se speciální sadou k utržené ruce už měla za sebou a nyní nastal okamžik, který ze všeho nejvíce nenáviděla: šok z vynoření, šok z návratu mezi zvuky, světla a lidi – a k tomu ten vzduch, jako políček do tváře. Jektaly jí z něj zuby. I samotný přístav dnes působil tísnivě, přestože bylo jaro. Déšť ustal, do oken se začalo opírat slabé odpolední slunce, ve Velkém západním doku na protější straně se tyčily špičaté jeřáby a na hladině se leskla olejnatá duha. Policie opatřila zadní terasu nábřežní restaurace Moat zástěnami a její tým ve fluorescenčních žlutých vestách teď přesouval venkovní stoly a rovnal na terase vybavení: kyslíkové lahve, komunikační systém, pohotovostní raft, prkno na těla – a mezi tím vším se na podlaze z b orového dřeva leskly kaluže.

„On s tebou souhlasil,“ prohodil Dundas, zastavil hadici a kývl směrem k zrcadlovému oknu restaurace, za nímž se rýsoval rozmazaný a matný obraz manažera místa činu – právě se díval do rozevřeného žlutého pytle na končetiny. „Myslí si, že máš pravdu.“

„Já vím.“ Blecha si povzdechla, odložila masku a sundala si dva páry rukavic, které kvůli ochraně nosí všichni policejní potápěči.

„Ale podle jeho výrazu by to člověk nikdy nepoznal, co?“

Nebyla to první a určitě ani poslední část těla, kterou Blecha vylovila z bahna kolem Bristolu, a kromě toho, že její nález vypovídal o smutku a osamělosti smrti, nebylo na utržené ruce nic pozoruhodného. Bezpochyby pro ni existovalo vysvětlení, něco skličujícího a fádního, zřejmě něčí sebevražda. Novináři často sledovali policejní operace pomocí teleobjektivů z protější strany přístaviště, avšak dnes na Redcliffe Wharf nikdo nebyl. Podobné akce byly i na jejich poměry zkrátka příliš běžné. Pouze Blecha, Dundas a manažer místa činu věděli, že na této ruce není běžného vůbec nic a že kdyby se novináři dozvěděli, co si tu právě nechávají ujít, dělali by psí kusy, jen aby získali rozhovor.

Ruka nebyla rozložená. A nebýt rány po oddělení od těla, byla by navíc absolutně neporušená. Její nápadná zachovalost aktivovala v policistech všechny varovné signály. Blecha ji ukázala manažerovi a zeptala se, jak se ta ruka mohla odpojit od zbytku těla, když přece nemohla jen tak sama od sebe odpadnout, a v opačném případě by na ní musely zůstat nějaké stopy, nějaká velice konkrétní poranění. Pokud by si prý ona mohla tipnout, tak ty stopy na kostech nepocházejí od rybích zubů, nýbrž od čepele. Manažer na to řekl, že před pitvou nemůže tuto věc komentovat, ale že oceňuje její bystrost. Prý je příliš bystrá na to, aby trávila život pod vodou.

„Mluvil už někdo se šéfem přístaviště?“ zeptala se teď Blecha, zatímco jí povrchový asistent pomáhal sundat výstroj a kyslíkové lahve. „Ptali jste se ho, jak velký tu byl dneska průtok?“

„Ano,“ odpověděl Dundas a sklonil se, aby rozmotal hadici s tryskou. Blecha se mu zadívala na temeno, na pletenou čepici sytě červené barvy, kterou neustále nosil – teplem, které mu vychází z olysalé lebky, by prý jinak dokázal vytopit stadion. Přestože měl pytlovitou fluorescenční kombinézu do každého počasí, věděla Blecha, že jeho mohutné tělo je velmi dobře stavěné. Někdy nebylo snadné byt v týmu jedinou ženou, která musí rozhodovat za devět mužů, z nichž polovina je starší než ona. O Dundasovi však nikdy nepochybovala. Za všech okolností stál na její straně. Byl to geniální technik, který k přístrojům a vybavení přistupoval s jakousi otcovskou starostlivostí, i když měl někdy velmi, velmi nevymáchaná ústa. Momentálně se však soustředil a v takových chvílích byl tak pokorný, že by ho Blecha dokázala políbit.

„Dnes tu byl velký průtok, ale až po tom nálezu,“ prohlásil.

„Ze zdymadla?“

„Jo. Ve čtrnáct nula nula se na dvacet minut otevřelo. Šéf přístavu objednal z napájecího kanálu říční bagr, aby to tu trochu protáhl.“

„A v kolik přišlo to hlášení?“

„Ve třináct padesát pět. Zrovna když se zdymadlo otevíralo.

Jinak by byl šéf přístavu počkal. Vůbec nepochybuji, že by byl počkal, když uvážím, jak nás tady dole milují. Jak se neustále snaží dělat, co

nám na očích vidí.“

Blecha vsunula prsty pod neoprenovou kuklu a jemně si ji přetáhla přes obličej, aby příliš nedrhla, protože kdykoliv se do kukly po vyplutí podívala, vždycky se jí zdálo, že je plná vlasů vytrhaných s kořínky i s malými vločkami kůže. Někdy se divila, že ještě není holohlavá jako Dundas. Odhodila kuklu, utřela si nos a podívala se úkosem přes vodu na Perrotův most, na jehož dvou pilířích se zlatavě rozlévalo slunce, a na nábřeží St. Augustine?s Reach za ním, kde z podzemního kanálu vtékala do přístavu řeka Frome.

„Já nevím“ zamumlala. „Připadá mi to popletené.“

„Co myslíš?“

Blecha pokrčila rameny, zadívala se na kus šedého masa na podlaze mezi nohama dvou mužů a opět se pokusila přijít na kloub otázce, jak mohl svědek tu ruku vidět. Nic ji však nenapadlo. Hlava se jí stále točila a snažila se s sebou strhnout zbytek těla. Blecha ztěžka usedla na židličku a přiložila si ruku na čelo. Věděla, že jí z obličeje odtekla všechna krev.

„Stalo se něco, Blecho? Kristepane, holka, moc dobře teda nevypadáš.“

Blecha se zasmála a přejela si prsty po tváři. „No jo, taky se moc dobře necítím.“

Dundas před ní podřepl. „Co se děje?“

Seržantka zavrtěla hlavou, sklopila oči k vlastním nohám v černé kombinéze a zadívala se na loužičky, které se vytvořily kolem jejích potápěčských ploutví. Pod hladinou strávila víc hodin než kterýkoliv jiný člen týmu a očekávalo se od ní, že bude ostatní vést – byla proto chyba, veliká chyba, co včera v noci provedla.

„Ale nic,“ řekla a pokusila se všechno zlehčit. „Vážně nic. Jen jako obvykle nemůžu spát.“

„Takže je to pořád na hovno?“

Blecha se na Dundase usmála a cítila, jak se v dešťových kapkách v jejích očích zachytává světlo. Jako šéfka jednotky byla také instruktorkou, z čehož někdy vyplývala povinnost ponořit se sama do vody, na nejnižší stupeň řetězce velení, a dát ostatním šanci zahrát si na šéfy ponoru. Po pravdě řečeno se jí to nelíbilo. Nevadilo jí to pouze v

případech, jako byl ten dnešní – v případech, kdy šéfem ponoru jmenovala Dundase. Jeho dospělý syn Jonah kradl jemu i jeho bývalé manželce peníze, aby uspokojil svou drogovou závislost, a přitom v otci vyvolával stejné výčitky svědomí, jaké v Bleše odjakživa vyvolával její bratr Thom. Měla s Dundasem spoustu společného.

„Jo,“ řekla nakonec. „Je to pořád na hovno. I po takové době.“

„Dva roky,“ řekl Dundas, vsunul jí ruku pod paži a pomohl jí vstát, „nejsou dlouhá doba. Ale řeknu ti něco, co ti pomůže.“

„Co?“

„Že by ses měla pro změnu něčeho najíst. Já vím, je to pitomý nápad, ale možná ti to pomůže spát.“

Blecha se na něj chabě usmála, položila mu ruku na rameno a nechala se podepřít. „Máš pravdu. Asi se radši najím. Je něco v dodávce?“

2

Restaurace Station kdysi sloužila jako policejní úschovna lodí, jenže budova se později prodala a renovovala. Nový majitel dnes nicméně prohlásil, že by bylo nefér nechat policii na holičkách, a vyčlenil policistům místnost v zadní části restaurace. Nacházela se vedle kuchyní a bylo v ní tepleji než v dodávce. Policisté zde kdysi měli šatnu, zatímco dnes sloužila jako převlékáma pro zaměstnance. Na háčcích visely jejich šaty a pod lavicí táhnoucí se podél celé místnosti byly napěchovány jejich boty a tašky.

Dundas odešel šmejdit do kuchyně, zatímco Blecha si sundala z háčku černou brašnu a začala se svlékat. Rozepnula si do pasu suchou kombinézu i erární termoprádlo. Prádlo si nechala na sobě, zatímco kombinézu stáhla až ke kotníkům a vyzula si potápěčské boty. Zarazila se a pohlédla na svá chodidla, protože byla sama a mohla si to dovolit. Ohnula je, zkontrolovala si úžlabiny mezi prsty a začala si mnout blanky, které se jí tam vytvořily, až jí celé zčervenaly. Plovací blány. Měla na nohou plovací blány jako žába. Vlastně by jí měli říkat

„Žabička“. Uchopila proužek kůže mezi palcem a druhým prstem na noze a zaryla do něj nehtem. Bolest jí projela tělem a rozjasnila jí

mozek doběla, ale Blecha to vydržela. Zavřela oči, soustředila se a nechala si žár projít cévami do celého těla. Policejní psycholog jí na pravidelném šestiměsíčním setkání řekl, že by měla chodidla někomu ukázat a promluvit si s ním i o tom, jak se u ní tento problém rozvinul – a připomeňte mi to? Nenarostla vám ta kůže zrovna v době té nehody?

Ona je však nikomu neukázala. Ani psychologovi, ani lékaři. Předpokládala, že jednoho dne bude potřebovat operaci. Počká však, než ji to začne bolet nebo než ji blanky začnou omezovat v pohybu natolik, že jí to bude bránit v potápění.

Za ní se ozval zvuk. Blecha vyhrabala z brašny ponožky a rychle si je oblékla. Do převlékárny vstoupil Dundas, který nesl italský chléb zabalený v květovaném papírovém ubrousku. Když spatřil Blechu, jak si jen v podprsence a staženém termoprádle úzkostlivě drží ruce kolem chodidel, zvedl obočí.

„Eh…, nechceš se trochu obléct? Jede sem zástupce hlavního vyšetřovatele, aby zjistil, co a jak. Řekl jsem mu, kde nás najde.“

Blecha si oblékla tričko, sebrala ručník a razantně si začala vysušovat vlasy. „A kde je hlavní vyšetřovatel?“

„Má jednání ohledně operace Atrium – naše pinožení kolem ruky v přístavu ho nezajímá. Myslí si, že oddělení závažných trestných činů by se s náma nemělo zatěžovat. Před dvaceti minutami odjel.“

„To mě těší. Nemám ho ráda,“ poznamenala Blecha a vzpomněla si na jejich předchozí setkání. Službu konající hlavní vyšetřovatel byl víceméně fajn, ale ona nikdy nezapomněla na výraz v jeho tváři, když se s ní před třemi lety poprvé setkal na kurzu potápění: byl skleslý naprosto stejně jako všichni hlavní vyšetřovatelé, kteří čekali někoho s autoritou, někoho, kdo jim odpoví na všechny dotazy související s vodou, ale místo toho zjistili, že jim instruktorku bude dělat Blecha – šestadvacetiletá vychrtlá holka se spoustou vlasů a modrýma dětskýma očima posazenýma tak daleko od sebe, že vypadala jako trdlo, které si neumí ani otevřít bankovní účet, natož aby dokázalo tahat mrtvoly z bahna ve čtyřmetrové hloubce. Většinou se jí to stávalo u vyšších hodností. Zpočátku to brala jako výzvu. Teď už ji to jen štvalo.

„A koho sem teda poslal?“ zeptala se a odhodila ručník.

„Někoho z Kingswoodu?“

„Někoho nového. Slyšel jsem o něm poprvé.“

„Jak se jmenuje?“

„Teď si nevzpomenu. Ale každopádně ve mně to jméno evokovalo obraz vyhaslého starého irského ožraly. Někoho ze staré školy – pivo a jídlo z papíru. Plus vysoký tlak. Chlápka, který každý rok zfalšuje někomu mladšímu doklady a pošle ho místo sebe na kondiční testy.“

Blecha se usmála, podívala se na vlastní paže a zapumpovala bicepsy. „Slovo ,kondice? ani nevyslovuj. Za dva týdny mě čeká každoroční lékařská prohlídka.“

„Ty jedeš na Napier Miles Road? Tak to bys měla vážně začít jíst.“ Přistrčil jí italský chléb. „Proteinové nápoje. Zmrzlina.

McDonalďs. Vždyť se na sebe podívej. Podváha je dnes skoro stejný problém jako nadváha – copak jsi to nevěděla?“

Blecha si vzala chléb a pustila se do jídla. Dundas ji sledoval. Bylo zvláštní, jak se o ni neustále staral, přestože byla jeho nadřízená. S poučováním vlastního syna nikdy nemarnil čas – vynahrazoval si to na ní. Blechu napadlo, že Dundas je člověk, kterému by se možná mohla svěřit – vysvětlit mu, co se tady doopravdy děje. Vysvětlit mu, co se stalo včera v noci.

Snažila se najít správná slova a vytvořit z nich souvislou větu, když vtom se za nimi otevřely dveře a ozval se hlas: „Vy jste ti potápěči? Ti, co vytáhli tu ruku?“

Ve dveřích stál pětatřicátník střední postavy v šedém obleku a v ruce držel kelímek s kávou z automatu. Ve tváři měl odhodlaný výraz a bohaté tmavé vlasy měl ostříhané nakrátko. „A kde ta ruka je?“ dodal, naklonil se dovnitř, přidržel se jednou rukou zárubně a začal se rozhlížet po převlékámě. „Na přístavní hrázi je jenom váš tým.“

Blecha ani Dundas nepromluvili.

„Haló?“

Konečně se Blecha se škubnutím vzpamatovala, spolkla sousto a hřbetem ruky si rychle setřela z úst drobky. „Jo, pardon. A vy jste…?“

„Detektiv-inspektor Jack Caffery. Zástupce hlavního vyšetřovatele. A kdo jste vy?“

„To je Blecha,“ řekl Dundas. „Seržantka Blecha Marleyová.“ Caffery se na něj divně podíval. Poté si zkoumavě prohlédl

Blechu a ta věděla, že se za jeho výrazem skrývá něco dalšího. Zdálo se jí, že ví, co to je. Muži neradi pracovali vedle holky, která i v potápěčských botách měřila jen o chlup přes metr šedesát. Anebo měla možná na tričku drobky.

„Blecha?“ prohodil. „Blecha?“

„To je přezdívka.“ Seržantka vstala a podala inspektorovi ruku.

„Jmenuji se Phoebe Marleyová. Seržantka Phoebe Marleyová.“

Caffery se na její ruku zahleděl, jako by to bylo něco cizorodého. Poté jako by si vzpomněl, kde je, a pevně ji stiskl. Vzápětí ji opět pustil, a sotva uvolnil sevření, ustoupila Blecha z jeho osobní zóny. Posadila se a celá rozhozená si začala oprašovat přední díl trička. Štvalo ji ještě něco dalšího. Neuměla se dobře pohybovat ve společnosti mužů. Tedy přinejmenším tohoto typu mužů. Nutili ji myslet na věci, které už hodila za sebe.

„Takže co?“ zeptal se Caffery. „Blecho. Kde je ta ruka, kterou jste vytáhli z vody?“

„Soudní patolog ji nechal odvézt,“ odpověděl Dundas. „Copak vám to neřekli?“

„Ne.“

„No, nechal ji odvézt. Manažer místa činu s ní poslal někoho do Southmeadské nemocnice. Ale rozbor bude až zítra.“

„Takže vy tady vytahujete z vody hodně rukou?“

„Jo,“ odpověděl Dundas. „V Southmeads už mají sbírku.

Chodidla, ruce, sem tam i celá noha.“

„A odkud se berou?“

„Většinou ze sebevražd. V devíti případech z deseti skáčou lidi do řeky Avon. Příliv tam dělá s proudem divy – věci se přemílají ve vodě, narážejí do stromů, do trosek. A jednotlivé části těl se pak objeví tady, napravo, nalevo, všude možně.“

Caffery vymrštil ruku z rukávu a podíval se na hodinky. „No dobrá. Takže tady jsem hotov.“

Otevřel dveře, ale v polovině cesty z převlékámy se zastavil. Stál teď s rukou na dveřích zády k nim a čelem k chodbě vedoucí do

kuchyně a dost možná cítil, že ho oba mlčky sledují.

Nechal uplynout pár okamžiků a opět se otočil.

„Co je?“ zeptal se a střídavě hleděl na Dundase a na Blechu.

„Je to sebevražda. Co tady obvykle děláte se sebevraždami?“

„Když nám nikdo neoznačí místo? Když nemáme svědka?“

„Jo.“

„No, prostě počkáme, až vyplave.“ Slovo „vyplave“ vyslovila

Blecha měkce – v týmu ho používali tak často a tak nenuceně, že někdy zapomněli, co doopravdy znamená: totiž že se mrtvola musí během rozkladu tak naplnit plyny, že vyplave na hladinu. „Necháme tělo vyplavat a pak ho seberem z hladiny. V tomhle počasí by to mohlo trvat zhruba dva týdny.“

„Myslel jsem si to. V Londýně se to taky tak dělá.“ Caffery se dal znovu na odchod, ale tentokrát si už musel všimnout, jak Dundas vrhl pohled na Blechu, protože se zarazil. Zavřel dveře a vrátil se do převlékámy. „Chápu“ řekl pomalu. „Vy se mi snažíte něco sdělit.

Problém je v tom, že nemám ponětí co.“

Blecha se nadechla, obrátila se na židli, opřela se lokty o kolena, a upřeně se na Cafferyho zadívala. „Copak vám to manažer místa činu neřekl? Copak vám neřekl, že to podle nás nebyla sebevražda?“

„Před chvílí jste tvrdili, že tady máte miliony sebevražd.“

„To ano – v řece Avon. Kdyby se ta ruka našla v řece Avon, tak bychom to chápali. Jenže ona se tam nenašla. Ona se našla v přístavu.“

Blecha vstala a napůl se přidržovala židle, jako by ji mohla ochránit. Nedávala to na sobě znát, ale neuniklo jí, že Caffery skrývá pod oblekem štíhlou postavu. Věděla, že kdyby k němu přistoupila blíže, zřejmě by na něj neslušně civěla, protože si na něm už teď všimla několika zajímavých věcí – například toho místa nad límcem, kde mu začínalo rašit jednodenní strniště. „My nejsme patologové,“ řekla nakonec. „Neměli bychom vám nic říkat. Ale něco tu není v pořádku.“ Olízla si rty a úkosem se podívala na Dundase. „Tak především neležela ta ruka ve vodě ani den. Mrtvé tělo se v neklidné vodě rozpadne na kusy až dlouho, dlouho poté, co vyplave na hladinu. Tahle ruka na to byla příliš čerstvá.“

Caffery naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí.

„Ano. A kdyby ji ukousali nějací živočichové – ryby nebo třeba potkani v přístavu -, byla by na ní spousta kousanců. Jenže tady žádné nejsou. Jediné poranění je tady.“ Zvedla ruku a obepjala si palcem a prostředníčkem zápěstí. „V místě, kde se ta ruka oddělila od paže.

Manažer místa činu se mnou v téhle věci plně souhlasí.“

Caffery se před ni postavil a zadíval se na její vlasy a tenké paže v termoprádle. Bleše se to z duše protivilo. Zatímco jiní lidé prováděli se svými vztahy rafinované věci, ona se na souši nikdy necítila tak úplně ve své kůži – proto jí odjakživa bylo lépe ve vodě. Mami, pomyslela si, mami, ty bys věděla, jak na to. Věděla bys, jak vypadat normálně, a ne mrzutě jako já.

„A co myslíte vy?“ zeptal se Caffery a stále si ji zamyšleně prohlížel. „Co mohlo způsobit takové zranění?“

„Například mohlo jít o nehodu člunů. Jenže k těm dochází dál – hlouběji v zátoce. A taky lidi někdy skáčou z Cliftonského mostu.

Říkáme mu ,most sebevražd. Když někdo vyplave tady, v devadesáti procentech případů skočil do řeky právě tam. Může ho to v řece vláčet sem a tam a někdy, někdy, když je správný příliv, ho to vyplaví docela daleko proti proudu.“ Pokrčila rameny. „Takže můžeme teoreticky předpokládat, že jestli někdo skočil z toho mostu a v řece na něj najel člun, tak ta zbloudilá useknutá ruka snad mohla proplout branami a skončit v přístavišti. Druhá možnost je, že proplula přes Kanál.“ Zastrčila si vlasy za ucho. „Jenže to je prakticky vyloučeno.“

„Naprosto vyloučeno,“ přitakal Dundas. „Pravděpodobnost je zhruba jedna ku milionu. A i kdyby připlula z řeky Frome nebo odněkud výše z Avonu přes nethamské zdymadlo do napájecího kanálu…“

„… mohlo by se to stát pouze v případě, že by byl v přístavu velký průtok, což je obvykle jen tehdy, když se otevřou brány zdymadla.“

„Za poslední dva dny k tomu došlo jen jednou. A to až poté, co svědek ohlásil, že tu ruku viděl. Ověřovali jsme to.“

„Takže tvrdíte, že ji tam někdo hodil?“

„My nic netvrdíme. To nám nepřísluší.“

„Ale někdo ji tam hodil, že?“

Blecha s Dundasem si vyměnili pohledy. „To nám nepřísluší,“ řekli svorně.

Caffery se zadíval na Blechu, poté na Dundase a opět na Blechu. „Dobře,“ řekl. „Někdo ji tam hodil.“ Znovu se podíval na hodinky. „Jasně – a jakou máte dnes vy dva službu? Co musím udělat, abych vás do té vody dostal ještě jednou?“

„O, s tím bych si na vašem místě nelámal hlavu.“ Dundas se usmál, sundal z háčku kombinézu do každého počasí a začal si ji oblékat. „Ještě jsme šéfovi přístavu neohlásili odchod. A o přesčas máme zájem vždycky. Vid, seržantko?“

3

25. listopadu

Nikdy si nepřál nic jiného než se toho svinstva zbavit.

Každému, kdo ho kdy viděl, jak sto procent času a energie vynakládá na shánění dalšího šlehu, by připadalo šílené, že si ve skutečnosti přeje tohle, že si ze všeho nejvíce v životě přeje najít způsob, jak se z toho všeho dostat a být zase čistý. Teď je ovšem listopad a on stojí s panem Kasírkou řečeným „PK“ ve stínu věžáku, kousek od popelnic, kde se uskutečňuje většina transakcí. Pošmourný podzimní vítr si pohrává se smetím a igelitovými taškami. PK má na sobě šedou mikinu s kapucí a nápisem „Malcolm X“ na náprsní kapse, přestože je to běloch, a Mossy pění vzteky, protože mu PK právě řekl, že už u něj nemá nárok.

„Cože?“ říká Mossy, protože toho mají hodně za sebou a není důvod, aby se k němu PK zničehonic takhle přestal znát. „Co to vykládáš, kurva?“

„Sorry,“ říká PK a kouká na něj docela zpříma. „Zašlo to už příliš daleko. Tentokrát ti pomoct nemůžu, kámo, už ne. Todle je konečná.“ Štípe Mossyho do paže a přitahuje si ho k sobě. „Možná je načase, abys zašel do poradny.“

„Do poradny? Jak to myslíš, že do poradny?“

„Netlač na mě, kamaráde. Dal jsem ti tipa. A víc na mě

netlač.“

Mossy se přesto ještě chvíli snaží, snaží se PK přesvědčit, aby

mu ještě něco dal, jenom trošku čehokoliv. PK je však rozhodnutý a stojí si za svým, takže Mossymu nakonec nezbývá než se odšourat pryč, přičemž napůl přemýšlí, že PK zabije, a napůl mu hlavou vrtají dealerova slova o poradně. Nakonec sám sebe překvapí, poněvadž se odpoledne ocitá na západní straně města a míří na terapeutickou skupinu v jedné divné malé klinice vybavené starou recepční, ze které jde fakticky děs. Jednoho dne bude samotné toto rozhodnutí, samotný akt vstupu na kliniku Mossymu stačit, aby svalil veškerou vinu na PK.

Terapie je lehce úchylná. Všichni jsou roztroušeni po místnosti a nikdo se nikomu nedívá do očí. Jeden kluk drží dvoulitrovou láhev s minerálkou a pořád z ní ucucává, jako by mu mohla zachránit život.

Mossy tam sedí, opírá se lokty o kolena a předstírá, že ho ti lidi zajímají, když monotónním hlasem blábolí o tom, jak život není fér. Už dříve si všiml, že lidi na heráku neustále pociťují sebelítost, a doufá, že on takhle nepůsobí. Jenže celou dobu, co se na ně dívá, ho zajímá jen otázka, zda u sebe některý z nich něco nemá a zda by se nad ním neslitoval a nerozdělil se s ním. A tak i on začíná líčit svůj příběh – jak ho v dětství týral strejda, jak se ve třinácti naučil píchat si do žíly, plus všechny ty řeči o protidrogové léčbě a ochranném dohledu, o prostituci i o tom, jak tohle všechno přišlo strašně brzo, když mu ještě ani nebylo patnáct. Blekotá dál, cítí, jak na něj moderátor skupiny, udělaný chlap, který je už pár let čistý a má pocit, že společnosti něco dluží – upřeně civí, dívá se mu do očí a Mossy má dojem, že na něm vidí soucit, takže ho napadá, že je v té
hle místnosti možná opravdu jediný, kdo má důvod v tom takhle lítat. Jenže když domluví, moderátor řekne: „Mossy?

Mossy? Kdes přišel k takovému jménu?“

Mossy krčí rameny. „Co já vím? Vymysleli ho kámoši. Protože jsem kost a kůže jako ta modelka Kate Mossová.“

Nastává chvíle ticha, během níž se na něj nikdo nedívá – tedy s výjimkou moderátora, který na něj naopak stále upřeně hledí.

„A nemáš dojem, že by se to dalo pokládat za urážku?“ ptá se a v jeho hlase se ozývá zvláštní tón, o kterém Mossy ví, že věstí něco nedobrého, že je to nějaké varování. Je čas vypadnout, a tak Mossy

zamumlá něco ve smyslu, že nechtěl nikoho urazit, a čeká, až moderátor změní téma. Posléze co nejtišeji vstává, přiráží plastovou židličku ke zdi a vychází ven. Cestou z kliniky si zapaluje ubalenou cigaretu a nachází si místo o kus dál po ulici, odkud vidí na čelní stranu kliniky i na všechny, kdo z ní vycházejí. Vyčkává a přitom cítí, jak mu z přední části těla pomalu vystřelují do zad křeče. Ty jsou ze všech jeho útrap nejhorší – dostavují se jako první a odcházejí poslední. Sedá si, drží se za břicho a přemýšlí, jestli je tu někde hajzl. Den je teplý, což je docela pomoc, a jestli si vydrží v duchu prozpěvovat, časem na křeče přestane myslet.

Po chvíli se otevírají dveře. Mossy cítí, jak ho moderátor propaluje pohledem, ale nenechává se zastrašit a čeká, až z kliniky vyjdou i ostatní. Je jako hyena, vybírá si nejslabší kusy, které se pohybují na okraji stáda – lidi, kteří mu zbaští vymyšlenou historku. Dají se rozeznat podle toho, že mají v očích něco jako naději, jako by vážně věřili, že někdo může být spasen. Mossy čeká, až projdou kolem něj, načež se k nim přidává. Ruce má v kapsách a hlavu lehce skloněnou, aby ji mohl vytočit stranou a zamumlat: „Nemáš něco, co by mně pomohlo? Hmm? Aspoň trošičku? Zaplatím ti. To ti můžu slíbit.“ Jenže oni jen něco zabručí a se svěšenými hlavami přecházejí ulici, jako by si nepřáli, aby je v jeho společnosti někdo viděl. Mossy zůstává stát, cítí, jak mu začíná vyrážet pot a jak ho začíná svědit kůže, a když se vrací na původní místo, uvědomuje si, že má zboku rozedřené kole
nní klouby, jak se o sebe při chůzi třou. Je to tím, že je moc vyzáblý, anebo za tím vězí něco jiného? Je to tím, že se jeho kůže chová trochu divně?

Jakmile lidi z terapie zmizí, snaží se ještě vyžebrat prachy od jedné kolemjdoucí, jenže ta jen prochází kolem něj s očima upřenýma do dálky, a tak se Mossy po chvíli rozhoduje sejít do doků a zjistit, jestli něco nesežene tam. Třeba bude mít někdo z Barton Hill dobrou náladu a něco mu pustí. Jestli ne, vymyslí Mossy něco jiného.

Právě vstal a vyráží pryč, když vtom se to stane. Je sám se svými chmurnými myšlenkami, ale najednou vedle něj kráčí prťavý vychrtlý černoch s vlasy přiléhajícími těsně k lebce a náznakem kníru pod nosem. Na sobě má džínsy, které jsou na přední části stehen už z

výroby seprané, a olivově zelenou bundu Kappa s kapucí přehozenou přes hlavu. Mossy v něm poznává jednoho týpka z terapie – toho, který seděl v rohu. Především si ale všímá jeho chůze: jako by byl naolejovaný. Jako by se nenarodil tady ve vyprahlých ulicích Bristolu, nýbrž na nějakém lepším místě. Jako by byl zvyklý procházet se dennodenně buší.

„Ty něco sháníš?“ oslovuje ho. „Ty něco sháníš?“

Mossy se zastavuje. „Jo,“ odpovídá, „ale nemám ani floka.“

A co je ze všeho nejúchylnější, namísto očekávané rány do hlavy se ten vychrtlý černoch dívá Mossymu do očí a říká: „S penězma si nelam hlavu. Dobrý. Znám někoho, kdo ti dokáže pomoct.“

A tím to samozřejmě všechno začíná.

4

13. května

Červené a lehce opuchlé pozdní slunce konečně vyšlo zpoza mraků, avšak u stolků v restauraci Station už svítily lampičky.

Restaurace se pomalu plnila – lidé vcházeli dovnitř, svlékali si kabáty, objednávali si pití. Na posezení venku bylo příliš chladno, takže terasa zela prázdnotou. Caffery toho využil a odešel tam telefonovat. Nejdříve musel trochu přitlačit na superintendanta – přesvědčit ho, aby vzal vážně tvrzení potápěčů i manažera místa činu a ještě před pitvou nalezené ruky dal tomuto případu prioritu. Poté musel trochu upravit program dvěma detektivům v Kingswoodu. Přidělili mu je v rámci vyšetřování jedné ozbrojené loupeže a on je teď hodlal pověřit dalším úkolem: kontaktovat nemocnice a márnice v okolí a zjistit, zda jim v posledních dnech nepřivezli mrtvolu muže bez pravé ruky.

Jakmile probudil pár lidí v Bristolu z letargie, strčil si telefon do kapsy a zamířil přes terasu k místu, odkud viděl za policejní zástěny na terase sousední restaurace, kde se právě potápěčský tým připravoval na další ponor. Restaurace se jmenovala Moat neboli Příkop a Cafferymu se to líbilo – jako by to byla středověká pevnost, a ne vyspravená úschovna lodí s falešnými vycpaninami na zdech. Někdo

přemluvil provozního, aby restauraci dnes večer neotevíral, a tým si na tamní terase rozbalil nádobíčko. To momentálně leželo v kalužích vody, mezi nimiž tančila seržantka Marleyová – ohnula se pro potápěčskou masku, chvíli se bavila s povrchovým asistentem a pak si překontrolovala výstroj.

Caffery se opřel o balustrádu, ubalil si cigaretu – tohoto zlozvyku se stále nedokázal zbavit, ačkoliv se vláda mohla kvůli jeho vymýcení přetrhnout, kdykoliv si pustil televizi -, zapálil si ji a začal seržantku bedlivě sledovat. „Blecha“ byla hloupá přezdívka, i když v jejím případě Caffery chápal, odkud se vzala. Navzdory erámí suché kombinéze vyzařovala ze seržantky jakási zvláštní dynamika – něco v jejím obličeji prozrazovalo, že její myšlenky nevydrží dlouho v klidu. Cafferymu se příčilo, jakým způsobem u ní všechny tyto věci vnímal. Nelíbilo se mu, jak vstoupil do převlěkárny a ona tam seděla ve zmačkané kombinéze s odhalenými tenkými pažemi, jak její nepoddajné blonďaté vlasy působily dojmem, že si je umyla v mořské vodě – nelíbilo se mu, jak náhle zatoužil odejít, protože zničehonic nedokázal cítit nic než vlastní tělo. Dobře znal ten pocit, když si člověk až příliš naléhavě uvědo
muje kontakt vlastního těla se šaty, škrábání kalhot na stehnech, tlak opasku na břiše i všechna místa, na nichž se košile dotýká krku. Potřeboval se zarazit. Tohle bylo pro někoho jiného. Pro jiného člověka na jiném místě, už hodně dávno.

„Promiňte?“

Caffery se ohlédl přes rameno. Za ním stála drobná žena. Sytě rezavé vlasy měla pestrobarevnými kousky látky svázané do malých chomáčů rozesetých po celé hlavě. Podle zástěry kolem pasu to byla servírka z restaurace Station.

„Ano?“

„Eh…“ Žena si otřela nos a ohlédla se přes rameno do restaurace, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. „Smím se zeptat, co se děje?“

„Smíte.“

Žena zkřížila ruce na prsou, přestože venku nebylo tak chladno, aby se člověk rozklepal zimou. „No a… našli něco?“

Cosi v jejím hlase způsobilo, že se Caffery otočil a podíval se

na ni bedlivěji. Měla menší štíhlou postavu a pod zástěrou měla na sobě černé kalhoty maskáčového střihu a tričko s nápisem Miluju tě víc, než miluješ ty mě.

„Ano,“ odpověděl. „Našli.“

„Pod pontonem?“

„Ano.“

Žena si odtáhla od stolu židli, posadila se na ni a položila si ruce na stůl. Caffery si ji prohlédl pozorněji. V nose měla dva kroužky a podle zanícení dírek kolem nich se dalo usuzovat, že si za ně ve chvílích nervozity tahá. „Není vám nic?“ zeptal se, típl cigaretu, rovněž si odtáhl židli a usedl naproti ní, zády k restauraci Moat. „Chtěla jste se mi s něčím svěřit?“

„Nevěřil byste mi, kdybych vám to řekla,“ odpověděla žena.

„Poznám vám na tváři, že byste mi nevěřil.“

„No tak schválně.“

Žena zkřivila ústa a zamyšleně si Cafferyho prohlédla. Měla velmi světlé oči a řídké řasy. Shluk pih kolem nosu si překrývala mejkapem. „Bože.“ Přiložila si ruce na tvář, neboť náhle pocítila rozpaky. „Vždyť i já sama vím, že to zní úchylně.“

„Ale chcete mi to říct. Nebo ne?“

Nastala chvíle ticha. A pak, přesně jak Caffery předpokládal, zvedla žena ruku a začala otáčet jedním z kroužků v nose, pořád dokola, dál a dál, až měl Caffery pocit, že si přeje, ať se jí spustí krev. Jedinými zvuky v okolí teď bylo šplouchání vody pod hrází a cinkání výstroje potápěčského týmu. Po drahné době svěsila žena ruku a kývla bradou směrem k pontonu pod restaurací.

„Něco jsem viděla. Jednou hodně pozdě v noci. Stálo to před Moat. Zrovna tam, kde jsou teď ti potápěči.“

„Něco?“

„No dobrá. Tak někoho. Zřejmě by se dalo říct někoho, i když jistá si tím vážně nejsem.“ Znovu se zatřásla. „Byla totiž strašná tma. Ne jako teďka. Bylo už pozdě. Doopravdy pozdě. Měli jsme po zavíračce, ale někdo na dámských záchodech zblil celou podlahu – a kdo myslíte, že musí vytírat, když se něco takového stane? A tak jsem šla s kýblem v ruce přes lokál do kumbálu s košťaty, a zrovna když

jsem uvnitř procházela kousek od tohohle okna…“ Ukázala do restaurace Station, kde si mezitím někteří hosté všimli policejních zástěn a natahovali krky, aby zjistili, co se děje. Slunce se už téměř dotýkalo obzoru a Caffery viděl na skle svůj i ženin odraz zalitý rudým světlem. „Došla jsem až k tamtomu stolu a něco mi řeklo, že se mám zastavit. A v tu chvíli jsem ho uviděla.“

Caffery slyšel, jak ženě v krku sípavě zadrhává dech.

„Byl nahý – to jsem viděla okamžitě.“

„On?“

„Můj přítel předpokládá, že to byl kluk nějakého vandráka. Ti si někdy najdou cestu až sem ke břehům Kanálu. Vidíte je z cesty, jak táboří za sklady a mají tam rozvěšené prádlo. A podle mého přítele to byl kluk, protože byl tak malinký. Sahal jenom někam semhle.“ Servírka natáhla ruku do výšky něco málo přes jeden metr. „A byl černý. Opravdu uhlově černý, což je důvod, proč mi to nejde dohromady. Neumím si představit, že by to mohl být vandrák.“

„A kolik mu tedy bylo? Pět? Šest?“

Žena však zavrtěla hlavou. „Ne. To je právě to. To je právě to, co jsem říkala příteli. On nebyl mladý. Vůbec ne. Byl sice malý jako děcko, ale kluk to nebyl. Viděla jsem mu do obličeje. Byl to teda jen takový záblesk, ale i to mně stačilo, abych viděla, že to není dítě. Byl to chlap,“ řekla rezolutně. „Divný, podivně vyhlížející chlap. To je na tom právě tak zatraceně úchylný – proto vím, že mi to nebudete věřit. A pak taky…“

„A pak taky co?“

„A pak to, co dělal.“

„A co dělal?“

„Eh…“ Žena si znovu pohrála s kroužkem a začala otáčet hlavou ze strany na stranu, aniž se na Cafferyho podívala. „No, víte…“

„Nevím.“

„Prostě jako normálně – chápete -, co dělají chlapi. Měl venku…, však víte.“ Naznačila prsty ruličku. „Měl ho takhle venku.“ Rozpačitě se zasmála. „Jenže to nebyl žádný obyčejný úchylák. Musel to být nějaký trik, protože ta jeho věc… Musel ji mít na těle připnutou, páč byla… neskutečná. Neskutečně velká.“ Pohlédla na Cafferyho s

lehce nazlobeným výrazem, jako by řekl, že jí nevěří. „Já si nedělám srandu. A poznala jsem, že si ten chlap přeje, aby ho všichni v Moat viděli. Jako by se je snažil šokovat.“

„A v té restauraci někdo seděl? Svítilo se tam?“

„Ne. Vždyť byly asi dvě ráno. Později jsem o tom trochu přemýšlela a napadlo mě, že se třeba díval na vlastní odraz. Chápete, jako že v okně. Když bylo uvnitř zhasnuto, tak mohl pozorovat sám sebe.“

„Možná.“

Caffery si to všechno v duchu přehrál: opuštěná restaurace, v níž jediné osvětlení představuje barevná záře neonů a světelná reklama na pivo Coors nad barem; venku se mihotají světla z redcliffské přístavní hráze a odrazy ve vodě, přičemž řeku od restaurace dělí tmavý pás. Představil si rozmazanou siluetu servírky v jednom okně, jak kráčí s kbelíkem přes restauraci. Viděl její obličej, bledý a šokovaný, její uši nastražené na sebedrobnější zvuk, její oči těkající ve snaze-zaostřit do temné noci. Spatřil obrys dětské postavy, která stojí na pozadí oranžové oblohy a sleduje sama sebe v zrcadlovém okně restaurace. Priapos.

„Odkud podle vás přišel?“

„No přece z vody,“ odpověděla servírka a tvářila se překvapeně, že na to Caffery nepřišel sám. „Jo, odtamtud přišel. Z vody.“

„Jako že připlul ve člunu?“

„Ne. Vylezl z vody. Připlaval.“

„K pontonu?“

„Neviděla jsem ho přitom, ale bylo mi jasné, že připlaval odtamtud, protože byl mokrý – kapala z něj voda. A taky tam potom zmizel. Přímo tam, kde je teď ta červená věc. Pohyboval se doopravdy rychle – jako úhoř.“

Caffery se otočil. Servírka ukazovala na červenou bóji ve vodě.

Seržantka Marleyová – Blecha – se zřejmě opět potápěla, poněvadž členové povrchového týmu stáli na pontonu a upřeně hleděli na hladinu. Povrchový asistent sledoval lano, které k němu stoupalo z vody, a Dundas mluvil hlubokým hlasem do komunikačního panelu. Přesto by nezúčastněného diváka jen těžko napadlo, že se pod vodou

někdo nachází: hladina byla klidná a lhostejně odrážela načervenalou oblohu. Někdo přinesl „nosítka pro mrtvé“ – tuhý polyuretanový blok oranžové barvy – a ta teď ležela na terase a čekala, zda bude zapotřebí spustit je do vody. Nad celým výjevem se v ubývajícím světle vznášelo podivné ticho – jako by všichni poslouchali vodu a čekali, že z ní každou chvíli něco vystřelí. Třeba lidská bytost, která vypadá jako muž, ale je malá jako dítě. Člověk, jenž se pohybuje jako úhoř.

Caffery se otočil zpátky k ženě se zrzavými vlasy. Oči jí teď slzely, jako by znovu prožívala strach z oné noci, jako by si znovu v hlavě přehrávala obraz, jak cosi tmavého a mokrého tiše vklouzává do vody.

„Já vím,“ řekla, když viděla jeho výraz. „Já vím. Nic divnějšího jsem do té doby neviděla. Chvíli jsem pozorovala, jak se to sune podél zdi, a pak…“

„A pak?“

„A pak to zmizelo pod vodou. Bez jediného šplouchnutí se to vnořilo pod hladinu. A pak už jsem to nikdy neviděla.“

Blecha a její jednotka se nespecializovali pouze na potápění.

Kromě obvyklých povinností podpůrného týmu, zásahů při výtržnostech a zatýkání byli její členové vycvičeni i k pátrání ve stěsnaných prostorech a dekontaminaci chemických a biologických látek. Jejich schopnost používat všechny možné ochranné oděvy zároveň znamenala, že kdykoliv se někde v oblasti objevila hnijící mrtvola – ve vodě či na souši byl k jejímu odstranění povolán jejich tým. V manipulaci s rozkládajícími se těly byli tak dobří, že byli v prosinci 2004 posláni do Thajska, aby tam pomáhali při identifikaci obětí cunami: za deset dní vyprostil jejich tým téměř dvě stě těl.

Lidé nemohli uvěřit, že se s tím Blecha dokáže srovnat. A zvláště po cunami. Nemíváš hrůzostrašné sny? ptali se jí. Ani ne, odpovídala. A kromě toho chodíme k psychologovi. Poté se jí zeptali, jestli to má zapotřebí, jestli vytahováním shnilých těl z trubek a stok nemrhá talent. Kdyby si promluvila s inspektorem a nechala se přeložit na oddělení kriminálního vyšetřování, mohla být přece v civilu. Nebylo by to hezké?

Na to Blecha neodpovídala. Oni nevěděli, že toho nemůže

nechat. Nevěděli, že od nehody rodičů dokáže přemýšlet s čistou hlavou pouze ve chvílích, kdy může vrátit některé rodině něčí tělo – kdy má jistotu, že některá matka, otec, syn nebo dcera se díky ní dostanou o malý krůček blíže k tomu, aby se se ztrátou blízkého člověka vyrovnali. A pak tu bylo to potápění – především tu bylo to potápění. Bez potápění, které Blecha s rodinou provozovala celý život, by vůbec nemohla ráno vstát. Voda byla jediným místem, kde se cítila sama sebou.

Tedy kromě dneška, protože dnes večer byla nejistá i pod hladinou. Voda v přístavu se trochu uklidnila, a když Blecha použila baterku, měla alespoň přibližnou vizuální orientaci. V kalu před ní se začaly rýsovat jednotlivé tvary, mezi nimi i pár předmětů, jež znala už z dřívějška: potopený bojler, který někdo před měsícem vyhodil ze člunu, nebo osobní automobil Peugeot zhruba deset metrů nalevo od ní – pokud se k němu člověk dostatečně přiblížil, rozeznal v kalné vodě čelní sklo s nálepkou potvrzující zaplacení daně. Majitel se ho bezpochyby zbavil kvůli pojistce – shodil ho do vody kousek od Ostrich Inn, než tamní hráz zatarasili. Vrak ležel na dně téměř šest měsíců, než o něj jednoho únorového rána zavadilo rameno říčního bagru. Blecha tehdy prokázala šéfovi přístaviště laskavost, ohledala vůz a zajistila ho popruhy – šéf momentálně čekal, až dorazí jeřáb a bude ho moci vytáhnout.

Přestože jí tu však bylo všechno povědomé a ponor probíhal podle plánu stejně jako stovka dalších spekulativních pátrání, která v minulosti absolvovala, stále se Blecha nemohla zbavit zvláštní obavy, která ji při práci obestírala. Někteří lidé tvrdili, že se v přístavu dějí divné věci: mluvili o tajemných vchodech vedoucích ze dna do hlubšího podsvětí, například o zazděném starodávném příkopu, který mizel pod Castle Green a o čtyři sta metrů dále ústil na tajném tmavém místě tři metry pod zemí do řeky Frome. Blecha se už tu však potápěla snad stokrát a věděla, že tahle zkazka jí hrůzu nenahání. A také ji netrápil zástupce hlavního vyšetřovatele, ačkoliv se jí hnusilo, že se na ni díval jako na nějaké děcko, že nebral ohled na její profesní postavení a připomněl jí, jak je život děsivý a jak hloupě nedospělá se od té nehody cítí – ani tohle všechno nebylo důvodem její nynější nervozity. Ne. Blecha hluboko v nitru věděla, odkud se to podivné mrazení bere:

pramenilo z toho, co včera večer provedla v otcově pracovně.

Snažila se na to nemyslet a dál pracovat v husté vodě. Rozhodli se pro ohledávání na laně: přístaviště bylo na tomto místě dostatečně úzké, takže mohli na obou stranách spustit na dno závaží a navázat mezi ně lano. Blecha pak měla postupovat podél lana a volnou rukou šmátrat kolem sebe. Tímto způsobem ohledávala dno už téměř čtyřicet minut – to bylo přespříliš dlouho. Ne že by na tom jí osobně záleželo, ale podle zbarvení vody poznala, že na povrchu už je tma, a Dundas ji mohl v kterémkoliv okamžiku vytáhnout ven. Blecha nehodlala podkopávat autoritu, kterou mu sama dala, ale faktem bylo, že pociťovala únavu: musela vždy Překonat celou délku lana, posunout závaží podél přístavní zdi o metr dále, otočit se a vyrazit zpátky. Lano musela mít neustále nalevo od sebe, pomalu se sunout po dně a šmátrat rukama v metrovém oblouku před sebou.

Říkalo se tomu obranné hmatové pátrání – hmatové proto, že potápěč vše prováděl hmatem, a obranné proto, že musel v kterémkoliv okamžiku očekávat nález něčeho nebezpečného, třeba rozbitého skla nebo rybářského vlasce. Někdy byl hledaný objekt tím posledním, co by člověk ve vodě očekával. Chodidlo. Nebo vlasy. Při jednom nálezu mrtvoly se Blecha ze všeho nejdřív dotkla jejích nosních dírek – vrazila do nich oba prsty. Kdybys to takhle chtěla provést, nepovedlo by se ti to, komentoval to tehdy Dundas. Jindy vlekla na hladinu kus izolace potrubí, přičemž si byla stoprocentně jistá, že je to noha třicetiletého tělocvikáře, který se o týden dříve vrhl z Cliftonského mostu. Když se člověk vyvážil na neutrální vztlak a viděl jen pár centimetrů před sebe, vše jako by se rázem převrátilo vzhůru nohama. A tak když Blecha dorazila k závaží s lanem pod pontonem, pouhé dva metry od místa, kde nalezla ruku, po cítila zvláštní úlevu.

Pobyt pod vodou ji začínal unavovat; pomalým pohybem vytáhla závaží z bláta a přesunula je o metr dál. Zajistila je a právě kontrolovala, zda je lano dostatečně napnuté pro cestu zpátky, když vtom se stalo něco, z čeho jí na celém těle naskákala husí kůže. Byla to ta nejpodivnější věc na světě. Vůbec nic neviděla a později by nemohla ani odpřisáhnout, že něco cítila, avšak z důvodu, který sama nedokázala vysvětlit, si byla náhle zcela jistá, že ve vodě je s ní ještě někdo další.

Otočila se, vytrhla z pouzdra na kotníku nůž a opřela se zády o zeď. Celá zadýchaná sevřela lano stoupající od závaží vzhůru, lehce posunula chodidla, zapřela se a s nožem vystrčeným před sebe čekala, zda se na ni něco vrhne.

„Richi?“ řekla roztřeseným hlasem do mikrofonu.

„Jo?“

„Neviděls ve vodě ještě někoho jiného?“

„Eh, ne. Myslím, že ne. Proč?“

„Já nevím.“ Blecha se lehkým máváním ruky udržovala ve vzpřímené poloze a vyrovnávala sílu proudu, který ji tiskl zpátky na zeď. Kolem krku se jí nashromáždil vzduch, který uvnitř kombinézy začal stoupat k hladině a svíral ji tak, že pocítila závrať. „Asi se mi to jenom zdálo.“

„Co se děje?“

„Nic. Nic,“ odpověděla. .V hlavě jí teď silně bušilo. Bóje upevněná na laně nad závažím byla dimenzovaná tak, aby unesla člověka, takže kdyby na ni něco zaútočilo, mohla na ni během vteřiny vylézt. Výcvik jí však v podobných útěcích ze dna bránil, takže Blecha dál vyčkávala, ztěžka oddechovala, sledovala přítmí před sebou a máchala nožem v obranném kruhu. Bristolské přístaviště, pomyslela si. Tohle je možné jen v bristolském přístavišti. A přitom vlastně vůbec nic neviděla.

Minuty plynuly, ručička na jejím tlakoměru se nepatrně posunula, a když se nic nedělo a její pulz a dech se začaly pomalu, pomaličku vracet do normálu, zasunula nůž zpět do pouzdra na kotníku. Opět ji dostihly myšlenky na včerejší noc a na tátovu pracovnu. Tohle nebyla legrace. Vůbec ne. Zapřela se a zlomila se v pase, aby se jí vzduch vrátil do nohou a přestal ji tlačit kolem krku. Nechala uplynout pár okamžiků. Kolem ní vířil jíl.

„Dundasi?“ řekla. „Jsi tam?“

„Jsi v pořádku, seržantko?“

„Ne. Ne, nejsem.“ Mám halucinace, Richi. Trpím stihomamem. Se vší parádou. „Vodíš mě na laně už čtyřicet minut,“ řekla konečně.

„Myslím, že je načase, abys mě vytáhl. Co říkáš?“

5

Tátova pracovna byla od nehody zamčená. Blecha odjakživa věděla, kde je klíč – visel na hřebíku v komoře ale nikdy nenašla odvahu ho použít. Od nehody uplynuly dva roky a ona se stále nedokázala přimět k návštěvě místnosti, do níž se táta uchyloval, když potřeboval přemýšlet. V prvních dnech po nehodě tam chodil přemítat její bratr Thom – rozjímal tam o všem, co se stalo, ale dnes už se k tátově pracovně ani nepřiblížil a nevstoupil by tam, ani kdyby měl Bleše jen pomoci udělat v ní pořádek. Všichni věděli, jak těžce na Thoma ztráta rodičů dolehla, ještě tvrději než na Blechu, a když vzal člověk v úvahu, co se s ním po jejich nehodě stalo, možná ani nebylo překvapivé, že odmítal byť jen vyřknout slova máma a táta…

A tak to Blecha nakonec musela udělat sama. Bylo to jednoho slunečného úterního dopoledne, dva dny předtím, než se v přístavu našla ta ruka. V kuchyni byla zapnutá televize a Blecha právě hledala v zadních regálech v komoře starou plechovku s moukou – modrobílou cínovou plechovku se sítkem ve víčku, kterou máma vždycky používala, když dělala piškotové těsto. Natáhla se do regálu, ale vtom jako by ji něco ponouklo, ať se podívá na bok. Leskl se tam ten klíč.

Blecha na chvíli strnula s rukama zastrčenýma do chladivé tmy regálu a s očima stočenýma ke straně. Dívala se na klíč a na okamžik se jí zdálo, že jí něco sděluje – samozřejmě věděla, že je to jen výplod její fantazie.

Přesto přímo tam a tehdy dospěla k závěru, že jí klíč ohlašuje správný čas.

Dům, ve kterém její rodiče třicet let bydleli, byl zchátralý a přehnaně okázalý. Tvořila ho čtyři obydlí kameníků z osmnáctého století spojená dohromady, takže se v délce téměř dvaceti metrů táhl podél jedné odlehlé venkovské silnice a jeho páteř tvořila dlážděná chodba. Pracovna se nacházela úplně na konci chodby, a když k ní Blecha dorazila, lehce se jí třásly nohy. U dveří se zastavila a s klíčem v dlani si připadala jako Alenka v říši divů. Položila druhou ruku na dveře, přitiskla na ně nos a vdechla kouřově pižmovou vůni voskovaného dřeva. Táta nikdy nevybízel děti, aby šly dál, ale Blecha přesto věděla, jak místnost na druhé straně dveří vypadá: kamenné zdi, odhalené trámy, otcovy knihy zaplňující všechny tři stěny od podlahy

až do stropu. Byla tu i staromódní knihovnická stolička, kterou táta vždycky postrkoval nohou – Blecha ho v duchu viděla, jak si prohlíží hřbety knih a po nose mu sklouzávají brýle vyspravené epoxidovým lepidlem.

Toto vše se jí honilo hlavou, když onoho rána usoudila, že je připravena na to, co se stane, až zastrčí klíč do zámku a otočí jím. Byla připravena, že ji atmosféra v pracovně popadne za límec a uvrhne zpět do dětství. Začalo to už zdejším vzduchem: byl teplý a prosycený potem s nádechem terpentýnu a pryskyřice. Z knih vystupovala vůně tabáku a vřesu – přesně takto vždycky voněl táta, když se po podzimním dni vrátil ze zahrady. Když Blecha vdechovala zdejší vzduch, jako by vdechovala otcův poslední dech. Po chvíli spatřila u dolní police knihovnickou stoličku a u stolu otlučené křeslo – bylo lehce odsunuté od stolu, jako by z něj otec před pár okamžiky vstal. Naklonila se do dveří a zaťala zuby, až jí začaly skřípat, aby zastavila příval slz.

Nakonec se odlepila od dveří a zamířila ke stolu, přičemž se na okamžik zarazila, jako by tam táta stále byl a říkal: „Teď pracuji, Blecho. Běž pomáhat mámě.“ Mezerami v okenicích pronikalo do místnosti slunce a pokrývalo zadní část křesla světlými proužky. Když Blecha položila na křeslo ruce, zjistila, že kůže je teplá a malinko mastná, úplně jako pokožka na jejích rukou. Uprostřed stolu ležela stará šachová souprava s lacinými balzovými figurkami natřenými imitací mramoru, na níž táta dlouho do noci hrával sám se sebou dámu.

Blecha nebyla metodicky založená – svou přezdívku dostala právě proto, že neustále skákala z jedné věci na druhou -, ale policejní výcvik jí pomohl, takže když začala tátovu pracovnu prohledávat, počínala si stejně jako při kterékoliv policejní operaci: systematicky a mlčky. Z chodby se ozýval tikot hodin po dědečkovi a na polích ržáli sousedovic koně. Ve všech koutech pracovny se válely krabice napěchované časopisy, poznámkami, diapozitivy i tátovými fotografiemi z fakulty, na nichž v manšestrovém saku vypadal nesmírně učeně. Byly tu také čtyři zapečetěné bedny s knihami, opatřené jménem otcova nejlepšího přítele Kaisera Nduky. Když byla Blecha s hledáním hotova, téměř vše, co v pracovně našla, přesně odpovídalo tomu, co od táty čekala.

Téměř vše.

Mezi zaprášenými písemnostmi se totiž nacházely dvě věci, které ji překvapily. Dvě věci, jejichž přítomnost si nedokázala vysvětlit.

První z nich byl malý sejf. Ležel zasunutý pod stolem, takže se zadní stranou opíral o zeď, a byl to staromódní typ s mosazným otočným zámkem. Nedal se otevřít. Blecha vyzkoušela všechny kombinace číslic, které ji napadly – máminy narozeniny, tátovy narozeniny, její narozeniny, Thomovy narozeniny, výročí svatby rodičů. Dokonce vytáhla z police jednu starou matematickou knížku, prolistovala ji a v nahodilém pořadí postupně vyzkoušela všechny celočíselné posloupnosti: Wythoffovo pole, Fibonacciho posloupnost. Sejf však stále odolával, a tak ho Blecha odsunula stranou a zaměřila pozornost na druhou věc, kterou našla: na matčinu purpurovou šperkovnici z brokátu, která ležela zastrčená v zadní části zásuvky stolu.

Uvnitř se nacházel igelitový sáček se zapínáním, a sotva ho Blecha otevřela, bylo jí jasné, co obsahuje – poznala to díky řadě zatčení za držení omamných látek, jichž se v minulosti zúčastnila. Byly to lysohlávky, křehké svraštělé plodnice choulící se k sobě jako miniaturní vyschlí duchové. V sáčku jich byly stovky – dost na to, aby měla šperkovnice patřičnou váhu. Blecha sáček otevřela a vysypala si je do sukně. Houbičky se roztrousily po celé látce a spolu s nimi se Bleše vkradla do hlavy vzpomínka.

Byl to obraz táty ležícího na zádech na pohovce s rukama spočívajícíma na prsou a obličejem přikrytým polštářem, aby si zaclonil oči před světlem. Dokázal takto ležet celé hodiny – nemluvil, nehýbal se a vypadal, že spí. Až na to, že nespal. Bylo v něm cosi příliš neklidného, než aby to mohl být spánek. Bylo to něco jiného. Blecha prohrábla houbičky a přemýšlela, zda to začíná chápat. Tak co, tati, pomyslela si, bylo za tím celou dobu tohle? A mě to nikdy nenapadlo.

Dlouho jen tak seděla a upřeně se na lysohlávky dívala. A když pak hodiny po dědečkovi odbily jedenáct, sepnulo se jí v hlavě zásadní rozhodnutí. Vstala, nasypala houby zpět do igelitového sáčku a ten vložila do brokátové šperkovnice. Sebrala sejf, odešla do kuchyně,

uložila všechno na polici, postavila se k oknu a chvíli se soustředěně dívala ven. V ústech měla sucho a hlava jí třeštila, protože se stejnou jistotou, s jakou poznala vůni vlastního otce, věděla, že si ty lysohlávky vezme i ona.

Nyní stála kousek od čela hráze vedle dodávky Mercedes, která patřila vodní vyprošťovací jednotce, a stále cítila, jak jí v těle koluje mdlý psilocybin. Opodál syčela a praskala oblouková světla a všude kolem se hemžili ostatní členové týmu. I když to v osm hodin odpískali, protože byli všichni utahaní a lidi z odborů by jí významně poklepali na rameno, kdyby se dozvěděli, že nechala své podřízené pracovat tak dlouho přesčas, dokonce i v tuto chvíli se Blecha jen těžko odtrhávala od přístaviště – od podmanivé přitažlivosti vody i od přízračného pocitu, že z ní každou chvíli vyleze něco ošklivého.

Členové týmu se shromáždili u dodávky a momentálně svíjeli žlutomodrá lana a balili povrchový napájecí panel. Detektiv- -inspektor Caffery stál ve stínu o pár metrů dál a dohadoval se s kýmsi po telefonu. Blecha velkou část konverzace zaslechla – mluvil s hlavním vyšetřovatelem, který byl naštvaný, že detektiv nechal pracovat potápěčskou jednotku tak dlouho přesčas, aniž počkal, až patolog potvrdí, zda byla ruka skutečně uřezána.

Blecha se znaveně odvrátila a pocítila lehkou podrážděnost.

Její tým ze sebe vydal to nejlepší. Prohledali celý Welshback: dívali se pod hausbóty, vlezli dokonce i do klenutých základů skladišť na protější straně a našli tam všechno možné od mobilních telefonů, kalhotek, stolů a židliček z barů až po vyřazenou pistoli. Čtyři potápěči strávili pod vodou po devadesáti minutách a společně prohledali šedesátimetrový úsek přístaviště. Blecha však byla jediná, kdo si všiml, že pro detektiva-inspektora Cafferyho je i tohle málo. Poznala, že se v ní zklamal a že cítí zatrpklost, poněvadž nedokázala vykouzlit zázrak, ačkoliv to byla její jednotka, kdo ho k této střelbě naslepo přemluvil. Když konečně zabouchla dveře mercedesu a poslala svůj tým zpátky, nedokázala si pomoci, nemohla ho nechat odejít s přesvědčením, že selhala. Dostihla ho ve chvíli, kdy se vracel k autu.

„Heleďte,“ řekla a její hlas zněl omluvněji, než zamýšlela,

„podle mě je možné, že zbytek těla odplul o kus dál.“

„Jo?“ řekl Caffery. Blecha musela kráčet rychle, aby s ním udržela krok, a rozstřikovala přitom páchnoucí kaluže před restaurací, neboť detektiv nezpomalil. „A co to znamená?“

„No, to znamená, že to tu dneska protahovali – měli otevřená zdymadla -, takže proud to tělo teoreticky mohl unést do horní části přístaviště.“ Už když to Blecha vyslovovala, věděla, že je to nesmysl. Za šest let, co sloužila v jednotce, nezažila jediný případ, kdy by se tělo tímto způsobem přesunulo. V podstatě to bylo fyzicky nemožné.

„Připouštím, že je to závažné rozhodnutí, ale jestli v tom opravdu chcete pokračovat, můžeme se sem ráno vrátit.“

„Jasně,“ řekl Caffery, aniž se nad tím pořádně zamyslel. Nasedl do otlučeného starého auta, které ledabyle parkovalo před vchodem do restaurace, a strčil klíček do zapalování. „To je prima,“ dodal přes stažené okénko. „Takže na shledanou za rozbřesku.“

Nastartoval a zmizel. Žádné rozloučení, jen rychlý výjezd na opuštěnou silnici. Světlo reflektorů zmizelo a Blecha na přístavní hrázi osaměla – jedinou společnost jí dělali dva uniformovaní strážníci z Broadbury, kteří o kus dál střežili uzavřenou oblast. Chvíli mlčky stála, než si uvědomila, že jí po šlápnutí do louže mazlavě čvachtá v botách, že se celá třese a že je unavená. Především si však uvědomila, jak neskutečně je naštvaná. Ani ne tak na detektiva-inspektora Cafferyho, jako spíše na sebe. Tělo, které na dně přístavu přesouvá polohu? To určitě. Kristepane, taková hovadina.

Halucinace se včera dostavily jako magnetická bouře. Nejprve se nedělo nic. Žádný zrychlený tep, který Blecha očekávala.

Lysohlávky si vzala o půl dvanácté. Uplynula celá hodina a ona už se chystala vstát z otcovy pohovky, odejít do kuchyně a udělat si topinku, když vtom ji něco vylekalo. Měla dojem, že za oknem, někde na modré obloze vysoko nad věžemi Bathu – vypukl ohňostroj.

Posadila se, otočila se k oknu a přitom si všimla něčeho dalšího, jakéhosi pohybu ve stínu za sebou, neurčité barevné šmouhy, která v ní vyvolala dojem, že někdo v pracovně natahuje ruku po jejím zátylku. Obrátila se, ale nic neviděla, jen tanec slunečních paprsků na zdi. Chvíli seděla a přihlouple se na tu světlohru dívala. A pak se náhle rozesmála. Zaklonila se, z úst se jí vydral hurónský smích a byl větší

než její jazyk, větší než její hrdlo. Takhle to začalo.

Blecha nedokázala říct, kdy halucinace dostoupily vrcholu, kolik času od požití lysohlávek uplynulo. Dlouho si uvědomovala, kdo je a kde je, že si vzala drogu a že se dějí podivné věci, a vzápětí už ležela s obličejem zarytým tak hluboko v pohovce, že látka před jejíma očima vypadala jako stokrát zvětšená a její vzor jí připomínal kmeny stromů. Cítila naftalín a viděla jakousi malou bílou tečku, zřejmě zbloudilé vlákno v pohovce, jenže ta tečka byla najednou velká a ona viděla, že to není vlákno, že je to její matka mezi stromy, oděná do džínsů a trička a s květovaným šátkem na hlavě. Seděla na bobku a prohlížela si pás psích violek.

Blecha začala pohybovat v hrubé látce ústy. Po chvíli z ní vyšlo slovo. „Mflmz?“ Její hlas zněl strašně vzdáleně – jako by vycházel z odlehlého svahu ale Jill Marleyová ho přesto slyšela. Otočila se, tázavě se zadívala mezi stromy, avšak svou dceru neviděla. Její výraz byl nepopiratelně smutný – Blecha to poznala podle semknutosti jejích úst, podle lesku v jejích očích.

„Ach, mami“ Hrdlo se jí sevřelo. Zvedla ruku, aby se toho obrazu dotkla. „Mami? Co je?“

Jill civěla do stromů. A pak pomalu a obezřetně, protože svou dceru stále neviděla, začala hovořit. Blecha věděla, že matčina slova jsou velmi důležitá, a tak napínala smysly, aby jí něco neuniklo, avšak právě v tom okamžiku obraz vybledl a Blecha se vrátila do reality – ležela na pohovce s látkou přitisknutou na líci a z její halucinace nezůstalo nic než vědomí, ostré jako vítr nebo vzdouvání moře, že jí máma chtěla sdělit následující slova: „Dívala ses na špatném místě.

Pluli jsme jinudy.“

Pluli jsme jinudy.

Blecha ležela na pohovce, mezerami v okenicích dopadaly na její víčka paprsky pozdního slunce a ona beze stínu pochybnosti věděla, že matka mohla mluvit jen o jedné jediné věci.

Mluvila o té nehodě.

6

25. listopadu

Ukazuje se, že Skinny nechce vykouřit ptáka. Ukazuje se, že mu jde o něco jiného. Vede Mossyho na malé parkoviště vedle řady garáží a nasedají do odřeného starého peugeotu, kde mu Skinny dává šlehnout tak fajnové háčko, že se Mossymu chce brečet.

„Můžu ti to nasadit?“ ptá se Skinny po chvíli, když vidí, jak háčko v Mossym zabírá. A zvedá do vzduchu pásku na oči, jaké lidi nosí v reklamách na dálkové aerolinky. „Někam tě odvedu, na schůzku s člověkem, kterej ti může pomoct. Ale on chce, abys ty vzal tohle. On nechce, abys ty viděl, kde bydlí. Takže co ty na to? Chceš nasadit, nebo ne?“

Mossy přebírá od Skinnyho pásku, pohupuje s ní na prstu a usmívá se na ni. Jednou z věcí, na které se všichni shodnou, je fakt, že se Mossy nebojí chytit příležitost za pačesy. „Někdo mně pomůže?“

„Ano. Co bys rád? Prachy? Nebo další fet? To háčko je bezva,

co?“

Mossymu se náhle zjevuje představa, jak ho odvážejí někam do

polí a vpalují mu kulku do týla. Poté však pomyslí na peníze a sebevražedná část jeho osobnosti říká: Ale co, kurva? Nasazuje si pásku na oči a uvelebuje se na sedadle. „No tak jeď,“ říká a stále se usmívá. „Předveďte mi tu parádu.“

Několik okamžiků je ticho a Mossy přemýšlí, jestli si tu pásku nemá sundat. Poté se však auto zhoupává, otevírají a zabouchávají se dveře, otevírají se jiné dveře a Mossy si uvědomuje, že si Skinny přesedl z předního sedadla dozadu k němu. „Hej! Co to děláš?“ To už však cítí na tváři Skinnyho ruce, cítí jeho mozolnaté prsty, které jako by byly z konopného lana. Skinny mu uhlazuje a utahuje pásku. Mossy mu v tom nebrání. Jen mlčky čeká. Po chvíli mlčení slyší kroky a do auta nastupuje někdo další. Karoserie skřípavě klesá a neznámý příchozí si upravuje přední sedadlo. Stále však nikdo nemluví. Startuje motor a Mossy si olizuje rty. Dobrodružství každou chvíli začne.

„Tak se předveďte,“ říká a řehtá se u toho. „No tak se předveďte.“

Je to jako v nějaké z těch gangsterek z New Yorku, ve kterých hrával Ray Liotta, a Mossy si jednou či dvakrát vážně položí otázku,

zda si právě nepodepsal ortel smrti. Přestože mu v mozku hučí háčko, zůstává dostatečně při smyslech, aby vnímal i drobné detaily. Cítí vodu po holení – ta vychází od řidiče, ne od toho malého černocha, který sedí vedle něj a drží mu pásku na očích – a také několik dalších, poněkud trpčích vůní, možná kořínků nebo hlíny.

Kodrcají po silnici a Mossy slyší, jak kolem nich v obou směrech projíždějí další auta, autobusy a motorky. Slyší cvakání vyhozené směrovky, ale stále nikdo nemluví. Dávno ztratil ponětí, kam jedou, a když konečně zastavují a jemně ho vystrkávají na studenou zem, zrychluje se mu tep. To už je ono? Konec?

Konec to však není. Chvíli někam jdou a odkudsi se ozývá mužský hlas. Mossy mu nerozumí, protože hlas má cizí přízvuk. Poté slyší cvakání klíče v zámku a ocitá se v nějaké budově – cítí změnu teploty. Pod nohama má koberec, ale jinak je uvnitř hrozný smrad, horší než v autě. Smrdí to tu jako v té staré barabizně, kde loni začali prodávat a šlehat crack; všichni lidi vypadali v tom zparchantělém baráku polomrtví a faktem bylo, že jeden byl jednou mrtvý úplně – ležel tam podivně ohnutý přes stůl se staženýma spodárama a všichni si šuškali, že ho zrovna někdo píchal, když se jeho srdce najednou rozhodlo přestat bít, a sázeli se, že nějaký starý páprda teď asi sedí doma na zadku a třese se hrůzou, kdy mu na dveře zaklepou poldové. Někde hraje televize. Prokličkují kolem jakéhosi nábytku a následuje dlouhá chodba. Řidič kráčí vepředu a Skinny stále vede Mossyho.

Kdesi se otevírají dveře, zatahuje se záclona a chrastí klíče – je to těžký kovový zvuk připomínající klíče starého žalářníka. Při vrzavém zakvílení otevírané brány to už Mossy nevydrží.

Odtahuje se a náhle si není jist. „Né. Todle se mně nelíbí“

„To je v pořádku, hochu,“ odpovídá hlas, který do té chvíle neslyší. Patří řidiči? „Chceš, abychom tě odvezli zpátky?“

Mossy však pomalu vnímá, že účinky posledního šlehu kulminovaly. Hluboko v krku cítí slabou mdlost, která mu prozrazuje, že bod zvratu není daleko. Za pár hodin se bude opět svíjet v agónii a přát si vlastní smrt.

„Máte pro mě něco? Jenom abyste pro mě fakt něco měli.“

„Pojď dál,“ říká hlas. „Uvidíš sám. Jen co přijdeš sem.“

Mossy má v ústech hořkou chuť, ale přesto vchází do brány. Musí zvednout nohy, protože otvor je menší než u normálních dveří, a znovu si klade otázku, v jaké zpropadené díře se právě ocitl. Za sebou slyší zamykání dveří a znovu sebou lehce škubne, ale to už na pažích cítí Skinnyho drobné škrábavé ruce, které ho postrkují vpřed. Vzduch je tady lepší, jen s lehkým zápachem spáleniny a vlhkosti.

„Tak,“ říká Skinny. „Jsme tu.“ A vmačkává Mossyho na židli.

Ten si strhává z očí pásku a mžourá. Jsou sami, bez řidiče, v místnosti, do níž neproudí žádné denní světlo – svítí tu jen křivá stolní lampa vedle pohovky a teplomet zastrčený do prodlužovačky, která se táhne do tmy. Na stěnách jsou tapety, ale počmárané tak, jako by tu bydlely děti, a kromě toho tu někdo rozvěsil plakáty z časopisů pro teenagery – je tu Russell Crowe ve filmu Gladiátor, Brad Pitt v Tróji nebo Will Smith a Tommy Lee Jones v tmavých brýlích, nad nimiž se táhne nápis Chráníme svět před vesmírnou špínou. Mossy šoupe nohama. Koberec je ošuntělý, má mdle fialovou barvu a na některých místech z něj trčí pěnový podklad. V rohu stojí plážový kazeťák, konvice, krabička s čajovými pytlíky a balíček s cukrem.

„Co je to teda za místo?“ Mossy se otáčí a ohlíží se přes rameno. Za nimi se táhne úzká chodba s oknem, které je však rozbité a zakryté mřížovím s nálepkou „SITEX“. Mossymu připomíná mříže, jimiž město zakrylo okna ve šlehárně cracku, když se to s tou mrtvolou na stole profláklo. Působí to tu dojmem, jako by někdo začal dům přeměňovat v něco kloudného, ale pak ho to omrzelo “ na některých místech trčí ze zdí holé dráty, jinde jsou vytlučené díry a Mossymu je jasné, že jediná cesta ven vede přes bránu, kterou sem právě přišli.

„Takže tadyhle teda bydlíš?“

„Jasan“ dí Skinny. Stojí u dřevěné skříňky, kterou někdo vytrhl bůhvíkde z kuchyně a jež nakonec skončila na tomhle humusáckém místě. „Tady bydlím. Tohle můj domov.“ Vytahuje ze zásuvky pytlík a nese ho k Mossymu, jemuž poskakuje srdce. Ví, co je uvnitř, než stačí Skinny pytlík otevřít. Cítí, jak mu vláční nohy a žaludek.

„Tak co?“ ptá se. „Co chceš, abych kvůli tomu udělal?“

Skinny neodpovídá. Přejíždí si hnědým prstem po horním rtu a vyhýbá se Mossyho pohledu. Mossy vymrští po pytlíku ruku a jen těsně

mine. Skinny ustupuje o pár decimetrů a staví se mimo jeho dosah. V jeho očích se cosi uzavírá a vkrádá se do nich vyhýbavost.

Mossy si sedá zpátky na pohovku a ztěžka oddechuje. „Tak dělej – vyklop to. Co chceš? Hlavně žádný úchylámy, jasný, žádná malinovka nebo tak. Ale pěsti jsou oukej a nemusíš si brát gumu.“ Tře se v rozkroku a vyzývavě se na Skinnyho dívá. „A jestli se chceš nechat vyprcat ty ode mě, tak na to jsem kadet. Takovýho drobka naplním až po uzávěr.“

Skinny si sedá na pohovku vedle Mossyho a věnuje mu tak smutný pohled, že se Mossymu znovu zjevuje před očima představa, že ho zabijí.

„Co je?“ ptá se Mossy a snaží se přitom o bezstarostný tón. „Co tak vejráš?“

„Chceme krev,“ říká Skinny. „Jen trochu krve. Dáš nám trošičku krve a dostaneš za to moc háčka. A taky moc peněz.“

„Krve? Dyť jsem ti právě řekl, že žádný ujetiny nedělám. Žádná malinovka. A mlátit mě taky nebudeš, brouku, ani za všecko háčko na světě.“

„Jehlu.“ Skinny poklepává Mossymu na vnitřní stranu paže, přesně do místa, kudy před chvílí putovalo Mossymu do těla háčko.

„Zapíchnu ti sem jen malou jehlu a vezmu trochu krve.“

Nastává dlouhé ticho. Mossy upřeně civí na vlastní paži a pak se dívá do Skinnyho rozpitých očí. Jejich pohledy se setkávají a Mossy si všímá krve ve Skinnyho bělmu, jako by byl nemocný. Nechová se však výhrůžně, a i kdyby, tak tenhle kluk určitě žádný velký rváč nebude, třebaže je šlachovitý a na narkomana nevypadá, takže kdyby se něco semlelo, byl by oproti Mossymu ve výhodě.

„Takže ty seš upír?“ Mossy se chraplavě, ale trochu nervózně směje. Skinny se mu však dál vážně dívá do očí, a tak toho Mossy nechává. Polyká. Tohle je fakt úchylný. Odtahuje Skinnyho prsty od své paže.

„A co jako budeš s mojí krví dělat?“ ptá se napjatě, protože je mu najednou z téhle situace špatně. „Co s ní budeš dělat? Pít ji?“

7

13. května

Caffery se udělal rychleji, než chtěl. Možná to bylo stresem dnešního dne, možná dlouhou pracovní dobou anebo možná něčím úplně jiným – každopádně bylo po všem téměř okamžitě poté, co si Keelie zahákla nohy na jeho ramenou a on do ní pronikl. Ležela s vyhrnutou sukní na zadním sedadle, držela ho oběma rukama za týl, tiskla mu hlavu na svůj obličej a možná opravdu nechtěla, aby to proběhlo tak rychle, protože Cafferymu minutu nebo dvě trvalo, než ji přiměl, aby povolila sevření, vypletla prsty z jeho vlasů a stáhla ramena dozadu. Klekl si do prostoru pod sedadly, odsunul jí nohy a bokem ulehl na sedadlo. Jednou rukou si povolil límec košile, zatímco druhou si položil na prsa.

Keelie neříkala nic a on také ne – jen tupě zíral z okna, vnímal, jak mu v hrudním koši divoce bije srdce, a matně si vybavoval rozhovor, který absolvoval před třemi měsíci. V den, kdy odjížděl z Londýna, se ho jeden z kolegů zeptal: „A co jako myslíš, že budeš v tamtom zapadákově mezi těmi křupany dělat?“ Caffery mu tehdy beze stopy úsměvu odpověděl: „Nevím. Nejspíš se ušoustám k smrti.“

Samozřejmě to byl vtip, ale nyní si na tato slova opět vzpomněl, protože nevěděl, jak jinak si vysvětlit své počínání, své schůzky s holkama jako Keelie, týden co týden. Nechtěl nikomu říkat pravdu: totiž že z Londýna – města, v němž prožil většinu svého života – odcestoval, poněvadž se jednoho dne probudil a zjistil, že ztratil to jediné, co ho s tímto místem až dosud spojovalo. Že se vysvětlilo zmizení jeho jediného bratra, devítiletého Ewana, před třiceti lety.

Otázka, co se Ewanovi stalo, byla jedinou otázkou v Cafferyho životě. Co jeho paměť sahala, podbarvovala tato záhada veškeré jeho počínání a Caffery byl dlouhou dobu přesvědčen, že se odpovědi skrývají v Londýně, na druhé straně železničního zářezu táhnoucího se za rodinnou zahradou, v domku stárnoucího pedofila jménem Penderecki. Caffery byl tím domem celá léta posedlý, neboť si byl jist, že v něm Ewan zemřel. A pak bylo náhle všechno pryč. Přes noc se to rozplynulo v prázdnotu. Ano, stále se mu o bratrovi zdálo a myslel na něj. Ano,

stále cítil nutkání najít jeho tělo, avšak vazba na Londýn se vytratila. Přestal mít potřebu civět z okna na Pendereckého dům a už si nedokázal vzpomenout, proč si kdysi myslel, že na tom zpropadeném místě dostane nějakou odpověď.

O svou práci však měl stále zájem. K Metropolitní policii kdysi nastoupil proto, že ho každý další vyřešený případ naplňoval pocitem, že malinko přispěl k vyvážení toho, co se stalo Ewanovi. A třebaže nebyl žádný šplhoun – u Metropolitní policie měl sice v rámci programu

„rozvoje vysokého potenciálu“ raketový start, ale v sedmatřiceti letech ještě nechtěl přemýšlet o zkouškách na hlavního inspektora -, každé usvědčení pachatele pomáhalo zabít v jeho hrudníku výčitky, které mu v noci nedávaly spát. Jeho vazba na Londýn sice možná ochabovala, avšak loajalita k zaměstnavateli zůstávala silná. Svou práci mohl dělat kdekoliv – dokonce i v Bristolu. Navíc žil tady na západě někdo, v koho Caffery vkládal naděje, že mu pomůže posunout Ewanovu rovnici o další krůček k rozřešení.

Keelie vedle něj zakašlala, přiložila si prsty na hrdlo a začala si je zlehka třít, jako by ji bolelo. Poté si přiložila ukazováčky na koutky očí a vytřela si z nich slepený mejkap. Shrnula si vykasanou sukni z pasu dolů, naklonila se přes přední sedadlo a sklopila stínítko na straně spolujezdce, aby v zrcátku zkontrolovala svůj vzhled. Sukni měla vzadu těsnou, takže jí byly vidět okraje kalhotek a podvazků.

Caffery zničehonic ucítil, jak se mu svírá hrdlo a štípou ho oči. Zlehka se napřímil, natáhl ruku a položil ji Keelii na lýtko. Náhle si s ní chtěl promluvit, zeptat se jí, jestli má děti, požádat ji, aby mu řekla alespoň jednu lidskou věc. Keelie si však jeho dotek vyložila špatně. Zvedla obočí na svůj odraz v zrcátku a lehce se usmála. „Proč to děláš?“ zeptala se a chtěla ještě něco dodat, jenže vtom se auto prudce naklonilo. Ozvalo se kovové zadunění a Caffery koutkem oka zaregistroval, jak se před čelním sklem mihlo něco tmavého.

„Doprdele!“ Keelie objala přední sedadlo a pevně se ho držela.

„Co to bylo?“

Caffery si rychle zapnul zip, ramenem otevřel dveře a vyskočil do opuštěné boční uličky. „Hej!“ křikl do tmy. Ohlédl se, postavil se zády k autu a začal si prohlížet stíny. „Co to mělo znamenat, kurva?!“

Hej, vrátila se k němu ozvěna, znamenat, kurva…

Ticho. Jediným zvukem byl šum dopravy a zvonivý ženský smích kdesi na City Road. Boční ulička byla prázdná – ležela tu jen nákupní taška, z níž se na chodník sypalo smetí, a na kamenném obrubníku se odráželo pár neonů. Caffery prošel uličku po celé délce až k hlavní silnici a prohlížel si přitom každý vchod, každý výklenek v kontuře starých cihlových zdí. Nakonec se obrátil zpátky k autu. Keelie měla rozsvícené vnitřní světlo a vyděšeně na něj zírala, bledá jako stěna. Caffery věděl, co se jí honí hlavou: že kolem nich zřejmě někdo proletěl, jedenkrát bouchl do kapoty a opět zmizel ve vzduchu. Anebo – protože představa, že někdo létá, byla prostě praštěná – že někdo celou dobu seděl na kapotě, a když se přestali milovat, seskočil z ní a ukryl se na místě, kam ani jeden z nich nedohlédl.

Cafferyho něco napadlo. Tichými pohyby si opatrně zapnul opasek. Nechoď do války se staženýma kalhotama. Vyhrnul si rukávy, posadil se na studený chodník a naklonil se na bok. Jeho obličej se ocitl tak blízko u kol, že dobře viděl pod auto, ale ne zase tak blízko, aby neměl kam ucuknout, kdyby se na něj zpod vozu něco vrhlo. Nic tam však nebylo – jen zápach benzinu a matná oranžová šmouha pouličního světla odraženého z ulice. Caffery se zapřel patou a zasunul se dále pod auto, aby viděl i za kola na své straně, ale ani tam nic neobjevil.

Vysoukal se ven a upřel obličej k obloze, k mrakům podbarveným oranžovou září města a ke hvězdám nad nimi. Prohlížel si střechy domů a usilovně se zaobíral pocitem, že je někdo sleduje. Dokonce i teď.

Po chvíli vstal a oprášil se. Přemýšlel, jestli se závěsy kol nedají zablokovat tak, aby nějakou dobu zůstaly v dolní poloze a čekaly, až je nějaký pohyb uvnitř uvolní jako stlačenou pružinu, a ony pak nečekaně vystřelí vzhůru.

Keelie na něj stále civěla a Caffery zvedl ruku jejím směrem, potřeba zmocnit se jí ještě jednou odezněla, ale on věděl, že s ní bude muset mluvit, a tato představa v něm vyvolávala únavu. Za jeho odchodem do Bristolu nestála jen touha zmizet z Londýna. Byla v tom i jakási odevzdanost, smířenost s tím, že už nikdy nepozná člověka, který by chápal, jak mohou výčitky svědomí a pocit ztráty někoho zachvátit a vymačkat z něj všechen život. Už dávno se přestal dívat na ženy a věřit,

že by mu některá z nich mohla tohle všechno navrátit.

Ano, pomyslel si nyní, nahmatal v kapse cigarety a ještě jednou zkontroloval zdi, zda mu něco neuniklo, tyhle pocity jsem už dávno překonal. A život je o to lepší.

8

Po potápění v přístavu měla Blecha nohy jako z olova. Cítila na sobě každou vteřinu svých devětadvaceti let. Vyjela z Bristolu a zpomalila auto. Zamířila na odpočívadlo, vypnula motor a vytáhla z přihrádky pytlík s lysohlávkami. Chvíli jen tak seděla, dívala se na ně a cítila, jak jí v hlavě cinkají poslední vyčerpané střípky fantazie. Pluli jsme jinudy. Chtělo se jí otevřít pytlík a nasypat si houbičky do úst. Ze všeho nejvíce si přála vrátit se do toho lesa a sejít po stezce na místo, o němž věděla, že tam znovu zastihne matku, jak se krčí a prohlíží si violky.

Neudělala to však. Místo toho vrátila lysohlávky do přihrádky a vytáhla telefon. Když si dnes večer kontrolovala textovky, našla mezi nimi i jednu od Tiga. Líbila se jí ta ironie: Tig, jeden z mála lidí v jejím životě, který by bezvýhradně pochopil její dychtivou touhu po lysohlávkách, opravdu bezvýhradně, se po třech měsících mlčení rozhodl právě dnes večer, že jí pošle textovou zprávu. Jako by jí četl myšlenky. Bydlel v bytě na sídlišti Hopewell, což nebylo daleko – při takhle řídkém provozu by tam dorazila za dvacet minut. Bylo by snadné a příjemné zároveň povědět mu o tátovi a o těch drogách, o svém

„tripu“ i o tom, že by ráda užila lysohlávky znovu a vklouzla zpátky do toho lesa, kde na ni čekala máma. Poté si však vzpomněla, jak pečlivě byly lysohlávky uložené ve šperkovnici, vzpomněla si, jak její táta lehával na pohovce s polštářem na hlavě, a okamžitě věděla, že existuje někdo další, kdo by jí mohl ten příběh osvětlit lépe než Tig. Člověk, který ji dokáže znovu nakopnout.

Zasunula mobil zpátky do kapsy, nastartovala a vyrazila na jih. Domy na obou stranách silnice začaly brzy řídnout. Zanedlouho projela kolem poslední pouliční lampy a ocitla se na potemnělých komunikacích, které vedly do odlehlých Mendip Hills.

Kaiser Nduka.

Pokud by táta někdy přiznal, že má blízkého přítele, ukázal by na Kaisera Nduku. Studovali spolu v Cambridgi a na první pohled si člověk těžko dokázal představit dva odlišnější lidi: táta se svými švédskými kořeny, pergamenově světlou kůží, na níž se snadno dělaly modřiny, a jemnýma rukama připomínajícíma dítě… a vedle něj Kaiser, nejstarší syn náčelníka kmene Ibo, přízračné vysoký muž s holenními kostmi tenčími než chůdy, šedivou svatozáří kudrnatých vlasů a obličejem tak těžkým, až se zdálo, že by mohl převrhnout celé jeho tělo. V sedmdesátých letech ho jeho nigerijská rodina, která zbohatla na ropě, poslala studovat do Anglie, a Kaiser přicestoval do země v čapce abeti- -adža s psíma ušima a v západním obleku. Kaiser a táta, tyto dva zdánlivě neslučitelné typy, našli na studiích společnou řeč. Oba se zabývali aplikací filozofie a psychologie na světová náboženství, přičem Kaiser se jako profesor komparativního náboženství specializoval na halucinogenní prožitky v šamanských rituálech. Jeho kariéra se vyvíjela hladce až do chvíle, kdy se coby pracovník jedné nigerijské univerzity podílel na výzkumném projektu, který skončil katastrofálně, a vyhodili ho z fakulty. Ve stejnou dobu ho navíc opustila snoubenka.

„Nejspíš na to přišli…“ komentovala to tehdy máma ponuře.

„Jeho snoubenka i lidi z univerzity nejspíš přišli na to, že je člověkem jen z poloviny…“

Kaiser mámu odjakživa znervózňoval. Nikdy neřekla proč, ale kdykoliv měl táta namířeno do Mendip Hills, našla si záminku, aby mohla zůstat doma. Také Thom se Kaisera bál – tvrdil, že vypadá jako čert a že se mu o něm zdají sny, jak na ulicích loví lidi. Blecha se snažila přijít na to, jak ho mohla taková věc napadnout a co asi ve svých horečnatých dětských snech viděl: zaprášené, napůl osvětlené ulice Ibadanu, pouliční prodavači, nekonečná šňůra aut a zamlklá postava kradmo procházející bočními uličkami – Kaiser. Představa, jak Kaiser se svou velkou hlavou číhá zahalený v kabátě v ulicích na lidi, jí připadala téměř legrační. Vysmála se tomu, ale Thom se nenechal zviklat. I Kaiserův dům v něm vyvolával hrůzu – neustále se na něm pracovalo, neustále byla část domu zatlučená nebo zakrytá plachtou,

případně se někdy kus domu odloupl a obnažil se okolnímu světu.

Když Blecha vjížděla na dlouhou a potemnělou příjezdovou cestu, kterou osvětloval pouze měsíc vykrajující v obloze ostrý kruh, tak trochu chápala, jak to Thom myslel. Z tohoto místa v deštivých lesích vápencové pahorkatiny Mendip Hills skutečně vyzařovala jakási odlehlá, zapomenutá atmosféra, kterou člověk mohl pokládat za strašidelnou. Během jízdy jí dopadaly na sklo vlhké prsty větví a lepily se na ně tak dlouho, až musela zapnout stěrače, aby se jich zbavila. Jela stále dál, kužely reflektorů poskakovaly po krajině sem a tam, až se po kilometru a půl cesta rozevřela v hroudovité pole, které mělo pod otevřeným nebem stříbřitý nádech. Na protějším konci pak půda zničehonic padala do prázdna – nejvzdálenější hřeben údolí se nacházel tři kilometry daleko – a právě tam, na hraně tohoto srázu, stál Kaiserův dům, vychýlený, jako by se měl každou chvíli zřítit. Byl postaven z místního modrého vápen ce, který byl kdysi krásný, ale ustavičné renovace a změny ho zjizvily.

V obývacím pokoji svítilo jediné světlo, matné a za dekou upevněnou v okně sotva viditelné. Kaiser bude právě tam, na svém obvyklém místě: bude se krčit v křesílku v rohu.

Zaparkovala, strčila si pytlík s houbičkami do kapsy flísové bundy a přešla přes trávník k zadním dveřím. Ruce měla zkřížené na prsou a celá se třásla, protože jí náhle připadalo, že už je strašně pozdě. Vklouzla do kuchyně, opatrně za sebou zavřela dveře a nadechla se teplého vzduchu prosyceného příjemnými kořenitými vůněmi.

Kaiserův dům byl plný haraburdí. Každý rovný povrch v kuchyni přetékal zaprášenými hromadami časopisů, dopisů a nejrůznějších podivností, které Kaiser nasbíral po celém světě. Úplně jako tátova pracovna. Zdálo se tedy veskrze nepravděpodobné, že největším Kaiserovým koníčkem je vaření. Postupem let si vybral Blechu jako člověka, jehož zahrne svou pozorností. Neustále si ji bral stranou, vyprávěl jí různé historky, ukazoval jí tajná místa na zahradě, nechával ji strkat prsty do očních důlků tradičních rodových masek.

Především jí však projevoval náklonnost vařením. Recepty si vypůjčoval ode všech národů a lidových tradic. Někdy to byl koláč z kokosového ořechu, jindy kuskus oslazený kondenzovaným mlékem a

podávaný v oprýskaných miskách z Woolworths. Dnes večer to byly lepivé datlové bochánky – dva se už chladily na drátěném podnose. Blecha jeden rozkrojila, narovnala plátky na talíř a odnesla je do chodby, kde se proháněl průvan.

„To jsem jen já,“ ohlásila, sklonila hlavu a prošla přes igelit, který visel ve dveřích do obývacího pokoje. „Jenom já.“

Místnost byla matně osvětlená a působila chaotickým dojmem, přeplněné regály, neforemný nábytek a otlučená stojací lampa v rohu. Kaiser se nacházel přesně tam, kde Blecha předpokládala: v křesílku v koutě, se zvednutýma a lehce překříženýma nohama a rozjímavě sepjatýma rukama. Když vstoupila do místnosti, ani se nepohnul a netvářil se nikterak překvapeně či potěšeně. Spíše se zdálo, že se soustředí na prostor několika krychlových centimetrů před svým nosem. Na sobě měl pyžamo, které končilo v polovině lýtek, a na dlouhých chodidlech měl obuté legrační modré turecké pantofle.

Blecha položila datlový bochánek na konferenční stolek. Kaiser upřeně hleděl před sebe a jeho dlouhé žluté nehty spočívaly těsně pod špičkou jeho širokého nosu, který jako by byl pro jeho obličej příliš těžký a on se snažil zabránit jeho pádu. Vedle jeho křesílka stál na malé skříňce notebook s otevřenou webovou stránkou DiveNet, fórem mezinárodních sportovních potápěčů, a vedle něj fotografie jeho bývalé africké snoubenky Mayi. Kaiser Mayu ztratil už před třiceti lety, ale stále ji miloval. Bleše neuniklo, že Mayina ústa jsou přesně v úrovni Kaiserova pravého ucha.

„Kaisere?“ řekla nakonec. „Bylo otevřeno, Kaisere.“ Přitakal.

„Kaisere? Slyšíš mě?“

Kaiser se otřepal a pohlédl na počítačovou obrazovku. „Ano, Phoebe,“ řekl znaveně. „Slyším tě. Ale jsem strašně smutný. Strašně smutný z tvých rodičů. Pořád. I po takové době.“

Za normálních okolností by se teď Blecha posadila, možná přímo k jeho nohám, případně by ho třeba objala. Dnes si s ním však musela vážně promluvit. Posadila se tedy do křesílka naproti němu, předklonila se a opřela si lokty o kolena.

„Kaisere,“ začala. „Vzpomínáš, že kdykoliv jsi nám něco vařil,

táta si tě neustále dobíral? Vzpomínáš si na to? Popichoval té a říkal:

,Kaisere, starouši, víš jistě, že v tom koláči není něco, o čem bychom měli vědět??“

Kaiser se usmál. Sklonil bradu a znovu se té vzpomínce uchechtl.

„Až na to“ dodala Blecha vážně, „že teď už to není vtip.“ Jeho úsměv povadl. „Co prosím?“

„Teď už to, Kaisere, není ani zdaleka tak vtipné, jak jsem si kdysi myslela.“ Dlouze a vyrovnaně na něj pohlédla. Jeho oči byly zahnisané a lehce podlité krví. Cosi na jeho velkém kostnatém obličeji v Bleše odjakživa evokovalo představu lysé kozy. „Dnes si totiž uvědomuji, že to ve skutečnosti nikdy nebyl vtip. Ne pro lidi, na kterých záleželo.“

„Jak to, propána, myslíš?“

Blecha se otočila ke skříňkám ve výklencích po obou stranách krbu. Byly zamčené, a když nad tím tak přemýšlela, uvědomila si, že se v Kaiserově domě vždy nacházely uzamčené prostory – místa, kam s Thomem nesměli. Lidé se na Kaisera neustále obraceli a vyptávali se na jeho šamanské schopnosti, ale on se tomu jen smál: „Já přece nejsem žádný šaman. Jsem jen usedlý starý lektor.“ Zároveň však v něm vždy bylo cosi skrytého – čišelo to z jeho šlachovitého těla, navzdory věku docela silného, a z upřeného pohledu, jímž dokázal člověka uhranout. Táta říkal, že Kaiser „ví, o čem mluví“, a že své rituální drogy přechovává právě doma ve skříňkách. Blecha si vždycky myslela, že je to jeden z tátových vtipů. Nebyla si jistá, zda mu ho někdy věřila, a vlastně o tom ani příliš nepřemýšlela. Až dosud.

„Phoebe? Na něco jsem se tě ptal.“

Blecha si povzdechla. Vzala si kus datlového bochánku, usedla zpátky do křesla, vystrčila nohy před sebe, položila si ruce na břicho a rozmrzele se podívala na pochoutku ve svých prstech. „Byla jsem v tátově pracovně, Kaisere. Na místě, kde přechovával všechny svoje knihy. Je tam i několik tvých věcí.“

„Ano?“

„Ano, a taky je tam sejf – nedokázala jsem ho otevřít. Nikde v pracovně není kód.“ Blecha si hrála s bochánkem a odolávala pokušení

pohlédnout na Kaisera. „Všude jsem ho hledala, ale nepodařilo se mi ho najít, a tak mě napadlo, jestli ho náhodou neznáš. Nebo jestli nevíš, kde ho mohl mít schovaný.“

„O tomhle jsi se mnou přijela mluvit?“

„Víš, kde ten kód přechovával?“

Kaiser se dlouze, netrpělivě nadechl a pomalu vyfoukl vzduch nosem. „O žádném sejfu ani kódu nic nevím. A opakuji: na tohle ses mě přijela zeptat?“ •

Blecha položila bochánek na talíř a začala kroutit hlavou, jako by měla strnutí šíje. „Kaisere,“ řekla po chvíli. „Kaisere, víš, proč se táta vždycky na celé dny zamykal v pracovně?“

Kaiser zatlačil chodidly do křesílka a napřímil se. Několik okamžiků bylo ticho. „Na něco se tě zeptám, Phoebe. A ty to víš? Ty víš, proč to tvůj otec dělal?“

„Myslím, že ano. Ano. Myslím, že to asi vím.“

„Tvůj otec měl větší nutkání pochopit než kdokoliv jiný, koho jsem poznal. Musel s tebou mluvit i o druhotném vnímání.“

„O místech v našich hlavách – o místech, na která se můžeme dostat jen ve chvílích, kdy sníme nebo omdléváme. Případně nás někdo hypnotizuje. O tomhle kdysi mluvíval. O místě obsahujícím klíče k věcem, které jsme pohřbili. A jeho způsob, jak se na to místo dostat…,“ Blecha zvedla oči a konečně se s ním střetla pohledem, „… byly drogy?“

„Tvůj otec znal mnoho různých cest. Někdy to byla meditace, ale jindy…, ano, často to byly i drogy.“

„Já to věděla.“

„Počkej ještě s těmi odsudky. David měl v sobě vždy potřebu odhalovat, odkrývat svůj mozek – vytahovat z něj zasuté věci.“

Blecha byla chvíli zticha. Poté vytáhla z kapsy pytlík s lysohlávkami a hodila ho na podlahu mezi svá chodidla. „Psilocybin,“ prohodila. „Vyhledala jsem si to. Je to látka obsažená v lysohlávkách. Aztékové jim říkali teonancatl – maso bohů.“ Opět se na chvíli odmlčela a zadívala se na houby. „Mohla jsem kvůli nim přijít o práci.“

Kaiser vydal mlaskavý hrdelní zvuk. Blecha si vzpomínala, ze ho používal už před lety, a odjakživa měla pocit, že podobný zvuk

může člověk slýchat na nigerijských planinách, když k sobě Pastevec svolává dobytek. Nyní však pochopila, že je to jeho způsob, jak zdůraznit okamžik, kdy ho napadne nová myšlenka. „Ty sis je vzala taky. Já tě znám, Phoebe, slyším ti to v hlase. Užilas je. Bez porady se mnou.“

„Ano,“ odpověděla Blecha pomalu. „A chci je užít znovu.“ Kaiser si odfrkl. „Nebuď pitomá.“

„Říkals, že je táta užíval, aby vytahoval z hlavy zasuté věci?“

„Ano.“

„Nesměj se tomu, Kaisere, ale stalo se ti někdy během výzkumu…“ Blecha ztlumila hlas v šepot. „Slyšels někdy někoho říkat, že mu ta droga umožňuje komunikovat se zemřelými lidmi?“

Kaiser si povzdechl. „Myslíš své rodiče?“

„Mámu.“

Otcův přítel zavrtěl hlavou, vstal a otočil se čelem k uzamčeným skříňkám. Jednu ruku si založil za záda. Ta křehkost je jen předstíraná, napadlo Blechu, a zdaleka to tenhle večer nebylo poprvé. V jeho dlouhých svalech a pařátovitých rukou se skrývala síla. „Phoebe,“ řekl konečně hlubokým hlasem, „existují jisté věci, které musíš nechat odpočívat – nemůžeš se k nim pořád vracet a obracet je naruby.“

„Táta by je taky byl nechal odpočívat?“

„Ne.“

„Takže je ti jasné, že to neudělám ani já.“ Lehce si poposedla.

„Mohlo by mě to stát práci, jenže to na věci nic nemění. Chci se vrátit tam, kde jsem byla včera v noci.“ Odmlčela se. Její hlas zněl stále tišeji.

„Já ji viděla, Kaisere, viděla jsem ji. Snažila se mi říct něco o té nehodě.“ Blecha zavrtěla hlavou a zaťala ruku v pěst. „Jenže já nedokázala…, nedokázala jsem dost dobře pochopit, co má na mysli.“

Kaiserův obličej ztěžkl. „Cos to řekla?“

„Řekla jsem, že na té nehodě – na způsobu, jakým o ní přemýšlíme – je něco úplně špatně. Hledáme na nesprávném místě.“ Upřeně na něj pohlédla. „Já to udělám, Kaisere – vezmu si je znovu. Zjistím, co měla máma na mysli.“

Rozhostilo se mezi nimi dlouhé, předlouhé ticho. Za jeho očima se něco dělo – Blecha téměř viděla probíhající kalkulace. A pak,

když už se zdálo, že jejich pohledy zůstanou do sebe zaklesnuté navždy, odtrhl Kaiser oči a vrátil se do křesílka. Chvíli tam seděl s rukama položenýma na opěrkách a hlavou vytočenou bokem a prohlížel si obličej své bývalé snoubenky. „Pokud chceš komunikovat s lidmi, kteří už nejsou mezi námi,“ řekl tiše, „pak existuje něco jiného. Halucinogen, který můžeš ovládat, droga, která je legální. Seznámil mě s ní tvůj otec.“

„Ale ty tomu nevěříš, že? Ve skutečnosti nevěříš, že je to všechno pravda.“

„V pracovně tvého táty o ní bude nějaká literatura.“ Kaiser předstíral, že poslední otázku neslyšel. „Přečti si ji, prosím tě, a pak za mnou zase přijeď. A ty lysohlávky vyhoď – nikam dál tě nedovedou. Tohle ano.“

„,Tohle??“ Blecha si poposedla. Cítila mrazení a vzrušení najednou, jako by jí někdo přejel kartáčem proti srsti. „O čem to mluvíš, Kaisere?“

„O čem to mluvím?“ zopakoval Kaiser otázku a smutně se sám pro sebe usmál, jako by to bylo tajemství, o němž věděl, že ho jednoho dne bude muset vydat – a že by měl nést jeho vyzrazení velkoryse.

„Jmenuje se to ibogain.“

„Ibogain?“ zašeptala Blecha to slovo. Vyvolalo v ní obrazy plápolajícího ohně a lidí tančících ve tmě starodávné tance.

„Ibogain,“ zopakoval Kaiser. „A jestli opravdu chceš znovu mluvit se svou matkou…“

„Ano?“

„… tak tohle je jediná cesta.“

9

14. května

Ráno druhého dne případu seděl Jack Caffery v bristolském přístavišti, popíjel kávu, sledoval, jak si potápěčský tým rozbaluje nádobíčko, a přemýšlel o jednom směru: přemýšlel o cestě na západ. Dlouho si myslel, že až jednou odjede z Londýna, nevydá se na západ,

nýbrž na východ – směrem, který si Angličan spojuje s chladnými větry a nájezdníky. Zhruba ve stejné době, kdy jeho pocit sounáležitosti s Ewanem vymizel, ho totiž práce zavedla do Norfolku a snad proto cítil, že tam zanechal část svého já. Nějakou dobu po náhlém zpřetrhání vazeb na Ewana tedy sledoval na webu volná místa a hledal si práci ve východní Anglii. Když se však ani po několika měsících nic nenaskytlo, obrátil pozornost na západ země, kde se dělo něco zajímavějšího.

Z jedné věznice byl propuštěn vězeň. Muž, který rozuměl jednomu konkrétnímu druhu násilí. Čím víc o tom Caffery přemýšlel, tím naléhavěji si uvědomoval, že se s tímto mužem potřebuje setkat. A pak se – téměř jako znamení – uvolnilo místo v Jednotce pro vyšetřování závažných trestných činů v Bristolu. Čekání na Norfolk prozatím skončilo a Caffery se vydal na západ: vstříc pašerákům, jabloňovým sadům a Somersetu, zemi letních výletů.

Bylo zvláštní, jak se věci vyvinuly, protože práce na západě země se mu v jistých ohledech zamlouvala: měl rád zdejší přímost kontrastující se zašmodrchaností Londýna, kde se člověk mohl snažit, jak chtěl, a stejně se všechno nakonec nějak pokřivilo. A když se teď slunce jiskřivě odráželo od člunů a oken restaurací a když tokající labutě v přístavu vytvářely ze svých krků srdíčka, napadlo Cafferyho, že se mu na západě opravdu líbí. Ano, pomyslel si, když se díval na místo, kde už potápěčská jednotka naložila člun, na jehož přídi teď stála Blecha a zapínala si kombinézu, nebýt některých slibů, které jsem si dal, a nebýt mých výčitek svědomí kvůli ženám, mohlo by mi to tu přirůst k srdci.

Blecha teď stála jen pár metrů pod ním. Vlasy jí divoce padaly do drobné opálené tváře a nohy měla široce rozkročené, aby mohla vyrovnávat houpání člunu. Když si ji Caffery prohlédl bedlivěji, všiml si, že se náhle zarazila a položila si ruku na klíční kost. Nestála čelem k přístavu, kde se měli dnes dopoledne potápět, nýbrž obráceně, zády k přístavní hrázi – v místě, kde se pár decimetrů pod Cafferyho nohama dotýkal ponton zdi. Přesně na toto místo ukazovala servírka, když mu včera popisovala podivnou bytost, která v noci vylezla z vody.

Blešina zaraženého výrazu si zpočátku nikdo nevšiml. Teprve

po chvíli na ni pohlédl Dundas a zjistil, že se něco děje. Pustil kormidlo.

„Seržantko?“

„Jo – vydrž.“ Blecha zvedla ruku. „Počkej.“

Upřeně se dívala na zeď přístaviště, jako by se usilovně snažila rozpomenout na něco důležitého – na něco, co jí uniká. Caffery si vzpomněl na text jednoho turistického bedekru: psalo se v něm, že přístav i kanál vybudovali zajatci během napoleonských válek, a obojí i po dvou stech letech stálo, obrostlé mechem, pokryté slizem a zčernalé mnohaletým působením motorové nafty a špíny. Pro Cafferyho byly obě stavby neznámé a tajuplné, ze všeho nejvíce mu připomínaly žalář, avšak Blecha je musela znát jako své boty, takže její náhlá zaraženost musela mít vážný důvod.

„Seržantko?“ zeptal se Dundas zamračeně. „Seržantko? Je všechno v pořádku?“

Blecha se k němu neotočila. Místo toho zvedla hlavu a podívala se na Cafferyho. „Včera ráno pršelo,“ prohodila. „Viďte?“

Caffery se rychle vzpamatoval – na její přímý pohled nebyl tak úplně připraven. Položil si loket na zábradlí a vyklonil se. „Jo. Jo, pršelo. Proč?“

Blecha se na něj znovu zadívala – upřeně, ale trochu prázdně, jako by v hlavě stále zpracovávala nějakou myšlenku. Poté však vlny od proplouvající lodi rozhoupaly člun a její soustředěnost byla tatam. Zavrtěla hlavou a dopnula si kombinézu. Nasadila si výstroj a ploutve.

„Pojdme,“ zavolala na Dundase a ukázala mu, ať nastartuje motor.

„Jdeme na to.“

Caffery sledoval, jak člun odplouvá a zanechává v kalné vodě zpěněnou brázdu. Blecha se předkláněla, kontrolovala kyslíkové lahve, poklepávala na měřicí přístroje a upevňovala si D-kroužkem k výstroji kabel. Caffery byl svým způsobem rád, že seržantka odplouvá – dívala se na něj, jako by znala všechna jeho tajemství, nejen ta běžná, ale i ta nemravná. Jako by věděla, kam se včera večer z přístavu vydal. Caffery nedokázal posoudit, zda pachuť v jeho ústech pochází z lahve vína, kterou včera vypil, anebo ze vzpomínky na počínání na zadním sedadle jeho auta zaparkovaného v boční uličce vedle popelnic.

Díval se, jak člun odplouvá za roh, a dopil kávu – dnes už třetí,

protože ať se včera stalo cokoliv, kocovinu si dnes dovolit nemohl. Otisky té ruky ještě nepřišly. Počítač IDENT1 nebyl tak špatný jako starý systém NAFIS, ale i on byl pomalý a přes noc vyplivl pouze jeden z pěti otisků potřebných ke srovnání. Pitevní zpráva byla naopak hotová a její četba naplňovala Cafferyho neklidem. Patoložka objevila na ruce několik vláken fialově modré barvy a odeslala je na ústředí.

Souhlasila s názorem, že stopy na kostech pocházejí od pily, a jedním dechem dodala, že ruka byla pravděpodobně odříznuta v době, kdy oběť ještě žila.

Toto vše o trošku snížilo superintendantův hněv na Cafferyho.

Přidělil případu stupeň důležitosti a jednotka pro vyšetřování závažných trestných činů poslala do vyšetřovacího centra v Kingswoodu požadavek na tříčlenný tým HOLMES, další dva strážníky, jednoho seržanta, jednoho civilního vyšetřovatele – bývalého policistu – a také manažera místa činu a styčného důstojníka. Cafferyho potěšilo, že bude mít solidně obsazený tým. Další čtyři muži měli navíc do osmi hodin dorazit do přístaviště a začít vyšetřovat každého, kdo v dané oblasti pracoval nebo ji často navštěvoval. V přístavu se to dnes mělo hemžit policisty.

Caffery zmačkal kelímek od kávy a chystal se zamířit zpět na silnici za svým týmem, když vtom ho upoutal zvuk obslužného člunu, který se rychle vracel k pontonu. Blecha stála na přídi v potápěčské kukle bez masky a upřeně hleděla na tutéž část přístavní zdi, od které před pěti minutami vyplula. Když se člun přiblížil, Dundas vypnul motor a otočil záď tak, aby člun stál na vodě rovnoběžně se zdí. Blecha se předklonila, chytila se kmínků komulí, které trčely z mechem obrostlé přístavní hráze, a začala posouvat člun podél ní, přičemž se každých pár centimetrů zastavila, přiložila ruce na kamennou zeď a zamračeně si ji prohlédla.

„Co se děje?“ Caffery hleděl na její hlavu, lesklou a tmavou jako u malého tuleně. „Našli jste něco?“

„Ne. Ale něco mě napadlo.“

„Co?“

„Ta svědecká výpověď,“ řekla Blecha a ztěžka přitom oddechovala. „Četl jste ji?“

„Jen zběžně. Pořídili ji v New Bridewellu. Proč?“

„Já se o jejím obsahu v hrubých obrysech dozvěděla na poradě od vašeho superintendanta. A hned od začátku mi vrtala hlavou.“ Přimhouřila oči k přístavní zdi, odloupla pár řas, znovu zamžourala a zavrtěla hlavou nad tím, co upoutalo její pozornost. „Vrtalo mi hlavou, že tu ruku vůbec viděl. Všem nám to vrtalo hlavou.“

Šmátrala rukama dále po zdi a zarývala do ní nehty. Caffery udělal pár kroků, aby se dostal na její úroveň. „A pořád vám to vrtá hlavou?“

„Včera byla ve vodě nulová viditelnost. Nedokázala jsem si to vysvětlit – jak mohl tu zatracenou ruku vůbec vidět.“

Cosi upoutalo její pozornost, takže se opět zarazila. Přehodila si nohy, přesunula se na záď, znovu zaryla prsty do mechem obrostlých starých kamenných kvádrů přístavní hráze a zapřela se nohama o ponton, aby mohla tlačit člun ke zdi a dostat se hlavou co nejblíž.

Dundas našel kotevní úvazník, chytil ho a držel člun ve stabilizované poloze. Blecha vydala spokojený zvuk a znovu přitiskla pravou ruku na zeď. Caffery se vyklonil, co nejdále to šlo, ale viděl jen její hlavu, ramena a obličej vytočený na stranu a stažený soustředěním – a také její paži, která mizela hluboko ve zdi.

„Ptal jsem se, jestli vám to pořád vrtá hlavou.“

Blecha přikývla. Její oči se zaměřovaly do blízka jako u člověka, který se řídí pouze hmatem. „Ano. A taky říkal, že nikdo…“ Zasunula ruku ještě o kousek dál. „Říkal, že nikdo další na přístavní hrázi nebyl. Je to tak?“

„Pokud vím, tak ano. Možná ta ruka plavala na hladině.“

Blecha k němu zvedla hlavu. Její modré oči jako by mu daly elektrickou ránu – předtím si nevšiml, že je v nich také něco malinko divokého. Seržantka je znovu sklopila a Caffery opět viděl jen její potápěčskou kuklu a paži zabořenou do zdi.

„Ruka sama o sobě neplave,“ řekla. „Prostě to nejde. I kdyby se začala rozkládat…“

Odmlčela se, vytáhla ruku z otvoru a zadívala se na obsah své dlaně. Držela v ní jen hrst ztuhlého černého slizu s kousky listí a větviček. Lehce se zaklonila, vyklopila tu odpudivou hmotu na ponton

a zběžně v ní začala šťourat prstem. Obličej měla sevřený napětím a sebepřemáháním.

Po chvíli znovu pohlédla na Cafferyho – a v jejích očích se opět zablesklo modré světlo. „I kdyby byla rozložená, což tahle ruka nebyla, pořád by nemohla plavat.“

„Proč ne?“

„Protože je příliš těžká. Obsahuje mnoho kostí a málo měkké tkáně. A i kdyby se v ní začal tvořit plyn, kůže je porušená, takže by unikl. A v čem není plyn, to neplave.“ Vsunula ruku zpět do otvoru, který ve zdi nalezla. Caffery už to cítil – ohavný zápach stok a temných míst. Tentokrát zajela její paže dovnitř až úplně po rameno. Blecha tiskla obličej na zeď a vraštila tvář. „Což znamená, že bud to lže, nebo…“

„Ano?“

„Nebo tu ruku odnesl do vody proud a on ji náhodou viděl právě ve chvíli, kdy klesala ke dnu. Včera ráno pršelo. Takže ta ruka mohla vyplavat například z dešťové kanalizace.“ Zašklebila se a pokusila se něco sevřít. S lehkým zachroptěním se zapřela volnou rukou o zeď, vytáhla pravou ruku z otvoru a vyklopila na ponton druhou mokrou hrst slizu. Přisunula se ke zdi, z obou stran přiložila ruce kolem otvoru a nakoukla do něj. Rukávy potápěčského obleku měla potřísněné zeleným mechem a mazlavou hmotou. „Z dešťové kanalizace. Jako je tahle.“

10

25. listopadu

Chce to trochu času – a trochu zoufalství z Mossyho strany ale nakonec Mossy dospívá k závěru, že toho po něm nechtějí tolik.

Dohoda zní takto: vezmou mu trochu krve, pustí mu krapet žilou. Je to něco jiného než klasická „malinovka“ – nebudou ho šoustat tak dlouho, až začne krvácet, ale použijí normální jehlu. Skinny už má všechno připraveno: injekční stříkačku s hadičkou vedoucí do něčeho, co vypadá jako pytlík od katetru. Vezmou mu trochu krve z žíly, která není rozpíchaná, a naplní pytlík, což potrvá zhruba dvacet minut.

Mossy se pak bude moct natáhnout, dát si dalšího šleha, šálek čaje, a když bude chtít, tak i plechovku piva. Každopádně bude moct jít domů. V kapse mu zůstane dvě stě liber a celý pytlík háčka, které mu dal Skinny okusit. Z budovy bude muset opět vyjít poslepu a oni ho pak odvezou na kterékoliv místo v Bristolu, které si sám určí. Mossymu se neustále honí hlavou otázka, proč by jim neměl věřit. Lidi přece dávají krev zadarmo, ne? Co je na tom? Prodat nepotřebný kousek sebe je přece normálka, sakra, zvlášť když Mossy tak dlouho prodával vlastní díru. Musí se na to dívat jako na variaci na stejný téma, i když je to trochu cáklý. Kromě toho je tady teplo a někde voní jídlo, což Mossymu náhle připomíná, že od včerejšího večera nejedl.

Leží na pohovce a kouří tenkou cigaretu s hašišem, zatímco mu Skinny zapichuje do žíly jehlu. Daří se mu to až na druhý pokus, a když kontroluje, jak krev teče, dělá botu, tahá příliš rychle a sklízí za to Mossyho nadávku.

„Ty seš teda expert,“ říká Mossy, když sleduje, jak Skinny přelepuje vpich náplastí a napojuje hadičku. „Že jo?“

Hadička je opatřena malým plastovým kohoutkem a Skinny se ho už už chystá otočit, když vtom jako by mu něco blesklo hlavou.

Zaráží se a ohlíží se přes rameno do tmy, dost dlouho na to, aby si Mossy položil otázku, zda je někdo nesleduje. Lehce proto zvedá hlavu z pohovky a snaží se hledět do přítmí, kam směřuje Skinnyho pohled. Je tam další uzamčená brána a za ní místnost ponořená do tmy.

Skinny vyluzuje z hrdla tichý zvuk. Pouští hadičku, plavným pohybem připomínajícím tančící dívku uléhá na pohovku vedle Mossy ho a pokládá mu ruku na kostnatý hrudní koš. Překvapený Mossy zvedá bradu, mžourá na Skinnyho hlavu, na mizerně ostříhané kudrliny a kousky chmýří, které v nich uvízly, a pociťuje nečekanou něžnost. Jako by se ho ten kluk snažil utěšit nebo zahřát. Úplně stejně se dítě choulí k rodiči.

„Co je?“ říká a hlas mu malinko zadrhává v hrdle, protože se chce zničehonic dotknout Skinnyho vlasů. „Co chceš?“

„Mrzí mě to. Strašně to mrzí.“

„Co to plácáš?“

Cítí, jak Skinny polyká. Bytostně vnímá, jak se ohryzek ve

Skinnyho krku pohybuje na jeho paži nahoru a dolů.

„Oni chtějí, aby ty křičel.“

Mossy cítí, jak mu v žilách hučí silný hašišový nával, a chvíli má dojem, že se rozesměje. „Křičel?“ říká s lehkým úsměvem na tváři.

„To si děláš prděl, kurva? Proč musím křičet?“

„O nic víc nežádám. Až já vytáhnu jehlu, ty budeš křičet.

Oukej?“

Mossy natahuje krk, snaží se dohlédnout do sousední místnosti, hledá ve tmě dvojici očí, touží zahlédnout člověka, který se na ně dívá. Nevidí však nic, jen odlesk kovové brány, která je na sto procent zamčená. A vzápětí se směje, srdečně a vědoucně. Už tomu rozumí.

„Hej, bobečku,“ volá a jeho hlas se rozléhá v temných prostorách. „Vím, že seš tam. Nevidím tě, ale vím, že tam seš. A něco ti povím – já mám perverzáky rád. Vážně. Všecky vás miluju. Předvedu vám nejlepší show, jakou jste kdy viděli. Máte zapnutý video, že jo?“

Jakoby v reakci na jeho slova se ve tmě ozývá cvaknutí a zapředení a kdesi blikne červená kontrolka. Mossy zaklání hlavu a směje se. Teď už je doma. Na video si ho už natáčel kdekdo: ti, kdo se chtějí dívat sami na sebe, i ti, kdo se stydí – bud kvůli tomu, co dělají, anebo kvůli vědomí, že by se velikostí ptáka ztrapnili, takže si ho musí natočit na kazetu a udělat se až později, až bude pryč a nebude se jim moct posmívat. Mossy už chápe, proč byla cena tak výhodná, a na nějakém natáčení mu nesejde. Může se uklidnit.

Skinny se ošívá. Sedá si a opět pouští kohoutek na hadičce. Obličej má blízko u Mossyho, který si klade otázku, zda by mohli být přátelé. „Křič“ šeptá Skinny. „Tak dělej. Ty křič.“

A Mossy ho poslechne. Pokládá hlavu zpět na rozedranou pohovku a křičí.

11

14. května

„Ani se nemusím ptát, o co kráčí“ Tři muži v sytě červených bundách s nápisem SITA, což byl název městských komunálních služeb, manévrovali v nafukovacím člunu u okraje pontonu. Jeden

sestavoval tryskový injektor, napojoval trysku na oranžovou flexi-trubku a testoval ji, zatímco druhý držel prst pod výpustí a sledoval setrvalé crčení vody. „Jediná otázka zní, jak je daleko.“

Caffery stál na pontonu a zamyšleně se díval na hromádky slizu, které z výpusti vytáhla Blecha. „Cože?“

Partě šéfoval urostlý červenolící muž s oholenou hlavou a třemi piercingy v pravém uchu. „Je zatarasená, že jo? Myslím ta výpusť. Jestli z ní za slunečnýho dne takhle crčí, znamená to, že je někde zatarasená.“

„Jak daleko?“

„Ve Walesu?“ Muž se zasmál. „V Cardiffu? Nebojte. Až na to ucpání narazíme, dozvíte se to jako první.“

Zatímco strkali dovnitř trysku, prohlížel si Caffery ústí výpusti a dlouhý zelený pás slizu pod ní. Poté se zadíval na objekt na pontonu mezi svýma nohama. Byl černý, ale sotva ho vytáhli ven, musel myslet na mastnou bílou hmotu, která v osmdesátých letech ucpala odpady Dennise Nilsena. Všichni v Metropolitní policii ten příběh znali – historku o tom, co tam lidé z komunálních služeb našli. Ukázalo se, že je to lidský tuk ze šestnácti těl, která Nilsen ve svém jednopokojovém bytě rozčtvrtil, uvařil a spláchl do toalety.

„Už jste přišla na to, odkud ta stoka vychází?“ zeptal se Blechy. Ta se už v restauraci Station osprchovala a momentálně měla na sobě tmavě modrou flísovou bundu a maskáče. Klečela na pontonu a prohlížela si plány, které si nechali přivézt kurýrní službou z úřadu pro ekologii. Caffery k ní přistoupil, přikrčil se vedle ní a snažil se nevnímat, jak je vzduch v jejím okolí jiný, jak zápach stoky vystřídala vůně dětského krému a zubní pasty.

„Kam tyhle kanály vedou?“

„Některé ústí do přístavu, jiné do podzemních řek – třeba do Frome ale aby to bylo ještě komplikovanější, tak některé se vracejí do kanalizačního systému.“ Blecha ukázala níže po proudu, kde se přes tmavé údolí chladně a vzdáleně vzpínal visutý Cliftonský most.

Pracovníci komunálních služeb vytáhli propusť zdymadla, z níž začala do přístavu chrstat špinavá voda a pohupovat člunem. Blecha zvýšila hlas, aby překřičela hluk. „Čerpací stanice severní úchytné stoky je

přímo tamhle, o kousek výš pod mostem.“

„Severního čeho?“

„To je jeden z kanalizačních systémů. V Bristolu máme dva

-jeden v jižním okruhu a jeden v severním. Tady jsme v severním okruhu. To ovšem nic neznamená, protože převážná část dešťové kanalizace je podobně jako ve většině měst oddělená. Tenhle systém…“ Přejela prstem po naznačené trase, která vedla z přístavu zpět kolem vchodu do restaurace a končila u silnice asi o tři metry dál. U jejího ústí byla zakreslena jedna otevřená výpusť. „Tenhle systém není v podzemí propojený.“ Blecha poklepala na mapu u ústí stoky. „Jenom to tak vypadá, protože proudí tímhle směrem.“

„Hotovo,“ křikl jeden muž na člunu. „Našli jsme to.“ Caffery a Blecha zvedli hlavy. Předák s piercingy v uchu držel nad hlavou oběma rukama hadici, mhouřil oči a odvracel se od vody, která tryskala ven a všechno máčela. „Máme to.“

„Co máte?“ zavolal Caffery přes šumění vody. „Víte, co to

je?“

„Nedá se to poznat,“ opáčil muž. „Je to docela daleko – nejmíň

deset metrů. Budem se muset mrknout dovnitř.“

Caffery sledoval, jak Dundas skládá gyroskopicky ovládanou kameru upevněnou na sondě s kolečky, kterou pátrací jednotka používala k prohledávání kanálů. Pomocí padesátimetrového kabelu byla spojena s přenosným monitorem ve žlutém vodotěsném pouzdře na zip. Když tým komunálních služeb odplul s nafukovacím člunem stranou, zaujal policejní potápěčský tým jeho místo a Blecha začala opatrně strkat čelo kamery do otvoru.

Přepnula páčku dálkového ovládání a kamera na kolečkách vyrazila na dlouhou cestu do stoky. Všichni mlčky sledovali monitor, a tak jediným zvukem bylo pískání kabelu, který se jemně odvíjel z cívky. Kamera byla opatřena dvěma světly a její obraz byl plně barevný

– na monitoru se objevovaly záběry z přízračné, kodrcavé cesty do hlubin. Kamera se otírala o zauzlované kořeny rostlin, přes objektiv čvachtala voda a v jednom okamžiku ho zaplavilo oslepující bílé světlo pronikající z povrchu mřížkou kanálu. Když policie pátrala v londýnském domě Cafferyových a okolí po Ewanově těle, prohledávala

také kanály v březích železničního zářezu za domem a Cafferymu pohled na kanály dodnes nedělal dobře.

„Koukejte na to“ zamumlal jeden z pracovníků komunálních služeb, když spatřil vnitřek stoky. „Stěny jsou rozpraskané jako blázen. Všude samá radiální trhlina.“

Blecha postupovala pomalu a těkala očima mezi plány kanalizace, monitorem a výpustí. „Jsme v pěti metrech,“ ohlásila, když zkontrolovala údaj na monitoru. „Jak jste to říkali? Že jste v deseti metrech na něco narazili?“

„V deseti a půl.“

Opět se pohroužili v mlčení. Celý tým měl oči přilepené na monitoru v očekávání, že kamera každým okamžikem odbočí za roh a odhalí něco konkrétního. Ostatní možná čekali něco jiného, ale Caffery se připravoval na oči. Po celé dětství ležel v noci v posteli, myslel na železniční zářez za oknem svého pokoje a kladl si otázku, kam Penderecki pohřbil Ewana. Vždy si přitom bratra představoval na zádech a s obličejem obráceným vzhůru, takže i teď očekával, že se z temnoty nejprve vynoří oči, jejichž prázdné vyschlé rohovky budou jen stěží odrážet světlo.

„Devět,“ drmolila Blecha, „devět a půl. Deset. Deset a…“

Zastavila kameru. Na monitoru naskočil jakýsi výjev. Všichni se k němu shlukli a nikdo ani nedutal.

„Co to je?“ zamumlal Caffery.

Nebyla to znetvořená část těla, kterou všichni očekávali. Chvíli jim trvalo, než poznali, co vidí: hromadu kamení, bahna, kořínků a hlíny.

„To je to vaše ucpané místo“ prohodila Blecha.

„Vypadá to jako zával“ řekl jeden z pracovníků komunálních služeb. „Probořil se vám tam strop.“

„Dokážete se dostat dál?“ zeptal se Caffery.

„Myslím, že ano,“ odpověděla Blecha a začala si hrát s páčkami. Čelo kamery narazilo do kamene, začalo šplhat přes něj a po chvíli spadlo. „Kdyby se mi jen podařilo…“ Nakonec potřebovala tři pokusy. Při čtvrtém se malá dálkově ovládaná kamera konečně vydrápala na vrchol závalu a na druhé straně se spustila do stojaté vody.

Záběry pod vodou byly rozmazané a před světly vířilo bahno. Blecha pokračovala v postupu, ale u každé anomálie se zastavila a u každé praskliny nebo vybouleniny otočila hlavou kamery. Zhruba po pěti minutách narazila kamera na stěnu a zastavila se.

„Co to je?“

Blecha zavrtěla hlavou. „Konec?“ nadhodila a poněkud překvapeně dodala: „Nic tu není.“

Nastalo krátké zklamané ticho. Blecha nechala kameru vystoupat po stěně, otočila ji a naposledy prohlédla z opačné strany zával. Nic však neobjevila. Celý úsek stoky za závalem byl čistý.

Vypnula kameru, obraz na monitoru ztmavl a scvrkl se v tečku.

„No jo,“ poznamenal Dundas a položil Bleše ruku na záda.

„Přitom to bylo jediné aspoň napůl logické vysvětlení, které někoho napadlo.“

„Jo.“ Blecha pokrčila rameny. „Asi jo. Jenže…“ Kousla se do rtu, obrátila chod kamery, zhasla světla a začala sondu navíjet zpátky.

Pracovníci komunálních služeb se začali rozcházet, malinko zklamaní, že neviděli mrtvolu napěchovanou do stoky a nebudou moci ohromit kumpány v hospodě děsuplnou historkou. Pouze Caffery se ani nehnul. Civěl na prázdný monitor a hlavou se mu honily myšlenky.

Cosi se z nich klubalo – cosi, co souviselo se směrem pátrání a jeho náhlým přesvědčením, že člověk, který má na svědomí tu uřezanou ruku, si vůbec nepřál, aby skončila v přístavu. Otočil se k přístavní zdi a pokusil se odhadnout vzdálenost od výpusti k hladině. Tipoval to na metr a půl.

„Poslyšte,“ řekl Bleše. „Ta kamera lezla nahoru, vidte? Do

kopce.“

„Ano. Ta stoka se totiž svažuje. Proč?“

Caffery sebral mapu a prohlédl si ji. „Jak hluboko vede?

Můžeme sledovat její dráhu na povrchu?“

Blecha přestala navíjet kameru a pochybovačně se zadívala na plánek v jeho rukou. „Záleží na tom, jak je ten plánek přesný.

Předpokládám, že bychom mohli použít zemní radar, ale to by znamenalo vrátit se na ústředí.“

„Tak pojďte se mnou.“ Caffery sestoupil z pontonu. „Dejme

tomu plánku šanci.“

„Ale v té stoce nic není,“ zavolala Blecha, odložila dálkový ovladač a vyrazila za ním. „Celý úsek jsem prošla. Nic mi neuniklo.“

„Já nic takového neřekl, seržantko. Nic takového jsem neřekl.“

Caffery složil mapu tak, aby měl před očima přerušovanou čáru, a zamířil k přístavní hrázi. Prošel přes zástěny k policejní dodávce, u níž postávalo několik všetečných občanů – nápis Podvodní pátrání byl pro všechny morbidy ve městě otevřenou pozvánkou.

„Hej,“ řekla Blecha zadýchaně a pospíchala, aby s Cafferym udržela krok, „nelamte si s tím hlavu. Nebudu brečet, protože jsem se spletla.“

Caffery se zastavil pár kroků od restaurace a Blecha došla až k němu. Nastala chvíle ticha. A pak je nějaký instinkt přiměl, aby oba přesně ve stejném okamžiku sklopili hlavy a podívali se dolů. Stáli nad louží, která obklopovala mříž kanálu mezi jejich nohama. Oba se zarazili a přemýšleli, jak by mohl kanál s jejich případem souviset.

„Ta louže tu byla už včera,“ řekla nakonec Blecha a podívala se na své erární boty, které se dotýkaly okraje kaluže. „Promočila jsem si v ní boty.“

„To proto, že je ten kanál ucpaný. Neodtéká.“ Caffery pohlédl na dlažební kostky, které se táhly až ke schodišti vedoucímu ke vchodu do restaurace. Pokud četl plánek správně, pak mříž kryla čelo kanálu, který se rovně vracel k přístavišti. Zhruba dva metry od místa, kde nyní stáli, tedy musel vést pod prostorem ohrazeným dřevěnými plaňkami, v němž se nacházely popelnice. Caffery sledoval imaginární přímku, obešel plaňky a postavil se před vchod k popelnicím.

„Co to děláte?“

Detektiv zvedl ruku, aby Blechu umlčel, a zamířil do prostoru popelnic. Páchlo to tu a kolem igelitových pytlů přetékajících odpadem z kuchyně poletovala hejna much. U schodů vedoucích k požárnímu východu z kuchyně stálo zhruba dvanáct beden s prázdnými lahvemi od piva. Caffery odstrčil jednu popelnici, odsunul nohou pytle a uvolnil cestu do restaurace. U zdi, kde musel kanál krátce vést pod terasou, se zastavil a podíval se mezi svá chodidla.

„Co vás…“ Blecha se zarazila, když viděla, nač se Caffery dívá.

Poslední dlažební kostka, která měla sousedit s podstupnicí nejnižšího schodu, scházela. Okolní kostky pak byly hrubě vysekané, možná krumpáčem. „Aha,“ dodala Blecha tiše. „Myslím, že vím, co vás napadlo.“

„Jo. Počítám, že stojíme přímo nad tím závalem. Co myslíte

vy?“

12

A tak tým vypátral, že pod vchodem do restaurace Moat nebyla pohřbena jedna ruka, nýbrž ruce dvě. Člověk, který měl tento čin na svědomí, kopal příliš hluboko, čímž způsobil zával. Jedna ruka při něm spadla do stoky, z níž později vyplavala do přístavu, zatímco druhá zůstala zaklíněná nad závalem – byla zasypaná hlínou a sutí a její natažené prsty trčely nad vodou, těsně mimo záběr Blešiny kamery.

Nedalo se říci, že by Caffery nikdy neviděl uřezanou ruku.

Pokud existovalo něco, v čem byl opravdu zběhlý, pak to byly zohaveniny lidského těla – na vlastní oči poznal tolik úděsných možností, jak lze známé tvary proměnit v neznámé, že už si ani všechny nepamatoval. O to více ho zaráželo, proč v něm nález druhé lidské ruky pohřbené pod vchodem do restaurace Moat vyvolal lehké bojácné mrazení.

V noci se jeho myšlenky neustále vracely k servírce z restaurace Station, jejíž hlas zněl tak, jako by ani ona sama nevěřila, že jí někdo uvěří: poníženě a prosebně. Jeho majitelka si zjevně uvědomovala podivnost, ba téměř zvrácenost svých slov. Cafferymu se zdálo o stínech, o věcech pohybujících se zhruba ve výšce pasu.

Požádal operátora databáze HOLMES v Kingswoodu, aby v policejní síti vyhledal hlášení o incidentech v dané oblasti, a operátor mu poslal seznam čítající ne desítky, nýbrž stovky položek. Jejich ověřování mohlo trvat týdny a na první pohled neobsahovaly žádnou konkrétní informaci, která by je mohla spojovat s pozorováním oné obnažené postavy, s případem nalezených rukou a už vůbec ne s tím, co se mu stalo včera v noci s Keelií v autě. Proč si tedy v duchu stále dával tyto věci dohromady?

Ať už se však jeho hlava chovala jakkoliv nelogicky, věděl toho Caffery o policejní práci tolik, aby alespoň vzbuzoval zdání metodického postupu. Majitel restaurace byl na dovolené na venkově – Caffery vyčlenil člověka, který se ho měl pokusit vypátrat -, ale zaměstnanci postupně začali přicházet do práce a byli lehce zaražení, když je u vchodu zastavila policie a odvedla je do vedlejší restaurace Station k výslechu. Caffery odvolal celé jádro týmu z přístaviště, kde probíhalo systematické pátrání po očitých svědcích, takže téměř všichni jeho lidé teď seděli za stoly restaurace a popíjeli z mrňavých kelímků hořce vonící černou kávu. V sále to vypadalo jako v jobcentru, kde na sebe tazatelé s uchazeči upřeně hledí přes stůl. Caffery všem vyšetřovatelům uložil, aby se kromě obvyklých otázek každého dotazovaného zeptali, zda na pontonu včera po zavírací době neviděl něco neobvyklého.

On sám stál venku a čekal, až ohledávací tým vytáhne druhou ruku – postupovali pomalu jako archeologové, aby nepřišli o žádné důkazy. Slunce se přehouplo přes přístav a v dálce se stále jiskřivě odráželo od stěžňů kotvících lodí, avšak ponton se již halil do tmy a působil studeně. Cafferymu připadalo nepřirozené, že by na něj někdy mohlo svítit slunce. PPPP neboli policejní poradce pro pátrání vytyčil parametry hledání a autobusem se sem sjelo několik týmů z Portisheadu, jejichž členové pročesali restauraci a pomocí zemního radaru začali ohledávat přístavní hráz kolem. Lidé z komunálních služeb zatím prošťourali každý kanál v okolí. Nikdo však na nic nenarazil. Zbytek těla se stále nedařilo najít.

Manažera místa činu zřejmě horlivé úsilí všech členů týmu nepřestávalo udivovat. „Říkáte si detektiv?“ prohlásil, vložil ruku do důkazního sáčku a vyrazil ke Cafferymu. Byl to drobný muž s malým nosem a rudými váčky pod bezvýraznýma šedýma očima, a kdyby měl Caffery hádat, rozhodně by ho neoznačil za městský typ. Spíš by ho zařadil do některého ze satelitních městeček jihozápadně od Bristolu, jimiž musel cestou z práce projíždět. Možná do Nailsea.

„Prosím?“ odpověděl a zadíval se na šedé lidské maso v sáčku.

„Co jste říkal?“

Manažer místa činu si ho prohlédl lehce uslzenýma očima.

„Ptal jsem se, jestli si říkáte detektiv. Myslel jsem si totiž, že správný detektiv nikdy nedělá předčasné závěry.“

„A jaký předčasný závěr jsem udělal?“

„Ze se někde nachází mrtvola.“

„Podívejte, vím, že to zní hloupě, ale jestli se našla ruka – neřkuli dvě ruce -, tak nějaká mrtvola existovat musí.“

Manažer zavřel sáček a přejel nehtem po horním okraji, aby ho zapečetil. Nakonec ho opatřil iniciálami a datem. „Já nejsem lékař, to je fakt, ale při mé práci člověk leccos pochytí,“ řekl a uložil sáček do polystyrénového chladicího boxu, „a prosté zákony fyziky a biomedicíny nám říkají, že uříznutá ruka ještě nemusí změnit lidské tělo v mrtvolu.“

„Vy myslíte, že by ten člověk stále mohl být naživu?“

Manažer zašmátral v aktovce a vytáhl z ní svazek per stažený červenou gumičkou. Sňal gumičku a nechal pera vysypat zpátky do aktovky. „Vidíte tohle?“ Zvedl gumičku. „Představte si, že je to lidská tepna.“

„Dobrá. Jak myslíte,“ odvětil Caffery trpělivě.

Manažer poté vytáhl odlamovací nůž. „Víte, sebevrazi to dělají špatně.“ Přejel rukou v pravém úhlu přes gumičku. „Když si řežou zápěstí takhle.“

„Jo. To nefunguje.“

„Kdyby si však tepnu rozřízli na délku…“ Udělal do gumičky podélný zářez. Konce se roztřepily, ale gumička zůstala celá. „Udělali by lépe, protože by tepna stále krvácela – z tohoto řezu. Zůstala by neporušená a mohla by dál pumpovat krev. Když ji ovšem úplně přetnete…“ Položil gumičku na dřevěné zábradlí na okraji terasy, s lehkou námahou ji přeřezal napříč a zvedl ji do vzduchu – oba konce se v jeho ruce pohupovaly a mrskaly. „… tak se zbytek tepny stáhne zpátky do paže.“ Zatahal za gumičku a ta začala poskakovat jako živý úhoř. „Krev přestane proudit a celý okruh se uzavře. Další spokojený pacient. Nebo spíš nespokojený, pokud měl opravdu v úmyslu tu sebevraždu spáchat.“

Nad sluncem ozářenými bristolskými domy v dálce stoupala po modré obloze hejna šedivých ptáků. Caffery je zamyšleně sledoval.

„Chcete říct,“ zeptal se po chvíli, „že ten člověk dál žije? Že běhá po světě bez rukou?“

Manažer místa činu si odfrkl. „Já neřekl, že běhá po světě, že ne? Ale taky jsem neřekl, že je z něj mrtvola. Tak či tak…,“ hodil gumičku zpátky do aktovky, „… já jsem tu jen od toho, abych dopravil tuhle zatracenou věc do Southmeads. Nejsem patolog a rozhodně nejsem ani detektiv. Jestli to chcete slyšet…“

„Ano?“

„… tak se proslýchá, že-detektivem jste tady vy, pane Caffery.“

13

7. května

Mossy slyšel o programu v Glastonbury, kde člověka za víkend zbaví závislosti na háčku – nějaká bylinná nenávyková léčba, po který si člověk nepamatuje ani ň -, a napadá ho, že by měl použít peníze od Skinnyho, aby byl zase čistej. Pevná vůle je však v Mossyho světě nedostatkové zboží a zanedlouho se už tento nápad mění ve vzpomínku a jeho peníze jsou opět v oběhu, přesněji řečeno v kapse pana Kasírky.

Dny plynou, přichází zima a po ní jaro, Mossymu se na noze dělá bolák, dostává do něj zánět a tráví týden v nemocnici. Tam absolvuje i metadonovou léčbu, která je ale úplně k hovnu, takže když ho propouštějí, touží po opravdovým háčku ještě víc než při nástupu. S nástupem jara je to však na ulici o něco snazší, poněvadž rozvedeným chlapům a starým homoušským farmářům z Gloucestershire leze slunko na mozek a myslí si, že nedokážou uvažovat racionálně, dokud neodjedou do Bristolu a nenechají si tam vykouřit ptáka. A ve dnech, kdy byznys moc nejde, někdy Mossy zabloudí zpátky – zpátky na místo, kde ho Skinny sbalil. Fláká se po okolí a doufá, že ho zas uvidí, protože jak řekl panu Kasírkovi, oni určitě budou potřebovat ještě. Někdo v tom domě má apetyt na zvrhlosti, a přitom se nezdá, že by si jen potřeboval rychle vyhonit frantíka. Je v tom o něco více a zároveň o něco méně. V jistém smyslu prodává své tělo, ale ne svou duši.

Se Skinnym se však znovu setkává až počátkem května.

Probíhá to stejně jako předtím: Mossy se poflakuje po ulici, kope do špačků na chodníku, přemýšlí, jestli v některém nezbylo dost tabáku, aby se z něj dala ubalit cigareta, a pak je najednou Skinny vedle něj a s rukama v kapsách opět předvádí tu svou vláčnou chůzi. Tentokrát se Mossy zastavuje a dívá se na něj. Už zapomněl, že tenhle kluk je navíc krásný. Opravdu krásný: má dlouhé tmavé řasy a kudrnaté vlasy mu splývají na elegantní krk. Navíc dnes působí čistším dojmem, jako by ze sebe smyl prach Afriky.

„Nazdar,“ říká Mossy a pomalu si méří Skinnyho pohledem, od tenisek až po hnědou koženou bundu, která je mu velká, protože na tak malou postavu se bundy zkrátka nešijí. Jeho šaty působí téměř luxusně

– prima džínsy a svetýrek pod bundou -, jenže na něm doslova visí a rukávy i záložky kalhot musí mít Skinny vyhrnuté. „Dlouho jsme se neviděli.“

Skinny neodpovídá. Pokládá Mossymu ruku na zápěstí, drží je mezi palcem a ukazováčkem a jemně je mačká, jako by mu chtěl dodat sebedůvěru. Tento nával něžnosti zasahuje Mossyho hluboko v nitru a naplňuje ho bolestí, kterou nedokáže snést. Raději ruku odtahuje.

„On chce ještě, že jo? Chce mi znova ubližovat.“

„On chce ještě.“

Tentokrát má však Mossy plán. Je to dobrý plán a taky kurážný. Jedou se Skinnym na kliniku, aby zjistili, kolik by stála ta bylinková léčba. Klinika je pro lepší klientelu a oba si v ní připadají poněkud nepatřičně, zvláště když se doslechnou cenu. Mossy se však nenechává odradit. Říká, že se Skinnym pojede a dá jim, co chtějí, pokud mu zaplatí tolik, aby to stačilo na léčbu. Skinny jde ven a někam telefonuje. S obsahem telefonátů dělá tajnosti a chová se trochu úzkostně, avšak jeho slova zřejmě někde padla na úrodnou půdu, protože se nakonec vracejí do Bristolu a končí opět na stejném parkovišti. To už je noc a na parkovišti na ně čeká špinavý starý peugeot.

Zpočátku je průběh stejný: šleh na zadním sedadle auta, zavázané oči a kodrcavá jízda. Otevírání dveří, zavírání dveří a praskavá stará pohovka, na kterou Mossy usedá – je v ní zlomené péro,

které se mu zarývá do zadní části stehen, takže si musí lehce poposednout. Když si však sundává z očí pásku, vidí, že Skinny pláče.

„Co je?“ Do Mossyho hlasu se vkrádá úzkost. „Co se děje?“

Skinny před ním uhýbá očima. Přejíždí si palcem a ukazováčkem po dlouhém ohryzku a Mossy si vybavuje, jak na sobě Posledně cítil jeho pohyb. V žaludku mu začíná tepat krev.

„Co je?“ opakuje. „No tak co je, člověče? Co chtěj tentokrát?“ Skinny k němu otáčí uslzené oči. „Je mně líto,“ říká nevýrazným hlasem. „Strašně, strašně je mně líto.“

14

14. května

Když Blecha toho odpoledne vykládala s týmem obslužný člun, přenášela vybavení na břeh a sklízela z hladiny alfa vlajky signalizující přítomnost potápěče pod hladinou, všimla si, že kdykoliv se otočí, objeví se někde v jejím zorném poli detektiv- -inspektor Jack Caffery. Několik minut si myslela, že si z ní někdo utahuje, že Caffery s Dundasem možná uzavřeli jakési podivné přátelství a teď si ji dobírají. Pak si položila otázku, zda na ni ještě stále nepůsobí lysohlávky a nevyvolávají jí před očima chvilkové výjevy. Skutečnost však byla ještě horší: Blecha si uvědomila, že jakási část jejího já začala být nečekaně a naprosto bezděčně přecitlivělá na člověka, kterého vůbec neznala, který jí ani trochu nerozuměl a který neměl s jejím životem vůbec nic společného s výjimkou faktu, že shodou okolností působil v jednom jejím případu jako zástupce hlavního vyšetřovatele.

V okamžiku, kdy si uvědomila, co se děje, odešla z přístavu, otevřela dveře dodávky, naložila do ní všechny lahve, vrátila se přes parkoviště ke svému autu a nemotorně se do něj nasoukala. Zabouchla za sebou dveře, vytáhla telefon a pročetla si dnešní textové zprávy: jeden pozdrav od Thoma, jeden seznam s přesuny služeb od oddělení zdrojů, jedna nabídka aktualizace od mobilního operátora – a pak jedna textovka od Tiga. Blecha si opřela hlavu o dlaň a přečetla si ji.

Psal jsem Ti uz včera. Potřebuju si promluvit. Jen zjistit co a

jak. Tady vše jako vždy na hovno. Máš čas? Jsem celý večer doma. Zavolej a někde se sejdem, jestli ok. Tig.

Blecha vymazala zprávu, načež chvíli jen tak seděla a přemýšlela, jak diametrálně jinak se dnes cítí oproti době, kdy ještě bez zábran a spokojeně souložila. Před nehodou, když měla vlastní byt a domů jezdila jen na víkendy, měla ráda všechny věci související se sexem – pohled na měnící se mužův obličej, když ji spatřil ve spodním prádle, změny jeho hlasu, když vyslovoval její jméno. Od nehody jí však společnost dělaly jen osamělá masturbace a mlhavé fantazie o tom či onom filmovém herci. Namlouvala si, že je to tím, že si už nikdy před nikým nezuje boty, ale bylo v tom i něco dalšího. Věděla, že už nikdy nebude otevřeně hovořit o životě a smrti, že už nikdy nenajde způsob, jak mluvit o ostatních věcech, které se jí vkradly do života. Všichni muži, ke kterým dnes měla blízko, byli buďto mnohem starší jako Kaiser nebo Dundas, anebo homosexuální. Jako Tig.

Strčila klíčky do zapalování a vytočila jeho číslo. Ozval se jí záznamník, a tak nastartovala auto a vyjela na ulici. Neměla by si Tíga pouštět tak blízko k tělu, byl to další z projevů její neprofesionality, ale dnes večer mohl jen Tig pochopit, co se s ní děje.

Takže Tig. Pojede za Tigem.

Ta fotka byla jediným zarámovaným obrázkem, který Caffery vlastnil. Po dvou měsících strávených v malé pronajaté chatce usoudil, že nastal čas vyvinout alespoň formální snahu, prohlásit to tu za svůj domov a pověsit ten zatracený krám na zeď. Stěny ve staré části domu byly porézní a nerovné, pravděpodobně ze starého vápence utěsněného koňskými žíněmi nebo něčím podobným, a tak si Caffery vybral zeď v přístavbě, která byla novější a snadno mohla rámeček udržet. Fotka však z nějakého důvodu nechtěla ani na této stěně viset. Připínáčky neustále vyjížděly ze zdi ven, přestože rámeček nebyl nijak těžký.

Po nálezu druhé ruky seděl Caffery dlouho za svým stolem, dával si dohromady souvislosti a vysílal pokusné balónky. Vlákna nalezená na první ruce byla odeslána do Chepstow k testům, na které laboratoř v portisheadském ústředí nebyla vybavena, a počítač IDENT1 stále zpracovával otisky. Vyšetřovací tým mezitím kontaktoval zaměstnance restaurace Moat, kteří měli volno, a vypátral i majitele

podniku, jenž souhlasil, že si zkrátí dovolenou a pozítří se vrátí. S výjimkou těchto činností nemohl Caffery s případem mnoho dělat, a tak usoudil, že nejlepší a nejnormálnější reakcí bude jet domů. Cestou se zastavil v Hartcliffu v železářství a koupil tam sadu hmoždinek a pár vrutů.

„A tímhle,“ prohlásil skrz zaťaté zuby, když naposledy otočil šroubovákem, „to skončilo.“

Odstoupil od stěny a zkontroloval, zda jsou hrany rámečku rovnoběžné se stropem a soklovou lištou. Fotka působila na holé zdi směšně, drobný obdélníkový rámeček tonoucí v bílém moři.

Zachycovala absolventskou přehlídku v osmdesátých letech v Hendonu a Caffery na snímku figuroval úplně vzadu a na konci. Přistoupil k obrázku blíže a zadíval se na jednotlivé obličeje. S některými spolužáky se během let setkal – sledoval, jak jsou povyšováni, jak se žení, stávají se otci a v několika případech už i dědečky. Viděl, jak přibírají na váze, ztrácejí vlasy a dostávají cukrovku z policejní stravy. Caffery byl mezi nimi jediný, kdo se nezměnil – vážil v podstatě stejně jako tehdy a na hlavě měl stále všechny vlasy. Vlastně by měl mluvit o štěstí. Lidé mu to tak alespoň říkali, nazývali ho setsakramentským šťastlivcem, který vůbec neplešatí. Jack na to vždy kývl a zavtipkoval, avšak v hloubi duše se mu jeho obraz v zrcadle vůbec nelíbil. Doslova ho nenáviděl, protože mu sděloval jednu věc: totiž že se ho život, skutečný život nikdy nedotkl.

Položil prst na svůj obličej na fotce a navzdory černobílému obrazu rozpoznal docela jasně věc, která ho po celá léta odlišovala od ostatních. Dokonce už v době, kdy mu bylo pouhých dvacet let, vyzařovalo z jeho očí soustředěné odhodlání, jakýsi zarputilý vztek. Ještě to nebyly oči zabijáka – tohle mělo teprve přijít -, ale byly to oči člověka, jenž dokáže myslet jen na pomstu a násilí. Jeho bývalá přítelkyně Rebecca mu jednou dala k Vánocům knihu. Byla to sbírka citátů a ona mu jeden podtrhla. Caffery si už nevzpomínal, kdo je jeho autorem, ale nikdy nezapomněl na jeho znění, třebaže knihu samotnou už dávno kamsi založil: „Nízká, zlovolná mysl přetéká zlobou a pomstychtivostí a nedokáže cítit rozkoš z odpouštění nepřátelům.“

„Nízká a zlovolná,“ zamumlal nyní Caffery a znovu se zadíval

na fotku. Byl nízký a zlovolný, protože nerozuměl konceptu odpuštění – tohle slovo mu dodnes nedávalo žádný smysl. Přešel k oknu, položil ruku na sklo, pohlédl ven a přemýšlel, co se z něj stalo. Chata stála v krasové oblasti, na osamělém kopci svažujícím se k malé venkovské silnici. Krajina tu byla poseta přírodními prohlubněmi a lomy, v nichž Římané kdysi těžili olovo, a propadlá místa lemovaly trsy mokřadních rostlin, ostřic a blatouchů. O kilometr dále po silnici stál vepřín a pouhých pár set metrů za hranicemi pozemku kolem chatky se nacházel nejvzdálenější výběžek Priddy Circles – čtyř neolitických kruhů posetých vpustěmi, o nichž kolovaly tajuplné historky popisující jakýsi starodávný rituál. Rozhodně to bylo dostatečně zvláštní a odlehlé místo na to, aby se tu Caffery pokusil pochopit násilí ve své duši, aby zkusil uvolnit věc, která se během let zaklínila v jeho nitru, a vypudit ji ze s ebe.

Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Nic nedělal, jen stál a poslouchal tlukot vlastního srdce. Teprve po chvíli se pomalu otočil k televizoru. Byl vypnutý, ale v obrazovce se odrážela celá místnost: otevřené dveře, za nimi chodba s kobercem, která vedla do zadní části domu, jeho obličej s poněkud prázdnýma očima, okna zaplněná oranžovým zapadajícím sluncem. Podle odrazu se dalo jen těžko posoudit, zda pohyb nastal v místnosti, anebo na zahradě. Caffery čekal s napjatými nervy, zda se za ním něco mihne znovu. Uplynula minuta nebo i více, ale právě když chtěl celou událost přisoudit vlastní fantazii, uslyšel za sebou drobné zašustění a po něm ránu.

Otočil se. Fotka ležela na podlaze. Kolem se válely střepy a z prasklého rámečku trčely malinké šroubky. Navzdory veškeré vynaložené práci nechtěl obrázek na stěně zůstat. Caffery přistoupil ke zdi a přitlačil na otvor prst. Hmoždinka vypadla a utrhla s sebou i kus omítky. Jack se rozhlédl po ztichlé místnosti, zadíval se na pozdní slunce dopadající na podlahu, na televizor a poté opět na fotografii.

Dvakrát se zhluboka nadechl a řekl si, že je idiot. Opravdový idiot, poněvadž myšlenka, která se mu vkradla do hlavy, byla opravdu směšná: napadlo ho, že ačkoliv je chatka neživá a nehybná, stejně si našla způsob, jak mu dát najevo, že ho nemá ráda.

Tig bydlel v jedné z nejvyšších budov v Bristolu, ve větrem

ošlehaném, rozdroleném věžáku s červenomodrou fasádou, stojícím na sídlišti Hopewell. Nabízel se z něj výhled na celé město, ale polovina bytů byla přesto neobsazená: zatlučená prkny a zdemolovaná. Když Blecha vystupovala z auta, všimla si, jak bezútěšná zde vládne atmosféra. Kolem ní prošel malý černoch s rukama v kapsách a očima odvrácenýma jinam, jak to tady dělali všichni. Byl to jediný člověk, jehož Blecha během cesty z parkoviště do věžáku zahlédla.

Když Tig pootevřel dveře zajištěné řetízkem, působil trochu zaraženě, jako by možná právě spal. Protíral si oko klouby prstů a na sobě měl černé vzpěračské tílko, které zdůrazňovalo jeho pevnou postavu.

„Čau.“

„Čau.“

„Promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Měla jsem v práci špatné dva dny. Jak se vede?“

Když Tig seděl ve vězení, nastříkal mu spoluvězeň do očí louh. Levé oko se uzdravilo, ale v pravém se rozvinul druhotný zelený zákal – oční bulva mu otekla a zornička se vychýlila na stranu. Právě toto oko si Tig mnul pokaždé, když byl nervózní. Blecha chvíli čekala, až se její přítel přestane nimrat v oku, poté se otřásla, pevně zkřížila ruce na prsou a rozhlédla se po opuštěném domě. „Tigu? Pustíš mě dál?“

Tig zaváhal a ohlédl se přes rameno do bytu. Předsíň přetékala hromadami a hromadami haraburdí a Blecha pochopila, že je mu to trapné. Před patnácti lety Tíga zavřeli za pokus o vraždu osmdesátileté ženy během vloupání do jejího domu. Tig byl tehdy závislý na heroinu, ale nastal u něj vzácný úkaz: ve vězení se dokázal závislosti zbavit a po propuštění založil vlastní dobročinnou organizaci, jež nabízela rady a přístřeší lidem z ulice, kteří se pokoušeli drogy nebrat. Díky této činnosti navázal kontakty s různými etnickými a uprchlickými skupinami v oblasti, a nějakou dobu se o něm dokonce uvažovalo pro operaci Atrium. Tato operace zpravodajských služeb zaměřená proti zločinnosti se specializovala především na drogové překupnictví mezi jamajskými gangy, a přestože byl Tig bílý, tajné služby si ověřily jeho konexe a dospěly k závěru, že by se jim líbil jako „CHIS“, což byl nový výraz pro inform átora. Jejich zájem však netrval dlouho: začali couvat,

když jim došlo, že jestli Tommymu Bainesovi něco nejde, tak je to práskání. A byli by vycouvali úplně, kdyby zjistili, že jedním z Tigových nejbližších přátel je seržantka podpůrné jednotky bristolské policie.

Blecha se s ním seznámila přes potápění. Tigovi se nějakým způsobem podařilo schrastit dost peněz na to, aby mohl přihlásit čtyři své klienty na základní kurz Profesionální asociace potápěčských instruktorů, kde si ona právě dodělávala instruktorské zkoušky. Museli spolu strávit dva dny, během nichž zjistili, že si docela rozumějí. V podstatě je však nespojovalo potápění, nýbrž něco méně dobře definovatelného: snad jakýsi společný pocit raněnosti a zejména přesvědčení, že oba svým zodpovědným chováním splácejí dluh z minulosti. U Blechy souvisela tato zodpovědnost s prací a s Thomem, zatímco u Tiga s prací a s jeho mámou.

Tigova máma byla trochu padlá na hlavu – nahlas se o tom nemluvilo, ale poslední kapkou pro ni byl Tigův pobyt ve vězení. Když ho před rokem pustili, nastěhoval se rovnou sem jako její pečovatel a od té chvíle bojoval se svinčíkem, který dokázala nadělat. Všichni věděli, že to i jeho pomalu dohání k šílenství.

„Představoval jsem si to tak, že se sejdem někde venku“ řekl

Bleše.

„Zkoušela jsem ti volat – a i kdybychom měli v tomhle koutě

světa kam zajít, stejně nemám peníze a kromě toho jsi to byl ty, kdo říkal, že si chce promluvit.“ Bleše teklo z nosu. Netrpělivě si ho utřela.

„Proboha, Tigu, mně je zima. Tvoje máma mi vůbec nevadí, jestli ti jde o tohle.“

Tig si ji chvíli zkoumavě prohlížel a Blecha věděla, co vidí. Vypadala naprosto zbědované. Tig tiskl obličej na škvíru ve dveřích a prohlížel si její tvář – pravé oko se mu přitom zpoždovalo za levým. „Ty se třeseš,“ řekl nakonec. „Co je s tebou?“

„Je mi zima. Hele, přišla jsem si s tebou promluvit. Tys o to žádal mě. Vzpomínáš?“

Tig jí ukázal na nohy. „Zůstaň tady. Nikam nechoď. Až zkontroluju, jestli všichni vypadáme trochu decentně, vrátím se sem pro tebe.“

Zmizel v matně osvětlené předsíni s odlupujícími se tapetami a ušpiněnou malbou a nechal ji stát na prahu. Blecha čekala za dveřmi, přešlapovala z nohy na nohu a choulila se těsněji do kabátu. Z předsíně vycházel studený zatuchlý průvan a z jednoho pokoje se ozýval zvuk špatně naladěného rádioskeneru. To určitě Tigova máma. Co Blecha pamatovala, byla jeho máma závislá na odposlouchávání policejní frekvence. Vždycky tvrdila, že jim chce vypálit rybník, kdyby se někdy rozhodli ji sebrat, protože svět byl v jejích očích plný imaginárních armád a lidí ze zlověstných institucí, kteří se procházejí ulicemi. Dnes, kdy byly policejní signály kódované, poslouchala alespoň statický šum. Až takhle byla mimo.

Po několika minutách se Tig znovu objevil v předsíni, rozsvítil a odjistil řetízek.

„Máma nespí. Když nespí, je to vždycky horší.“ Odstoupil, aby mohla Blecha vejít dovnitř, a trochu žalostně mávl do hlubin předsíně. Úzký koberec byl umouněný a během let se na některých místech prošlapal. „V těchhle chvílích mám vždycky chuť zase začít brát. Když nemůže spát.“

Zamířili do kuchyně s hromadami prádla a laciným laminátovým stolem. Uprostřed něj ležela špinavá plastová podložka se slánkou, pepřenkou a lahvičkou od kečupu. Tig postavil na sporák konvici, zapnul všechny hořáky na maximum, aby místnost vyhřál, sundal z jedné židle haldu prádla a ukázal Bleše, ať se posadí. Blecha mlčky usedla ke stolu a snažila se nevnímat zápach zanedbanosti, rozkladu a plynu. V náprsní kapse měla stále malý balíček s lysohlávkami – cítila na prsou ty tvrdé hrbolky, které jí znovu připomněly mámu a psí violky. Tig jí uvařil čaj s mlékem, vytáhl odněkud balíček arašídů, zuby ho otevřel, nasypal obsah do misky a přistrčil ji k ní.

„Tak o co jde? O práci? Stalo se něco strašnýho? Je to divný ~ když sem přijdeš, nikdy nesmrdíš mrtvolama.“

„Já přece manipulací s mrtvými netrávím celý život.“

„Jenom většinu.“

Víš, Tigu, chtělo se jí říct, ochranný oděv bych dnes potřebovala hlavně na to, abych mohla sedět v tomhle bytě. Neřekla to

však. Místo toho si přitáhla kabát těsněji na tělo. V kuchyni byla opravdu zima a navíc tu profukovalo. „Ale máš pravdu. Mám za sebou dva hrobnické dny. Ovšem nic hnusného – teda, na jednu stranu to trochu hnusné bylo, ale na druhou ne.“

Tig si nabral hrst oříšků a netečně je začal v dlani třídit. „Jak může bejt něco ,trochu hnusný??“

„Byly to dvě ruce.“

Zvedl hlavu. „Dvě ruce?“

„V přístavu pod jednou restaurací.“

„Bez těla?“

„Bez těla.“

„V bristolským přístavu?“

„Jak říkám.“

„A jak se tam dostaly, sakra?“

„To kdybychom věděli.“

„Už se ví, komu ty ruce patřily?“

„Ne.“

„A pod kterou restaurací?“

„Dole naproti Redcliffe Quay.“ Blecha pohlédla na arašídy a přemýšlela, zda je bezpečné na tomto místě cokoliv jíst. „V Moat.“

„V Moat?“ Tig hluboce hvízdl. „Tuhle restauraci já znám. Teda spíš chlapa, který ji provozuje. Pochází z Afriky – věnoval mi obrovskej kus mýho startovního kapitálu.“

„No vidíš,“ řekla Blecha a hodila si do úst dva oříšky. „To je docela dobrý důvod, abych se o tom s tebou nebavila, vid?“

Tig si povzdechl. „Akorát jsem projevil zájem, nic víc.“

Blecha si vzala z misky další oříšek a rozpůlila ho. Tig měl ruku položenou na stole: ruku s krátkými nehty a vybledlým modrým vězeňským tetováním na kloubech. Láska a Nenávist. Žádné Máma a Táta.

„Tigu?“ řekla Blecha po chvíli mlčení. „Vzpomínáš, jak jsi bral drogy…?“

„Na to se snad nedá zapomenout, ne?“

„Cítils někdy…“ Blecha si přejela rukama po tváři a snažila se najít vhodná slova. „Cítils někdy, že se ti otevírá celý – celý vesmír?

Tady, přímo v tvé hlavě?“

Tig se uchechtl. „Celý vesmír? No jo. Přesně tohle zpočátku cítíš – jako že existujou celý nový světy a ty se do nich nemůžeš jinak dostat. Jenže když se to pozdějc obrátí – protože ono se to vždycky nakonec obrátí -, tak se ti najednou vesmír otevírá ve chvíli, kdy nebereš. Až na to, že tentokrát už je to vesmír bolesti. A jedinej únik z něj je další dávka“

„Ale na začátku, když jsi ještě byl v tom novém vesmíru, napadlo tě někdy, že bys mohl…, já nevím, že by ses mohl třeba s někým spojit? Spojit se s lidmi, kteří už umřeli?“

„Prosím tě, Blecho, nech toho. Vidím mrtvý lidi – tohle máš na mysli? Tak s tímhle na mě nechoď. Protože neexistuje jedinej okultista, bílej čaroděj nebo guru, kterej by neblbnul s háčkem a nepřesvědčil sám sebe, že je obdařenej nějakým superviděním – nějakou jasnozřivostí, nebo jak tomu tihle všiváci říkají. Podobný historky už znám nazpaměť. Myslej si, že budou mluvit s mrtvejma jen proto, že si píchli do ruky nějakou sračku.“

Mluvit s mrtvejma, pomyslela si Blecha a představila si svou matku krčící se mezi stromy. Mluvit s mrtvejma.

„Takže jestli se mě ptáš, jestli můžeš odhalit věci, který jsi jednou zažila,“ pokračoval Tig, „věci, na který jsi zapomněla nebo o kterejch ani nevíš, že je víš, tak na tohle ti odpovím ano. Jasně že jo. Ale nemůže ti to sdělovat věci, který ses předtím nedozvěděla.“

Blecha si protřela paže a vyhnula se přítelovu pohledu. „Našla jsem v tátových věcech lysohlávky. A užila je.“

Tig se na ni upřeně zadíval. „Ze všech lidí zrovna ty,“ zamumlal. „Ze všech lidí zrovna ty.“ Zabubnoval potetovanými prsty na stole. Láska. Nenávist. Láska. Nenávist. „Ty pitomá blbá krávo. Ty krávo.“

Blecha se dlouze zahleděla do jeho podivně znetvořené tváře s okem, které uhýbalo na nesprávnou stranu, a s nosem, jenž vypadal, jako by právě dostal úder. Problém s touhle situací a s Tigem vůbec byl zcela zřejmý: ona chtěla brát drogy, aby pronikla hlouběji do svých vzpomínek a našla odpovědi, o nichž věděla, že jsou jen těsně mimo její dosah. Chtěla brát drogy, aby slyšela hlasy. Jenže u něj to bylo

obráceně. On bral kdysi drogy, aby hlasy umlčel. Bral je, aby v sobě utišil hněv. A v tom byl právě ten zádrhel. Možná si s ní rozuměl lépe než ostatní, ale nikdy nemohl plně pochopit, o co jí jde.

Po chvíli pokrčil rameny. „No jo. Takžes to provedla. Už se s tím nedá nic dělat“ Opřel se o židli a lehce se přikrčil. „Tak co tě teda trápí?“

„Viděla jsem svou mámu. Snažila se mi něco říct.“ Blecha se zhoupla na židli, odhrnula si z obličeje vlasy, přidržela si je mezi prsty a soustředila se na strop. „Ale nějak na to nemůžu přijít, takže chci…“

„Takže to chceš udělat znova?“

„Ale houbičky už ne.“

„Ó, snad se mi nechystáš říct, že chceš jít do heráku jako kdysi

já?“

Blecha se přestala houpat na židli a vyhledala jeho oči.

„Vzpomínáš na mého přítele Kaisera?“

„Jo. Divnej starej patron. Kámoš tvýho tatíka.“

„Říká, že s houbičkama se nikam nedostanu.“

Tig přikývl. Špatné oko mu teď padalo dolů, jako by bylo unavené. „A dál?“

„Objevil prý něco jiného – včera večer mi o tom řekl. Ibogain.“

„Jo, jo, ten znám. Organickej, legální, pochází z Afriky. Někde ho používaj, aby sundali lidi z heráku.“

„Kaiser tvrdí, že lysohlávky bych mohla brát celé měsíce a nikam se nedostanu, zatímco tohle mě zavede přesně tam, kde chci být. Zavede mě to dovnitř a…,“ Blecha si přejela prsty kolem spánku, „… možná se mi podaří zase promluvit s mámou. Zjistit, co se mi snažila říct.“

„A ty mu věříš?“

Blecha si vložila ruce mezi kolena a zadívala se na netknutý šálek s čajem. Ze sousední ložnice se ozýval syčivý zvuk skeneru. Ne, pomyslela si. Ne, ve skutečnosti mu nevěřím, ale je to lepší než nic.

„No jo,“ prohodil Tig, když viděl, že mu přítelkyně neodpoví.

„Vypadá to, že tady už nic nenadělám. Že ne? Lidi jako ty navíc stejně nikdy do ničeho nespadnou. Rozhodně ne tak lehce jako lidi jako já.“

Blecha se smutně usmála. „Od pátku mám čtyři dny volna, bez

pohotovosti.“

Tig vstal ze židle a vytáhl ze spížky další arašídy. Nasypal je do misky, z níž se vznesl do-vzduchu malý obláček soli. Smutně se zasmál. „Takže v pátek. Nebudu se snažit ti to rozmlouvat.“

Blecha seděla na židli, dívala se na arašídy a uvědomovala si, že takhle to bude vždycky: některým lidem určité věci projdou, zatímco jiným ne. Některé lidi si život hýčká, zatímco jiné ne. A také si hluboko v nitru uvědomovala, že navzdory všemu, navzdory její ztrátě a úzkosti, navzdory všem věcem, které měli s Tigem společné, patří ona k těm, které si život hýčká. Tig k těmto lidem nepatřil.

15

Se zapadajícím sluncem se začínalo ochlazovat a Chodící muž přestal chodit. Protáhl se živým plotem na okraji malé venkovské silnice v Somersetu a na poli na druhé straně si začal připravovat nocleh v podobě hromady starého papíru, který během dne sesbíral ze silnice. O půl deváté zastavil na druhé straně Jack Caffery a nechal reflektory rozsvícené.

Chvíli nevystupoval z auta – jen vypnul motor a díval se. O tomto člověku přemýšlel už mnoho měsíců. Bylo zvláštní ocitnout se najednou tady.

Chodící muž byl na řidiče a jejich způsoby zvyklý, takže autu nevěnoval pozornost. Když se otočil, aby nasbíral trochu dřeva na oheň, zahlédl Caffery jeho tvář. Ten člověk se snad narodil na dně topeniště, napadlo ho. Chodící muž byl od hlavy až k patě ukoptěný od sazí: hrubé ponožky, které si vyhrnoval nad pracovní boty a stahoval na lýtkách kusem látky, měly úplně černou barvu a jeho tříčtvrteční sako ovázané kolem pasu prádelní šňůrou bylo tak umouněné, že se nedalo poznat, jakou barvu kdysi mělo. Caffery díky policejním záznamům věděl, že tomuto muži táhne na padesát let, ale při pohledu na něj by nikdo nedokázal jeho skutečný věk odhadnout. Vlasy mu splývaly přes ramena a černý plnovous, který mu začínal těsně pod očima a končil na prsou, mu zakrýval tvář jako rouška.

Caffery sebral ze zadního sedadla sako a vystoupil z auta.

Nacházel se na typické somersetské silnici: byla opuštěná a tak úzká, že stromy rostoucí podél ní se v korunách spojovaly a měnily cestu v tunel: od večerního slunce sem momentálně nepronikalo žádné světlo s výjimkou mezery v živém plotu, za níž se rozprostíralo pole Chodícího muže. Caffery zabouchl dveře, zapnul si sako, přešel přes cestu a začal se prodírat skrz odumřelé zbytky hlohového keře – roztrhl si přitom staré kalhoty a podrápal pravý rukáv.

Jakmile se ocitl na poli, vytáhl z kapsy čepici a natáhl si ji na uši. Večery tu byly mrazivé; člověka napadalo, zda se ještě nevrací zima. Caffery se postavil na tvrdou zoranou půdu a čekal. Chodící muž zatím nerušeně.pokračoval v činnosti: vylovil z kapsy špinavý zapalovač a přiložil ho pod hromadu větví. Vzplály téměř okamžitě – výsledek mnohaleté praxe v rozdělávání ohňů. Plameny se praskavé zakusovaly do větví a vrhaly stíny na zšeřelé okolí.

Caffery přistoupil o pár kroků blíže. „Vy jste Chodící muž“

Oslovený ani nezvedl hlavu. Přihodil na oheň větev a další dvě uchopil do rukavic.

„Říkám, že jste Chodící muž. Nebo snad ne?“

„Takhle mě nepokřtili. Takhle mi matka neříkala.“

Caffery zkřížil ruce na prsou. Hlas Chodícího muže byl kultivovaný a svým způsobem zdvořilý, avšak zároveň jako by mu bylo jedno, kdo s ním mluví nebo co si myslí. Jako by věděl, že Caffery přijde, a netrápilo ho, zda se spolu baví, nebo ne. Hodil větve do ohně a několik okamžiků je pozoroval. Když nabyl přesvědčení, že správně chytnou, zapíchl do země vedle ohně dva klacky, shodil ze zad spacák, rozvinul ho a pověsil na klacky, aby se prohřál. Z oblečení mu stoupala pára a v houstnoucí temnotě se mu bíle kouřilo od úst.

„Už dlouho vás hledám,“ řekl Caffery po chvíli.

„A jak jste mě našel?“ Mužův hlas zněl lehce, téměř pobaveně.

„Člověk jako já se nehledá snadno. Jsem v pohybu. Chodím. Chůze je můj život.“

„A můj život je hledání lidí. Pracuji u policie.“

Chodící muž se zarazil a vůbec poprvé zvedl hlavu. Měl modré oči lemované tmavými řasami a Caffery v nich spatřil něco povědomého: byly stejné jako jeho vlastní. On a Chodící muž měli

naprosto stejné oči. Jako by někde daleko v minulosti měli společné předky. Možná až někde v Donegalu.

„Policii nemám rád.“ Chodící muž lehce přimhouřil oči a prohlédl si Cafferyho pozorněji. Dlouze se zadíval na jeho čepici, na sportovní sako, na martensky na nohou. Možná si myslel, že Caffery na policajta nevypadá. Anebo si i on všiml podobnosti jejich očí.

„Vida“ řekl po chvíli, „zase moji staří známí. Policie. Takže oni vědí, kde se zdržuji, je to tak?“

„Mají o tom představu. Obecnou představu. Příliš se nevzdalujete z hrabství Somerset a Wiltshire.“

Chodící muž se zasmál. „Myslí si snad, že jsem v base neseděl dost dlouho? Nebo že to udělám znovu? Že ublížím ještě někomu jinému?“

„Někteří lidé nám hlásí, že vás viděli. Lidé, kteří vás neznají, viděli vás spát pod širákem a myslí si, že jste třeba nemocný.“

„Nebo že je ohrožuju?“

„V naší branži nebereme nic na lehkou váhu. Zkrátka a dobře figurujete někde ve zpravodajském spisu.“

„Ve zpravodajském spisu,“ zabručel Chodící muž sám pro sebe, jako by se tato slova k policii nehodila. Obrátil se ke Cafferymu zády a začal si připravovat večeři. „Ve zpravodajském spisu.“

Otvírákem na lahve, který měl pověšený kolem krku, prorazil dírky do čtyř plechovek a všechny postavil na oheň. Pomalu si sedl, protože mu objemné šaty rychlejší pohyb nedovolovaly, a zatáhl za kusy látky, do níž měl zabalena lýtka. Opatrně si zul boty, přičemž každé tkaničce věnoval bedlivou pozornost, a postavil je na zem vedle karimatky. Nato si sundal ponožky, měl na sobě tři páry – a prohlédl si chodidla. Caffery viděl, že v místech, kde byla jeho vlastní chodidla mozolnatá a červená, mají chodidla tohoto muže černou barvu – jako by jeho tělo vylučovalo ochrannou vrstvu dehtu. Chodící muž sebral látku, protřel si nohy, osušil si je a oblékl si dva páry suchých ponožek a cosi, co vypadalo jako pantofle z ovčí kůže, které si u kotníků opět stáhl látkou. Poté se začal věnovat svým botám: prohmatal vnitřek každé z nich a poklepal podpatky o sebe. Nakonec namazal vnitřky tenkou vrstvou vazelíny a postavil boty k ohni, aby řádně vyschly. Chodící

muž trávil každou hodinu každého dne chůzí a jeho boty potřebovaly maximální péči.

„Jel jsem za vámi velkou dálku.“

„Opravdu?“

„Trvalo mi dlouho, než jsem sem dorazil.“

„No, mně trvalo celý život, než jsem dorazil, kde jsem.“

„Já vím.“ Caffery přešlápl. Panovala tu zima, opravdu lezavá zima. „Přijel jsem, protože chci, abyste mi řekl pár věcí. Abyste mluvil o tom, co jste udělal.“

Chodící muž se znovu zasmál měkkým a zdvořilým smíchem, jako by mu Caffery vyprávěl neškodný vtip. „A kde stojí psáno,“ opáčil, „že se jen tak s někým bavím? Hmm? Mám snad na zádech cedulku, že jsem ochoten mluvit s kýmkoliv?“ Stále se smál. „Vy přece nejste můj šéf, po-li-cis-to.“

Caffery si rozepnul sako, vytáhl zpoza svetru litr skotské a podržel ho ve vzduchu. „Něco jsem vám přinesl.“

Chodící muž se zadíval nejprve na whisky a pak na Cafferyho obličej. Nechal uplynout několik okamžiků, přistoupil ke Cafferymu, převzal od něj láhev a začal ji obracet v rukou. Nehty měl vypouklé a zažloutlé, jako by mu pod nimi klíčilo něco nezdravého a mohly mu každou chvíli odpadnout. Páchl podpalovači a kouřem.

„V roce devatenáct set osmdesát,“ řekl zamyšleně a podíval se na vinětu whisky se zlatobílým obrázkem plachetnice dovážející čaj,

„stál průměrný dům v Bristolu dvacet táců. Věděl jste to?“

Caffery se nikdy nenechal vyvést z míry, když někdo bez varování změnil téma. Patřilo to k práci policajta. „To jsem nevěděl. Možná bych se odvážil tipnout, jak to bylo v Londýně. Ale tady ne. Tohle je pro mě nové území.“

„No, takže teď víte o jedno tajemství víc. Dvacet táců. Moji rodiče byli doktoři, víte – teď už jsou oba samozřejmě mrtví a bydleli v jednom z největších domů v Cliftonu. V roce osmdesát za něj zaplatili šedesát táců, a když umřeli, přešel ten barák rovnou na mě. Já ho samozřejmě nemohl užívat, poněvadž jsem byl zrovna v nejstřeženějším křídle Long Lartinu, dokud jsem…“ Hluboce si odkašlal a obrátil sytě modré oči v sloup. „Ale to vy už víte, že jo?“

„Viděl jsem spis.“

„Exekutoři zaplatili daň a předali dům do správy specializované firmy. Výnos z pronájmu mi posledních deset let trestu ukládali na účet. Byl to nádherný dům – to jsem poznal dokonce i já. Měl šest ložnic a přístavbu na kočár. Realitní agenti říkali, že je to jeden z nejhezčích příkladů georgiánské architektury v Bristolu.

Když mě loni pustili z basy, prodal jsem ho. Kolik myslíte, že mi dali?“

„Já zrovna prodal dům v Londýně. Nebyl nic moc, ale rodiče za něj dali v sedmdesátých letech patnáct tisíc, zatímco já ho prodal za tři sta padesát. Co já vím? Pět set tisíc?“

„Zkuste čtyřikrát víc. Skoro dva miliony. Každý měsíc mi chodí na účet víc než osm tisíc v úrocích. Mají i tohle v mém zpravodajském spisu?“ Chodící muž vyhodil láhev whisky do vzduchu, nechal ji otáčet a díval se, jak jí na pozadí tmavě modré oblohy probleskuje světlo. Nakonec ji s elegantním úsměvem chytil.

„Tumáte,“ řekl a vrazil ji Cafferymu do prsou. „Já piju jabčák.

Ale přesto díky.“

Blecha zůstala s Tigem do osmi. Koupili si ryby s hranolky v jediné prodejně v Bristolu, která je stále balila do novin, odnesli je zpátky do jeho bytu, otevřeli si láhev vína a začali si povídat. Blecha se v duchu pobízela, ať se ho zeptá na tu textovku – na to, o čem si s ní chtěl promluvit. Hovor se však stále točil kolem jiných témat, a když si na to konečně vzpomněla – to už se večer chýlil ke konci a ona se chystala k odchodu -, odbyl ji Tig mávnutím ruky. Ne, řekl, o nic nešlo. Jen jsem tě zase chtěl vidět.

Blecha si zapnula kabát, našla klíče od auta a políbila Tíga na tvář. Kdykoliv se k němu přiblížila, pokaždé celý ztuhl s rukama napjatýma podél těla, jako by dostal křeč nebo zkameněl, ale ona si ani tentokrát polibek neodpustila. Právě když se od něj odvracela a v duchu se usmívala, jak ho dokáže znehybnit v rozpacích, spatřila ve dveřích jeho matku. Byla oblečená v kostkovaném růžovém županu a dlouhé šedé vlasy jí volně splývaly na ramena. Vypadala na víc než na padesát let a celkově působila dojmem, že v tomto světě žije jen její polovina, zatímco zbytek dlí někde jinde. Kostra v noční košili.

„Mami,“ řekl Tig. „Mami. Vrať se do postele. Už je pozdě.“

Matka se však dál držela zárubně a se zmateným výrazem se střídavě dívala na Tíga a na Blechu. Její ústa se nepravidelně otevírala a zavírala, jako by se snažila promluvit. Tig vstal a vzal ji za ruku.

„Ach, Tommy,“ zamumlala matka. „Prosím. Řekni jim, ať jdou pryč, ano, miláčku? Řekni jim, ať mě nechají na pokoji.“

„No tak, mami, to se ti zas jen něco zdá. Šup zpátky do postele.“ .

„Řekni těm černochům, ať mi dají pokoj.“

„Mami, prosím tě.“ Tig ji vzal kolem ramen a pokusil se ji vypoklonkovat zpátky do předsíně.

Matka se však nedala. Chytila se zárubně a otočila hlavu k Bleše, jako by jí mohla pomoci. Ze zažloutlé kůže jí vystupovaly všechny žíly a jejich modrá barva působila velmi nezdravě. „Ach, drahoušku,“ zašeptala. „Ach, miláčku, já jsem v takové bryndě.“

„Vzpomínáte si na mě, paní Bainesová? Já jsem Blecha. Už jsme se jednou setkaly. Vzpomínáte?“

„Domluv jim, drahá, ano? Řekni jim, ať mi dají pokoj s tou jejich dunivou muzikou a smradem. Řekni jim, ať přestanou běhat po mé chodbě a strkat hlavy skrz moje zdi.“

„Nebojte se, paní Bainesová.“ Blecha k ní přistoupila a položila jí ruku na paži, chladnou a křehkou jako sirka. „Tommy to už určitě všechno zařídil.“

Paní Bainesová na ni zamžourala. A pak se dala do pláče. Byl to tenký a zmatený zvuk, v němž nezůstala žádná energie. Natáhla ruku k Tigovi. „Tommy, řekni tomu prckovi, aby přestal zase vystrkovat hlavu přes mou zeď.“

„Mami. To je televizní program. Moc se koukáš na televizi.“

„Já vím, že je to televizní program, Tommy. Já to vím. Máš ten nůž na máslo?“ Matka se mu vykroutila a kalným zrakem se začala rozhlížet po kuchyni. „Kde je ten nůž na máslo? Tátův nůž na máslo s kostěnou rukojetí? Dej mi ho, ať se můžu bránit.“

Tig zoufale pohlédl na Blechu a ta pochopila, že ji žádá o pomoc. Zmohla se však jen na účastné svraštění obličeje. Možná si namlouvala, že díky Thomovi chápe, co Tig se svou mámou prožívá.

Tohle však bylo mnohem horší než nezaměstnaný a depresemi sužovaný bratr. To, co Tig dennodenně zakoušel, se s jejím příběhem vůbec nedalo srovnat. Přesto se mu nějakým způsobem dařilo nebrat drogy.

„No tak, mami, odvedu tě zpátky do postele. A pak ti přinesu trochu teplýho mlíka. To máš přece ráda, ne?“

„A co ten nůž na máslo?“

„Ten ti taky přinesu. Jen co vklouzneš do postele, přinesu ti ho.

Slibuju.“

„A donutíš je, aby na mě přestali koukat? Až budu v posteli?“

„Donutím. Slibuju. Vypnu televizi.“

Položil jí ruce na lopatky a vyvedl ji ze dveří. Jako dva zpráskaní psi pomalu kráčeli chodbou plnou haraburdí, zatímco osamocená Blecha tupě zírala na lítací kuchyňské dveře, které se otáčely na pantech, a myslela si, že ať už má člověk k rodičům jakýkoliv vztah, někde se v něm vždy ukrývá bolest.

Vycházelo najevo, že Chodící muž je jiný, než si všichni mysleli. Kromě jablečného vína a peněz – Caffery si byl jist, že o penězích nikdo neví – tu byly i další věci. Tak například netábořil v místech, na kterých se náhodou ocitl ve chvíli, kdy slunce zapadlo za obzor. Jeho pohyb byl plánovitější. Po celé jihozápadní Anglii měl rozmístěna „depa“, drobné úkryty kousek od silnice, kde měl jistotu, že ho nikdo nebude obtěžovat. Schovával tam nejrůznější věci: pod kamením, pod žlaby pro dobytek, v dutinách drolících se zdí. V tomto depu měl v kypré půdě vedle živého plotu zahrabány plechovky, hromadu molitanových matrací a čtyři buclaté lahve s jablečným vínem.

„Člověk by měl vždycky pít alkohol vzešlý z půdy, na které stojí.“ Odšrouboval zuby láhev. „Když jedete na Kubu, pijte rum. Když jedete do Mexika, pijte tequilu. Řiďte se touhle zásadou a nikdy nepoznáte kocovinu. Ve výrobě těch nápojů se ukrývají celé generace moudrosti. Celé generace zkoumání, jak se tělo srovnává s místním podnebím, půdou a vodou.“

Caffery odšrouboval víčko z lahve skotské a vylil obsah na zmrzlou půdu. Natáhl se a přistrčil láhev Chodícímu muži, který k ní

přiložil svou láhev a opatrně mu ji naplnil kalným jablečným vínem.

„A když jste v Somersetu, tak pijte jablka. Jabčák.“

Oheň teď vydatně sálal a osvětloval tváře obou mužů. Seděli na vlnitých molitanových čtverečcích a dívali se, jak se na krajinu snáší noc. Když vyhasl i poslední paprsek denního světla, rozzářila se pod šedivou oblohou na severozápadě mihotavá světla Bristolu, zastřená a vzdálená, takže vypadala jako součást bájného živoucího města, jako by v něm bydleli draci, a ne studenti, drogoví dealeři a lidé tak zkažení, že dokázali někomu uřezat ruce a pohřbít je pod restaurací.

Caffery si přiložil láhev ke rtům. Víno bylo studené, ale obsahovalo tak silnou dávku podzimu a jabloňových sadů z dětství, že je vypil téměř všechno, jen aby v sobě tu vzpomínku udržel a nemusel myslet na pohřbené ruce.

„Farmář, od kterého mám tohle víno“ pravil Chodící muž,

„strkal až do roku devadesát do sudu zásadně nějakou mrtvolu. Prase nebo kuře. Tvrdil, že to vínu dodává příjemný sladký nádech, a pravdou je, že od doby, co mu to inspektoři zatrhli, není jeho jabčák ani stínem toho co kdysi.“

Caffery se znovu napil a bylo mu úplně jedno, že na silnici parkuje jeho auto a on bude muset řídit. Farmáři a dělníci takhle žili celá léta a bylo v tom něco útěšného. Když teď měl v ústech jablečné víno a pod zadkem poctivý chlad zoraného pole, snadno ze sebe nechal spadnout prapodivnost dne a přestal si lámat hlavu s nějakým chudákem bez rukou, ať už mrtvým, anebo umírajícím. Otřel si ústa, vytáhl kolena, opřel si o ně lokty a předklonil se.

„Takže co vám musím dát?“ zeptal se. „Peníze vám dát nemůžu a nepoznal jsem, co potřebujete.“

Chodící muž se potměšile usmál. „Potřebuji, abyste mi dal dvě

věci.“

„Dvě?“

„Za prvé potřebuji, abyste mi řekl, kdo je ten člověk, který se tu

objevil jakoby odnikud; který sešel ze silnice jako duch a žádá mě, abych mu předal svou minulost.“

„Já jsem Jack.“ Caffery natáhl ruku přímo před sebe a čekal, až mu jí Chodící muž potřese.

Ten však svou ruku nezvedl. „Jack? A pojí se s tímto jménem ještě nějaké další přízvisko? Třeba příjmení?“

„Caffery.“ Jack svěsil ruku a napůl rozpačitě ji položil na zem vedle sebe. „Jack Caffery.“

„Jack Caffery.“ Chodící muž se lehce uchechtl. „Jack Caffery, policista.“

Přiložil do ohně a začal dovedně přesouvat plechovky v řeřavých uhlících. Ze dvou se vyhrnul tenký proužek páry a Chodící muž je odsunul stranou. Slunce již zcela zapadlo a bílé chomáče plaménku plotního, zachycené v horních větvích stromů, dostaly namodralý nádech připomínající mrňavé noční obláčky.

„Takže vy jste z Londýna? Tam bydlíte?“

„Ne, já bydlím tady. V Mendip Hills.“

„Ale jste odkojený Londýnem. Stačí se na vás podívat a poznám to dřív, než otevřete tu svou policajtskou chlebámu.“

„Moje rodina pochází z Liverpoolu a ještě původněji z Donegalu, ale jinak ano, já sám jsem z Londýna. A teď jsem tady. Přede dvěma měsíci jsem se nechal přeložit.“

„Na západ?“

„Protože jsem s vámi chtěl mluvit.“

„Mohl jste si prostě koupit zlevněnou jízdenku, sednout na vlak, strávit se mnou den a zase se vrátit do Lonďasu, kde je život o tolik lepší, ne?“

Caffery se suše zasmál.

„Jenže to takhle nešlo,“ pokračoval Chodící muž. „Viďte? Je v tom i něco dalšího než jen touha mě vidět.“

„Ve všem je vždycky něco dalšího.“

„Že by žena?“ Chodícímu muži zacukal pod vousy úsměv.

„Policisto Jacku Caffery, nesnažte se mě oblafnout. Za vším je vždycky žena.“

„Byla. Byla v tom žena. Ano.“

Chodící muž sledoval Cafferyho obličej a čekal, až Jack znovu promluví. Caffery si povzdechl. „Chtěla děti. Jenže čím rezolutněji o ně žádala, tím více jsem nemohl. Až jsme nakonec spadli do tlakového hrnce života, a než jsme pochopili, co se vlastně děje…“ Sepjal ruce a

vyfoukl vzduch tak silně, že plameny zablikaly. „No jo,“ dodal, svěsil ruce a usmál se. „Zřejmě jsem ji dost nemiloval. Ale ať to bylo jakkoliv, prostě jsem do toho nemohl jít. Nechtěl jsem mít dítě.

Rozhodně ne po tom, co jsem viděl, jaké věci se dějí. Dětem.“

Nastalo ticho. Na obzoru právě stoupalo letadlo startující z bristolského letiště a jeho světla se ve vzduchu chladně a tiše mihotala. Oba muži sledovali jeho pohyb a oba možná předstírali, že nepřemýšlejí o slově „děti“ a různých věcech, s nimiž si je spojují.

Když Rebecca mluvila o tom, že by měli mít děti, nikdy to slovo nevyslovovala, poněvadž věděla, že pro Cafferyho je to jeden z nejnebezpečnějších výrazů, které člověk může vyřknout. Zastávala však názor, že bez dítěte přichází veškerá energie vkládaná do života vniveč, že se ztrácí v černé díře. Když se jí Caffery zeptal, jak to myslí, odvětila: „Energie, kterou vkládáš do snahy vypátrat, co se stalo Ewanovi – a je to stejná energie, kterou vkládáš i do práce -, nic neznamená. Absolutně nic. Nikam nevede a nic nevytváří.“ Což bylo zvláštní, protože Jack nikdy nepokládal svou práci a snahu najít odpověd za promrhanou energii. Kdykoliv však pomyslel na dítě a na rodinu, dokázal si představit jen něco neuchopitelného a nadpozemského, co člověk může za vteřinu ztratit. Jako by chtěl uchopit holýma rukama mlhu.

Chodící muž se po chvíli bolestivě postavil, zamířil k živému plotu, vytáhl ze skladiště pod ním cínové talíře a odnesl je zpátky k ohni. Sebral větvičku, vyhrábl plechovky z ohně, sevřel jednu mezi chodidly a prořezal víčko švýcarským nožem. „Za minutku budeme jíst.“ Na čele mu vyrazil pot a stekl mu po umouněném spánku do vousů. „Najíme se a pak si ještě promluvíme.“

Caffery uchopil láhev oběma rukama a pohlédl na něj. Oba muže od sebe dělilo pouhých deset let, ale z důvodu, který zřejmě nějak souvisel s jablečným vínem, připadalo Cafferymu přirozené a uklidňující vzhlížet k Chodícímu muži jako k otci. A možná i více než k otci. Chodící muž naložil talíře a pustili se do jídla: měli anglickou tlačenku, brambory a pár bylinek, které Chodící muž vytáhl z kapsy.

Caffery netušil, proč tomu tak je – možná to bylo zimou, možná budíčkem v podobě jablečného vína -, ale maso a zelenina ze spálených

plechovek chutnaly jako jediné jídlo, na které bude do smrti vzpomínat. Vymetl talíř, vyčistil ho prsty a olízal si je. Chodící muž dojedl už dříve a nyní Cafferyho pozoroval. „Takže, Jacku Caffery,“ řekl, „jednu ženu jste opustil, ale co teď? Žádná jiná žena vedle vás není?“

Caffery se usmál. „Ne. Není.“

„A jak to tedy řešíte? Se ženami?“

Jack odložil talíř a sáhl si do saka pro tabák. Tohoto zlozvyku se ani po letech nezbavil. S balením cigarety si dal načas. Nemohl si pomoci, ale když uslyšel slovo „žena“, ze všeho nejdříve se mu vybavila Blecha dnes ráno v přístavu, podivná bytost v erárním tmavě modrém tričku, se špinavě blondatými vlasy a opálenými pažemi. Když olízl cigaretový papírek, neupřel oči na Chodícího muže, ale nechal je spočívat na bristolských světlech.

„Prostitutky,“ odpověděl. „Chodím za prostitutkama.

Tamhle.

V Bristolu.“

„Za prostitutkama? Nebo za prostitutkou?“

„Je jich víc než jedna. Málokdy jdu za stejnou dvakrát.“

„Jak často?“

„Ne dost často.“

„Jak často je ,ne dost často?“

Caffery si zapálil cigaretu, dvakrát z ní potáhl a přemýšlel o tělech, obličejích a pouličních světlech. Myslel na chladnou prázdnotu ve své hrudi, kterou podle jeho bláhových představ mohly vyplnit ženy jako Keelie. „Jednou týdně. Proč? Jak to se ženami řešíte vy?“

Chodící muž lehce poodhalil rachitické zuby a červenou špičku jazyka. „S tím už je konec. Pro mě to skončilo, když se to stalo. Patří to do jiného života. Když to berete tak, že je to věc, kterou jiní lidé dělají v jiném životě, tak se vám po tom ani nestýská.“ Vstal, sebral talíře, otřel je kusem látky a položil vedle příkopu. Zavřel víno a zasunul láhev pod živý plot. Nato vytáhl dlouhou gumovou matraci a hodil ji do příkopu.

„Je čas jít na kutě.“

„Ještě ta druhá věc. Neřekl jste mi, jakou druhou věc ode mě

chcete.“

„Na jaře chodím spát hodinu po setmění,“ prohlásil Chodící

muž, jako by Cafferyho neslyšel. „Dělám to tak už ode dne, co mě pustili z Long Larginu. Jestli chcete, můžete tu zůstat, ale tady pod hvězdami byste asi spát nechtěl. Za prvé proto, že je zima. A za další…“ Hodil své svršky do příkopu a rozprostřel je na matraci tak, aby na nich spal a vyhřál si je i na ráno. Sebral spací pytel zavěšený vedle ohně, rychle ho rozbalil, aby z něj nevyprchalo nahromaděné teplo, a položil ho na svršky. „A za další byste asi nechtěl spát pod širákem se mnou. Totiž…“ Mlaskl jazykem, jako by na něm měl něco chutného. „Totiž, co vy víte, v jakém stavu byste se ráno probudil?“

Caffery se postavil. „Říkal jste dvě věci. Jednu jsem splnil – jaká je ta druhá?“

Chodící muž se k němu o kousíček přisunul a Caffery v něm tentokrát spatřil cosi nejistého. Něco jako skleslost. Nebo váhavost.

„Existuje ještě jedna věc, kterou pro mě můžete udělat, Jacku Caffery. A pak si můžeme promluvit.“

„Vyslovte ji.“

„Snowbunting a Remembrance. To je moje cena. Několik kusů od obou.“

„Snowbunting? To je nějaký pták?“

„Ne. To není pták. Je to květina. Odrůda krokusu. Malá, bílá, velmi raná jarní kytka.“

„Kde v tuhle roční dobu seženu krokus?“

„Seženete mi cibulky, abych si je mohl zasadit. Ale až mi je přivezete, budete mě jenom poslouchat – nepřijedete mi sem dělat přednášku nebo mě zahrnovat nápady, jak ze mě udělat plodného člena společnosti. Jsem, kdo jsem, a vy mě nesmíte přesvědčovat, abych uvěřil ve vlastní spásu. Rozumíte?“

„Rozumím. Žádné řeči o spáse.“

„Dobře. Odrůda Remembrance už dnes není tak oblíbená jako dřív. Vyšla z módy a těžko se shání. Ale…“ Napřímil se, položil ruku Cafferymu na prsa a přidržel ji tam, takže se s Cafferyho dechem vzdouvala a opět klesala, jako by mu zkoušel srdeční aktivitu. „Ale vy je seženete. Seženete mi ty krokusy. Já vím, že ano.

16

Únosy aut dorazily i do západní Anglie. Jeden mladý pár, který v roce 2006 přicestoval z Wellingtonu na jeden den do Bristolu, aby zde zhlédl jakési představení, takto přišel o Renault Scénic, když parkoval nedaleko od bristolského hipodromu. Únosce, který měl na hlavě červenou kuklu a na nohou džínsy R&B, počkal, až manželka vystoupí z auta a manžel zatáhne ruční brzdu, a teprve poté udeřil.

Vytáhl řidiče na chodník, přičemž mu zlomil zápěstí, naskočil do auta a odjel padesátkou z parkoviště, kde ještě stačil způsobit desetitisícovou škodu na dalších zaparkovaných autech. Z místa činu zamířil ke Cliftonu a nikdo netuší, jak daleko by byl jel, kdyby během jízdy nezjistil, že spolu s autem ukradl i pasažéra – na zadním sedadle seděla šestiletá dcera okradené dvojice. Když si to zloděj uvědomil, bleskurychle zastavil na chodníku ve Whiteladies Road, vyskočil z auta a nechal je tam stát se zapnutým motorem a nezraněnou holčičkou na sedadle. Zmizel v šedivém odpoledni a nikdo ho už nikdy neviděl.

Blecha jevila o případ zběžný zájem, protože zmíněné parkoviště sama někdy využívala. Požádala tedy přítele ze zpravodajského oddělení o podrobnosti, a když se zamýšlela nad vším, co se stalo, zarazila ji jedna věc: to dítě sedělo v dětské sedačce.

Následujících několik dní strávila Blecha toulkami po parkovištích, kde nakukovala do oken všech Renaultů Scénic a konkrétně se zaměřovala na dětské sedačky, až se nakonec přesvědčila o jedné věci: ať už se pachatel k vozu přiblížil z jakéhokoliv úhlu, musel dítě před krádeží vidět. A když si pak přečetla svědecké výpovědi, zjistila, že prvním, co pachatel podle dívky řekl, byla věta: „Přestaň řvát, kurva.“ Což neznělo jako slova člověka, který je překvapen, že ji v autě vidí. „Přestaň řvát, kurva…“

Co když, kladla si tedy otázku Blecha, se to všechno seběhlo jinak? Policie si myslela, že únosce ukradl auto a teprve poté si uvědomil, že v něm sedí dítě. Jenže co když to bylo obráceně?

Co když ho k odstavení auta nevedla dívčina přítomnost? Co když to auto – Bleše při té představě přeběhl mráz po zádech ukradl právě kvůli té dívce?

Blecha začala být posedlá myšlenkou, že pachatel skutečně

unesl auto kvůli dívce, ale pak ho něco vyděsilo, a tak je opět odstavil. Začala v té věci pátrat, klást různé otázky, nabízet hypotézy. Spřátelila se s jedním důstojníkem proaktivního zpravodajství na oddělení motoristických deliktů na Trinity Road, zastavila se u něj a zeptala se, co si o tom myslí. Následujícího dne jí zavolal její inspektor. Vůbec poprvé musela v jeho kanceláři stát, namísto obvyklého pohodlného sezení. Inspektor přešel rovnou k věci: „Řeknu to jednou a pak budu předstírat, že jsem to nikdy nevyslovil. Marleyová, nerýpejte do toho.“

A Blecha si z toho vzala ponaučení. Ačkoliv ji představa malé holčičky plačící na zadním sedadle renaultu drásala, už nikdy nestrkala nos do věcí, do kterých jí nic nebylo. Uzavřela sama se sebou dohodu: až se příště přistihne, že si hraje na detektiva, půjde rovnou za inspektorem, přihlásí se na výcvikový program a nechá se přeložit na kriminální vyšetřovačku. Jenže to by byl samozřejmě konec s potápěním. A protože Blecha nikdy nechtěla potápění nechat, pokračovala ve své práci: vytahovala těla, pátrala po nožích a zbraních, které udělaly z lidí mrtvoly, a stála ve frontové linii, kdykoliv policie potřebovala nasadit všechny síly. Nikdy už však nepřemýšlela o případech. Žádná zvědavost, žádné teoretizování. Bylo to její pravidlo.

A právě proto, když toho večera projížděla po úzkých venkovských silnicích lemujících severní předměstí města Bath, nad nímž se na pozadí tmavých kopců třpytily osvětlené věže opatství a kostela, záměrně potlačovala všechny své představy o tom, jak se dvě uřezané ruce ocitly pohřbené pod vchodem do restaurace Moat. Raději přemýšlela o Tigovi a kladla si otázku, zda je právě on jediným člověkem, jenž chápe její pocity směrem k vlastním rodičům. Zda rozumí výčitkám svědomí a zda v jeho nitru stále existuje černá díra způsobená tím, co provedl té stařence. Myslela na něj ještě ve chvíli, kdy dorazila domů, a možná by si už na ty ruce až do rána nevzpomněla, nebýt náhodného objevu v hloubi otcovy pracovny.

Když Blecha odbočila ze silnice na štěrkovou příjezdovou cestu, bylo už pozdě – dům se halil do temnoty a jediným orientačním bodem byla malá lucernička nade dveřmi. Wisterie, která lucernu obepínala, vytlačovala kameny nad hlavním vchodem, a protože Blecha neměla na kameníka peníze, musela přede dvěma měsíci sama

vylézt po žebříku nahoru s maltou na zednickém hladítku. Namíchala ji však příliš tvrdou a nad překladem se v měkkém bathském kameni už po pouhých dvou měsících objevila dlouhá, zlověstná prasklina.

Vystoupila z Fordu Focus, vešla do domu, zvedla z podlahy poštu a cestou do kuchyně ji roztřídila. Úplně nahoře ležel inzertní časopis místních realitních kanceláří s křiklavým hlavním titulkem vyvedeným v červené barvě: Ceny domu klesají druhé čtvrtletí po sobě. Na stránce pak byl přilepen lísteček s ručně načmáranou větou: „Ale my budeme samozřejmě ctít naši původní nabídku. S přáním všeho nejlepšího, Katherine Oscarová.“

Zahrada Marleyových kdysi před staletími nepatřila k jejich domu, nýbrž k sousední vile Charlcombe Hall. Noví majitelé vily, Katherine a Giles Oscarovi, nyní chtěli vrátit zahradu do původní podoby, aby se z pozemku kolem jejich přehnaně rozlehlého a přehnaně vyzdobeného domu dalo plynule sejít až do údolí. Někdy si Blecha myslela, že prodat svůj díl pozemku a ulevit si od majetku by bylo chytré. Thom po nehodě nechtěl zůstávat „s duchy“, a tak se dohodli, že si dům ponechá ona a vyplatí ho ze svého podílu na životní pojistce rodičů, která však měla být splatná až po uplynutí povinných sedmi let. Peníze od Oscarových by jí proto usnadnily život.

Jenže to nepřipadalo v úvahu. Blecha zmuchlala lísteček a hodila ho do starobylé pece. Nehodlala ustoupit, jakkoliv bude údržba domu po rodičích složitá. Nic ji s dětstvím nemohlo pojit blíže než tento dům – možná ji činil zranitelnější, ale ona ho zkrátka potřebovala.

Narodila se tu, vyrostla tu a znala každý čtvereční centimetr stárnoucích trávníků, které se stupňovitě svažovaly, až mizely z dohledu za rybníky a jezírkem, a končily kdesi daleko v polích. Vyrostla s výhledem na vzdálený Bath i s chuchvalcovitou mlhou snášející se za podzimních rán na údolí, takže z ní trčely jen věže kostelů jako stromy potopené v jezeře.

Zapálila noviny, počkala, až se v peci rozhoří, zula si boty a zamířila do tátovy pracovny. Za umělého osvětlení vypadaly veškeré předměty malinko zamrzle, jako by je nutila zaujmout nepřirozenou polohu. Kaiserovy krabice stály netknuté v řadě pod stolem. Blecha zamířila k policím a přejela prsty přes hřbety knih, až nalezla otcovu

svázanou diplomovou práci z Cambridge. Vytáhla ji, otevřela a podívala se dovnitř. Pro tátu bylo typické, že psal do knih – neuctíval je, nýbrž používal. Tvrdil, že dobrá kniha je jen ta, ke které čtenář něčím přispěje, a tak i jeho diplomová práce byla poseta klikyháky – mrňavými poznámkami určenými pouze jemu. Blecha stála pod světlem, prohlížela si obsah a hledala něco, cokoliv, z čeho by se dal vydedukovat kód sejfu.

Když žádné posloupnosti číslic neobjevila a nenapadlo ji žádné jiné místo, kam mohl táta kód ukrýt, vrátila diplomku na původní místo, podřepla a vytáhla tři krabice přelepené tlustou balicí páskou, v nichž měl věci Kaiser. Ostrým koncem pravítka z tátova stolu rozřízla chlopně a začala vytahovat obsah – tři hromádky periodik stažených gumičkami, skicu čehosi, co vypadalo jako nějaký africký kmenový tanec, a bezpočet knih o náboženství a psychologii. Na všem ležela vrstva cementového prášku – ve své době se musely tyto věci nacházet v Kaiserově domě.

Kniha, o níž Kaiser hovořil, ležela až úplně na dně. Zdálo se, že je to další diplomová práce vytištěná na jehličkové tiskárně. Na deskách se skvěla perokresba kořene jakési rostliny a stránky byly spojeny kroužkovou vazbou z červeného plastu. Nad jménem autora a copyrightem Kalifornské univerzity se táhl název práce: Využití kořene rostliny Tabernanthe iboga v šamanských zasvěcovacích obřadech.

Blecha diplomku vytáhla, usedla s ní do otcova křesla a začala listovat stránkami plnými grafů a popisů metodologie výzkumu.

Když dospěla až na konec, bylo jí všechno o něco jasnější.

Ibogain byl výtažek z kořenové kůry. V Kamerunu a Gabunu ho používali stoupenci víry bwiti, kteří věřili, že jim zajistí přístup k předkům – jeho užívání popisovali jako „rozříznutí hlavy, aby se do ní dostalo světlo“. Diplomová práce obsahovala i nekvalitní černobílé fotografie jakéhosi afrického kmene; někteří členové měli na sobě sukně z palmového listí, jiní kožešiny z kočkovitých šelem a jeden kmenový stařešina držel v ruce pochodeň z kůry stromů. Jedna pasáž popisovala případy úmrtí způsobených ibogainem. Autor práce tvrdil, že nemá k dispozici žádnou spolehlivou metodu, jak odhadnout počet lidí, kteří následkem užívání ibogainu zemřeli: látka se někdy používala

k léčbě odvykacích příznaků po chronické závislosti na heroinu a existovalo jen málo informací o fyzickém zdraví účastníků na počátku terapie. Nepřímé důkazy naznačovaly, že v důsledku ibogainové kůry mohl zemřít až každý stý uživatel – nejčastěji postiženými orgány přitom byly srdce a játra.

Blecha si vložila diplomovou práci pod paži a chystala se zhasnout světlo a odejít do ložnice, když vtom jí do oka padlo něco na podlaze. Některé knihy z hromady u jejích nohou se rozevřely. Blechu zarazila jedna konkrétní fotografie – snímek zachycující dvě uřezané ruce, svraštělé a černé. Obrátila knihu, přečetla si název a cítila, jak jí vstávají vlasy na hlavě.

Odložila diplomovou práci, posadila se na podlahu a v lehkém úžasu začala listovat stránkami knihy; dívala se na fotky a pomalu pročítala obsah. Na chodbě trpělivě tikaly hodiny po dědečkovi, avšak ona tok času nevnímala. Slova z knihy se jí pomalu, ale důrazně vkrádala do myšlenek a umrtvovala všechno ostatní.

Když dočetla, zvedla oči k oknu lemovanému strašidelně působícími břečťany a podívala se na zahradu ozářenou měsíčním světlem. Měla by se v klidu odebrat do postele, avšak místo toho se celá potila. Okna byla otevřená, ale jí bylo přesto horko – seděla vzpřímená a bdělá na podlaze a bezděky se tahala za výstřih. Náhle zapomněla na Kaisera, na ibogain i na Tiga. Náhle zapomněla na dohodu, kterou sama se sebou uzavřela – na svůj slib, že už nikdy nebude vymýšlet hypotézy o případech. Náhle nedokázala myslet na nic jiného než na ruce pohřbené pod restaurací. A především na skutečnost, že majitel podniku pochází z Afriky.

17

8. května

Takhle se ještě nikdy v životě nevzpouzel. Zápolil a zápolil, málem se přitom zabil, ale přesto se nedokázal dostat ven.

Nesčíslněkrát narazil do uzamčené železné brány, nesčíslněkrát přešel podél zdí sem a tam jako omráčené zvíře, nesčíslněkrát s rykem zatahal za mříž na okně – nakonec už v sobě nedokáže najít sílu a vzdává to.

Lehá si na pohovku, vkládá hlavu do dlaní a začíná vzlykat. „Prosím,“ fňuká, „já si to rozmyslel. Ty podělaný prachy už nechci.“

Skinny sedí u zdi a všechno to sleduje. Kolena má zvednutá a oči vytřeštěné. Vypadá zděšeně. Vypadá stejně zoufale, jako se Mossy cítí.

„Prosím tě, kurva fakticky tě moc prosím, pusť mě odsud ven. Přísahám, že to nikomu neřeknu – přísahám.“ Hlas se Mossymu láme, slzy mu stékají po tvářích, ruce drží ve vzduchu před obličejem, poněvadž se za svůj strach tak trochu stydí. Jeho ruce. Ty jeho pitomý ruce. Chtějí mu je sebrat, je to všecko tak neuvěřitelný, že by se z toho jeden posral – celý tohle místo s mřížema a zámkama. Tahle šílenost. Chvíli pláče. Najednou Skinny vydává podivný zvuk. Vstává, obrací se k bráně a třikrát klepe na mříže – je to nějaký signál.

Mossy svěšuje ruce. „Co děláš?“ ječí. „Kam jdeš? Nechoď nikam, kurva.“

„Za Strejdou,“ říká Skinny tiše. Jeho hlas zní zajíkavě a trochu rozpačitě. Neotáčí se k němu. „Jdu promluvit se Strejdou.“

„S kým?“ ptá se Mossy. „Kdo je, kurva…“ Na chodbě se ozývá hluk, následuje kužel světla, silueta – a Mossymu se slova zadrhávají v krku. Ani nedutá. Aniž spouští oči ze Skinnyho, velice tiše vstává a přesouvá se do rohu k zadnímu konci pohovky, kde si sedá na ruce, jako by si je tím mohl zachránit. Je příliš velká tma, než aby mohl nově příchozího spatřit, ale zdá se, že je to muž.

Že by řidič? Po chvíli se mu daří zahlédnout rukavice, které odemykají bránu, a Skinny se protahuje ven. Následuje řinčení zavírané a zamykané brány a Mossy zůstává v tichu úplné sám.

Dlouho se ani nehne, jen civí na zavřenou bránu a čeká, že se jí sem někdo vrátí. Minuty však plynou a nic se neděje. Když se ani zhruba po hodině nikdo neobjevuje, Mossy obezřetně vstává a znovu začíná šmejdit po místnosti. Dýchá u toho jako sportovec, což je u člověka s tak zhuntovaným tělem absurdní, snaží se mít nohy pružně přikrčené a neustále se obrací čelem k bráně, aby z ní nemusel spustit oči na déle než pár vteřin. Obchází místnost a napůl po hmatu kontroluje každý kout.

Místnost má dokonale čtvercový půdorys. Ve své době

bezpochyby sloužila jako ložnice, protože na některých místech zůstala dívčí tapeta s motivem baletek. Na jednom konci začíná malá chodba a na jejím konci je koupelna. Mossy na okamžik spouští oči z brány, aby si koupelnu prohlédl. A vzápětí toho lituje.

Na zdech visí pomůcky pro tvrdé sadomaso – není pochyb o tom, že se tu v minulosti odehrávaly sadomasochistické orgie. Na podlaze leží svinutá žlutá hadice, jaké se používají pro čištění průmyslových provozů. Její přítomnost je ze všeho nejvýmluvnější: svědčí o tom, že se tu dějí nebo mají dít věci, které vyžadují následný úklid. Je tu i záchod a nad ním okno. Také ono je zamřížované a opatřené nálepkou „SITEX“ – rozhodně jím nelze vylézt ven. Vzadu na chodbě se nachází další okno. I to je opatřené mříží, která je však přehnaně velká, táhne se až k podlaze a úplně dole je vyhnutá, jako by se skrz ni něco protlačilo.

Mossy si sedá zády ke zdi na podlahu a zkouší do otvoru strčit hlavu. Dostává se za něj až po ramena, a kdyby teď otočil hlavu, viděl by nad sebou šedivé denní světlo. Tohle okno musí vést ven, jenže když se Mossy snaží vysoukat ještě o trochu výše, zjišťuje, že v mříži uvízl. Dál se nedostane. Kope nohama ve snaze překonat těch posledních několik centimetrů, ale mříž se mu zarývá do zad tak silně, až má Mossy pocit, že mu každou chvíli zlomí páteř. Navíc někdo může každou chvíli projít branou a najít ho tu uvězněného, a tak se opět souká dolů, centimetr po centimetru se vrací do místnosti a znovu cítí, jak se mu mříž zarývá do kůže.

Když se konečně vyprostí, má tričko přetažené přes hlavu a na zádech sedřenou kůži.

Vstává, sundává si tričko a třese se. Tuhle místnost nenávidí. Kromě brány a dvou oken je tu jen jeden další vstup. Mossy se na něj pamatuje odminula, protože mu tehdy připomínal zvířecí klec. Je to díra ve zdi, hrubě vybouraná do škvárobetonových tvárnic, která by tvarem i polohou odpovídala prostoru pro krb. Do boků je však vsazená železná brána, takže je i tento vstup zamřížovaný jako ten, jímž před chvílí vyšel Skinny. Člověk by si za mříží snadno představil lva nebo tygra. Mossy jde do podřepu a za mříží spatřuje hromadu oblečení.

Právě když se chystá prostrčit mříží ruku a natáhnout se pro ně, brána

napravo od něj se začíná otevírat.

Mossy se vrhá za pohovku, choulí se a začíná plakat strachem, ale je to jen Skinny. Jakási postava za ním zamyká bránu a Skinny teď stojí v místnosti sám. Oči má rozjasněné – neusmívá se, ale už nemá ve tváři ten svůj smutný výraz. Druhý člověk odchází malou chodbou, a když je nadobro pryč, vstupuje Skinny hlouběji do místnosti a kleká si na pohovku.

„Co?“ syčí Mossy. „Co je?“

„Máš kámoše?“

„Kámoše?“

„Někoho, co taky potřebuje peníze?“

„O čem to mluvíš?“

„To Strejda. Říkal, že ty máš třeba kámoše, který mohl by přijít místo tě. A ty by sis pak mohl jít po svém.“

Mossy na něj třeští oči. „Cože?“

„Někoho, kdo by sem přišel místo tě. Takže by my neuřezali ruce tobě, ale mu.“

„Chceš říct, že jestli někoho takovýho seženu, tak mně ty ruce neuřežete?“

„Přesně tak.“

Mossy vyfukuje z plic vzduch. Dělá mu potíže tohle všecko pochopit. „Takže,“ říká a bedlivě sleduje Skinnyho, protože se teď od něj víc než kdy jindy potřebuje dozvědět pravdu, „chceš říct, že jakmile se tu objeví někdo jinej, tak já můžu vypadnout?“

„Ano. Potom ty můžeš jít.“

Mossy si znovu Skinnyho prohlíží. Srdce mu usilovně buší.

Snaží se přemýšlet rychle, protože ví, že tohle je jeho šance.

V Bristolu existuje dost lidí, které by docela rád viděl s uřezanýma rukama – některým by je s radostí uřezal sám, kdyby k tomu měl jen trochu příležitost -, jenže žádný z nich není tak pitomý, aby se nechal zatáhnout do situace, v jaké je teď on.

Pak mu ale dochází, že někdo takový přece jen existuje: člověk, kterej je otravnej a zároveň blbej. Vlastně je to upínej pablb. Jonah. Jonah Dundas ze sídliště Hopewell. Mossy se dívá na Skinnyho a v koutcích úst mu cuká úsměv, protože si už brzy zachrání kůži tím,

že obětuje někoho jiného.

A po pravdě řečeno je to příjemný pocit.

18

15. května

Velký počítač IDENT1, který předtím vyplivl pět různých odkazů, přiřkl následujícího dne v sedm hodin ráno otisky prstů z uřezané ruky jednomu konkrétnímu člověku: Ianu Mallowsovi, dvaadvacetiletému drogově závislému muži ze sídliště Knowle West. Spořádaní obyvatelé Knowle West se ještě ani nestačili zakousnout do snídaně a podívat se z oken, a v celé čtvrti se to už hemžilo uniformovanými policisty: na dveře domů klepalo devět nejlepších detektivů z Avonu a Somersetu.

Caffery, který na sobě rozhodně cítil následky včerejší konzumace jablečného vína, stál jen v košili ve dveřích dodávky pro kontakt s komunitou. Byl unavený a bolela ho záda. Zároveň však věděl, že se případ posunul o kousek dál, že je o něco méně nejasný, a že kdyby se do něj pořádně obul, možná by se mohli ještě dnes dostat ke klíčovému důkazu – ke zbytku Mallowsova těla. Anebo k živému Ianu Mallowsovi, pokud měl manažer místa činu pravdu. Jeden detektiv-seržant právě zpovídal Mallowsova probačního úředníka a několik členů podpůrné jednotky podniklo razii do Mallowsova bytu, který však byl prázdný a manažer místa činu ho momentálně ohledával. Ostatní policisté obcházeli Knowle West s fotografiemi Iana Mallowse, ale setkávali se se stále stejnou reakcí: „Zeptejte se PK. Ten tady zná všechny. Zeptejte se PK“ A když se Caffery nenuceně rozhlédl po sídlišti – od prťavých cihlových domků až
po pásy nevábného trávníku posetého psími lejny -, bylo mu během pěti minut jasné, kdo to ten

„PK“ je.

Stál pod schodištěm s rukama v kapsách a jednou nohou opřenou o zeď a na krku mu cinkaly psí známky. Byl oblečen v šedé mikině s kapucí, přes kterou měl černou sportovní bundu. Měl alabastrový obličej prozrazující původ ve vyšších anglických vrstvách, římský nos a lehce narůžovělé tváře, které vypadaly, jako by si je uhnal

na ragbyových hřištích v londýnském Harrow. Při bližším pohledu však bylo vidět, že tenhle kluk patří tělem i duší do Knowle West: tím, jak jeho oči neustále těkaly ze strany na stranu, jak měl už v tomhle věku rozbředlé a kynoucí tělo nebo jak se jeho stehna třela při chůzi o sebe.

„Co je?“ pravil, když k němu Caffery přistoupil s policejním průkazem mezi palcem a prsty pravé ruky. Odlepil se od zdi a podezíravě si průkaz prohlédl. „Co se děje?“

„Máte minutku, hochu?“

„Ne. Ne, nemám.“

„Jak je libo.“ Caffery si zasunul průkaz zpátky do kapsy.

Vyhrnul si límec a chvíli jen tak stál a zamyšleně se díval na schodiště pomalované graffiti a na vodu stékající po zdech. PK po něm šlehal pohledy a čekal, až něco řekne – až buďto odejde, anebo vyvolá střet. Caffery však nic z toho neučinil. Místo toho si hlasitě odkašlal, usmál se na kluka a opět zabodl oči do schodiště, jako by byli dvěma lidmi na autobusové zastávce, kteří čekají na tentýž spoj. Jako by měl moře času a mohl čekat tak dlouho, jak si bude přát. Byl to on, kdo měl více trpělivosti než jeho protějšek.

V hloubi duše mu bylo doopravdy jedno, jestli se s ním PK bude bavit, anebo ne.

Od včerejšího večera dokázal myslet jen na to, co všechno mu prozradí Chodící muž. Přesto si uvědomoval, že se musí soustředit: stále měl závazky vůči tomu nebohému feťákovi, kterému někdo uřezal ruce.

PK vytáhl ty své z kapes, udělal na Cafferyho „c-c“ jako Jamajčani v Deptfordu a vyrazil do schodů.

„PK,“ řekl Caffery klidně. „Taky jsem v Londýně znával člověka s touhle přezdívkou. Víš, jak k té zkratce přišel?“

PK na schodišti zaváhal. Caffery viděl špinavé podrážky jeho tenisek Reebok Ice Cream. „Byla to zkrácená verze přezdívky ,pan Kasírka?. Vysloužil si ji tím, že lidem prodával pytlíky s drogami.

Předpokládám, že tohle není tvůj případ. Nebo se mám zeptat tvého probačního úředníka?“

Nastalo ticho. Odkudsi se linul zvuk ranního vysílání ITV. Po

chvíli se PK přikrčil a prostrčil hlavu zábradlím. „Žádnýho probačního úředníka nemám,“ zasyčel. „Páč nemám záznam.“

„A chceš ho mít?“

Opět nastalo dlouhé ticho. Nakonec se PK posadil. Chvíli bylo slyšet jeho dech a poté zvuk, který prozrazoval, že tajně vytahuje z kapsy pytlík a snaží se ho,někomu podsunout pod dveře. Caffery ten zvuk zaslechl a vytušil, o které dveře jde, ale zatím se ani nehnul. Bylo důležité umožnit tomuhle klukovi, aby si zachoval tvář. Po chvíli se ozvalo zavrzání jeho tenisek a PK sešel ze schodů zpátky. Ruce měl už opět v kapsách džínsů oblečených „na půl žerdi“.

„Co jako?“ zeptal se rozmrzele. „Co budete dělat?“

Caffery mu ukázal fotografii. PK si utřel nos hřbetem ruky a začal přešlapovat. „Todle je Mossy. Že jo? Kde je? Dostal se do basy, nemám pravdu?“

„Pohřešuje se.“

„A vy si jako myslíte, že jsem ho unes já?“

Caffery si zasunul snímek zpátky do kapsy. „Někdo mu uřezal ruce. Pilkou na železo – takovou, jaká se dá koupit v železářství tady na konci ulice. Nejspíš ho tím zabil, ale jistě to nevíme, protože se jeho tělo zatím nenašlo.“

Z Kasírkových klukovských tváří zmizela veškerá barva.

Posadil se na nejnižší schod a doširoka roztáhl nohy. Chvíli komíhal rukou ve vzduchu, jako by se snažil dosáhnout na zábradlí a opřít se o ně. Caffery ho však upřeně sledoval, a tak toho PK nechal a rozechvěle si položil lokty na kolena.

„Není ti nic, hochu?“

„Tak takhle to myslel,“ zamumlal PK. „Takhle to myslel. Nad horním rtem mu vyrazily drobné krůpěje potu. „Kdysi dávno mně něco říkal. Byl úplně hotovej a já si tehdy pomyslel, že už totálně blbne, když vykládá takový hovadiny.“

„A co říkal?“

„Že přej se s někým seznámil. Docházel do jednoho z těch charitativních odvykacích center, kde se vás snaží sundat z háčka, ale marně. Všichni tam akorát okouněj a hledaj způsob, jak se s někým seznámit a obstarat si dávku.“

„Vzpomínáš si, které centrum to bylo?“

„Je jich dobrá stovka. Jsou tady všude. Akorát vím, že to nebylo to v Knowle West. To vám můžu říct rovnou, poněvadž nikdo zdejší, kdo pořád ještě bere, by se tam nikdy neukázal.“

„S kým se tedy Mallows seznámil?“

„To já nevím.“ PK si strčil ruce do kapes, vstal ze schodů a šel se rozhlédnout po chmurném okolí. Všudypřítomní policisté procházeli uličku po uličce a klepali na všechny dveře. PK se vrátil na schodiště, schoulil se do stínu a ujistil se, že ho nikdo neposlouchá. Když se otočil ke Cafferymu, měl ve tváři napjatý výraz – image růžolícího školáka byla tatam. „Říkal něco divnýho. Říkal, že pár lidí přijde k úrazu.

Vzpomínám na to, jako by to bylo dneska – říkal: „Todle jsou fakt úchylové, PK, a já fakt nevím, komu by ubližovali, nebejt lidí, jako jsem já – dementních sráčů, co se vzdávaj bez boje“

„Dobrá,“ řekl Caffery, vzal pana Kasírku za ruku a zvedl ho na nohy. „To háčko ti nikam neuteče. Myslím to, které jsi bezpečně uklidil té staré paní pod rohožku. Takže se můžeme v klidu posadit a sepsat to.“

Na Bleše je zajímavé, pomyslel si Caffery, že když není ve vodě, působí nervózním dojmem. Pořád lehce zakřiknutá, jako by čekala, že jí člověk každou chvíli oznámí velmi špatnou zprávu. Byla to první věc, která Cafferyho napadla, když ji toho odpoledne spatřil na parkovišti před ústředím.

Vyšetřování se dnes příliš nehnulo z místa. PK jim ve svědecké výpovědi nedokázal sdělit o mnoho více, než kolik toho Cafferymu prozradil během prvních pěti minut na schodišti. Mossy byl podle něj ochoten jít s kýmkoliv, koho potkal – opravdový idiot. Šel s každým, kdo se na něj podíval, ale o ,úchylech?, o nichž se PK zmiňoval Cafferymu, už pak prý víckrát nemluvil. PK Cafferymu uvedl asi čtyřicet jmen a dvacet míst, na nichž se Mossy prokazatelně zdržoval, a také názvy sedmnácti odvykacích center, avšak klíčový rozhovor s Mossym se odehrál tak dávno, že se dealer mohl jen dohadovat, o kterém konkrétním centru tehdy Mossy hovořil. Stejně tak PK netušil, zda Mossy některé centrum v poslední době navštěvoval, a dost by ho prý zajímalo, jak se ksakru těm lidem podařilo udržet Mossyho v klidu

tak dlouho, aby mu mohli uřezat ruce. Caffery se tak v podstatě neměl čeho chytit, ale hlavní vyšetřovatel přesto trval na „odpolední modlitbě“ – tedy na odpolední schůzce na ústředí, kde se rekapitulovaly události daného dne a kde měl Caffery také další schůzku. A tak vyrazil do Portisheadu.

Zaparkoval služební BMW X5 a zamířil do atria z chrómu a skla. Právě když si za chůze hladil zmačkané sako, aby na schůzce s hlavním vyšetřovatelem vypadal k světu, všiml si, že k němu přes trávník odhodlaně kráčí Blecha. Vlasy měla mokré a vyčesané z obličeje a na sobě měla civilní šaty: ošoupané džínsy a šedou halenku bez rukávů.

„Inspektore Caffery“ zavolala na něj. „Jak se vede?“

Zdálo se, že je celá nesvá – nejistě za ním klopýtala a cpala si ruce do kapes, jako by nevěděla, kam s nimi. V západní Anglii je všechno jiné, pomyslel si Caffery. Nepamatoval si, že by kdy na Scotland Yardu viděl podobný trávník nebo podobnou osobu v činné službě. Konečně ho Blecha dohnala a srovnala s ním krok, jako by oba mířili na stejnou schůzku.

„Nějaké nové zprávy o případu?“ zeptala se.

„Jo.“ Caffery ji během chůze úkosem sledoval – zachovával ve vztahu k ní jistou ostražitost. „Identifikovali jsme oběť. Víme, komu ty ruce patřily.“

„Identifikovali?“

„Podle otisků prstů. Nějaký lan Mallows alias Mossy.

Narkoman z jednoho zdejšího sídliště.“

„A ještě něco?“

„Pod nehty se našla vlákna. Musela jste s tou rukou správně manipulovat, protože tam zůstala. Fialová vlákna. Zřejmě od koberce.“

„Heleďte,“ řekla Blecha nenuceně a pohlédla na skleněnou budovu, do níž měli namířeno, „a vy…, a vy pořád nevíte, proč mu někdo ty ruce uřezal?“

Caffery se zastavil. „Ne,“ odpověděl. „Nevím proč.“

„Taková divná věc…“ Také Blecha se zastavila a pohlédla na něj způsobem, který ho zarazil. Jako by mu chtěla něco říct, ale držela se zpátky. Nespouštěla z něj zrak a tvářila se velmi vážně. „Proč by

někdo takovou věc dělal?“ Přisunula se k němu blíže. „Věděl jste, že je to Afričan?“

„Cože?“

„Majitel restaurace Moat. Je to Afričan. Myslíte, že by to stálo za prověření?“

Caffery se zamračil a zadíval se na její bujnou blonďatou hřívu. Napadlo ho, že na jejím obličeji není nic, co by nasvědčovalo tomu, že tato žena dokáže zvládat těžkosti spojené s policejní prací. Snad jen její nos byl trochu nezvykle široký, jako by si ho kdysi před lety zlomila. Na Cafferyho vkus byla až příliš podivínská, vyzařovalo z ní jakési zvláštní fantaskno. Třeba už z toho, jak právě teď hovořila.

„Pardon,“ řekl. „O čem bych si měl myslet, že by stálo za prověření?“

„Chci jenom říct, že je to Afričan a že by to spolu mohlo nějak souviset. Myslím fakt, že je Afričan, a fakt, že se ty ruce našly tak blízko u vchodu.“

Caffery se zasmál. Napadlo ho, jestli si z něj Blecha netropí blázny. „Tohle je vtip, že jo? Teď bych se měl asi pokusit zjistit, jak to myslíte.“

Nastala chvíle mlčení, po níž se Blešina tvář zvláštně projasnila. „Mně do toho nic není,“ zamumlala a roztržitě se poškrábala na hlavě. „Ale snažím se přijít na to, jak se ty ruce dostaly pod restauraci.“

„Myslím, že se budeme muset dívat mnohem dále než k nejbližšímu nezdařenému prodeji drog. Nedopustíme, aby se vyšetřování i nadále točilo jen kolem místa toho nálezu.“

„Ne?“

„Ne. Teď se zaměříme na oběť. Ten mladík dlouho užíval heroin, ačkoliv se neustále snažil své závislosti zbavit – znáte to, spousta pokusů a výsledek žádný. Jediná svědecká výpověď, kterou se nám dnes podařilo zajistit, hovoří o tom, že se k smrti obával něčeho, co se mu přihodilo v jednom odvykacím centru. Takže toto je stopa, kterou právě teď prošetřujeme. Musíme projít zhruba stovku dobročinných odvykacích center a mám za to…“ Zarazil se. Blešin výraz se změnil. Její oči byly náhle tvrdé a obezřetné a sršelo z nich něco, s čím zřejmě

nebylo radno si příliš zahrávat. „A mám za to, že právě tam najdeme další stopu,“ dokončil zamyšleně výklad. Blecha na něj stále upřeně hleděla. „Co je? Proč se na mě tak díváte?“

„Nic“ odpověděla. „Měla bych vás v tom nechat pokračovat.“ Ustoupila o krok a stále Cafferyho fixovala pohledem, jako by očekávala, že se na ni vrhne. Poté se obrátila k odchodu, přičemž cestou vytáhla z kapsy telefon a začala do něj palcem vyťukávat zprávu.

Caffery někde slyšel, že teenageři mají z psaní textových zpráv přehnaně vyvinuté palce – docela se s ní chtěl o tento poznatek podělit.

„Blecho?“

Seržantka se zastavila a vrazila si telefon zpátky do kapsy, jako by ji přistihl při držení bomby. „Ano?“

„Já jsem tu nový. Myslím v tomhle kraji.“

„To já vím.“

„Doufal jsem, že mi někdo pomůže se tu trochu zorientovat.

V Bristolu. Chápete.“ A pak – protože to vyznělo, jako že ji zve na rande – rychle dodal: „Hledám školku. Napadlo mě, jestli byste mi nemohla poradit, kde bych tu našel dobrou školku.“

Nevěděl to jistě, ale zdálo se mu, že očima zabloudila k jeho ruce, konkrétně k jeho prsteníčku. „Můžu se vám poptat,“ odvětila.

„Jak starý je váš syn? Nebo dcera?“

Caffery se usmál. Napůl absurditě tohoto nedorozumění a napůl svému hloupému pocitu, poněvadž se nemohl pyšnit dětmi, zatímco všichni ostatní v jeho věku ano. „Ne,“ řekl pomalu. „To jsem nemyslel. Měl jsem na mysli zahradnickou školku. Chci koupit nějaké rostliny. Nějaké cibulky. To je všechno.“

Tu textovku psala Blecha Tigovi. Protože se jí před očima neustále zjevoval obrázek v Kaiserově knize, a protože ať dělala cokoliv, musela pořád myslet na ty ruce pod vchodem, strávila převážnou část dne snahou přemluvit Tiga, aby ji seznámil s majitelem restaurace Moat. Tiga nejprve tato představa zděsila a nějakou dobu brblal cosi o profesní etice – „mimochodem nejen o tý mý, Blecho, ale i o tý tvý“ -, avšak nakonec nevraživě prohlásil, že uvidí, co na to řekne majitel, a jestlipak by prý za ním nepřijela do práce? Bleše to nebylo proti mysli až do chvíle, kdy jí Caffery řekl o Mallowsovi. Teď už měla

strach.

Pokud se oddělení kriminálního vyšetřování zaměřovalo na

charitativní odvykací centra, bylo jasné, že se v hledáčku detektivů dříve či později objeví i Tig – a copak si asi pomyslí o jeho minulosti, zvláště když vyjde najevo, že se zná s majitelem restaurace Moat?

Pokud mu navíc zaklepou na dveře policajti, Tig ani náhodou neuvěří, že je na něj nějakým způsobem nenasměrovala ona. Ocitla se mezi dvěma mlýnskými kameny. A pokud se ukáže, že Mallows byl klientem Tigova centra User Friendly, pak bude zaděláno na parádní průser. Na druhou stranu, pomyslela si, když nasedla do auta a odeslala textovku Ahoj Tigu, za hodinu jsem tam, to příliš nevypadalo, že detektiv-inspektor Caffery ve věci jejího podezření cokoliv podnikne. Blecha sice mluvila v hádankách, ale mohl přece projevit alespoň nějaký zájem o skutečnost, že majitel restaurace pochází z Afriky.

Protože – a tím si byla Blecha absolutně a nezvratně jistá – by to někoho zajímat mělo.

Rychle odjela do komunitního centra, kde měl právě Tig středeční sezení. Byla to čisťounká školní budova ve viktoriánském stylu, s laminátovými podlahami a toaletami pro tělesně postižené, u kterých visely šňůry pro rychlé přivolání pomoci. Než dorazila na místo, sezení jeho skupiny skončilo a Tig zůstal v budově plné ozvěn sám. Otevřel jí dveře. Dnes měl na sobě černé tričko a maskáče nacpané do vysokých bot. Pod paží držel hromádku složek.

„Tak co?“ začala Blecha, když ji vedl chodbou do malé kanceláře, která voněla novými koberci a čisticím přípravkem. Kráčela rychle a snažila se s ním držet krok. „Mluvil jsi s ním – s tím svým přítelem? S majitelem?“

„Mluvil.“ Tig hodil složky na stůl, posadil se na otočnou židli, vložil si ruce do klína, propletl prsty a otočil se k ní čelem. Věnoval jí odměřený úsměv, jakým zřejmě obšťastňoval klienty.

„Jasně.“ Blecha si odložila kabelku i flísovou bundu a strčila si ruce do kapes. „Vidím, že tě budu muset prosit.“

Tig se suše zasmál. „Byl pryč,“ řekl, „s manželkou v Portugalsku – vrátili se až dneska v poledne. Můžem k němu zajít na kafe, ale rozhodně z toho nebyl nadšenej. Předstíral jsem, že z něj chci

vytřískat další prachy na charitu. Takže se, holka, opovaž klást mu nějaký policajtský otázky, jasný?“

„Jasný.“

„Žádný rejpání. Prostě budeš sedět a držet jazyk za zuby. Jestli s ním budeš chtít o čemkoliv mluvit, tak počkáš, až na tohle téma zabrousí on, a když na něj nezabrousí, tak si prostě necháš zajít chuť, Blecho. Normálně si necháš zajít chuť. Ber to ode mě jako velkou, hodně velkou laskavost, jasný? A jestli to celý půjde do sraček, jestli se domákne, že jsi policajtka, tak…“ Přejel si rukou po hrdle. „Tak jsem skončil. A bude to tvoje vina.“

„Proboha, Tigu.“ Blecha se posadila a založila si ruce. „Snad bys to nechtěl všechno hodit na mě?“

„Tak to prostě je. Ber, nebo nech bejt. Jasný?“

Blecha se na něj chvíli dívala – na jeho pevné tělo a šedomodrou kůži na hlavě, kde měl oholené vlasy. Myslela na fotografii ve své kabelce, na snímek Iana Mallowse, který si vytiskla v Almondsbury.

Nadechla se, otočila se stranou a chystala se vytáhnout fotku z kabelky, když vtom Tig náhle prohodil: „Tak jak se má profesor?

Bavila ses s ním od tý doby?“

„Myslíš s Kaiserem? Ne. Proč?“

„Ale zítra se za ním chystáš, že jo?“

„Ano. Odpoledne.“

Tig se zadíval do stropu, jako by se snažil na něco rozpomenout. „Osvěž mi paměť – čím že se to zabýval?“

„On…“ Blecha zaváhala. „Já nevím – komparativním náboženstvím. Halucinacím se věnuje jen okrajově… Proč?“

„Proč?“ Tig si pohrál s výstřihem trička, jako by mu bylo horko. „Jenom mě zajímá, s kým obvykle trávíš čas. S jakými gaunery.“

„S gaunery?“

„Říkal jsem si, že je možná načase, abych věnoval o trochu větší pozornost chlapům, se kterejma chodíš.“

„Já s žádnými chlapy nechodím, Tigu. To přece víš.“

„Možná že ne.“ Jeho tvář náhle zvážněla. „Možná že ne. Ale

možná je i tak načase, abych ti věnoval nějakou pozornost.“ „Cože?“

„Měl jsem to udělat už dávno, Blecho. Měl jsem o tebe už dávno projevovat větší zájem.“

„Přestaň s tím, prokristapána. Já vážně nevím, o čem mluvíš.“

„Nevíš?“ Tig do ní zabodl oči. „Ty to fakt nevíš?“

Blecha se nejistě zasmála. „Tigu?“ řekla koženě. „Ty jsi přece

gay“

Nastala chvíle šokovaného ticha. A pak se Tig rozesmál.

„Gay?“ řekl. „Nedělej si ze mě prdel. Gay?“

„Ano, vždyť přece…“ Blecha se zarazila, poněvadž jí náhle došlo, co měl Tig na mysli, „Tigu,“ řekla. „No tak. Řekni mi, že to nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ odpověděl Tig tiše. „Myslím to velmi vážně.“

Blecha zamžourala. Tohle bylo šílené. Tig byl přece homosexuál. Vždycky jím býval. A měl jím navždy zůstat. Jedině díky tomu dokázali být tak dlouho přáteli. Blecha možná nebyla nejvnímavější člověk na světě – dokázala sice poslepu najít hřebík v jezeře, ale pokud šlo o vztah k jiným lidem, byla jen nahrubo opracovaným materiálem -, ovšem tohle? Tohle bylo divné a neuvěřitelné.

„No tak,“ pobídl ji Tig, „co si o tom myslíš?“

„Co si o tom myslím? Myslím…,“ zavrtěla hlavou, „…že jestli opravdu říkáš, co si myslím, že říkáš, a co je upřímně řečeno naprosto ujeté, tak v tom případě ti musím odpovědět ne.“

„Ne?“

„Hele, ty přece víš, jaké to pro mě je, Tigu. Já jsem prostě…“ Chvíli hledala vhodné slovo. „Jsem vypnutá. Od té nehody vůbec nemůžu takhle uvažovat. Jsem prostě…“ Povzdechla si. Doprdele. Bylo to všechno zoufale rozpačité. „A vůbec, Tigu, proboha, vždyť ty máš být gay.“

Tig se odsunul na židli, zvedl ruce a zasmál se smíchem, kterým říkal: „Já věděl, že to tak dopadne, a směju se, jak dokážu věci předvídat“. Čelist měl napjatou, ale jeho oči nebyly zlostné. „Hele.

Nelam si s tím hlavu. Vážně – musíš o tom ještě přemejšlet.“ Přejížděl si jazykem v ústech, jako by tam měl cizorodý předmět nebo chuť, kterou

je třeba vytěsnit. „Přemejšlej o tom, a až budeš připravená, tak mi odpověz. Dobře?“

„Dobře“ zamumlala Blecha a stále ohromeně civěla do jeho nesouměmých očí. „Dobře. Odpovím ti.“

Načež se odvrátila a pokusila se najít si nějakou činnost, aby zakryla svůj neklid. Zvedla kabelku a začala se v ní prohrabova – o něco déle, než bylo zapotřebí. Jakmile měla pocit, že jí planoucí tváře trochu ochladly, uchopila zmačkanou fotografii. Chvíli přemýšlela, že ji nechá v kabelce. Že sfoukne tu schůzku s majitelem restaurace a o Ianu Mallowsovi řekne Tigovi později. Jenže to nešlo. Muselo se to udělat hned. Kdyby to neudělala, mohla by si pěkně zavařit. Aniž na Tiga pohlédla, položila snímek na stůl vedle něj obličejem dolů.

Tig se zarazil. „Co to je?“

Blecha se zhluboka nadechla. Věděla, co její přítel odpoví:

„Tohle je jeden z mejch klientů. Proč mi ukazuješ jeho fotku – myslíš, že nemám pohledů na toho ohavnýho ňoumu dost?“ Obrátila fotografii.

Z Tigovy tváře se vytratil jakýkoliv výraz. Nastalo dlouhé, předlouhé ticho. Nakonec Tig pokrčil rameny. „Co? Co teď mám jako říct? Ukážeš mně fotku ňákýho trouby, a co čekáš, že ti řeknu?“

„Nikdy předtím jsi ho neviděl?“

„Ne. Měl jsem snad?“

„Takže to není jeden z tvých klientů?“

„Ne.“

Blecha vydechla a lehce se zasmála. Cítila se teď o něco lépe.

„Díkybohu,“ zamumlala. „Aspoň něco se dneska nepodělalo.“ Vložila fotku zpátky do kabelky a vzala si bundu. A právě v tom okamžiku se v celé budově komunitního centra rozdrnčel zvonek.

19

Caffery stál ve dveřích společenského sálu v Mangotsfieldu a cítil únavu. V nohou se mu začala ozývat pichlavá bolest, a tak si během čekání, až někdo zareaguje na zvonek, hodil do úst dva ibuprofeny a nasucho je polkl. Docela rád by si teď dal cigaretu a někde se natáhl. Případně si užíval s některou z holek ze City Road. Chtěl být

prostě kdekoliv, jen ne tady – jen nemuset čekat na další rozhovor se zdráhavým drogovým poradcem.

Z odpolední schůze na ústředí se vyklubala sterilní ukázka řízení lidských zdrojů. Když se teď do hry dostaly drogy, jako by z vyšetřování vyprchala pára. Caffery se během schůze díval z okna na pečlivě posekané trávníky s postřikovači před ústředím na Valley Road, napůl poslouchal hlavního vyšetřovatele a napůl přemýšlel o čtyřiceti jménech, dvaceti místech a sedmnácti poradnách, které bylo potřeba navštívit. Nálada se mu trochu zlepšila, když se ozvali z Kingswoodu, že mu přišel vzkaz ohledně fialových vláken nalezených za nehty lana Mallowse. Byla to však jen zpráva, která ho informovala, že laboratoř v Chepstow souhlasí s laboratoří s Portisheadu, že vlákna pocházejí z koberce, a hodlá provést drahé testy v plynovém chromatografu, než mu poskytne jakékoliv další informace.

Ucho trvalo několik okamžiků a teprve poté přišel někdo ke dveřím. Hlavní poradce tohoto dobročinného centra Tommy Baines vypadal jinak, než Caffery očekával. Bylo mu necelých třicet, na krku měl bledě modré zbytky laserově odstraněného tetování a vlasy měl oholené způsobem, který Caffery vnímal jako projev agresivity, minulé i současné. Kromě toho měl něco s jedním okem – zranění, které si mohl přivodit ve rvačce. Když mu Caffery ukázal policejní průkaz, zdálo se mu, že v Bainesových očích spatřil záblesk vzteku – téměř jako se Baines zlobil na starého kámoše, který mu slíbil, že ho v práci nebude obtěžovat, a pak se v ní stejně objevil. Měl pocit, že ho z něčeho vyrušil, a chvíli si kladl otázku, zda se nenachomýtl u něčeho osobního. A když pak Baines odemkl dveře, pozval detektiva dovnitř a opět zamkl, nabyl Caffery přesvědčení, že je s nimi v budově ještě někdo další a ukrývá se v někt
eré z potemnělých místností. Že by nějaká ženská? Zdálo se mu, že něco cítí. Parfém, který mu možná připadal povědomý. Prohlédl si chodbu, po které kráčeli, a zapsal si do paměti, kde se nacházejí jednotlivé dveře a kam asi vedou.

„Můžete mně říkat Tigu,“ řekl Baines a uvedl ho do kanceláře.

„Tuhle přezdívku jsem dostal ve vězení. Neptejte se proč.“ Sebral hromádku papírů, hodil je do podavače kopírky a palcem vyťukal kód. Na Cafferyho se přitom nedíval, jako by o něj nejevil žádný velký

zájem – jako by byl na policajty za dveřmi zvyklý. „Momentálně žijem z ruky do huby. Jsme malej podnik. Nemáme žádný trvalý dárce, takže přežíváme z příležitostnejch darů a z poplatků, který se nám podaří vybrat od klientů. Od těch, který si je můžou dovolit, což není prakticky nikdo.“ Hovořil odměřeným tónem a každé slovo promýšlel, než ho vypustil z úst. „Já jsem tu holka pro všecko. Jsem hlavní správce, jedinej zaměstnanej poradce, a dokud si někoho nebudem moct dovolit, tak dělám taky podporu bydlení. Tohle centrum,“ zvedl ruku a obsáhl pohybem budovu, „je jedním z našich dárců. Týdně tu mám šest bezplatnejch sezení.“ Vytáhl papíry z kopírky a vsunul je do průhledné obálky. Podíval se na vertikální žaluzie, na modrý průmyslový koberec, na neosobní dýhovaný pracovní stůl a na spisové skříně. „Jo, na lepší kancelář se prostě nezmůžu. Nebejt tohohle a občasnýho poradenství pr
o jeden rezidenční program v Keynshamu, tak v podstatě celou charitu řídím z mámina bytu. A máma je taky pěknej dáreček.“

Venku se začínalo stmívat a kromě této kanceláře už byla stará viktoriánská škola úplně vylidněná. Caffery položil ruku na židli.

„Můžu se posadit?“ zeptal se. „Potřebuji si s vámi na pár minut promluvit, jestli vám to nevadí. Nemáte naspěch, že ne?“

Tig u kopírky zaváhal. Cafferymu se zdálo, že jeho oči nakrátko zabloudily ke dveřím, a znovu nabyl dojmu, že v potemnělé budově je s nimi ještě někdo jiný. Nějaká nevyřízená záležitost. Zřejmě však tolik nespěchala, protože Tig mávl rukou k židli. Jasně, jasně.

Dneska večer tu nikdo další nebude. Posaďte se, Příteli. Dám vařit vodu.“

Caffery se posadil a sledoval, jak Baines vaří čaj, vytírá šálky zeleným papírovým ručníkem a hledá ve skříňkách sušenky. Během čekání vytáhl zápisník a Mossyho fotografii, kterou položil lícem dolů na velký stůl. Tenhle typ výslechů ho doháněl k šílenství: nikdy se mezi drogovými poradci nesetkal s nikým, kdo by nebyl uzavřený jako díra v zadku a kdo by se nechoval, jako by ho policie žádala o tepennou krev, když se vyptávala na klienty. Co jim vlastně vadilo? Copak nechápali koncept zachování důvěrnosti informací o klientech? S dobročinným sektorem bylo pořízení o něco lepší než se státním, protože se jeho pracovníci nechovali tak úzkoprse, avšak ani oni neposkytovali

informace bez mrknutí oka.

„Neunavuje vás to někdy?“ zeptal se Caffery, když mu Tig podal šálek čaje. „Nechcete jim někdy říct, aby šli a začali normálně žít?“

Tig se krátce zasmál. Vyhrnul si rukávy, posadil se a překřížil nohy tak, že se chodidlem opíral o druhé koleno a balancoval se šálkem na kotníku. „Poslyšte, příteli, já policii znám. Vám je úplně šumafuk, co cítím vůči svejm klientům. Kvůli tomu tady nejste. Takže kvůli čemu tady jste? Co ode mě chcete vědět?“

Caffery vteřinku či dvě nepromluvil. Pohlédl Tigovi do očí. To vadné mělo šedou barvu a bylo zakalené. Vypadalo trochu jako zmrvený londýnský den. Caffery pocítil chvilkovou dezorientaci.

Vteřinu nebo dvě se v tomhle chlapovi nedokázal ani trochu vyznat. Obrátil Mossyho fotografii a přisunul ji k němu.

„Poznáváte ho?“

Tig nespěchal. V klidu odložil šálek na stůl a otočil ouško na stranu. Zvedl chodidlo z kolena, položil obě nohy na podlahu, rukama se zapřel o stehna, vstal a sebral fotografii. Když si ji prohlížel, nemohl se Caffery ubránit pocitu, že se mu svaly v koutcích očí malinko smrštily, ne víc než o jediný milimetr. Usoudil, že Tig předem dobře věděl, čí fotografii zakrátko uvidí.

„Ne,“ řekl, ještě jednou přidržel snímek na světle a přimhouřil oči. „Neé, je mně líto, kámo. Toho jsem nikdy neviděl.“

Podal fotku Cafferymu, ale ten si ji nevzal. Stále bedlivě pozoroval Tigův obličej. „Víte jistě, že ho neznáte?“

„Na sto procent. V životě jsem ho neviděl. Tumáte – vemte si ji zpátky.“

Caffery ještě chvíli počkal. Snažil se proniknout pod Tigovo zakalené oko, objevit v něm nějaký záblesk, drobounké rozšíření zorničky, zkrátka něco, co by mu prozradilo, že poradce lže. Nic v něm ovšem nenašel. Jen tu podivnou vyrovnanost, kterou nedokázal rozklíčovat.

Nakonec tedy snímek převzal a zasunul ho do složky. Ponechal na ní levou ruku a přemýšlel o další otázce, kterou teď bude muset položit. A pak – protože tuto otázku nenáviděl a protože věděl, k čemu

povede – ještě jednou pomyslel na holky ze City Road a na to, co by teď mohl místo tohohle výslechu dělat. Co by mohl dělat, aby zapomněl. Znovu se mu chtělo povzdechnout. Sundal ruku ze složky.

„A co vaši klienti?“ dotázal se. „Domníváte se, že by ho mohl poznat některý z nich? Myslíte, že by si s nimi mohl pohovořit někdo z mých lidí?“

Tig si odfrkl. A věnoval Cafferymu pohled, který Jack z mnohaletého působení v jihovýchodním Londýně dobře znal. „Zrovna vám přece nemusím nic vykládat o zachování mlčenlivosti,“ prohlásil.

„Celej tenhle systém je na tom postavenej. Kdybysme každejch pět minut vítali policii s otevřenou náručí, šli bysme rovnou do kytek.“

„Ano. Já vím. Ale…“ Caffery mluvil pomalu a zamyšleně si přitom prohlížel hřbety rukou, jako by ho vlastní ruce zajímaly víc než slova, která mu vycházejí z úst. „Ale víte, co si představuji?“

„Co?“

„Představuji si vaši budoucnost, Tigu. Představuji si vaši budoucnost a všechny kroky, které můžete udělat, abyste ji změnil. A kromě toho si představuji také všechny ty lidi – všechny lidi, kterým by se v budoucnu mohlo stát totéž. Oběti, které zatím oběťmi nejsou…“ Nechal poslední větu – oběti, které zatím oběťmi nejsou – viset ve vzduchu, aby její důsledky na Tíga zapůsobily. Lepší páku na Bainese neměl, nezbývalo mu než přesunout zodpovědnost z policie na vyslýchaného. „Možná dokonce i někoho, na kom vám záleží.

Představuji si je a představuji si, jak jejich životy šťastně plynou, jak si možná pořídí dům, založí rodinu. A pak také vidím opak. Vidím, jak jsou zavražděni. Zohaveni. Jak jsou jim uřezány ruce. Pilkou na železo. Obyčejnou pilkou na železo, jakou si můžete koupit v železářství. Co je tohle za budoucnost?“

Viděl, že Tig je nahlodaný. Na čele se mu vytvořila malá bílá skvrna, jako by mu do tohoto místa přestala proudit krev.

„Heleďte,“ řekl, „já mám vůči těm lidem nějakou zodpovědnost.“

„A taky vůči jejich budoucnosti. Ten chlapec na fotce, ten se určitě podobá vašim klientům, určitě má stejný životní styl. Pro nás to znamená, že pokud se to někdy stane znovu, pravděpodobně se to

přihodí někomu, kdo se mu alespoň trochu podobá.“

„Ale já sem nemůžu pustit vaše lidi, to prostě nejde. Moji klienti mně už pak nikdy neuvěřej.“

„Rozhodnutí je na vás. Jen vy můžete rozhodnout, zda uděláte správnou věc.“

Nastala další chvíle ticha. „Tak víte co?“ řekl Tig nakonec.

„Jestli mně tu necháte tu fotku, řeknu lidem, ať se na ni mrknou. Třeba to nakonec k něčemu bude.“

„Mohu se v tom na vás spolehnout?“ Caffery chtěl tuhle hru dovést ještě o něco dále. „Ty budoucí oběti… mohou se v tom na vás spolehnout?“

„Poslouchejte, příteli. Dávám vám slib. Stačí? Dávám vám svůj slib. Buďto ho berte, anebo nechte bejt.“

Caffery opět vytáhl z obálky Mossyho fotografii a podal ji Tigovi. Ten ji s napjatým a soustředěným výrazem převzal, vložil ji do kopírky a zády ke Cafferymu si začal pořizovat kopie. Caffery se zatím posadil – mlčel a přemýšlel, zda by se neměl ještě na něco zeptat. Na podlaze kousek od kopírky ležela kabelka, které si dosud nevšiml, velká kabelka s přehozenou flísovou bundou. Caffery si matně uvědomoval, že mu logo na ní něco připomíná. Začal tu myšlenku pronásledovat, jenže vtom Tig řekl: „Víte o mně?“

„Cože?“

„Nedíval jste se na mý záznamy, než jste sem přijel?“

„A kdyby ano, co bych v nich našel?“

Tig mu podal fotku, posadil se a přejel si rukou po oholené lebce. „To, jak jste se prve ptal – jestli mě to někdy neunavuje… Víte, jak je možný, že ne?“

„Ne.“ Caffery se znovu zadíval na kabelku a poté opět na Tiga.

„Ne, to nevím.“

„Protože je to ve mně taky. Jsem jeden z nich. Nebo jsem bejval. Proto mě nikdy neunavěj ani oni, ani ten hnus, kterým procházej

– ta sebenenávist, ta bída, ta strašná podělaná díra, do který spadnete, když jste závislej. Vím, jaký to je rozbít okno auta, protože na palubní desce leží desetipence, jaký to je prošustrovat mámin důchod nebo sbírat drogy někoho jinýho z kaluže jeho zvratků. Vím, jaký to je bejt

tam dole.“

„Proč mi to říkáte?“

„Protože jsem málem někoho zabil.“ Odmlčel se, aby nechal svá slova zapůsobit. „Odseděl jsem si svoje, ale už vás vidím, jak to zjišťujete, vracíte se sem, dáváte mně to sežrat a ukazujete na mě prstem. Tak vám to radši řeknu sám, aby vás to nepřekvapilo.“

Caffery se opřel o židli. Chvíli bylo jediným zvukem v místnosti vrnění a blikání fotokopírky, od níž se do vzduchu šířila vůně inkoustu. „No… a co se stalo?“ zeptal se nakonec.

„Jedna stará paní. Byl jsem sjetej. Vnikl jsem do jejího domu, abych ji oloupil, a nakonec jsem ji napůl zabil – svázal jsem ji šňůrou od noční lampičky a roztříštil jí obě nohy žehličkou.“

Caffery se pomalu usmál. Do hlavy se mu vkrádalo cosi mrazivého. „A teď mi chcete říct, že toho litujete? Že už sekáte dobrotu a vzal jste si ponaučení? Že jste platným členem společnosti? Že bychom se měli pomalu začít bavit o vaší rehabilitaci?“

Tig reagoval ošklivým úsměvem. „Á, no jo. Měl jsem to vědět. Měl jsem vám to vidět v očích. Vy nevěříte, že se lidi můžou změnit. Odpuštění není slovo, se kterým byste zrovna plejtval.“

Caffery se pokusil představit si, jaké asi je svázat starou ženu elektrickým kabelem a poté ji udeřit žehličkou tak silně, že jí člověk zlomí obě nohy. Pokusil se představit si, co Penderecki provedl Ewanovi. Jaké asi bylo znásilnit devítiletého chlapce? Jak hlasitě by člověk musel křičet, aby pachatele donutil přestat? Penderecki měl dost příležitostí ke spáse – za Ewana nikdy nešel do vězení a se svým životem mohl naložit, jak chtěl. Nakonec však zemřel sám, bez peněz, bez rodiny a přátel, jen s hromadou katalogů dětského spodního prádla v malém obecním domku. A i to byl zhruba miliónkrát lepší život, než jaký si zasloužil.

Tig vstal a sebral ze stolu obrovský svazek klíčů. Zamířil ke dveřím a otočil se. „Takže je to všecko?“

Rovněž Caffery se postavil, zaklapl kožený pořadač a vyrazil ke dveřím. Vedle Tiga se zastavil a pohlédl mu do očí. „Ještě jedna věc,“ řekl tiše. „Kdybyste mi zrasoval nohy, víte, co bych si přál?“

„Ne. Co byste si přál?“

„Přál bych si vám to oplatit.“ Caffery se usmál. Přepadl ho pocit, že má na zubech krev. „Přál bych si na oplátku vzít nohy já vám.“

20

Tig neměl náladu rozebírat, co řekl. Já nejsem gay. Když přišel pro Blechu, která seděla v potemnělé kuchyňce dole a v tichosti čekala, až Caffery odejde, byl jeho obličej brunátný a posetý skvrnami a jeho oči působily tvrdě. Blecha se ho zeptala, co se děje a o čem se s detektivem bavili, ale Tig jen zavrtěl hlavou a celou cestu do domu majitele restaurace zarytě mlčel. Poprvé promluvil až ve chvíli, kdy stáli na prahu a čekali, až jim majitel přijde otevřít.

„Nejsou teda o moc jiný, než byli před patnácti roky. Tendle jako by výpad ze starejch kriminálek s policajtskejma frajerama.“

Blecha neodpověděla. Dívala se na malé okénko ve vchodových dveřích domu patřícího majiteli restaurace. Cestou sem několikrát málem řekla Tigovi: „Hele, vykašleme se na to. Normálně se otočíme a budem předstírat, že jsem nikdy nic neřekla.“ Věděla, že do té záležitosti šťourá příliš, a cítila zvláštní zmámenost, jako by měla na lebce nasazenou gumičku, která ji stahovala. Pokud se nemýlí, pak tento neškodně vyhlížející dům může obsahovat klíč k vysvětlení, jakým způsobem přišel Mallows o ruce.

„Hej, vnímáš mě?“

Blecha zamrkala. „Cože?“

„Zrovna jsem mluvil… o tom poldovi. O Jackovi Cafferym.

Zkoušel to na mě jako v nějakým fašistickým policejním státě. Agresivní. Jinak se to říct nedá.“

„On není tak zlý.“

Tig si ji změřil od hlavy až k patě způsobem, který jí byl nepříjemný. A pak se na ni upjatě zašklebil. „Vidíš? Teďka ses prozradila. Líbí se ti.“

Blecha se chystala odpovědět, ale zvuk odemykaných zámků jí v tom zabránil. Vypjala ramena a celá nesvá si přejela rukama po džínsách, aby vyrovnala zmačkaná místa. Litovala, že se nemůže vidět

v zrcadle – věděla, že je celá pobledlá.

Muž, který jim otevřel, měl lehce úzkostný výraz učence. Byl štíhlý, měl nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy a kůži tak tmavou, až se zdálo, že je pokryta popelem. Oblečen byl skromně a prakticky: lehké kalhoty s opaskem doplňovala světle zelená košile s vyhrnutými rukávy. Bleše neuniklo, že jeho kůže je na předloktí podivně lesklá, jako by si ji něčím namazal.

„Pane Mabuzo.“ Tig natáhl ruku. „Jste hodnej, že jste mě přijal. Vím, že to bylo strašně narychlo.“

Mabuza nasadil nucený úsměv. „S tím si nelamte hlavu, starý příteli.“ Opatrně, téměř křehce přijal podanou pravici a potřásl jí. Poté naklonil hlavu k Bleše. „Gift Mabuza. A vy jste?“

„Tohle je Blecha, moje…, moje partnerka. Doufám, že vám to nevadí.“

Partnerka? Kdy bylo tohle odklepnuto? pomyslela si Blecha, ale Mabuza se na ni stále díval, a tak si sundala sluneční brýle a natáhla ruku. Nastala kraťoučká odmlka – zlomek vteřiny, kdy se Bleše zdálo, že po jeho tváři cosi přeběhlo -, načež Mabuza její ruku přijal a lehce jí potřásl. Když ji opět pustil, cítila Blecha, že jí na ní zůstal lehounký závan čehosi mírně čpavého a malinko nepříjemného.

„Pojďte dál,“ řekl majitel restaurace. Hovořil škrobeně a sešněrované a v jeho řeči se ozývala jen stopa cizího přízvuku – podobně někdy mluvil i Kaiser. Znělo to poněkud vyumělkovaně, až příliš anglicky, než aby se tomu dalo uvěřit. „Pojďte dál, pojďte.“

Blecha vstoupila dovnitř a okamžitě na sobě ucítila zvláštní deku – jako by z ní přítmí vysávalo energii. V domě panoval zápach jídel uvařených před mnoha měsíci a zápach smutku. Když je Mabuza uvedl do obývacího pokoje a odešel uvařit kávu, trvalo pár okamžiků, než si Blešiny oči zvykly na světlo. Jakmile se tak stalo, viděla Blecha, že interiér je zařízen jako anglický penzión: koňské postroje na stěnách, fialové koberce na podlaze, přehnaně čalouněné květované pohovky s opěrkami, vyšívané polštáře postavené do řady. Nechyběla ani zdobená stínítka lamp, levné hodiny v dřevěném pouzdru na televizoru, dva porcelánoví křepeláci na obou stranách krbové římsy a mezi nimi dřevěný krucifix na malém podstavci. Aniž čekala na vyzvání, zamířila

Blecha ke krbové římse a začala si kříž prohlížet – napadlo ji, že je na něm něco zvláštního, něco, co zatím nedokázala dost dobře formulovat.

„Líbí se vám?“

Blecha sebou škubla. Mabuza stál vedle ní a na tácku nesl šálky na kávu a konvici. Jeho oči těkaly mezi křížem a jejím obličejem.

„Velmi hezké dřevo, vidte?“

„Ano,“ odpověděla Blecha, aniž hnula brvou. „Velmi hezké.“

„Za dvacet minut musím odjet.“ Mabuza položil tác, sklonil se a nalil kávu do tenkých porcelánových šálků se vzorem poupat. Blecha se posadila na pohovku a Mabuza před ni postavil šálek. Tig se uvelebil v koženém křesle, zaklonil hlavu a položil si ruce na opěrky. „Máme s manželkou nějaké setkání v kostele,“ dodal Mabuza, „takže je mi líto, přátelé, ale nemůžeme si povídat celý večer.“

„To chápem.“ Tig si potáhl nohavice maskáčových kalhot, předklonil se a opřel se lokty o kolena. „Pokusíme se vás nezdržovat.“

„A měl bych vám rovnou sdělit,“ pokračoval Mabuza, „že sice nevím, proč jste tady, ale velice se obávám, že vás naše schůzka zklame, příteli. Právě dnes si totiž dělám o svůj podnik velké starosti.“ Sepjal ruce jakoby v modlitbě a nasměroval prsty na Tiga. „I při nejlepší vůli budu muset svou práci pro dobročinné organizace omezit.“

Blecha mlčky sledovala, jak se oba muži baví o pracovních záležitostech a o charitě. Pohrávala si se lžičkou na talířku, těkala očima kolem sebe – nejprve si prohlédla krucifix, poté skříňky a zdi – a snažila se zjistit, co ji na této místnosti tak znervózňuje. Pod světlem ve výklenku visel obraz kočky myjící si obličej. Byl připevněn ke stlučeným prknům a v pokoji působil nepatřičně. Blecha si ho chvíli prohlížela a kladla si otázku, zda ji z míry vyvádí on. Také to však mohlo být arkýřové okno s těžkými závěsy, které by dokázaly zachytit veškeré světlo. Případně omyvatelná tapeta nalepená až k liště ve výšce pasu a zdola lemovaná obyčejnou tmavě okrovou základnou. Bleše se zdálo, že se tapeta podivně leskne, a pokusila se identifikovat místa s vybledlejší barvou, kde zřejmě někdo něco čistil. A vtom ji to trklo.

Alarmy v jejím nitru nespouštěla zeď ani závěsy. Spouštěl je koberec.

Blecha se na něj upřeně zahleděla a cítila, jak jí tluče srdce. Poněkud zaprášeně působící koberec měl nemoderně vysoký vlas, ale jinak se ničím nevymykal z normálu. Tedy až na jednu věc. Na barvu. Měl tmavě fialovou barvu s mírným nádechem do růžová. Stejnou jako vlákna nalezená na uřezaných rukou.

„Blecho“ řekl vedle ní Tig zostra, až sebou škubla. Zvedla hlavu a viděla, že před ní stojí Mabuza a nabízí jí sušenky.

„Promiňte,“ řekla s vyprahlými ústy. „Já jsem…“

„Myšlenkami jinde,“ doplnil ji Mabuza. „Takhle se to říká,

že?“

Blecha se podívala na sušenky a pak mu opět pohlédla do tváře.

Je toto obličej muže, který rozřezal jiného člověka na kusy – zde, přímo v této místnosti? „Moc toho o charitativní práci a o dobročinném sektoru nevím. Není to můj obor.“

„Netřeba se omlouvat. Nechtěla byste sušenku?“ Mabuza se usmál a ukázal na talíř. „Tyhle dělala moje žena. Ty druhé jsou bohužel z obchodu.“

„Děkuji vám.“ Blecha se předklonila a v jedné ruce přitom balancovala s šálkem a podšálkem. S myšlenkami stále upřenými na koberec a na těžké závěsy váhavě položila prst na okraj nabízeného talíře a zatlačila do něj. Mabuza se pokusil talíř zachytit, ale ten mu vypadl z rukou a dopadl obrácenou stranou na koberec. Sušenky se rozsypaly kolem.

Blecha řinčivě odložila šálek. „Sakra, já jsem… Dovolte, já sama.“ Než stačil Mabuza cokoliv udělat, odsunula konferenční stolek, skočila na všechny čtyři a začala sušenky sbírat. Pokládala je zpátky na talíř, pročesávala prsty koberec a vybírala z něj drobky. „Nešika.“ Zvedla obličej k oběma mužům a věnovala jim nejtupější úsměv, jaký svedla. „Jsem hrozná nešika.“

Když byla podlaha téměř uklizená, zhluboka se nadechla.

Levou rukou zvedla poslední dvě sušenky a pravou nenápadně sevřela koberec a zatáhla. Ozval se slabý trhavý zvuk, ale ona dál probodávala očima oba muže a usmívala se přitom. Nato se jedním pohybem vyhoupla zpátky na nohy, položila poslední sušenky na talíř, zvedla šálek a posadila se zpátky na pohovku. Pravou dlaň obsahující chomáč

chlupů z koberce si nenuceně zasunula pod levé rameno.

Muži neřekli nic, jen si ji tiše prohlíželi. Blecha věděla, že ze sebe musí něco vypravit, aby přerušila tíživé mlčení. „Odkud jste, pane Mabuzo?“ vyšlo jí z úst dříve, než se nad otázkou vůbec stačila zamyslet. Přinutila se nespustit z Mabuzy oči a ponechat si ve tváři úsměv. „Tig vám potvrdí“ dodala a snažila se zklidnit hlas, „že jsem hrozná všetečka. Omlouvám se.“

„Neomlouvejte se.“ Mabuza naklonil hlavu na stranu a zdvořile se usmál. „V tomto domě nejsou žádné omluvy zapotřebí. Jsem z Jihoafrické republiky – díky za optání.“

„Z Jihoafrické republiky?“

„Vy to tam znáte?“

Bleše se před očima vyjevil obraz. Tmavá, ledově chladná voda a lidské výkřiky rozléhající se v pouštním vzduchu. „Ne,“ odpověděla tiše. „Ani ne.“

„Já vím, co si myslíte.“ Mabuzovy oči byly kolem zřítelnic mírně zažloutlé, jako by trpěl nějakou nemocí.

„Vážně? Tak co si tedy myslím?“

Mabuza se zasmál. „Myslíte na to, že jsem černoch. Že všichni Jihoafričané, se kterými jste se až dosud setkala, byli bílí, zatímco já tu teď před vámi sedím, člověk z masa a kostí, a přitom jsem černý.“

„Přesně tak,“ řekla Blecha a nespouštěla z něj oči. „Přesně na tohle jsem myslela.“

„Věřte mi, že já jsem mezi černými Jihoafričany šťastlivec.“ Mabuza ji fixoval očima způsobem, který jí nebyl příjemný.

Jako by si všiml, že mu vytrhla z koberce chlupy, a snažil se ji postrašit, aby z ní něco vymáčkl. Pomalu se dal do řeči a stále z ní nespouštěl oči, jako by se chtěl ujistit, že žádné jeho slovo nezapadne. Blecha zpočátku vůbec nevěděla, co říká, protože se utápěla v tlukotu vlastního srdce, ale pak si pomalu začala uvědomovat, že jí sděluje svůj příběh: narodil se v Johannesburgu, a když bílí majitelé vrtné společnosti, pro kterou pracoval, chtěli vypadat dobře a naplnit předepsané kvóty, aby stvrdili svou příslušnost k „nové Jižní Africe“, začali procházet řady zaměstnanců, až si nakonec vybrali jeho, dlouholetého řidiče vysokozdvižného vozíku, a rychle a uměle ho začali tlačit nahoru, až se

nakonec stal generálním ředitelem a přesídlil do Kapského Města. Za tři roky

Ve funkci však Gift Mabuza nikdy o ničem nerozhodl.

Pracovní dny trávil v kanceláři obložené dubovým dřevem ve stínu Stolové hory, hrál na internetu poker a podepisoval šeky tak dlouho, až tenhle podfuk odhalil místní tisk. Poté shrábl odstupné, přestěhoval se do Velké Británie a díky tomu, co se přece jen naučil, si tu otevřel restauraci Moat.

„Takže mi povězte, moje nová přítelkyně Blecho“ řekl nakonec. „Co vy víte o mé zemi?“

„Velice málo.“

„Totiž, docela by mě zajímalo, co si o mé zemi myslí anglická policie.“

„Co prosím?“

„V mé restauraci se dějí strašné věci – určitě jste to sledovala ve zprávách. Policie vyslýchá mé zaměstnance a drží podnik zavřený.

Dovnitř prý nesmím dokonce ani já. Opravdu nevím, moje drahá, jaká zrůda nebo bestie přinesla tu strašlivou bezbožnou věc před můj práh, ale jsem na světě už dost dlouho na to, abych věděl, že je to všechno špína – pokus o sabotáž namířenou proti mně.“ Rozevřel dlaně a natáhl je. „Vidíte, jakou barvu má moje kůže. Slyšíte můj hlas. Jsem Afričan, Blecho, a Afričan bude vždy leprou tohoto světa.“

Blecha svraštila nos a propleskala si džínsy v předstírané snaze najít kapesník. Zasunula si levou ruku do přední kapsy, kradmým cvrnknutím prstu uvolnila trs chlupů z koberce, opět ruku vytáhla a položila si ji na stehno. Mabuza její počínání sledoval.

„Víte,“ řekl po chvíli, aniž spustil oči z její ruky. „Nejsem v této společnosti vítán, a tak někdo…,“ zpomalil a zopakoval poslední slovo, „… někdo podstoupil mimořádně odporné riziko, aby mě zdiskreditoval. Ovšem…“ Nečekaně se usmál. Zuby měl zářivě bílé, ale vedle pravého Špičáku mu jeden chyběl. „V tomhle se moji nepřátelé přepočítali. Je to špatný vtip. Nikdo na mě nebude ukazovat prstem – já nejsem žádný divoch.“

„Pane Mabuzo,“ řekla Blecha mírně, „mluvíte v hádankách.“

„V hádankách? To sotva. Snažím se vám jen vysvětlit, že já

neměl nikdy žádné opletačky s policií.“ Poslední slovo pronesl velmi rozvážně a každou slabiku přitom pečlivě artikuloval.

„S policií. Nevím, co si o černém Jihoafričanovi asi myslí“ Zvedl oči a opět ji zpražil pohledem. „A vy? Vy víte, co si myslí?“

On to ví, pomyslela si Blecha. Zatracená práce, on ví, kdo jsem. „Ne,“ řekla pevně. „Nemám-tušení, co si asi myslí.“

Nastalo dlouhé ticho. Tig se vedle ní na pohovce ošíval a odkašlával. Blecha mu už už chtěla něco říct, jenže pak ji zachránilo bimbání hodin. Tig se okamžitě vymrštil. „Měli bysme jít,“ řekl a natáhl k Bleše ruku. „Pojď. Jdem. Dělej.“

Blecha trochu roztřeseně vstala a postavila šálek na stůl tak prudce, že z podšálku spadla lžička. „Potřebuji na toaletu, pane Mabuzo. A taky bych vás poprosila o kapesník, abych se mohla vysmrkat.“

Mabuza na okamžik zaváhal. Blecha si byla stoprocentně jistá, že se jí to nezdálo. Mabuzovy oči zabloudily k Tigovi, poté se přesunuly zpátky k ní a opět se zabodly do Tiga. Nakonec se Mabuza elegantně usmál, natáhl ruku a ukázal Bleše cestu z pokoje.

„Samozřejmě,“ řekl klidně. „Jistěže můžete.“

Toaleta se nacházela v prvním patře. Blecha pomalu kráčela do schodů točících se nad halou, kde na ni oba muži čekali. Cestou minula čtyři nebo pět výklenků ve zdi. V každém z nich stál krucifix – některé byly malé, jiné velké, ale navzdory vrstvám prachu všude jinde byly všechny nové a čisté. Stěny byly do výše pasu obložené, ale Blecha nedokázala poznat čím. Cosi jí však na obložení vadilo – raději zkřížila ruce na prsou, aby se ho nemusela dotýkat. Vyvolávalo v ní myšlenky na neprodyšně uzavřené věci, na stíny chňapající ji za paty.

Vystoupala do prvního patra, kde bylo tlumené osvětlení a slabý nemocniční zápach. Ten pocit ji stále neopouštěl – měla dojem, že ji kdosi nebo cosi pozoruje. Naproti schodišti se nacházely dveře, přesně jak jí řekl Mabuza. Blecha je otevřela, zatáhla za šňůrku a malá místnost se rozsvítila. Stála tu prvosenkově žlutá toaleta s krabičkou papírových kapesníků na nádržce a ze zrcadla nad umyvadlem na Blechu shlížel její vlastní odraz. Blecha pevně sevřela kliku a prohlédla si svůj obličej: vlasy padající do čela v nepoddajných pramíncích a

kruhy pod očima. Po chvíli se natáhla na špičky, aby se mohla podívat i na odraz za sebou,

na panely za svými lýtky. Nic tam však nenašla. A co vlastně

čekala?

Právě když zvažovala, co udělat, uslyšela napravo hluk, který ji

donutil se otočit. Pár metrů od schodiště byly jedny dveře pootevřené. Blecha si této místnosti předtím nevšimla, protože se na chodbě nesvítilo, ale nyní z ní nemohla spustit oči. Zevnitř vycházel zvuk připomínající fňukání – jako by uvnitř někdo plakal.

Nahlas zavřela dveře toalety, aby ji bylo slyšet i dole. Oba muži dál stáli pod schodištěm a bavili se tlumenými důvěrnými hlasy, jejichž tón se nezměnil, a tak Blecha zkusmo vyrazila kolem schodiště k otevřeným dveřím. Parkety byly kvalitní – neprohýbaly se a nevrzaly – a po několika krátkých krocích už stála vedle dveří. Muži dole pokračovali v hovoru. Blecha mohla ze svého místa natáhnout krk a spatřit velkou část místnosti za dveřmi.

Byla to jakási zvláštní ložnice osvětlená pouze dvěma lampami v rozích. Připomínala jí dům dávných průkopníků: obnažené parkety, kostkované vzory, květovaná prošívaná přikrývka. Na podlaze stál kufr a uprostřed pokoje klečela kousek od něj čelem k posteli jakási běloška. Byla o něco mladší než Mabuza, světlovlasá a nesmírně otylá – její tělo jako by vytékalo z obyčejných bílých šatů, které měla na sobě. Její hrudník se vzdouval a otřásal pláčem, podle jehož zvláštního tónu Blecha poznala, že nesouvisí se smutkem.

Žena si položila obě ruce na podlahu, ohnula se, takže se jí na obřích pažích vytvořily dolíčky, a naklonila hlavu, aby se mohla podívat pod postel. Blecha i od dveří viděla slzy lesknoucí se ženě v očích, když mžourala do tmy, a v tu chvíli se dovtípila, co jí na ženině pláči připadalo tak podivného. Zněl ustrašeně. Žena plakala, poněvadž se bála, co pod postelí uvidí.

Žena ještě více natáhla krk, aby viděla i do vzdálenějších koutů, a když zřejmě nic neobjevila, zhoupla se zpátky na paty, velice pomalu se otočila a pohlédla přímo na Blechu. Na tvářích měla stále slzy, ale nepromluvila, a dokonce se ani nezdála překvapená, že ji někdo pozoruje. Jen setrvale civěla na Blechu, jako by věděla, že se na

ni tato žena celou dobu dívá.

Blecha se beze slova vrátila ke schodišti, přičemž každou chvíli očekávala, že na ni žena něco zavolá. Vykašlala se na šarádu s toaletou

– původně měla v úmyslu znovu otevřít dveře, pustit kohoutek nebo něco podobného a opět dveře zavřít – a co nejrychleji vyrazila ze schodů dolů. Oba muži se přestali bavit.

„Ráda jsem vás poznala,- řekla Mabuzovi. Nezastavila se ani mu nepodala ruku, prostě zamířila rovnou ke dveřím a ignorovala Tiga, který vyrazil za ní. „Moc ráda. Vyprovázet mě nemusíte.“

Venku přidala do kroku, zkřížila ruce na prsou a nejkratší cestou vyrazila pryč. Vzduch byl teplý, ale přesto se třásla – byla ráda, že už na sobě necítí atmosféru domu. To, co viděla, jí úplně stačilo.

Ráno půjde přímo za Jackem Cafferym.

„Hej.“ Byla už v polovině ulice, než ji Tig konečně dostihl. Popadl ji za rameno a otočil čelem k sobě. „Jak se to sakra chováš?“

„On ví, kdo jsem, Tigu.“ Blecha si odhrnula vlasy z obličeje a vztekle se na Tiga zadívala. „Copak jsi to nepoznal? Copak jsi neviděl, jak se na mě dívá? Bylo to děsný.“

„Děsný bylo akorát to, jak jsi ho přinutila mluvit o tom případu.

To bylo děsný.“

„Já ho nepřinutila. On o něm chtěl mluvit sám. A kromě toho – v tom domě se děje nějaká nekalost.“

„Blecho. Blecho.“ Tig ji odtáhl o něco dále po ulici, aby na ně nebylo vidět od Mabuzovy příjezdové brány. Bylo téměř sedm hodin večer, ale obloha byla stále modrá a byznysmeni, jimž patřily vily v této čtvrti, se právě vraceli ve svých audi a mercedesech domů. Někteří si Tiga s Blechou zvědavě prohlíželi. Jeden z nich dokonce zaparkoval auto, postavil se na příjezdovou cestu a se slunečními brýlemi v ruce je upřeně pozoroval. „Poslouchej mě,“ řekl Tig. „Nemáš dojem, že jseš trochu paranoidní? Do toho baráku jsi vlezla celá ustaraná – nic jsi neřekla, ale já poznal, že ti tam něco nesedí. Máš prostě utkvělý představy.“

„To, jak na mě ten člověk civěl, to přece nebyla utkvělá představa. Nebo jak se ptal, co si asi myslí policie.“

„Blecho, hele, já netvrdím, že ho znám nějak dobře, to by byla

lež, ale vím toho dost, abych ti moh říct, že tenhle člověk nedělá žádný nepatřičný věci. Není to žádnej podvodník.“

„Vážně?“ Blecha se nenechala přesvědčit. „Víš to jistě?“

„Ano,“ odpověděl Tig a zamířil k autu. „Vím to jistě.“

Blecha chvíli čekala a se stále tlukoucím srdcem sledovala jeho odchod. Muž na příjezdové cestě ztratil zájem a namířil dálkový ovladač na garážové dveře. Když už Bleše nic jiného nezbývalo, vyrazila za Tigem k autu a vytáhla klíčky. Otevřela mu dveře, posadila se za volant a hluboce si povzdechla.

„Tak já ti povím ještě něco,“ řekla a zapnula si bezpečnostní pás. Na pravé dlani stále cítila vrstvičku mastnoty od Mabuzova podání ruky. „Oni dnes večer do žádného kostela nejdou – tedy přinejmenším ne do kostela, kam bychom šli ty nebo já.“

„Ale, nech toho. O čem to mluvíš?“

Blecha se ohlédla zpátky k domu – na první pohled to byla docela obyčejná stavba. Vzpomněla si, jak měla uvnitř dojem, že po obložení ve výšce kolen běhají stíny. Vzpomněla si na ženu hledající něco pod postelí, na strach v jejích očích. Vzpomněla si na krucifixy. A pak si během zlomku vteřiny uvědomila, co jí na tom domě nesedělo.

S pálícíma očima se obrátila zpátky k Tigovi. „Já ti prostě říkám, Tigu, že ti lidi nejsou křesťané.“

21

Když se Caffery v osm hodin vrátil do práce, členové týmu HOLMES už dokončili zadávání informací o dnešních úkonech do počítače a odjeli domů. Jen jeden chtěl dělat přesčas, a tak mu Caffery přidělil jedinou protidrogovou skupinu ze seznamu, která pořádala terapie večer. Zanedlouho v kanceláři osaměl.

Vychutnával si ticho a chvíli jen tak okolkoval, přestože sám sobě předstíral, že má velmi napilno: pročítal vzkazy, prohlížel si životopisy několika novějších členů týmu a mátožné vyťukával do policejní zpravodajské sítě klíčová slova z výpovědi servírky: Řeka. Mladistvý. Když zadal obnažování, zaplnila se obrazovka tak rychle, že se posuvník na boční rolovací liště smrskl v pouhý plíšek. Operátor

databáze HOLMES měl pravdu – v noci mává frantíkem před místníma holkama snad tisícovka bristolských chlapů. Na pročítání jednotlivých položek neměl Caffery žaludek.

Přešel k oknu, rozhrnul žaluzie a pocítil zvláštní nával skleslosti. Muslimské řeznictví naproti mělo zavřeno a restaurace s bistrem vedle ještě neotevřela. Podíval se na hodinky. Půl deváté večer. Bylo ještě docela brzy, ale do západu slunce už mnoho času nechybělo. Což znamenalo, že pokud člověk ví, kde hledat, najde už na City Road první holky. Caffery svíral list žaluzie stále silněji, až se ho zmocnil pocit, že pokud zůstane stát ještě chvíli u okna, musí ho zlomit. Vytáhl mobilní telefon a vyťukal číslo, které mu dala Blecha – prý na starého přítele její matky, jenž pracuje z domu.

Telefon chvíli vyzváněl a Caffery se ho už už chystal položit, protože ho napadlo, že by neměl volat tak pozdě. V tu chvíli se mu však majitel pěstitelské školky ozval a poněkud zdlouhavě mu vysvětlil, že krokusy Remembrance začínají zase trochu přicházet do módy a že by snad mohl být schopen „pár holek“ objednat během dvou dnů, pokud by Cafferymu nevadilo čekání, ale Caffery by si pro ně musel sám zajet do Bishop Suttonu, protože on dovoz nezajišťuje. A když už má Cafferyho na telefonu, jakpak se má naše malá Blecha Marleyová? Je to ale tragédie, co se té chuděře přihodilo, a přitom jí ještě ani nebylo třicet, viďte?

„Myslím…“ Caffery zabubnoval prstem o stůl. Připadalo mu hloupé, že je jediný, kdo není zasvěcen do něčeho, o čem všichni ostatní vědí. „Myslím,“ zopakoval, „že když se to vezme kolem a kolem, tak se jí daří dobře… Ale vyřídím jí, že jste se na ni ptal.“

Chvíli se ještě bavili o platbě a o různých nepodstatných věcech – Caffery prý nepůsobí dojmem místního člověka; jakpak se mu v západní Anglii líbí? Caffery hovořil klidně, ale po ukončení telefonátu se mračil, bubnoval prstem ještě o trochu silněji a přemýšlel o všem, co mu majitel školky řekl. Do života Blechy Marleyové zasáhla tragédie? Jaká tragédie? pomyslel si Caffery a vzápětí se přistihl, že si klade otázku, zda má Blecha přítele, který by jí pomohl těžké období překonat. Nakonec si musel tyto myšlenky zakázat. Zvědavost je normální, starouši, pomyslel si, koneckonců jen díky ní ses stal

detektivem. Díky ní a díky pití. Ale nepouštěj si ji k tělu příliš. Podobnými úvahami bys mohl napáchat spoustu škody.

Přistoupil k nástěnné mapě oblasti, položil palec na Bishop Sutton a natáhl ruku, až se jeho malíček dotkl městečka Shepton Mallet. Zpočátku mu trasy Chodícího muže připadaly nahodilé. Od oné noci, kdy na vlastní oči spatřil v živém plotě zásobu jablečného vína, však dospěl k přesvědčení, že Chodící muž pečlivě plánuje, kam se který den vydá. S využitím několika hlášení ve zpravodajské databázi zakreslil Caffery do mapy vše, co o jeho trasách zjistil, a přidal i zastávku nedaleko od vobsterského lomu. Když nyní stál ve špatně osvětlené kanceláři, začal se mu před očima rýsovat obrazec. Připomínal napůl rozevřený vějíř nebo kus dortu se základnou v Shepton Malletu a horním okrajem táhnoucím se v oblouku od Congresbury téměř až do Keynshamu, přičemž vodicí linku představovala silnice A37. Caffery civěl na obrazec ještě o něco déle, pak si vzal ze židle sako a našmátral v něm klíče.

Na Chodícím muži bylo zvláštní, že se neustále pohyboval, každý den po celý den. Pokud ho chtěl člověk najít, musel být v pohybu také. Případně musel znát jeho myšlenky. S představou vějíře v hlavě tedy Caffery vyrazil na silnici A37. Po této staré cestě, jedné z nejstarších v Británii, jezdili už kdysi dávno templáři. Caffery minul Farrington Gumey a projel vesničku Ston Easton, kde se po obou stradách cesty vzpínaly strmé zdi a kde sliznaté trsy vegetace v kamení vyvolávaly v člověku pocit, že projíždí vyschlým korytem starého kanálu. Za vesnicí zpomalil. Na silnici nebyl žádný provoz, a tak jen pomalu projížděl krajinou a díval se, jak reflektory jeho vozu vrhají na koruny stromů vepředu zářivé světlé kupole. S loktem vystrčeným ze staženého okénka se pozorně rozhlížel na obě strany silnice ve snaze objevit oheň Chodícího muže.

Po chvíli minul malou stezku po pravé straně. Ujel ještě asi sto metrů, když vtom ho něco přinutilo zastavit a obrátit auto do protisměru. Vrátil se k odbočce a zastavil hluboko na krajnici, takže stál všemi koly mimo vozovku a nemusel používat výstražné směrovky.

Vystoupil z auta, přelezl přes nízký plot a ocitl se na přilehlém poli. Krajina tu byla černá a jakoby bezedná – jednolitou temnotu narušoval

pouze šedivý obrys stromu nebo pahorku. Náhle byla zima. Caffery si oblékl sako, zasunul si dlaně do podpaží a nechal tmu dorážet na svou hlavu a šíji. Celou dobu přitom napínal smysly ve snaze uslyšet prasknutí větvičky nebo ucítit vůni táborového ohně.

Chodící muž kdysi uřízl jinému muži nos skalpelem. Stalo se to v zadní části jeho garáže v Shepton Malletu, a aby Chodící muž toho člověka – jmenoval se Craig Evans – umlčel, přivázal ho červenobílou balicí páskou s nápisem „Křehké – neklopit“ k žehlicímu prknu. Po uřezání nosu Evans chvíli zvracel krev a Chodící muž mu pak palci – ano, palci, tato okolnost dostala Cafferyho ze všeho nejvíc – vtlačil oči tak hluboko do hlavy, že mu zcela vylezly z důlků. Když byl hotov, opřel žehlicí prkno o zeď a přibil Evansovi ruce ke škvárobetonové zdi. Normálně ho ukřižoval.

Policie se tohle všechno dozvěděla, protože si Chodící muž celou scénu natáčel na video, aby se na ni mohl později pro potěšení dívat. Věděla, že následně položil oči i s dlouhými mokvavě rudými cancoury, které z nich visely, na polici, načež Evansovi rozdrtil obě kolenní čéšky krumpáčem, uřízl mu penis, vrátil se do domu a chladnokrevně vložil všechny tyto propriety – oči, nos

a penis – do plechovky od sušenek Cadbury?s Selection. Když policie plechovku našla, byly už orgány natolik rozložené, že odchlíply víčko.

Caffery se zhluboka nadechl chladného vzduchu, nechal ho štípat v nosních dírkách a přemýšlel o temnotě. Chvíli jen tak poslouchal ticho a díval se, jak po obloze poletuje šedavá silueta sovy. Když ve tmě nic neuslyšel, vrátil se k autu, nasedl dovnitř a díval se přes spletité mřížoví větviček na mraky trhající se a proplouvající kolem měsíce. V údech cítil slabou bolest a napadlo ho, že ta tentokrát nesouvisí s napětím, nýbrž s únavou – a že tato únava zase souvisí s rozhovorem s majitelem školky. Je to ale tragédie, co se té chuděře přihodilo, viďte?

Chvíli mu trvalo, než si všechno znovu vybavil, než si vzpomněl na své pocity, když tuto větu uslyšel – na pocit, že stojí stranou a pokukuje po zasvěcených. Možná se trochu poptá, co se jí vlastně stalo. Ne však moc nápadně, aby nevypadal jako kretén. Vtom

se mu vybavil hlas Chodícího muže: Když to berete tak, že je to věc, kterou jiní lidé dělají v jiném životě, tak se vám po tom ani nestýská. Jo, pomyslel si, má pravdu, zapomeň na to. Kdysi bys to byl udělal – vyvinul bys maximální úsilí, aby ses dozvěděl něco o ní, o jejím tajemství, o tom, co se jí stalo. Ale teď ne. Tvůj svět se změnil.

Nastartoval motor a vyrazil na silnici. Bylo už deset pryč a na City Road by mohl dorazit někdy před jedenáctou, což byla doba, kdy na ulici vycházela Keelie. Stáhl okénko a do auta pronikl hořký závan výfukových zplodin a hlíny. I kdyby se úporně soustředil, nedokázal by si vzpomenout na Keeliinu tvář, nedokázal by si vybavit barvu jejích vlasů. Vzpomínal si však, že byla natolik milosrdná, že se mu během píchání ani jednou jedinkrát nepodívala do očí. A to zkrátka muselo něco znamenat.

22

9. května

O den později leží Mossy na pohovce, pohupuje jedním chodidlem ve vzduchu, opírá se spodním rtem o palec, pozoruje bránu a čeká, až se objeví Jonah.

Den se však mění v noc, noc přerůstá v den a nic se neděje, nikdo nepřichází. Někdy si Mossy myslí, že se slunce na obloze zaseklo, protože pokaždé, když otevře oči – ta doba mu připadá jako celé roky -, proniká mříží dovnitř denní světlo. Jindy si zase myslí, že se ocitl ve stroji času zapnutém na zrychleny chod, protože slunce přebíhá po obloze rychle jako v němém filmu, protože si je v jednom okamžiku jistý, že je ráno, a pak najednou otevře oči a vidí, že do špinavé, zaprášené místnosti, která se stala jeho mučímou, vysílá své rudé prsty západ slunce.

Žijí z přeslazeného kafe a instantních polívek, přičemž mu Skinny tu a tam kradmo podstrčí trochu heráku. Dostává ho od

„Strejdy“, který jako by neustále číhal na druhé straně železné brány. Strejda tam musí mít vlastní pokoj, myslí si Mossy, protože kdykoliv si

s ním chce Skinny promluvit nebo odejít z místnosti, zamíří nejprve k bráně a třikrát na ni zaklepe. Obvykle bývá chvíli ticho, pak se na chodbě objeví pás světla a průchod zaplní silueta člověka, jenž s sebou přináší klíče a závan chladu. Mossy na Strejdu nikdy pořádně nevidí, ale je si jistý, že si něčím zakrývá tvář, protože jeho hlava jako by k tělu nikdy správně neseděla: je příliš tmavá a příliš velká.

Mossy celé hodiny zkoumá bránu a snaží se ji provrtat myšlenkami. Táhne se za ní chodba: Mossy vidí zdi ozdobené reliéfní tapetou, která je však oškubaná a otrhaná a na několika místech schlíple visí ze zdi. Odněkud se ozývá kapání kohoutku. Většinu času je na chodbě tma, protože na ní chybí žárovka, ale když jí někdo – Skinny nebo Strejda – prochází, dá se vytušit, jak dlouhá asi je. Někdy Mossy slyší podivné hlasy – elektronické a velmi úsečné -, ale ty se dostavují jen útržkovitě, takže si není nikdy tak úplně jistý, jestli se mu jen nezdají.

Skinny se stal pro Mossyho vším: ano, je jeho žalářníkem, ale především je jeho pevným bodem, člověkem, který mu přináší úlevu v jehle. Je neustále nablízku, je všudybylem, jenž ho neustále obletuje. A jako když zvíře nachází útěchu v přítomnosti jiného zvířete téhož druhu, i Mossyho strach se v těch okamžicích rozplývá. Připadá mu, že je to on, kdo by měl chránit Skinny ho, že to on ho přivlekl sem a má v plánu mu uřezat ruce. Přestože je mu v duchu do pláče, tento člověk v něm vyvolává pocit, že je muž. Ve Skinnyho přítomnosti si připadá větší: nepohlíží na něj jako na mučitele, nýbrž jako na oběť a zřejmě je to tím, že tenhle drobný africký chlapec dospívající v muže je podle jeho názoru také zneužíván.

Skinny pracuje pro Strejdu a jeho práce je rozmanitá: někdy bere lidem krev, jindy prodává drogy a ještě jindy musí jít na ulici a prodávat své tělo. Ne že by to Mossyho nějak zvlášť překvapovalo: Skinny je drobný – tak strašně drobný – a oba vědí, že takové typy nemají o zákazníky nouzi. Mezi zájemci vyniká jeden muž: vypasený chlápek v otlučeném autě, který sedává před místním supermarketem. Když za ním Skinny jde, někdy si na sebe bere různé pitomosti, které z něj dělají ještě víc děcko – třeba malé kšiltovky nebo školácká saka.

„To je pro tlusťocha,“ říká. „On rád, když to nosím.“

Mossy nedokáže pochopit, proč mu záleží na tom, co Skinny dělá, když z téhle díry odejde. Nedokáže pochopit, proč se mu tak hnusí představa, jak nějaký obejda cpe ptáka Skinnymu do zadnice. Neumí si to vysvětlit jinak, než že navzdory vší hrůze našel v tom klukovi zalíbení. Samozřejmě proti jeho počínání nemůže nic namítat, poněvadž v tomhle životě to tak prostě chodí: v podstatě jsou se Skinnym ze stejného těsta. Oba byli uhněteni v konečníku světa. Jejich jedinou devízou jsou jejich vlastní těla, a tak když se kamarád uchýlí k tomuto řemeslu, nedá se to zpochybňovat.

Pro Skinnyho je to navíc zřejmě ještě horší, protože je v Británii nezákonně. Mossy má dojem, že na tomhle místě žijí i další nezákonní přistěhovalci: někdy vidí v kleci naproti stíny a slyší zvláštní zvuky – jako by tam někdo cupital. A když je někdy doopravdy tma a Skinny je pryč, dokáže Mossy sám sebe přesvědčit, že na tomhle místě s nimi žije někdo opravdu divný. A ve vzácných případech, kdy dokáže v téhle pekelné díře zamhouřit oči, se pak vždy probouzí s představou, že ať už je to kdokoliv, tiše se protáhl pod okenní mříží do místnosti a nehlučně vklouzl do klece.

Jenže, myslí si Mossy, jestli se tou mříží neprotáhne ani takový vyžle, jako jsem já, jak by se to mohlo podařit komukoliv jinýmu?

Ledaže, napadá ho někdy za pozdních nocí, když předtím strávil celý den sám, ledaže by to nebyl někdo, ale něco. Něco nelidskýho.

Z téhle představy mu vždy přeběhne mráz po zádech, a tak se odvrací od okna, kdykoliv je to jen trochu možné, a usilovně se snaží na to nemyslet.

23

16. května

Katherine Oscarová měla na sobě bílou košili a pánské jezdecké kalhoty zastrčené do jezdeckých bot. Vlasy měla stažené do volného drdolu, který měl působit dojmem, že se s ním příliš nepárala. Dělat paní Oscarovou bylo jemné a rafinované umění a ona si dávala velmi záležet, aby si nikdo nikdy nemohl dovolit označit ji za koženou.

Natožpak za snobskou. Dnes, ve středu velice brzy ráno, stála na štěrkové příjezdové cestě Marleyových a ve tváři měla vepsánu podrážděnost. Ruce měla založené v bok a hlavu nakloněnou tak, že se téměř mohla dívat do oken v prvním patře domu Marleyových.

Pravděpodobně si kladla otázku, proč jí stále nikdo nejde otevřít. Blecha, která právě vylezla ze sprchy zabalená v ručníku,

nehybně stála a pozorovala sousedku oknem v koupelně. Co její paměť sahala, mělo zdejší bydlení jeden problém: Katherine Oscarovou a její rodinu. Vysoké zdi domu Oscarových hraničily se zahradou Marleyových, kteří tak měli odjakživa pocit, že na ně někdo shlíží – děti Oscarových se například mohly vyklonit z oken ložnice a pozorovat Marleyovy na zahradě, jež kdysi patřila k domu Oscarových. Na protější straně mělo toto starobylé panství další zahradu, několik akrů pozemku, na němž nechyběl bazén, stáje nebo okrasné keře se zámeckou úpravou, ovšem Oscarovi se jen těžko smiřovali s představou, že už nemají vládu i nad zahradou Marleyových, a docela často bez dovolení vstupovali na Blešin pozemek, jako by je k tomu opravňoval samotný fakt jejich bohatství.

Nejhorším delikventem byl nejmladší syn Toby, podsaditý kluk se sestřihem „na kastrol“ a očima blízko u sebe. Situace se vyhrotila jednoho podzimního odpoledne, kdy Blecha náhodou vykoukla z okna a spatřila Tobyho, jak stojí na cestě a vesele a vydatně močí na její zeď. Prudce otevřela okno a začala na něj ječet, ale on dělal, že neslyší, klidně si zapnul zip a vyrazil po silnici zpět ke svému domu, přičemž se drbal na hlavě, jako by se snažil na něco rozpomenout. Než si Blecha nazula boty a odchvátala k domu Oscarových, byly už vstupní dveře zavřené. Musela třikrát zazvonit, než jí přišel někdo otevřít.

„Na takhle olbřímí místo potřebujeme dva zvonky!“ Katherine Oscarová měla vždy po ruce žert zdůrazňující velikost jejich domu.

Když jí však Blecha vysvětlila, co se stalo, její úsměv pohasl. Vyšla ven a pečlivě si prohlédla silnici, jako by nevěřila, že je možné, že její dítě udělalo něco takového. Vrátila se do haly a zavřela oči. „Víte, úplně mi tuhne krev v žilách, když si představím, že se na té cestě pohybují děti. Děkuji vám, že jste mi to řekla.“

Začala zavírat dveře, ale Blecha do nich strčila nohu. „Mě nezajímá ta cesta, Katherine. Mě zajímá, jestli se synem promluvíte.“

Katherine Oscarová zčervenala. „Co prosím?“

„Promluvíte se svým synem?“

„Samozřejmě že s ním promluvím. Za co mě máte?“

Mám tě za šmejda, pomyslela si Blecha, když si změřila pohledem sousedčiny světlé vlasy, drahou halenku a zlaté pecky v uších. A vůbec, víš co, Katherine? Já tě nenávidím. Nenávidím, jak se na mě díváš svrchu, nenávidím, jak uznáváš jen moc a peníze, jak řežeš se svým SUV zatáčky a nutíš ostatní auta, aby kvůli tobě zastavovala. Nenávidím, jak jsi onehdy zablokovala cestu, vystoupila z auta a dlouze se vybavovala se svým zahradníkem, přičemž ti ani trochu nevadilo, že další tři auta musela čekat pět minut, než si s ním pohovoříš o hnojivu a o květinách do záhonů. Nenávidím, jak tvoje komíny chrlí kouř, jak vyhazuješ dvacet pytlů odpadků týdně a jak měníš tón, když mluvíš s lidmi, kteří přišli na to tvoje panství pracovat. Kdyby se k tobě jen přiblížil zločinec, ječela bys jako pominutá, a přitom je tvůj manžel hovado v obleku od Barboura, které celý život okrádá přes počítač jiné lidi, a já osobně jsem většího kriminálníka nikdy v životě nepoznala.

Moc ráda by tohle všechno řekla. Moc ráda by přirazila Katherine Oscarovou na zeď a vmetla jí to do obličeje. Jenže to samozřejmě neudělala. Věděla, jak někoho udeřit, věděla, jak to provést rychle a účinně, jenže zároveň také věděla, jak udržet nervy na uzdě, takže nakonec jen pokývala hlavou. „Dobře,“ řekla klidně. „Tak si s ním tedy promluvte. A proberte to s ním důrazně, poněvadž jestli se to stane ještě jednou, tak si ho podám. Jasné?“

Od té doby ji Oscarovi nechali na pokoji. Čas od času zaregistrovala, že se na ni kluci cestou do školy škaredí zpoza kouřových skel jejich SUV, případně slyšela, jak se jí z oken svého domu posmívají, ale to jí bylo jedno. Čím méně je viděla, tím lépe. Nějakou dobu bylo jediným zvukem, který k ní od Oscarových dolehl, slabé ržání ustájených koní za dlouhých letních večerů. Pokud si však myslela, že útrapy přestanou, šeredně se pletla, protože Katherine jednoduše nedokázala pustit myšlenky na její zahradu z hlavy. Zhruba

o šest měsíců později začala Bleše nechávat na záznamníku vzkazy, v nichž jí sdělovala, jak hodně by si Oscarovi navzdory minulým sporům přáli odkoupit její zahradu zpět a že se chystají probrat s obecním úřadem, s památkovým úřadem, s místními občanskými sdruženími a s Národním trustem pro historicky zajímavá místa možnost přičlenění její zahrady zpátky k jejich panství. Dvakrát nebo třikrát do měsíce jí strkala za dveře lístky se vzkazy a každý týden u ní zvonila, aby ji „jen tak pozdravila a zeptala se, jestli si to nerozmyslela“. Vystupňovávala zkrátka tlak.

Když se nyní Blešiným domem znovu rozlehl zvonek, věděla Blecha, že se Katherine přišla zeptat na svůj poslední vzkaz: Dostala jste ho? Přemýšlela jste o tom, co jsem vám tam napsala? O cenách nemovitostí? Zůstala v klidu stát, poněvadž věděla, že ji Katherine nemůže vidět, a dívala se z okna koupelny tak dlouho, až sousedku přestalo čekání bavit, netrpělivě zavrtěla hlavou – jako by chtěla říct, že těmhletěm Marleyovým nikdy nerozuměla, například proč utrácejí peníze za potápění v pitomých koutech světa, když by si místo toho mohli koupit nějaký slušný vůz a nezamořovat okolí těmi svými kraksnami otočila se a škrobeně odkráčela po příjezdové cestě zpět.

Dokonce i chroupání jejích bot na štěrku v sobě mělo cosi specifického

– jako by její nohy došlapovaly na kamení ostřeji než nohy jiných lidí.

Blecha čekala, až její kroky utichnou, a když si byla jistá, že je opět sama, otočila se zpět k otevřené koupelnové skříňce a rychle si prohlédla všechny důvěrně známé předměty: rezervní kartáček na zuby, nůžky na nehty, antikoncepční pilulka v obalu – tuhle věc nepotřebovala už celá léta, měla by ji vyhodit zvlhčovač, strojek na vlasy. Už zapomněla, co vlastně hledala – zážitky ze včerejšího večera ji zcela pohltily a rozpálily tak, že se to podobalo počínající infekci.

V koupelnové skříňce až úplně vzadu – za vitaminy, které pravidelně brala v domnění, že si jimi zlepší imunitní systém a bude moci odrážet všechny ty bakterie a mikroby, mezi něž se neustále potápěla – leželo balení kinedrylu. Thom ho občas užíval, protože se mu v autě dělávalo špatně, a ona měla pocit, že jí dnes večer bude zřejmě nevolno také. Kaiser ji předem varoval, že psychoaktivní složka v ibogainu u ní vyvolá příznaky podobné mořské nemoci. Blecha tedy

vytáhla léky – nejspíš už byly několik let prošlé, ale bylo to lepší než nic

– a položila je na umyvadlo, aby je později měla po ruce. Zavřela skříňku, osušila se, oblékla si volné kalhoty a tričko a na mokré vlasy si nasadila starou dělnickou čepici. Našla klíče, vyšla z domu a nastoupila do auta. Chytila volant a začala si prohlížet žíly na paži, které jí modře vystupovaly z kůže. Dnes si vpraví do těla jed – látku, která jí umožní rozmlouvat s mrtvými. K něčemu takovému však potřebovala být maximálně klidná. A tak jí i bez toho, co jí o rýpání do případů říkal její inspektor, bylo jasné, že teď musí hodit za hlavu vše, co včera večer viděla a cítila. Musí to uložit k ledu, než si vezme ibogain.

Než vyrazila po příjezdové cestě pryč, několikrát protočila starým fordem na štěrku kola. Projela kolem paláce Oscarových a párkrát přitom zatroubila, aby Katherine Oscarová věděla, že její sousedka byla celou dobu doma.

Blecha nakonec zjistila, co jí tolik vrtalo hlavou, byly to stopy prachu. Paní Mabuzová – tedy pokud žena v ložnici skutečně byla paní Mabuzová – možná dobře vařila, ale úklid příliš nezvládala. Všechny krucifixy vystavené v domě sice zářily dokonalou čistotou, ale všechny stály na zaprášeném podkladu. Byly čisté, protože byly nové – ne proto, že by je někdo leštil. A v prachu stály proto, že jimi někdo velmi nedávno nahradil něco, co tam stálo už dlouhou dobu. Blecha ani trochu nepochybovala o tom, že ty krucifixy jsou pouhá zástěrka. Měly přimět hosty k přesvědčení, že v domě bydlí křesťan.

Když zaklepala na dveře zástupce hlavního vyšetřovatele, nikdo se jí neozval, a tak dveře malinko pootevřela. Caffery byl pouze v košili. Stál v kanceláři s rozkročenýma nohama a rukama zastrčenýma do kapes kalhot a byl zcela pohlcen něčím, co se dělo za oknem. Blecha ho chvíli zezadu sledovala a pojala přesvědčení, že detektiv-inspektor nebyl v noci doma. Kdyby to neznělo tak bláznivě, dokonce by řekla, že strávil noc v kanceláři. Nebo přespal v autě. Napadlo ji, zda tu má vůbec domov, nebo zda bydlí na policejní ubytovně na ústředí, než si najde něco trvalého.

A když se pak dívala na jeho krátký sestřih, který mu na šíji mizel do ztracena, náhle se jí před očima zjevil jeho obraz v posteli. Spal s jednou rukou položenou na boku, byl opálený a obličej měl na

polštáři zmačkaný. Blecha si odkašlala a rychle ten obraz zapudila.

„Dobrý den.“

Caffery se otočil. Do jeho očí vstoupilo cosi vyhaslého a napůl vzteklého, takže se chvíli zdálo, že Blechu vůbec nepoznal. Poté se však jeho tvář projasnila. Popadl dech a usmál se. „Eh, dobrý den.

Omlouvám se – byl jsem myšlenkama úplně jinde.“ Odsunul židli a pokynul Bleše, ať se posadí. „Vytrhla jste mě ze snění.“

Blecha si sundala čepici, pročísla si prsty vlasy a posadila se.

„O čem?“

Caffery se opřel o stůl a upřeně se na ni zadíval. Ruce měl zkřížené na prsou a v prstech žmoulal kancelářskou svorku. Blecha si to nechtěla příliš připouštět, ale velká část jejího já na něm bezděky registrovala spoustu věcí – například že jeho oči nejsou hnědé, jak si původně myslela, nýbrž modré a že je lemují velmi tmavé řasy. Stejně tmavé jako jeho vlasy. „Nečekal jsem vás,“ řekl konečně, „neměl jsem dnes v plánu pracovat s vaší jednotkou. Zřejmě víte něco, co já nevím.“

Blecha odvrátila pohled od jeho obličeje a předstírala, že se rozhlíží po fádně vymalované mrňavé kanceláři s vybledlou mapou oblasti na zdi.

„Blecho? Co máte na srdci?“

„Povím vám to“ řekla Blecha pomalu. „Ale chci, abyste mi slíbil že to, co vám tady řeknu, zůstane jen mezi námi dvěma.“

Detektiv-inspektor zvedl obočí. „Dobrá.“ Napůl se usmál.

„Tak schválně.“

„Budu k vám upřímná. Udělala jsem hloupost.“

„Aha.“

„Šla jsem si promluvit s Giftem Mabuzou. S majitelem restaurace Moat.“

Caffery se zasmál, jako by jí nevěřil.

„Ne, vážně. Včera večer jsem ho navštívila v jeho domě.“

„Vždyť on vůbec není v Anglii. Vrátí se až dnes odpoledne.“

„Přijel dřív. Možná věděl, že ho hledáte.“

Caffery nasadil zvadlý výraz a svěsil ruce podél těla. „Vy to myslíte vážně. Vy jste s ním doopravdy mluvila.“

„Ale já neřekla, že to bylo pracovně.“

„A za koho jste se tedy vydávala?“

„Za nikoho, šla jsem tam s kamarádem, který ho zná.“

Caffery hodil svorku do odpadkového koše. „To byla pěkná pitomost, jestli to tak můžu říct. Zatraceně velká pitomost.“

„Já vím.“ Blecha potřásla hlavou. „Ale on nikam neodjede – tím jsem si jistá. Čeká na vás. A… když už jsme u těch zatraceně velkých pitomostí, tak jsem provedla ještě něco dalšího.“ Navzdory plamennému pohledu, jímž ji detektiv-inspektor probodával, si sáhla do kapsy a vytáhla sáček plný vláken. Položila si ho na rozevřenou dlaň a strčila mu ho pod nos. „Tohle je z jeho koberce.“

Caffery od ní sáček převzal. „Cože, tohle?“

„Říkal jste, že se na těch rukou našla vlákna z koberce. A tak mě napadlo…, a tak mě napadlo, že tohle by mohlo pomoct.“

Caffery několikrát obrátil sáček v rukou. Nato zamířil ke spisové skříni, vytáhl papírový sáček na důkazy a strčil vlákna dovnitř. Sňal z pera víčko a zdálo se, že přemýšlí, co má na sáček napsat. Pak si to rozmyslel, načmáral na lísteček poznámku a přilepil ji na sáček.

„Nevnutila jsem se tam. Byla jsem tam legitimně.“

„Článek devatenáct znáte jistě dobře. Vymezuje rozdíl mezi nepřímým a skutečným souhlasem. Neřekla jste nikomu, kdo jste, a díky vztahu s třetí osobou jste se dostala k informacím“ odříkával Caffery s monotónní trpělivostí. „Doufejme, že obhajoba nebdí nebo se nebude obtěžovat s ověřováním, protože jinak by mohla namítnout, že jste ze sebe bez povolení udělala téáčko.“

Blecha pevně semkla čelist. Předsevzala si, že neodejde, ale teď měla sto chutí to udělat. „Téáčko“ byla zkratka pro tajného agenta a Caffery měl zřejmě pravdu: obhajoba by je za tohle mohla roznést na kopytech. Blecha se však nechtěla nechat odradit. Nutila se stát zpříma. Byla to fyzická záležitost – když člověk zatáhne ramena, hned se cítí silnější.

„Co ta vlákna?“ zeptala se. „Podobají se těm na rukou?“

Nejdřív si myslela, že ji Caffery neslyší. Stále se díval na papírový pytlík a tvářil se, jako by s ním ta vlákna komunikovala. „Jsou stejná jako ta na těch rukou?“ zopakovala otázku.

Caffery ji zřejmě opravdu neslyšel, protože řekl: „Včera jste mi

neustále opakovala: ,Je to Afričan.? Jak jste to myslela, že je to Afričan?“

„Jste si jist, že to chcete vědět?“

„Jsem si jist.“

„Dobře.“ Blecha ukázala k počítači. „Smím?“

„Je pomalý. Jako by byl pořád na vytáčeném připojení – tomu tedy říkám chlouba Avonu a Somersetu. Když je silný provoz, může se stránka načítat klidně i pět minut.“

Blecha se posadila, přisunula se odrazy pat k počítači a zatřásla myší na podložce. Když se rozsvítila obrazovka, počkala na spojení, zadala vyhledávání – Caffery měl pravdu, serveru to trvalo celou věčnost – a načetla požadovanou stránku. „Tady,“ řekla nakonec a ukázala na jednu fotku.

Caffery se postavil vedle ní, mírně se naklonil a zadíval se na obrazovku. Včera večer sice možná nejel domů, ale každopádně se někde stihl vysprchovat – stál kousek od ní a voněl čistotou. „Nač se to dívám?“ zeptal se pomalu. „Co to je?“

Blecha myslela na něco, nač si Caffery podle jejího názoru nemohl nevzpomenout: na mrtvolu malého chlapce bez hlavy a bez končetin, která se našla v řece Temži. Začali mu říkat

„Adam“, protože jedinými vodítky jeho případné identifikace byly oranžové kraťasy, v nichž byly jeho ostatky oblečeny, obsah jeho žaludku a skutečnost, že mu vrah úmyslně odstranil první obratel.

„Když jste byl v Londýně,“ zeptala se opatrně, „měl jste něco společného s Adamem?“

„S Adamem?“

„S tím malým chlapcem v Temži. S tím torzem.“

„Jo,“ odpověděl Caffery. „Pár mých kolegů na tom pracovalo. Ale proč…“ Jeho hlas se vytratil, jeho oči se zabodly do Blechy a jeho výraz se náhle napjal. „Kristepane,“ řekl přiškrceně. „Už vím, proč o tom mluvíte.“

Blecha neodpověděla. „Adamova“ stopa nakonec zavedla londýnskou metropolitní policii do Afriky, kde se potvrdila nejhorší podezření: barva kraťasů i chybějící kost zvaná „atlas“, kterou řada afrických náboženství pokládá za střed těla…, to vše ukazovalo na

jedinou věc.

„Mwh,“ zamumlal Caffery. „Tohle mi chcete říct. Že jde o další vraždu muti.“

„Ano,“ přitakala Blecha a chvíli oba mlčeli. Muti – černá magie, čarodějnictví. Stačilo to slovo vyřknout a v místnosti jako by se ochladilo. Součástí africké magické medicíny bylo někdy také zabití a rozčtvrcení člověka a použití částí jeho těla v náboženském rituálu. V posledních deseti letech se objevily náznaky, že si tento rituál našel cestu i do Británie.

„Bylo to v jedné knize, kterou jsem viděla.“ Blecha to pronesla tiše, jako by bylo neomalené hovořit o něčem takovém nahlas. „V knize o africkém čarodějnictví a šamanech. Byl tam obrázek uřezaných rukou

– odsoudili za to jednoho člověka v Johannesburgu. Uřezal ty ruce mrtvole a prodal je místnímu podnikateli.“

„A co s nimi chtěl ten člověk dělat?“

„Měly jeho firmě přilákat zákazníky. Představa je taková, že je člověk zahrabe do země nebo uloží do stěn a ony pak kynou lidem, aby vešli dovnitř. A podle toho, co jsem z té knihy dokázala vyčíst, se ty ruce nejčastěji dávají…,“ odmlčela se, „… ke vchodu.“

Cafferyho oči byly náhle vzdálené, jako by se soustředil na myšlenkový proces, který se mu odvíjel v hlavě. Znovu se podíval na obrazovku a řekl o něco tišeji: „A tohle?“ Ve skleněné vitríně byl vystaven zmačkaný hnědý objekt velký asi jako spací pytel.

„Tohle? Možná jsem vám to vlastně ani nemusela ukazovat, ale já osobně jsem si díky tomu uvědomila, jak daleko tihle lidé zajdou.“

Caffery se naklonil před monitor a pozorně se zadíval na výrazné záhyby se zažloutlými a roztřepenými okraji. „Co to je?“

„Co si myslíte, že to je?“

„já nevím…“ Nikdo z nich to nevyslovil, ale do místnosti jako by se vkradlo něco temného, jako by se slunce schovalo za mrak.

„Myslím – neptejte se mě proč, ale myslím, že se dívám na něčí kůži.“

24

10. května

Mossy se probouzí a zjišťuje, že Skinny dřepí na podlaze kousek od něj. Nejprve je zmatený. Místnost tone ve zvláštním modrobílém světle, které dává i nejdrobnějším předmětům stíny, takže prach, kousky tabáku a vlasy na podlaze jako by jiskřily jako elektřina. Skinny má na sobě červenobíločemé kostkované roucho se symboly jako na africké masce. Na hlavě má paruku s bílými mušlemi vpletenými do dlouhých černých pramínků. Na okamžik jen strnule dřepí jako lev chystající se ke skoku, ale pak se náhle dává do pohybu a rychle křepčí na podlaze. Mossy si na pohovce sedá, protože na Skinnyho počínání je cosi ošklivého – pohybuje se rychle a nepřirozeně a trochu připomíná raněného pavouka, neboť používá napůl ruce a napůl nohy. Mušle ve vlasech ťukají o sebe.

Syčí, cení zuby jako had, ale Mossy ví, že tohle není doopravdy, že jen sleduje nějaké představení. Je mu okamžitě jasné, že tahle hra se hraje pro kameru, která se potají objevila na chodbě. Brána je otevřená a to zvláštní světlo vychází z miniaturního reflektoru připevněného nad objektivem.

Mossy ví, kdo tam je. Za kamerou stojí Strejda a Mossy na sebe nechce poutat pozornost, takže sklání hlavu, jako by stále spal, zvedá oči a kradmo sleduje dění.

Skinny přestává poskakovat po podlaze a vytahuje z roucha malý látkový pytlík. Mossy ho viděl už dříve. Někdy ho Skinny nechává ležet na fialovém koberci – tvrdí, že obsahuje „kosti zbožštění“, ale nikdy Mossymu nedovolí, aby se na ně podíval. Teď je ovšem vysypává, sedá si vedle nich, máchá nad nimi rukama a cosi si pod vousy mumlá.

Mossy je vidí roztroušené na špinavém koberci a vidí také, že kromě kostí leží na koberci i další věci: mušle, dvě hrací karty, domino, skládací kapesní nůž a kus zažloutlého hovězího masa, o němž si Mossy myslí, že ho má Skinny z řeznictví. Mlčky pozoruje, jak Skinny ukazuje na hrací karty a drmolí cosi jazykem, který Mossy nikdy předtím neslyšel, ale jenž s sebou přináší silnou vůni Afriky.

Představení pokračuje ještě dlouho. Po jeho skončení odchází Skinny z místnosti a míří na chodbu. Brána je na pár okamžiků

zamčená a Mossy znovu slyší mumlání. Světlo zhasíná a po chvíli je slyšet zvuk otevíraných a zavíraných dveří kdesi v dálce. Skinny se pak vrací do místnosti a zamyká za sebou bránu. Přichází k Mossymu a sedá si vedle něj. „Díváš na mě?“

„Jo.“ Mossy si klade jednu ruku na čelo a bedlivě Skinnyho sleduje. „Dívám se na tebe. Co má kurva tohle všecko znamenat?“

„Já házím kosti.“

„Cože?“

„Házím kosti. Jsem sangoma.“

„San-co?“

„Sangoma. Zbožšťovatel, rádce, lékař. Moje kosti jsou můj rádce – vidím do budoucnosti, dokážu nacházet zloděje. Ty kosti říkají mi pravdu o mnoha věcech, mnoha problémech zdraví a štěstí.“

Mossy se chraplavě směje. „Chceš říct, že seš nějakej zasranej čarodějnickej doktor?“

„To něco jako čarodějnický doktor. Ne úplně totéž, ale skoro

totéž.“

Mossy se znovu směje. „Ne, tohle teda nejseš. Ty nejseš žádnej

čarodějnickej doktor. Tohle byl totiž nejhorší hereckej výkon, jakej jsem kdy viděl.“

„Ano, jsem.“

„Ne, nejsi.“

Skinny se na něj dlouze dívá. Oči má smutné. Odchází k bráně, nakukuje za ni, poslouchá. A pak, když se zdá ujištěn, že je nikdo nesleduje, si svléká roucho a ukládá je na hromádku na podlahu. Pod ním má staromódní slipy a nic jiného a jeho křehké tělo působí vedle pytlovité látky roucha tmavě a slizce. Přistupuje k pohovce a sedá si na ni vedle Mossyho. Dává si dlaň podél úst a naklání obličej k Mossymu, jako by ho chtěl políbit. Nelíbá ho však. Místo toho tiskne Mossymu na ucho rozpraskané rty a šeptá: „Ale neřekneš to Strejdovi, neřekneš mu to.“

„Dyť s ním stejně nebudu mluvit, ne?“

„Já a můj bratr. Děláme v Africe kurýry. Gang, pro který my pracovali – sebrali jsme mu peníze a přijeli sem.“

„Kurýry?“

„Pašeráky. Chápeš?“

„Jo, já vím, kdo je to pašerák. A co jste pašovali?“

„Kůže. Vozili jsme přes hranice. Stahují se v Natalu nebo v Mosambiku a prodávají v Tanzanii.“

Mossy se od něj odtahuje, svěšuje bradu a dívá se mu do tváře.

„Jaký kůže?“

„Od lidí.“

„Ty myslíš lidský kůže?“

„Ano,“ říká Skinny jakoby nic. „Tohle je naše práce, moje a mého bratra. Kůže od lidí. Dělá z nich silná medicína.“

Mossy cítí, jak se mu do úst hrnou vodnaté zvratky. Musí zaklonit hlavu a polykat, zatímco se mu obrací žaludek. Slyšel už o lidech, kteří prodávají své ledviny – jeden jeho kámoš tvrdil, že v Indii musel prodat ledvinu, aby si vydělal na zpáteční letenku domů, a všichni mu to věřili -, jenže tyhle věci by přece měly patřit do jiného světa.

„Kurva,“ mumlá a jeho tělo se otřásá ve střídavých návalech horka a zimy. „Doprdele práce. Tak tohle jste provedli s mou krví? Tak tohle – ježíšikriste – chcete udělat i s mejma rukama?“ Odstrkuje Skinnyho z pohovky. Celé jeho tělo se teď třese. „Takže to nebylo tak, že se na mě chtěl někdo jenom koukat – vy jste chtěli všecky tyhle věci prodat?“

Skinny se vedle něj krčí na podlaze a oči se mu lesknou. „Já ne. Strejda. Strejda ten, kdo vydělává peníze. Já – já nemám na vybranou. Nemám pořádné vízum – chápeš? A strejda pořád říká, že on na mě může poslat policii, když bude chtít.“

Mossy zavírá oči a znovu několikrát polyká, aby se ovládl.

Vždycky si myslel, že ve světě, který obývá, ho nemohou rozházet ani ty největší odpornosti, jež si lidé navzájem dokážou provést. Myslel si, že ví, jak zkažení lidé umějí být. Teď ovšem vidí, jak byl bláhový. Vidí, že existuje celý paralelní svět – svět, o kterém až dosud vůbec nevěděl, svět temnější hrůzy a zoufalství, než jaké si dokázal představit ve svých nejhorších snech.

25

16. května

Hodiny po dědečkovi odbily poledne. Slunce svítilo přímo na řadu stromů za domem a vrhalo jejich stíny na štěrkovou cestu. Jaro bylo tu. Dlouhé šlahouny wisterie se už dotýkaly oken a šmátraly po tabulkách, jako by chtěly proniknout dovnitř. Zahradnické práce dělávali Marleyovi společně, ale po nehodě už na ně Blecha nikdy nenašla dost času ani chuti a zahradníka si rozhodně nemohla dovolit. Zahrada se proto v létě měnila v bujnou džungli přetékající hmyzím životem. Ještě tak dva roky a člověk už nebude moci sejít po terasovitém svahu do údolí bez motorové pily, říkala si. Dole stál i letohrádek, který měl vypadat jako benátský Most vzdechů. Vzpínal se přes malé okrasné jezírko, jenže vápencové zdivo postupně zchátralo a loni v zimě se sesunulo do jezírka tak hluboko, že zůstala vidět jen horní část mostního oblouku. Za této situace by bylo nejrozumnější prodat zahradu Oscarovým, jenže Blecha to nem ohla překousnout.

Nedokázala se smířit s představou, jak děti Oscarových pobíhají po trávnících, na kterých vyrostla ona s Thomem.

„Nějak to na mě všechno padá, mami,“ zamumlala, když stála v kuchyni. Dívala se na solární panely, které kdysi táta instaloval před garáží. Před mnoha měsíci se rozpadly a na jejich opravu neměla Blecha peníze. Střešní tašky navíc obrůstaly mechem a v okapech bujela tráva. Střecha tak zdálky vypadala jako druhý trávník. „Moc mě to mrzí. Opravdu jsem nechtěla, aby to dospělo až sem.“

Zvedla ze sporáku těstoviny, překlopila je do cedníku, přimhouřila oči před horkou párou a postavila cedník na linku vedle tátova sejfu. Kaiser jí říkal, že bude mít hlad, poněvadž „na tripu“ pravděpodobně stráví více než čtyřiadvacet hodin, a až skončí, bude potřebovat uhlohydráty a vitaminy. A připravovat jídlo – nebo dělat cokoliv, k čemu je zapotřebí soustředěnost – až posléze by bylo obtížné. Takže si udělala těstoviny, mámino oblíbené jídlo. Strčí je do ledničky a zítra si je ohřeje v mikrovlnce. Oloupala rajčata, která předtím nechala spařit ve vařící vodě, a kdykoliv ji začaly pálit prsty, strčila je pod studenou vodu. Sebrala slupky, přesunula se k odpadkovému koši,

zvedla sešlápnutím pedálu víko a zarazila se. Vůbec nevnímala, že jí z mokré hromádky slupek stéká po prstech teplá šťáva. Před očima se jí náhle zjevila vrásčitá lidská kůže, kterou ráno ukazovala Cafferymu. Teprve po chvíli dokázala odhodit rajčatové slupky do koše, otřít si ruce do utěrky a vytěsnit ten obraz z hlavy.

„Blecho?“

Otočila se. Ve dveřích stál Thom – zaujímal svůj typický nervózní postoj s chodidly roztaženými v podivném úhlu, jako by si nebyl jist, zda nohy unesou jeho váhu. „Promiň,“ řekl omluvně. „Bylo otevřeno.“

„Jasně, hlupáčku. To je v pohodě.“ Blecha k němu zamířila, natáhla ruku a dotkla se jeho obličeje. Její mladší bratr. Nebohý, nebohý Thom. „Moc ráda tě vidím.“ Bratr se usmál. Kůži měl stále stejně bledou a citlivou, jako když byli ještě děti, a váčky pod modrýma očima, kvůli nimž neustále vypadal, jako by se bál spát, měl dnes výraznější než obvykle. „Posaď se,“ řekla Blecha, odtáhla židli a poplácala ji.

Thom se posadil a nejistě si položil ruce na kolena.

„Postavím vodu a udělám ti čaj.“

„Co děláš?“ zeptal se bratr a ukázal na ingredience – na olivový olej, česnek a hrnec s těstovinami.

Blecha sebrala ze sporáku těžkou pánev a nakrájela do rajčat česnek a cibuli. Položila pánev do dřezu a pustila na ni vodu.

„Blecho?“

„Ano? Copak?“

„Co děláš?“

„No, co asi dělám?“

„Vaříš. Ale chováš se u toho divně.“

Blecha se zarazila a s jednou rukou v bok a druhou na kohoutku mlčky pozorovala, jak se na vodě v dřezu honí žlutá mastná kola.

Slyšela krákání vran v cedrech na okraji zahrady, cítila, jak se jí jazyk lepí na horní patro. Vzpomněla si na mámu, jak se na ni dívá ze stezky mezi stromy a šeptá: Pluli jsme jinudy.

„Blecho? Co je? Děsíš mě.“

Blecha se otočila. „Já vím, že o tom nerad mluvíš, Thome “

„O čem?“

„O…, však víš, přece o tom, jak se to všechno stalo. O té nehodě.“

Nastala chvíle mlčení, během níž se na sebe oba upřeně dívali.

Thomovi pomalu zčervenaly tváře. Zbytek obličeje měl stále bledý.

„O té nehodě,“ zopakovala Blecha, tentokrát tišeji. „Jednoho dne si o ní budeme muset promluvit. O tom, co si pamatuješ.“

Následovalo dalších několik vteřin, během nichž Thom nic neudělal a jen dál civěl na Blechu. Nakonec začal bubnovat prsty do stolu a z hloubi hrdla se mu ozval tichý broukavý zvuk. Thom v sobě nosil jizvu, do které nikdo neměl šťourat; věci, o nichž nebyl schopen ani uvažovat; vinu, která ho všude provázela. Odsunul židli, vstal, přešel ke sporáku, postavil se zády k Bleše a podíval se na pánev s rajčaty. Vzal za rukojeť, krouživým pohybem promíchal rajčata a začal sbírat lžíce a stěrky, jako by s nimi měl něco v úmyslu. Vlasy měl tak jemné a světlé, že mu pod nimi byla vidět opálená kůže na hlavě, a jeho zátylek s chmýřovitý-mi chloupky působil nesmírně zranitelně.

„Víš co?“ řekl konverzačním tónem. „Nějak mi to nejde v práci. Nějak se mi tam zkrátka nedaří.“

„Thome, já jen chci…“

„Kdybych měl být upřímný, dokonce bych řekl, že to začíná mít vliv i na nás dva. Na mě a na Mandy.“

„Prosím tě, poslouchej mě…“

„A po pravdě řečeno si připadám jako v pasti. V pasti, v jaké jsem ještě nikdy nebyl. A to všechno kvůli práci.“

Blecha zavřela ústa. Věděla, že lidé mohou uvíznout ve fázi popírání, ale ve skrytu své vědomé mysli byla stále přesvědčena, že se Thom jednoho dne o té nehodě rozhovoří, pokud k tomu bude donucen. Myslela si, že se už dokázal srovnat s výčitkami svědomí, zdůvodnit si je, jenže opak byl pravdou: bratr ji přehlížel, jako by z jejího naléhání neslyšel ani slovo. Povzdechla si a posadila se za stůl.

„Už to dál nedokážu snášet.“ Thom šťoural do rajčat. „Jsem v

pasti.“

„Vážně?“ řekla Blecha sklesle. Napůl ji štval bratr a napůl se

zlobila sama na sebe, že toto téma vůbec nadnášela. „To jsem

netušila.“

Nastalo dlouhé ticho, během něhož se Thom nimral v rajčatech a Blecha ho vsedě pozorovala.

„A tak,“ řekl bratr nakonec, odtrhl si ubrousek, položil na něj lžičku a odkašlal si, „a tak jsem asi rozjel novou věc.“

„Jakou novou věc?“

„Pár mých známých dováží z České republiky lustry. Jsou nádherné – lepší než všechno, co je k vidění ve zdejších starožitnictvích.“

Blecha si stiskla palcem a ukazováčkem kořen nosu, protože cítila, že ji začíná bolet hlava. Od událostí v Bushman?s Hole pohořel Thom ve všech zaměstnáních, která měl. Pracoval pro cestovní kanceláře, prodával inzertní prostor v časopisech, za sedm liber na hodinu prováděl telefonický výzkum trhu. A když nebyl zaměstnán, zakládal firmy z úvěru jištěného vázanými penězi z pojistky. Během dvou let se angažoval hned v šesti zkrachovalých podnicích. Dovážel z USA tablety na hubnutí, prodával pixely na webové stránce, investoval do kusu pozemku, o němž později zjistil, že na něj nedostane stavební povolení. Nic mu nevyšlo, takže nakonec skončil téměř na mizině.

„Tohle už jsme probírali, Thome. Slíbils, že se budeš držet stálého zaměstnání. Nemůžeš pořád takhle riskovat.“

„To není risk, bude to v pohodě. Akorát potřebuju alibi.“

„Alibi?“ Blecha svěsila ruku. „Jaké alibi?“

Thom odsunul pánev, vrátil se ke stolu, posadil se naproti ní a opřel si o stůl lokty. Blecha mu viděla na očích, že se mu podařilo vytěsnit tu nehodu z hlavy. Bylo zvláštní, že to dokázal.

„Je to fakt dobrý projekt, ale Mandy jsem se s ním zatím nesvěřil…“

„Protože by ti řekla přesně totéž co já a…“

„Ne, protože chci, aby to pro ni bylo překvapení, jakmile to vyjde.“ Úzkostlivě se na sestru podíval. „Ale potřebuju, abys mi pomohla. Věci se trochu zkomplikovaly.“

„Cože?“

„Pořád totiž jezdím na schůzky s nimi, a tak si Mandy začíná myslet, že někoho mám.“ Blecha zvedla obočí. „Vím to,“ dodal bratr.

Jeho sinalost byla náhle tatam a jeho hlas začal znít vzrušeně. „Vím to – dokonce mě i špehuje. To je skvělé, že jo?“

„Skvělé?“

„Viděl jsem ji, jak za mnou jede po silnici. Víš, co to znamená.“

„Ne,“ řekla Blecha. „Nevím.“

„To znamená, že mě miluje. Ona na mě žárlil Ona mě fakticky, fakticky miluje.“

Blecha vyčerpaně zavrtěla hlavou. Pohlédla na Thomův krk, na jeho hladkou bílou kůži, která sotva zakrývala ohryzek. Mandy byla jeho první vážná známost. Před ní existovala celá řada žen, u nichž si Thom představoval, že s nimi má známost – vždy se bláznivě, dětinsky zamiloval a pak byl absolutně zdeptaný, když dotyčná jeho pozornost neopětovala. Až přišla Mandy. Bohužel Thom její majetnictví opět mylně pokládal za skutečnou lásku.

„Myslí si, že o tom jejím špehování nevím, ale na mě si nepřijde. Budu teď mít s těmi lidmi důležité jednání, na kterém se o všem rozhodne. Jestli tam nedorazím, můžu se s celým projektem rozloučit.“

„A ty chceš, abych kvůli tobě lhala?“

„Jestli Mandy řeknu, že jsem tady, uvěří mi?“

„Že jsi tady? Ne, to by sem přijela a ověřila si to.“

„Nejspíš ano. Ale nikdy by nezaklepala na dveře, poněvadž si myslí, že o tom jejím slídění nevím. Vezmu si tvého forda – jsem pojištěný – a svoje auto nechám stát vepředu na cestě. Díky tomu budu krytý, jestli mě bude sledovat nebo pojede kolem.“

„A kdy to chceš provést?“

„V pondělí večer.“

Pondělí bylo pozítří. Blešin poslední den volna. Kaiser jí slíbil, že v té době už bude mít ibogain z těla venku.

Vstala, sebrala pánev a naběračkou přelila rajčata do těstovin. Přidala pár oliv a nakrájenou klobásu a nechala odklopenou poklici, aby vypustila přebytečnou páru. Poté několik okamžiků otírala pracovní desku.

Thom ji upřeným pohledem sledoval. „Takže,“ řekl nakonec,

„uděláš to pro mě?“

„Odpověď přece znáš, Thome.“ Blecha zavřela box, vložila jídlo do lednice a prudce zavřela dveře. Nevěděla proč, ale cítila větší vztek, než by cítit měla. „Vždyť víš, že bych pro tebe udělala úplně všecko.“

26

Když Blecha odešla, rozhostilo se v kanceláři ticho. Caffery chvíli zadumaně seděl, přemýšlel o slově muti a kladl si otázku, proč ho to nenapadlo dříve. Dal si načas a pozorně si přečetl celou webovou stránku. Přitom si šokované uvědomil, že na fotografii není vyobrazena kůže jednoho, nýbrž dvou lidí, konkrétně dvou dospívajících chlapců. Ti se za života neznali, ale ve smrti se jejich existence nerozuzlitelně spojily – jejich kůže se ocitly ve vitríně v Dar es-Salaamu jako exponát výstavy o pašeráctví. Zabavili je pašerákům, kteří se živili tím, že v Tanzanii stahovali lidi z kůže a ty poté za obrovské částky vyváželi – někdy do Nigérie, jindy do Jihoafrické republiky.

Caffery si snímek dlouze prohlížel a bytostně si přitom uvědomoval vlastní kůži, její tvar i všechny nedokonalosti. Muti. I zvuk toho slova zněl špatně. Gift Mabuza, majitel restaurace Moat, přicestoval zpátky do města, aniž to oznámil policii. Byl to Afričan a v některých afrických zemích se udržovala tradice pohřbívání rukou pod vchodem do podniku. Byla to základní rovnice.

Caffery několik minut přemýšlel o Mabuzovi ve snaze udělat si představu, co je to asi za člověka. Byl připraven nechat ho okamžitě předvést, ale když se nad tím zamyslel hlouběji, pochopil, že by to byla chyba: v případě, že by ho potřeboval zatknout, by neměl k dispozici poradce pro policejní a trestní důkazy. Nejlepší tedy bylo shromáždit o Mabuzovi co nejvíce informací, počkat, až z Chepstow přijde rozbor vláken, a teprve pak vymyslet proti Mabuzovi nejvhodnější postup.

Caffery už zatelefonoval imigračnímu důstojníkovi přidělenému k operaci Atrium a požádal ho, aby prověřil Mabuzův imigrační status. Poté kontaktoval hlavního vyšetřovatele a nechal ho schválit přímé sledování po dobu čtyřiadvaceti hodin, aby měli jistotu, že jim Mabuza

nikam nepláchne. Právě když však pokládal sluchátko pevné linky, začal mu v kapse vyzvánět služební mobil. Vytáhl ho a přijal hovor.

„Detektiv-inspektor Caffery, závažné trestné činy. Přejete si?“

Nastalo chvilkové mlčení, po němž se ozval škrobeně zdvořilý hlas s lehkým přízvukem: „Jmenuji se Gift Mabuza.“

Caffery naprosto ztichl. Měl pocit, že ve sluchátku slyší vlastní tep. „Já vás znám,“ řekl po chvíli tiše. „Co pro vás mohu udělat?“

„Vaši lidé se mnou mluvili na dovolené. Přijel jsem domů, protože jsem se doslechl o problémech kolem mé restaurace.“

Caffery zaváhal a pak řekl: „Ano. Objevily se jisté problémy.“

„Byl bych rád, kdybych mohl přijet a promluvit si s vámi.“

„Přijet a promluvit si…?“ Caffery nedořekl větu. Stále cítil, jak mu tluče srdce. „Dobře. Fajn. Beze všeho. Co třeba…“ Snažil se vymyslet nejvhodnější postup. Rád by před rozhovorem s Mabuzou znal výsledky laboratorního rozboru vláken. „Co třeba… zítra ráno?“

„Ano – dobře. Rád bych se dobral podstaty té záležitosti.“ Nastala další chvíle ticha, po níž Mabuza svým přehnaně korektním tónem dodal: „Děkuji vám, pane. Děkuji a na shledanou.“

Linka oněměla. Caffery si strčil telefon do kapsy, posunul ukazováčkem po stole sáček s chlupy z koberce a přemýšlel o Mabuzovi. Působil majitel restaurace jako člověk, který má co skrývat? Poté si vzpomněl na Blechu ve své kanceláři, na to, jak si během řeči neustále pohrávala se zipem bundy, na její čisté bělostné nehty, na štíhlé rovné končetiny pod erární kombinézou. Kdyby vypadala jako úplně normální seržantka podpůrného týmu, možná by se jí byl vysmál a vyhodil ji z kanceláře. Muti? Dovedla ho snad k hypotéze, k níž by on sám nedospěl?

Technicky vzato bylo jeho povinností zaznamenat Blešinu návštěvu do policejní knihy, soupisu rozhodnutí a vlastního příručního bloku. V hlášení měl zcela jasně konstatovat, že ji uvědomil o porušení zákona o vyšetřovacích pravomocech z roku 2000. Tohle všechno měl udělat, ale neudělal. Místo toho odložil veškeré záznamy, zvedl sluchátko, přidržel ho mezi uchem a ramenem a vytočil číslo Marilyn Kryotosové. Když ještě pracoval u londýnské metropolitní policie, měla Marilyn pod palcem počítačový vyšetřovací systém HOLMES.

Momentálně působila na Scotland Yardu ve speciálním poradním týmu zaměřeném na rituální zneužívání a čarodějnictví. Tým byl založen v reakci na případy Victorie Climbiéové a Adama. Patologové konstatovali, že Adamovi bylo čtyři až sedm let, když ho někdo rituálně rozčtvrtil. Veškeré informace nasvědčovaly verzi, že chlapec byl až do konce obřadu naživu. Nikdo zatím nebyl za tento čin zatčen.

Po třetím zazvonění se na lince ozvalo cvaknutí. „Kryotosová

Caffery zaváhal. Ten dobře známý klidný hlas ho vrátil zpět do

starých časů v londýnském Oblastním hlavním vyšetřovacím týmu, do každodenního víru chaotického vyšetřování. Jediným člověkem, který dokázal ten vír zvládnout a zabránit tomu, aby se vymkl kontrole, bývala právě Marilyn Kryotosová. Jako by neměla žádné ego, nikdy se nesnažila stavět se do popředí. Navzdory tíživé situaci se Caffery usmál. „Ahoj, Marilyn. Hádej, kdo ti volá. Duch z minulosti.“

Chvíli bylo ticho a pak se Marilyn sarkasticky uchechtla. „Zas tak vzdálená minulost to není, Jacku. Vždyť je to jen pár měsíců.“

Cafferyho úsměv povadl. „Takže ty nejsi ráda, že mě slyšíš?

Co se děje? Máš mě snad na seznamu lidí, co tě serou?“ Kryotosová neodpověděla a nechala linku chvíli šumět. Jack si povzdechl. „Já vím, co si teď myslíš.“

„Vážně?“

„Jo – totéž co všichni ostatní. Myslíš si, že jsem zrádce.“

„A jsi?“

„Copak tys nikdy nikoho neopustila, Marilyn?“

„Samozřejmě že ano. Kdysi před lety. Než se mi narodily

děti.“

„No tak vidíš.“

„Nejde o to, žes ji opustil. Koneckonců byla praštěná, Jacku.

Hezká, ale praštěná. Zrovna minulý týden byla v novinách ~ vypadá to, že posbírala svoje léky, použité mejkapy, prázdné blistry a další krámy, strčila to do akrylátového kvádru a nazvala to uměním. Moje krevní skupina to nikdy nebyla, jak asi víš. Takže tady vážně nejde o to, žes od ní odešel – jde o důvod, proč jsi od ní odešel. Co to bylo vlastně za důvod? Předtím jsem ti vzhledem k situaci takové věci neříkala, Jacku,

ale teď už nejsi můj šéf a…“

„Chceš říct, že teď se mnou můžeš mluvit od srdce?“

„Jacku, ty prostě nemládneš. Nerada to říkám, ale pomalu ti táhne na čtyřicet, že jo?“

„Já děti nechci, Marilyn. Ani teď, ani nikdy jindy.“

„Jacku, každý by měl mít děti. Každý. Dokonce i takoví nešťastníci, jako jsi ty. Dokud nemáš děti, nejsi úplným člověkem. Věř mi v tomhle, prosím tě. A pak, Jacku, nikdy jsem ti to neřekla, ale faktem je, že bys byl…“

„Změňme téma, už se…“

„Ne. Poslouchej mě…“ Caffery si živě představoval její obličej na druhém konci linky. Lehce mrzutý, ale i trpělivý, jako by byl její syn. „Ať se ti to líbí, nebo ne, Jacku, byl by z tebe znamenitý táta.

Chápeš?“ Marilyn vyfoukla z plic trochu vzduchu, jako by ji Caffery donutil říct něco, co říct nechtěla. „Tak, a teď to víš.“

Caffery si ve své stěsnané kanceláři s uvadající květinou na římse a výhledem na muslimské řeznictví dole přehodil telefon z jednoho ucha na druhé. Počítač už vyplivl výsledky hledání, avšak na lesklém monitoru je překrýval odraz jeho obličeje a on se teď nechtěl dívat sám sobě do očí. Otočil židli čelem ke zdi.

„Dobrá, Marilyn,“ řekl. „Už krvácím na podlahu. Skončila jsi se mnou?“

„No snad jo.“

„Takže se už můžeme bavit pracovně?“

„Snad jo.“

Caffery se suše zasmál. „Královna mého svědomí. Nikdy mě neopouštěj, Marilyn.“ Zaryl nehtem do vinylového opěradla. „Hele, jsem tu sotva pět minut a už jsem narazil na něco, s čím si nevím rady. Kamkoliv se otočím, tam na mě vyskočí jedno slovo. Čarodějnictví.

Proto ti volám.“

„No tak spusť.“

„Ruce. Uřezané ruce kousek od vchodu do podniku nebo přímo pod ním. Bylo mi řečeno, že je to záležitost afrického čarodějnictví.“

„No, ať už ti to řekl kdokoliv, má pravdu.“

„Takže ti to něco říká?“

„Má ten případ nějakou spojitost s Afrikou?“

„Možná. Majitelem toho podniku je Afričan – ovšem ty ruce jsou bílé.“

„Někteří lidé pokládají bílé maso za silnější. V některých koutech Afriky tahle stará koloniální pověra přetrvala. Běloch vydělává víc peněz, běloch je mocnější, z jeho masa je lepší medicína. Má silnější muti

„Myslíš čarodějnou moc.“

„Ne. Medicínu. Lidi si pořád pletou muti s čarodějnictvím. A aby to bylo ještě složitější, tak se název pro muti kmen od kmene liší. V novinách se vedle muti často objevuje výraz ndoki. Tohle slovo skutečně znamená ,čarodějnictví?, ale používá se hlouběji na kontinentu, v západní Africe. Tuhle oblast náš tým momentálně zkoumá.“

„Ty si to vychutnáváš, vid, Marilyn? Slyším ti to v hlasu. Tobě se ta práce líbí.“

Marilyn se zasmála. „Dozvídám se něco o světě, Jacku.

Nemusím jen krmit počítač daty o každém jiholondýnském úchylovi. A víš co?“

„Co?“

„Čím víc se o tom dozvídám, tím víc si myslím, že to nakonec není až tak praštěné. Příliš se to neliší od čínské medicíny, o které taky nikdo nevykřikuje, že je to voodoo. Všichni předpokládají, že Adam byl zavražděn, aby mohl pachatel použít části jeho těla na muti – tenhle název s jeho případem tak nějak splynul. My si ovšem myslíme, že byl zavražděn kvůli černé magii, což není totéž jako medicína.“

„To je dost jemný rozdíl.“

„Ano, jemný, ale rozdíl to je. Když se setkáme s muti, nepředpokládáme automaticky, že bude mít spojitost s částmi lidského těla. Obvykle se většinou odpichujeme od zákona o ohrožených druzích.“

„Jak to?“

„Protože muti se obvykle týká částí zvířat. Každé zvíře má jinou moc. Třeba takoví paviáni. Než jsem začala dělat tuhle práci, nevěděla jsem, jak přesně takový pavián vypadá, Jacku – věřil bys

tomu? Ale teď to vím. V Africe nemá paviány nikdo rád. Jsou jako lišky, mazaní a oškliví, a nikdo je tam neváhá zabít. Protože tam však získává na popularitě fotbal, můžeš si na trhu koupit paviání pracky. Mají pomáhat brankářům, aby nedostávali góly.“

Caffery se otočil na židli, otevřel zpravodajskou databázi Guardianu, zadal do vyhledávání „ohrožené druhy“ a čekal, až se počítač prokouše miliony položek. „Marilyn,“ řekl a přitáhl si židli blíž k obrazovce. „Máš k tomu něco, co bys mi mohla poslat?“

„Zrovna na tom pracuju. Posílám ti informační balíček, který jsme zpracovali k distribuci. Už ho od nás dostali v Nottinghamu a Manchesteru – tahle záležitost se v celé zemi docela rozmáhá. Nebudu ho dávat na podatelnu, ale pošlu ti ho ještě dneska kurýrem. Obsahuje pár bibliografií, kontakty na akademiky, praktiky a tak podobně. Ale většinu obsahu tvoří tiskové zprávy a výstřižky.“ Odmlčela se. „Jo, a Jacku?“

„Copak?“

„Budeš kolem toho našlapovat opatrně, že jo? V Londýně je to teď opravdu žhavé téma. Pravicový tisk z toho udělal rasovou záležitost, jak si asi dokážeš představit – jako by každý Afričan, každá černošská církev, každý letniční kněz provozoval rituální zneužívání, exorcismus a tak. Faktem je, že se v posledních letech pár takových případů vyskytlo a dva nebo tři z nich upoutaly pozornost veřejnosti, ale poněvadž v tom byly zapleteny děti, dělají kolem toho novináři neadekvátní humbuk.“

Caffery pomalu přikývl. Ve velkých městech panovalo obrovské napětí – když tam člověk procházel ulicemi, měl dojem, že stačí jediná jiskra a celý kotel vybouchne. Na obrazovce se před jeho očima objevily první výsledky hledání: zatím pět položek. Caffery si nasadil brýle a přisunul si židli ještě blíže k monitoru. „Marilyn,“ řekl,

„takže mi pošli ten infobalíček kurýrem a pozdravuj ode mě všechny doma. Dobře?“

„Jo,“ odpověděla Marilyn suše. „Škoda že taky nemáš vlastní rodinu, kterou bych mohla pozdravovat.“

„Marilyn,“ povzdechl si Caffery a napůl se její prostořekosti usmál, „jako vždy se mi s tebou příjemně povídalo. Díky za podporu.“

Rozloučili se a Caffery upřel pozornost zpátky k počítači. Vyhledávání skončilo a Jack okamžitě viděl, která z celkem deseti položek ho bude zajímat. Zpráva byla poměrně útržkovitá a obsahovala jen základní minimum informací, protože se případ nikdy nedostal před soud, ale zpravodajský důstojník, který ji zadával do počítače, ji zřejmě pokládal za alarmující, poněvadž k ní vypracoval podrobné přílohy.

Caffery je nyní prolétl. Původní hlášení zadal do počítače před devíti měsíci jeden bristolský dopravní policista. Nedaleko od Cliftonského mostu zastavil auto kvůli nepředpisovým brzdovým světlům, a když obešel vůz, aby si promluvil s řidičem, všiml si, že na zpětném zrcátku visí stuha s rozkládající se supí hlavou.

Caffery otevřel přiloženou fotografii a spatřil prošedivělou hlavu připomínající přehnaně velké, neforemné kuře. Úzký krk měla pečlivě ovázaný červenou stuhou a v jejím zobáku vězela sázenka Národní loterie. Navzdory značným nákladům odeslala policie supí hlavu k identifikaci do bristolské zoo a ta zaslala zpátky řadu fotografií s vysvětlením – podle Cafferyho názoru lehce posměšným. Ukázalo se, že „sup“ je falešný. Fotografie připojené ke zprávě dokládaly, že po sloupnutí kůže se objevila lebka malé ovce s čenichem vypilovaným tak, aby připomínal zobák, a s přilepenými kousky kuřecího masa.

Opravdu k popukání – tedy až na nejpodstatnější skutečnost, že řidič tento umělecký výtvor za supa pokládal. Odmítal policii prozradit, kde nebo proč si ho obstaral. Supí hlava prý visela v autě, už když je koupil, a on se zatím nedostal k tomu, aby ji sundal. Policista, který se shodou okolností díval předchozího večera na pořad o čarodějnictví, však usuzoval, že má před sebou fetiš.

Caffery roloval zprávou dolů, aby zjistil jméno řidiče. Kwanele Dlamini. Napůl zavřel oči, přečetl si jméno znovu a v koutcích úst mu zacukal úsměv. Dlamini. Nějak takhle si představoval jméno zuluského náčelníka. Afričana.

Odsunul se na židli a sebral z ní sako. Měl dojem, že by teď měl k někomu zajet na návštěvu. Jen na takovou krátkou návštěvu.

27

Thom chtěl napsat Bleše vzkaz, aby nezapomněla, že si půjčí její auto. On sám si musel podobné schůzky připomínat, a tak měl dojem, že připomínku potřebuje i ona. Trval na tom, že se posadí ke stolu a napíše jí svým těžkopádným rukopisem připomínku na lísteček. Blecha stála u dřezu a s rukama zkříženýma na prsou si prohlížela jeho oči s váčky připomínajícími monokly, jeho tmavé řasy kontrastující s bělostnou barvou jeho kůže i to, jak se během psaní krčí nad papírem. Barva se mu už trochu vrátila, avšak Blecha byla z nějakého důvodu přesvědčena, že je to jen přechodný jev. Kdyby se jí někdo zeptal, kdy svého bratra viděla naposledy, odpověděla by mu podle pravdy: předloni v den nehody.

Ne že by se s ním od té doby fyzicky nevídala. Ba právě naopak: nehnula se od něj po celou dobu jeho hospitalizace v Danielskuilu, kde jí řekli, že Thom možná zemře, ani během strastiplné cesty domů přes Kapské Město, kde jí letuška nechtěla dát pro bratra paracetamol, protože se letecká společnost obávala žaloby, ani během osmitýdenního vyšetřování smrti jejich rodičů. Vídala se s fyzickým Thomem, viděla jeho tělo, schránku, v níž ( byl obsažen, avšak její bratr byl pryč. Když se mu člověk podíval do očí, nespatřil v nich nic. A tak by Blecha odpověděla, že svého bratra naposledy viděla onoho dne v Boesmangatu, když se vynořil z vody, křičel, zvracel a rozhazoval rukama.

Pod ním zela temná díra, tři sta padesát metrů široká a tři sta metrů hluboká. Vypadala jako doupě nějakého spícího dravce. A taky to byl hrob. Bushman?s Hole si za předchozích deset let vyžádala životy tří potápěčů, k nimž teď přibyli dva další: David a Jill Marleyovi. Tátu to vzalo jako prvního, stáhlo ho to rovnou do tmy. Máma ho vzápětí následovala. Thom se je zoufale snažil zachytit a pár okamžiků dokonce svíral mámu za pravý kotník, ale nedokázal ji udržet. Jako by se oba otočili čelem ke zšeřelým hlubinám v odhodlání dostat se až na dno. Což bylo nemyslitelné, poněvadž dno leželo ještě o sto padesát metrů hlouběji a oni oba věděli, že sestoupit třeba jen o deset metrů pod plán ponoru by byla sebevražda.

Všechno si vědecky naplánovali, protože jestli David a Jill Marleyovi něco dodržovali, tak to byl respekt před vodou. Bushman?s

Hole pro ně představovala vrchol, metu jejich celoživotní závislosti na extrémním sportovním potápění. Začalo to dávno předtím, než se jim narodily děti, tak dávno, že si už Blecha nepamatovala, z jakého podhoubí jejich vášeň vyrostla. Jednu věc však věděla jistě: motorem jejich koníčka byl táta. Máma všude jezdila s ním a rovněž z ní čišel zápal pro potápění, ale táta byl na něm naprosto závislý – tento sport ho osudově přitahoval, a kdykoliv se v pracovně pohroužil do mlčení, bezpochyby se mu zdálo o pobytu v hlubině.

V Bushman?s Hole měl na přilbě videokameru. Nafilmoval tedy svůj sestup i svou vlastní smrt. Jihoafričtí vyšetřovatelé však nikdy nenašli těla ani kameru, a protože Thom si dokázal osudný ponor vybavit pouze útržkovitě, nezbývalo jim než stanovit jako příčinu smrti Marleyových budto „narkózu“ způsobenou nesprávným výpočtem složení dýchací směsi pro ponory do velkých hloubek, anebo ztrátu vědomí v důsledku překysličení. Britský soudní patolog, který dostal od ministra vnitra povolení zjistit příčinu úmrtí i bez přítomnosti těl, nicméně narkózu – ztrátu orientace a pocit euforie, které může vyvolat příliš velký tlak dusíku – vyloučil. Jelikož „trimix“ neboli směs plynů, kterou Marleyovi používali v lahvích, byla složena tak, aby narkóze specificky bránila, přiklonil se patolog k názoru, že David Marley začal dýchat příliš rychle a zhluboka, čímž „vyřadil z chodu“ citlivý receptor oxid
u uhličitého v zadní části svého krku, a ztratil vědomí. Když pak začal klesat, snažila se ho Jill zachytit – tolik z Thomovy výpovědi věděli – a možná přitom sama sestoupila tak rychle, že zadržela dech, což způsobilo, že kyslíkový senzor trimixu začal dodávat příliš mnoho kyslíku. V podstatě tak Jill zemřela naprosto stejně jako David: na překysličení, na nadbytek kyslíku v krvi.

Soudní patolog byl laskavý člověk a ve své souhrnné zprávě dodal, že syn Marleyových Thom se zachoval správně, když nechal rodiče klesnout. Jakkoliv to bylo lidsky obtížné, jedno z nejdůležitějších pravidel potápění mu velelo nechat rodiče napospas a on toto pravidlo dodržel. Správně za to měl sklidit pochvalu – měl být na sebe hrdý. Jenže Thoma toto vědomí pochopitelně ničilo. Nechal přece rodiče zemřít.

Blecha nevěděla, kvůli čemu cítí největší výčitky svědomí. Zda

kvůli tomu, že nebyla s Thomem v Bushman?s Hole, když se to stalo, nebo kvůli tomu, že je v hloubi duše ráda, že jel Thom na ten výlet do Danielskuilu sám. Táta ji vždycky do všeho ponoukal, pobízel ji – Vidíš ten strom, ten veliký? Na ten určitě dokážeš vylézt, Blecho Marleyová! Blechu nikdy nenapadlo říct ne a vždy udělala, co se jí řeklo – kdesi v temných zákoutích srdce totiž věděla, že by se neuposlechnutím vyřadila z rodiny, že by tím prokázala slabost. Nebyla by opravdová Marleyová. Pak se ovšem narodil Thom – plachý chlapeček, který začal chodit až téměř ve dvou letech – a otcova pozornost se přesunula z Blechy na něj. Tátova zásada byla zřejmá: Nikdy nedávej najevo strach. V této rodině není místo na zbabělost. Stal se z toho instinkt, stejný instinkt, jaký hnal Thoma i o mnoho let později, když s rodiči vstoupil do chladného a nehybného oka Boesmansgatu.

Když jeho rodiče zmizeli, musel Thom strávit pod vodou ještě šest hodin, během nichž se kvůli dekompresi vždy po pár metrech stoupání zastavil a čekal, až se koncentrované plyny roztáhnou a opustí jeho tělo – a protože se helium neukládá v měkkých tkáních jako dusík, nýbrž v kostních dutinách, trvá jeho vyloučení déle. Masku měl plnou slz a ve vnitřním uchu se mu vytvořila heliová bublina, z níž se mu motala hlava. Jeden z policejních potápěčů, kteří po vyhlášení pátrání dorazili na místo, ho musel pomocí D-kroužku a karabiny připoutat k sobě a zůstat celou dobu s ním, poněvadž Thom úplně ztratil cit v rukou a nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Posledních deset metrů bylo ze všeho nejhorších, nejnebezpečnějších a nejvíce skličujících, neboť každá zastávka trvala déle než hodinu – Thom už viděl hladinu, viděl sluneční paprsky prosakující do vody, ale stále musel čekat, musel setrvávat v c
hladu a mokru a stále myslet na jednu jedinou věc: jak v kritické situaci selhal a co se asi děje tři sta metrů pod ním.

Pokud bylo komukoliv známo – a nikdo to nemohl vědět s absolutní jistotou nenacházel se na dně jezera dost velký odtok,aby jím mohlo projít tělo, takže se dalo předpokládat, že máma s tátou dodnes bezvládně spočívají na dně. Na základě Thomovy výpovědi stanovili vyšetřovatelé oblast, kam těla s největší pravděpodobností dopadla, a vyslali na místo dálkově ovládanou sondu – malou ponorku s kamerou, která měla prozkoumat okraj a nejhlubší výběžek Bushman?s Hole.

Sonda však nic neobjevila a čekat, až těla vyplavou na hladinu, nemělo smysl. Ve většině případů se sice těla po zahájení rozkladu odlepí ode dna a vyplavou, avšak u Marleyových tomu bylo jinak – na rozkladné plyny působil v dané hloubce příliš velký tlak a kromě toho táhlo obě těla ke dnu potápěčské vybavení, takže nezbývalo než je nechat ležet na dně, až úplně shnijí a zbude z nich jen hromádka kostí. Vyšetřovatelům došly prostředky. Pro vyproštění těl nemohli více udělat.

Na světě byla i další těla zakletá ve vlastním tichu, nadnášená a cupovaná proudy a rybami, těla potápěčů, kteří zahynuli v místech tak zrádných, že by si jejich vyproštění zákonitě vyžádalo životy jiných potápěčů. Jihoafrická policie, psycholog i Kaiser Blechu nabádali, aby se smířila s faktem, že místem posledního odpočinku její mámy a táty navěky zůstane dno Bushman?s Hole, a Blecha se s tím nakonec svým způsobem vyrovnala. Nikdy však na to nepřestala myslet.

Někdy se jí jejich obrazy zjevovaly před očima – jako bezmasé a beztvaré cáry bez očí, pohupující se ve vodních proudech. Blecha tyto obrazy ve chvílích zahálení pitvala, obracela je naruby, snažila se v nich najít řád, udělat si představu, jak asi rodiče leží. Thom tvrdil, že táta šel ke dnu jako první, ale ona to od něj ani nepotřebovala slyšet.

Vzhledem k tátovým meditacím v pracovně a k dlouhým hodinám, které trávil s Kaiserem, instinktivně věděla, že tomu tak bude: táta jako první. A tak její mysl spočinula na obrazu táty ležícího na břiše s rukama zabořenýma do písku až po ramena, jako by objímal dno té strašné prolákliny, zatímco máma v jejích představách vždy ležela na zádech a se zvednutýma rukama vzhlížela k hladině, jako by stále doufala, že si její chyby někdo všimne a vytáhne ji zpátky na svět.

Když však dnes stála u dřezu a dívala se, jak do kuchyně proniká polední slunce a zvýrazňuje prach i veškeré detaily, přemýšlela spíše o tom, jak klesali ke dnu. Nemohl je proud unést opačným směrem, pryč od úseku, který vyšetřovatelé prohledali? Nesnažila se jí máma sdělit právě to?

Thom seděl u stolu a přičinlivě psal. Blecha si představovala, jak mu říká: Je možné, že si tu nehodu vybavuješ špatně? Možná bychom se měli posadit a ještě jednou ji spolu celou projít.

Jenže ne. Nemělo smysl rozrušovat ho kvůli něčemu tak

chatrnému. Kvůli halucinaci. Blecha napustila dřez vodou, přidala do něj saponát a dívala se, jak na hladině víří bubliny a chytají sluneční paprsky. Znovu se zahleděla na šedivé žíly na svých předloktích.

Ibogain jí otevře lebku a naplní ji světlem – možná už dnes večer bude znát odpověď na otázku, co jí na tom všem uniká. Nehodlala to probírat s Thomem, ale jednu věc věděla jistě: zeptá se mámy, na které straně jezera skončili.

28

Poslední známá adresa Kwaneleho Dlaminiho byla v Nailsea, v samostatném cihlovém čtyřpokojovém domku v georgiánském stylu, který se nacházel v zástavbě opatřené příjezdovou branou z devadesátých let. Domky tu byly téměř totožné: texturovaný pískovec, kus trávníku, garáž a poštovní schránka vepředu na americký způsob. Dlaminiho dům stál na konci silnice s výhledem na letištní kontrolní věž v Backwell Hillu, ovšem když Caffery zazvonil na zvonek, neotevřel mu Dlamini, nýbrž blondýna v džínsách-bokovkách s opaskem a v růžovém tričku s lesklým nápisem PORNOHVĚZDA.

„Ten už tu dávno nebydlí“ řekla, když se jí Caffery zeptal na Dlaminiho, „vrátil se, odkud přišel, a už se mi neozve. A nechtějte po mně, abych ho kontaktovala – věřte mi, že jsem to zkoušela.“

Nicméně pozvala Cafferyho dál. Zdálo se, že si přeje společnost, a její pohled – dívala se na jeho tělo pod rozepnutým sakem, aby zjistila, zda je ve formě – i to, jak se před ním při chůzi vlnila v bocích, Cafferymu okamžitě prozradily, že kdyby měl zájem, dala by si říct.

Odešli do obývacího pokoje v zadní části domu, kde ležely na podlaze dvě malé holčičky v totožných růžových teplákovkách a dívaly se na plazmovou televizi, kde právě běžel seriál pro děti Bratz.

Blondaté vlasy měly staženy hedvábnou květovanou stuhou a přes zadek tepláků se jim táhl nápis „Barbie“. Caffery odhadoval, že jim nemůže být více než deset nebo jedenáct.

„Hej.“ Žena namířila opálenou nohu v krátké růžové ponožce na chodidlo jedné holčičky, „ztlumte si zvuk. Budu teď tady a nechci,

aby mě něco rušilo.“

Dívky neodpověděly, ale jedna zvedla dálkový ovladač a o pár stupínků ztlumila zvuk. Žena odvedla Cafferyho dvojitými dveřmi z leptaného skla do zimní zahrady plné palem, z níž se nabízel výhled na oplocenou zahradu a na terasu s růžovolevandulovou houpačkou uprostřed.

„Hezké děti“ prohodil Caffery.

„Jo.“

Žena odsunula z proutěné pohovky dobrmana, který vstal a schlíple se odšoural do obývacího pokoje – jeho packy vydávaly na dlaždičkách škrábavý zvuk. Žena se sklonila, na třepala polštáře a sfoukla z nich psí chlupy.

„Dovážel různé věci, dal svému byznysu všechno, a když to nevyšlo, jako by se všechno rozsypalo.“ Vrátila polštář na pohovku a odstoupila, aby si Caffery mohl sednout. „Nedokážu vám říct, kde je. Snažila jsem se s ním spojit, ale on zmizel. Vrátil se domů.“

„Takže tohle je jeho dům?“

Žena si odfrkla. „Ale prosím vás. Nechte toho. Patřil mému bývalému muži, ještě před Kwanelem, ale teď je jen můj a mých holek. Kéž by to tak ještě dlouho vydrželo.“

„Takže ty holčičky nejsou jeho?“

Žena se na něj podívala, jako by si myslela, že vtipkuje.

„Děláte si ze mě srandu? Vypadají snad jako jeho?“

„Já nevím – jeho fotku jsem nikdy neviděl.“

„Totiž, on je černý,“ konstatovala žena blahosklonně. „Hodně černý. Je z Jižní Afriky.“ Posadila se k malému skleněnému stolku a půvabně překřížila nohy. Dlouhý blondatý cop jí visel přes rameno.

Vypadala, jako by utrácela spoustu peněz za solárium. „Co o něm chcete vědět? Mně je totiž fuk, do jakých problémů bych ho mohla dostat. Řeknu vám všechno, co budete chtít.“

Caffery si sundal sako, přehodil si je přes křesílko, posadil se a vyhrnul si rukávy. Panovalo tu horko. Byl teprve květen, ale zimní zahrada přitahovala slunce. „Jak se jmenujete?“

„Rochelle,“ odvětila žena a podala mu ruku s pěstěnými nehty.

„Rochelle Adamsová.“

Caffery ruku přijal. „Rochelle,“ řekl. „Zajímá mě především otázka jeho náboženství. Rád bych věděl, čemu Kwanele věřil a co vyznával.“

„On nábožný nebyl. Do žádného kostela nechodil, jestli se ptáte na tohle.“

„A co jiné typy víry? Náboženské tradice z jeho staré vlasti?“

„Jo takhle.“ Rochelle si zajela dlouhým nehtem do lesklých vlasů, přivřela oči a poškrábala se. „Jo – to byla taky část našeho problému. On sice mě i holky miloval, ale nikdy tak docela nepřestal s těmi nesmysly z domova.“ Svěsila ruku a podívala se na Cafferyho, jako by se jí právě rozsvítilo. „Jde o toho supa, že jo? Kvůli němu jste přijel. Já tu věc nenáviděla – smrděla, jako by v tom autě někdo chcípl. Holky jsem tam vůbec nepouštěla, rozhodně ne do doby, dokud se tam bude houpat ta ohavnost a vzbuzovat ve vás dojem, že vás pozoruje.“

„A proč tam toho supa měl? Vy víte, co pro něj znamenal?“

„Šlo o tu loterii, ne? Sup totiž vidí do dálky. Takže podle téhle teorie, podle Kwaneleho, takhle získáte supí zrak. Vidíte do budoucnosti, vidíte správná čísla a podobně. A nejhorší na tom všem bylo, že dva týdny potom, co si ten pitomý nesmysl opatřil, si normálně vsadil a vyhrál. Skoro tisícovku, přesně jak tvrdil, takže mi jaksi došly argumenty. Povídá mi: ,No to je skvělý – uvařím z něj polívku, vypiju ji a získám z něj ještě větší sílu. A já na to: ,Tak to ani náhodou, Kwanele, ani náhodou. Nakonec z něj teda polívku neuvařil, ale z toho auta ho taky nedal pryč. A když jste ho pak vyhmátli vy a ukázalo se, že to vůbec nebyl sup, tak jsem se mohla smíchy potrhat. To si asi umíte představit.“

„Byla to jediná pověra, kterou si ze své vlasti přinesl?“

„Proboha, ne. Byl jimi úplně posedlý. Na zlatém řetízku na krku měl kousek delfíní ploutve. Jen maličký kousíček.“ Zvedla ruku a roztáhla prsty tak, že mezi jejími silně nalakovanými nehty vznikla asi dvouapůlcentimetrová mezera. Na opáleném předloktí jí přitom zacinkaly náramky. „Říkal mi:,Podporuje to společenskost a když jsem se ho ptala, proč zrovna delfín, poněvadž já delfíny miluju, začal mi vykládat, že delfíni plavou v hejnu a že tahleta tretka nějakým způsobem zajistí, že on taky bude vždycky plavat v hejnu, a na mě šly

mrákoty, poněvadž delfíny miluju, a tak mu říkám…“ Rochelle zvedla ruku dlaní obrácenou k imaginárnímu Dlaminimu a naklonila hlavu. Náhle jako by celá ožila.

„Říkám mu: ,Buď já, nebo ten přívěsek, Kwanele“ Povzdechla si a s napůl usměvavým a napůl rozhořčeným výrazem svěsila ruku.

„Člověk pořád slyší, jak jsou černoši v Jižní Africe utlačovaní a tak, jenomže pak se seznámíte s člověkem jako Kwanele a nemůžete si pomoct, nutně vás napadne: ,Jo, já bych tě taky utlačoval, kamaráde, když ti z huby lezou takové žvásty. Zrovna delfíni, prokristapána. Co špatného mu kdy udělali?“

Vstala, zamířila k dlouhému nízkému parapetu, který se táhl podél celé zimní zahrady, a sebrala z něj kameninový džbánek pomalovaný geometrickými vzory. Byl velký asi jako grapefruit a měl malé víčko, které Rochelle jemně sundala. „Tohle přitáhl loni v listopadu, když si vzal do hlavy, že ho pronásleduje ďábel.“ Odnesla džbánek ke Cafferymu, položila si ho na rozevřenou dlaň a Caffery do něj nahlédl. Vnitřek byl tmavý a poskvrněný. „Měl to být jeho amulet. Na obranu. Tvrdil, že ženy to mají dobré – že stačí, aby se s Tokološem vyspaly, a přestane to -, ale že chlap se ho zbavuje hůř.“

„Čeho se zbavuje?“

„To-ko-lošeho. Neptejte se mě, jak se to vyslovuje. Je to nějaký africký výraz.“

„A kdo je to Tokološe?“

„Tak se jmenuje dábel, který ho prý pronásledoval. Kwanele o něm neustále blábolil – říkal, že by udělal cokoliv, jen aby ho zastavil.“ Rochelle vrátila na džbánek víčko. „Nechala jsem si ho, protože se mi líbí.“ Zvedla džbánek a obdivné se na něj podívala. „Hezký, že? Mně osobně se tyhle etnické předměty líbí.“

„Můžu si ho prohlédnout?“

Rochelle mu ho podala a Caffery ho v obou rukou potěžkal. Džbánek byl těžký a zvláštně teplý, jako by zachycoval veškeré teplo jarního slunce na parapetu. Jack opět nadzvedl víčko.

„Od čeho jsou ty skvrny?“

„Od krve. Muž prý musí Tokološemu obětovat krev. Misku

krve.“

Caffery zvedl hlavu. „Krev?“

„Ale jen kuřecí nebo nějakou takovou,“ dodala Rochelle.

„Jenže uplynul sotva den a začalo to tu šíleně smrdět, a tak jsem ho donutila, ať ten džbánek postaví na zahradu, ale druhý den ráno ležel džbán na boku a všechna krev byla fuč, takže nás nenapadlo nic jiného, než že ji v noci vypilo nějaké zvíře. Anebo náš pes.“ Pochybovačně se podívala na dobrmana, který ležel v pásu slunce a mžoural. „Kwanele mi pochopitelně tvrdil, že je to lidská krev, protože mě chtěl vyděsit, ale já na to: ,No jasně, kde bys ty asi tak sehnal lidskou krev? Na stejném místě, kde ti dali toho takzvaného supa?“

„On tvrdil, že je to lidská krev?“

„Jo. Takový nesmysl. Jenže Kwanele, ten byl o tom stoprocentně přesvědčen. Zaplatil za ni majlant a tvrdil, že to musí být pravda, protože prý viděl video, na kterém tu krev někomu odebírají.“

„Takže o tom existuje videozáznam?“

„Né. On to akorát tvrdil, chápete? Kdyby takové video existovalo, bylo by to už skoro jako porno s vraždou. A já osobně teda nevěřím, že takové filmy existují.“ Zamyšleně se poškrábala na špičce nosu. „A co vy? Vy jste od policie. Viděl jste někdy film s opravdovou vraždou?“

„Ne,“ odpověděl Caffery tiše. „Přinejmenším ne takový, jaký máte na mysli vy.“

Rochelle se usmála. Když se její rty rozevíraly, přidržel je nános rtěnky u sebe o zlomek vteřiny déle, než bylo obvyklé, ovšem pak už se za nimi objevily dokonalé zuby. „Jo, a vsadím se, že jste už toho v životě viděl docela dost. To se teda vsadím.“

Když Caffery zařídil, aby někdo z Portisheadu přijel pro ten kameninový džbánek, ještě třicet minut se Rochelle vyptával na nejrůznější věci. Rochelle se chovala zdvořile a ochotně s ním spolupracovala, avšak on nebyl hloupý. Dobře věděl, co se jí teď honí hlavou – poznal to podle toho, jak si dala na pohovce chodidla pod sebe, jak během řeči opisovala nehty malé kružnice na klíční kosti. Otázku, zda se ji pokusí dostat do postele, prozatím nechal otevřenou. Nelámal si s ní hlavu. Buďto to udělá, anebo ne. Nakonec to dopadlo tak, že když domluvili, líbila se mu ještě o něco více než na začátku. Protože

však byl přesvědčen, že si nezaslouží trampoty, které by jí vztah s ním přinesl, rozhodl se do toho nejít. Po půl hodině vstal a poděkoval jí.

Byli už téměř u hlavního vchodu a Caffery poznal, jak je popuzená, že se o nic nepokusil. Když zaváhal, bylo mu jasné, že si to Rochelle vykládá jako začátek jeho útoku.

„Jo?“ Položila ruku na radiátor v chodbě, ohnula koleno lehce před sebe a vystrčila bok. „Zapomněl jste na něco?“

Caffery se jí podíval na krk, na náramky na jejích opálených rukou a pak na její obličej. „Jestli vás to zajímá, myslím si, že jste velmi krásná.“

Rochelle zčervenala. Caffery by neřekl, že se tato žena dokáže rdít. „Jo?“

„Jo.“

„No, usnadňuje mi to spoustu věcí.“ Zahrnula si vlasy za ucho, sklopila oči a čekala, až jí Caffery odpoví. Když to neučinil, usmála se.

„A – eh – nechcete zůstat na kávu?“ Obrátila koleno lehce k radiátoru a vytočila nohu vnitřní stranou ven. „Nebo na pivo? Mám nějaké v ledničce.“

Caffery se podíval na její stehno v džínsách a poté na její pěstěnou ruku na radiátoru. Rochelle se mu během schůzky svěřila, že dělá manikúru a hodně se zabývá nehtovou modeláží. Kvalitní modelové nehty jsou podle ní nejvíce sexy doplňkem, kterým může žena potěšit muže.

„Díky, ale budu to muset odmítnout.“ Vytáhl klíče od auta. „A nepokládejte to za promarněnou příležitost.“

„Ne?“

„Vůbec ne. Buďte ráda, že jsem vás odmítl.“

29

Blecha vůbec netušila, jak se na ní ibogain projeví. Co když se v drogové extázi rozhodne jít na procházku, nebo se dokonce pokusí řídit auto? Musela se někde izolovat, a tak se dohodli, že u ní Kaiser počká – ne přímo na pohovce v jeho velkém a neuklizeném obývacím pokoji, kde momentálně seděla, ale někde v doslechu, v kuchyni nebo v

pracovně. Odhrnul igelit ve dveřích, aby ji slyšel, rozestavil kolem pohovky tři teplomety, aby odehnal zimu, a odešel. Blecha ho slyšela, jak v otrhaných pantoflích šoupavě přechází z místnosti do místnosti.

Ibogain chutnal jako hořký lékořicový pendrek – byl to kus vláknitého kořínku, z něhož ji bolela čelist a obracel se jí žaludek. Blecha ho přesto spolkla, posadila se na Kaiserovu pohovku a čekala. Dlouho jen usrkávala vodu a přejížděla si jazykem po hraně zubů ve snaze dostat z něj povlak, který jí na něm ulpěl.

Neudržované pole, na němž rostly pampelišky a svlačce, se za umazaným oknem koupalo ve slunci. Dokonce ani ve dne nebylo z tohoto místa mnoho vidět, jen špičky stromů v mendipské krajině plné neolitických duchů, středověkých chrámů a bájemi opředených jeskyní. Kaiserova zarostlá zahrada byla poseta tolika výmoly a krátery ze starých šachet, že když byli s Thomem ještě děti, zakázala jim máma si tam hrát. Tvrdila, že by mohli spadnout do některého výchozu ze staré štoly, poněvadž Kaiser by byl schopen nechat je otevřené. Mámu by asi nikdy nenapadlo, pomyslela si nyní Blecha, že to nakonec nebudou děti, ale ona, kdo skončí mrtvý na dně díry.

Povzdechla si, zasunula si chodidla pod tělo a přehodila si přes nohy zaprášenou starou přikrývku. Na chvíli zavřela oči a pokusila se navodit obraz těl rodičů v Bushman?s Hole. Představovala si, jak asi táta vypadal, když začal hlavou napřed klesat ke dnu. Blecha se to již dříve pokusila vypočítat a dospěla k závěru, v plné potápěčské výstroji klesali její rodiče ke dnu tempem asi dvacet metrů za minutu. A vzhledem k tomu, že museli urazit téměř sto padesát metrů, trval jim pomalý pád na dno jezera osm dlouhých minut. Ve které fázi klesání skutečně zemřeli, o tom mohl člověk pouze spekulovat.

A pak, když přemýšlela o oněch osmi minutách, uvědomila si něco, co ji nikdy předtím nenapadlo: že dokáže vidět čas. Za normálních okolností by si toho nevšimla, ale teď bylo zřejmé, že když se člověk umí dívat, zjistí, že se čas dělí na malé viditelné části a že tomu tak bylo vždy, od samotného počátku. Některé balíčky času byly velké a jiné malé, přičemž jejich barva závisela na jejich velikosti. Ty nejmenší z nich – ty, které představovaly jen tolik času, kolik člověk potřeboval k tomu, aby se vyhnul kulce nebo ráně – měly třešňově

červenou barvu; byly to pouhé časové třísky. Ty delší, které postačovaly k tomu, aby se někdo přestal dusit, vyběhl za míčem a chytil ho nebo ztratil kontrolu nad řízením a havaroval v autě, měly barvu oranžového džusu a na okrajích byly lehce roztřepené. Spánku pak byly vyhrazeny mdle žluté kostky – osmihodinové špalky, které se nepřirozeně lámaly a štěpily, když se člověk předčasně probudil, a právě proto byl pak celý den obvykle na levačku.

S očima stále zavřenýma zkoumala Blecha balíčky času i to, jak se z nich skládá její budoucnost a jak se táhnou do dálky – viděla spoustu drobných tvarů sestavených do dlouhé řady. Z prostoru za nimi vycházel jakýsi zvuk. Ua ua ua. Zpočátku zněl tiše, ale postupně zesílil. Ua ua ua. Blecha škubla hlavou; tento zvuk jako potápěčka nenáviděla, protože znamenal začátek toxického zahlcení, avšak tentokrát se zdálo, že se ozývá mimo její hlavu, že sem proniká přes zavřené okno z polí. Ua ua ua. Ua ua ua. Otevřela oči v očekávání, že spatří zdroj zvuku, ale místo toho viděla, že se místnost k nepoznání proměnila.

V protější zdi se vytvořila prasklina. Blecha upřeně, téměř hypnotizované sledovala, jak se prodlužuje a odhaluje stříbřité pozadí, jako by se celá místnost rozevírala. Náhle se ozval hluk tak silný, jako by se štěpilo celé zemské jádro, a Blecha právě včas pochopila, co se děje. Vymrštila ruce do vzduchu přesně v okamžiku, kdy se náhle propadl strop a odletěl na stranu. Její uši naplnil zběsilý zvuk. Současně s ním na ni dopadlo nesnesitelně těžké světlo, celou ji zaplavilo a donutilo ji chytit se zoufale pohovky, protože věděla, že pokud se nechá strhnout proudem, nic už ji nedokáže navrátit zpátky.

Jakmile hluk konečně ustal, svěsila Blecha opatrně ruce a zakroutila hlavou. Nic kolem ní nebylo jako dřív. Všechno se změnilo. Dokonce i vzduch byl jiný – už ne průzračný, nýbrž matně stříbrný a tetelivý. Shora sem vlnivě pronikaly paprsky bílého světla a kolem nich vířilo bahno. Blecha podle pocitu chladu a hrůzy bezpečně poznala, kde je. Plavala v Boesmansgatu. V místě pro pošetilé a mrtvé. V Bushman?s Hole.

Pokusila se z tohoto prostředí vykroutit, ale místo aby se dosoukala zpátky na pohovku, voda jako by ji vyzvedla a překulila, takže než pochopila, co se děje, už střelhbitě plavala chladivou vodou.

Zlehka vystrčila levou ruku a otočila se v malém kruhu, protože se nedokázala ihned zorientovat a především nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Paprsky světla se opět objevily, ale tentokrát byly ostré jako podvodní krápníky a ona se neodvážila plavat blízko u nich, protože se bála, že by ji mohly pořezat. Zklidnila tělo a začala pomalu plavat – před jejíma očima se rozprostírala ta nejsladší, absolutně průzračná hlubina. Nerušily ji žádné bubliny, jen kolem neoprenového obleku jí chladně klouzaly neviditelné proudy. Voda byla křišťálově čistá.

Teprve nyní pochopila Blecha význam toho slovního spojení. Křišťál. Čistota.

Chvíli jen tak plavala odnikud nikam a vžívala se do pocitů ryby, když vtom si náhle všimla, že k ní zprava proniká zvláštní záře. Zastavila se a otočila se k ní. Byl to vstup do jasně osvětlené jeskyně a ona k němu po chvilkovém váhání zamířila. Když se k němu dostala na vzdálenost deseti metrů, uviděla uvnitř jeskyně, nasvícené jako betlém v kostele, několik postav. Po chvíli rozeznala ve žlutém světle tři obličeje: tátův, Thomův a Kaiserův. Současně si uvědomila, že se dívá na obytnou místnost: byly zde dvě postele, křeslo, na kterém ležel kufr, reprodukce orchideje na zdi nad tátovou hlavou a okno se zaprášenými záclonami. Blecha tu místnost poznala: byl to hotelový pokoj v Danielskuilu, kde strávili noc před nehodou.

„Tati?“ řekla nesměle. Její ústa jako by se pohybovala zpomaleně. „Tati?“

Ten zvuk se vrátil a tentokrát zněl hlasitěji: ua ua ua. A pak, jako když někdo znovu pustí pozastavený film, se postavy v místnosti daly do pohybu. Skláněly se k sobě, hovořily tlumenými hlasy, kontrolovaly si potápěčskou výstroj a Blecha si díky počínající bolesti chodidel uvědomila, že toto není halucinace, nýbrž vzpomínka, jelikož se v té místnosti nacházela také – v tom živém obrazu bylo místo i pro ni, někde stranou, někde mimo hlavní výjev, ale přesto v něm pro ni bylo místo: té noci totiž opravdu seděla na posteli s ovázanými chodidly a dívala se, jak si chlapi kontrolují výstroj.

Kaiser a její otec se posunuli kousek stranou a malinko se odvrátili od Thoma, který se možná nacházel dost blízko na to, aby jejich rozhovor zaslechl, jenže byl tak zabrán do balení pohlcovačů

CO2 na rebreathery, že jim nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Oba muži se snažili, aby jejich kradmé mumlání působilo nenuceně – byla to soukromá konverzace o společném tajemství, ale Blecha jim dnes dokázala odezírat ze rtů. Rozuměla každému slovu, které mezi nimi padlo.

Není to zvláštní? řekl táta a pohlédl Kaiserovi do tváře.

Co jako?

Vždyť víš. Být zpátky. Být zase v Africe.

Tohle je Jihoafrická republika. Ne Nigérie. Tohle není místo, kde se to stalo.

Blecha rozuměla každému slovu – jako by někdo dočista vydrhl její vzpomínky a přehrál jí je s vysokým rozlišením. Každý pixel byl průzračně jasný a celkový obraz se navzdory vířivým proudům a blátu ani trochu nehýbal.

Ale stejně – musí to být po všech těch letech zvláštní. Myslíš, že by ses dokázal vrátit a žít tady?

Ne, odpověděl Kaiser a jeho obličej chvíli působil posmutněle a staře. Na tohle přece odpověď znáš. Víš, jak se mě snažili stavět na odiv – udělat ze mě zářný příklad.

Oba muži pokračovali v čištění masek a kontrole lahví. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo družné ticho. Táta překontroloval popruhy na svém kompenzátoru vztlaku a spokojeně ho odložil na stranu. Když byl se svými povinnostmi hotov, ohlédl se s prázdnýma rukama přes rameno, aby se ujistil, že ho neposlouchá Thom, a naklonil se ke Kaiserovi. Poslyš, zašeptal. Tohle je důležité.

Zdálo se, že Kaisera jeho tón překvapil. Copak, Davide? Co se

děje?

Táta se naklonil ještě blíže a začal mluvit. Tentokrát měl však

polovinu úst zakrytou a tak Blecha rozeznala jen slova tam dole.. slíbit..-, si jistý… zkušenosti…

S tlukoucím srdcem civěla na otce, avšak právě když se chystala připlout blíže a požádat ho, aby svá poslední slova zopakoval, spatřila koutkem oka cosi, co ji zarazilo. Začala se k tomu otáčet – jen velmi opatrně, protože měla pocit, že když prudce škubne hlavou, udělá se jí nevolno.

V šeru napravo od ní se táhl dlouhý písčitý výběžek. Její oči si postupně zvykaly na tmu a současně s tím se ve tmě začaly pomaličku rýsovat tvary. Nejprve kostlivá ruka, šikmo zvednutá v mrazivé vodě, a po ní neoprenový oblek sahající po stejně kostlivé zápěstí. Po chvíli se objevila druhá ruka, mezi jejímiž prsty přízračné prosakovalo ostré světlo. Bleše se ještě více rozbušilo srdce. Kousek vedle první siluety se ze šera vynořila druhá: děsuplně shrbená postava potápěče, strnulá jako pootevřený zavírací nůž, s obličejem zabořeným do bahnitého dna, obtěžkaná dýchacími lahvemi s nápisem „INSPIRATION“. Dvě těla vzdálená pouhých deset metrů od ní, takže se jich téměř mohla dotknout. Hrdlo se jí sevřelo, když vyrazila jejich směrem, dívala se na jejich hrůzyplnou polohu a bylo jí jasné, že se právě dívá na mámu s tátou.

„Ne“ pokusila se říct,- ale z jejího hrdla nevyšel žádný zvuk.

V panické hrůze stáhla paže a pokusila se vykřiknout. Máma s tátou ve svých hrobech. Než se však zmohla na jediné hlesnutí, ozval se další zvuk. Byl ohlušující a připomínal meluzínu svištící horskou průrvou. Vzápětí se voda začala čeřit, objevil se záblesk světla, jako by někdo otevřel dveře, a náhle byla obě těla pryč a v její hlavě se rozhostilo ticho.

Otevřela oči, ležela bez hnutí a snažila se vstřebat, co právě viděla. Před ní se nacházel zezadu osvětlený závěs, špinavá okna, stůl s konvicí na kávu, skříňky na zdech, které byly neustále zamčené. Jakoby z obrovské dálky na ni shlížely Kaiserovy masky, jeho rodinné masky, s nimiž jí jako dítěti dovolil si hrát. Bylo slyšet zvuk jednomotorového letounu nad střechou, do očí jí pronikalo světlo a ona náhle viděla, jak byla hloupá a že ve skutečnosti vůbec neplave v Bushman?s Hole, ale leží na pohovce v Kaiserově domě.

Odkudsi slyšela bzučení mouchy a Kaiserovo datlování do klávesnice počítače. Když se však tím směrem obrátila, zatočila se jí hlava a přepadl ji dojem, že se jí navzdory kinedrylu udělá nevolno. Opatrně tedy změnila polohu, a když jí bylo opět dobře, setrvala v nehybnosti a pokusila se soustředit na láhev s vodou. Jakmile nabyla jistoty, že se jí hlava přestala točit, znovu zavřela oči. Téměř vzápětí se jí pod víčky vyjevily barevné bubliny, jako když se na vodě rozlévá

olej, tepavě se nafukovaly, až jí zaplnily hlavu, pronikly jí do nosních dutin a nakonec se zvětšily tak, až měla Blecha pocit, že ji udusí nebo že jí jejich tlak roztrhne lebku.

Napůl zvedla ruku, chabě si ji přisunula k obličeji ve snaze setřít ten barevný rej a prosebně zasténala, ať to přestane. A když si pak už myslela, že to déle nedokáže snášet, bubliny náhle praskly a nezůstalo nic. Jen chladná, čirá temnota. Bleše chvíli trvalo, než si uvědomila, že už je opět v ledové vodě Boesmansgatu.

„Mami?“ Pokusila se něco dodat, ale jazyk měla ztěžklý.

„Mami?“

Mávala rukama ve vodě, přála si spatřit přes masku matčinu tvář, přála si uvidět její oči.

„Mami?“

Bez varování se pár centimetrů od ní objevila jakási tvář.

Skrývala se pod potápěčskou maskou, zčásti byla ohlodaná na kost a kolem ní se vznášely světlé vlasy a cosi bílého a průsvitného – bílá košile vzdouvající se ve vodě jako mrak. Blecha se polekaně odtáhla.

„Ach, Blecho…“ řekl ten hlas. „Jsi to ty, Blecho? Dítě moje…

Kde jsi?“

„Mami?“ Blecha zoufale natáhla ruce a mávala jimi v temnotě před sebou v naději, že na nich ucítí jinou lidskou ruku. „Mami, já jsem tady. Tadyhle. Mami, prosím tě, tak dlouho už se snažím. Ach, mami, stýská se mi po tobě, moc se mi po tobě stýská, mami.“

Navzdory svému úsilí, navzdory faktu, že byla ve vodě a snažila se neobrátit na záda, věděla Blecha, že její tělesné já pláče. Nedělo se to však dole v jeskyni, nýbrž nahoře, kde její tělo leželo na Kaiserově pohovce. Cítila na tvářích vlhkost.

Kolem matčiny šíleně zbědované tváře vířilo bahno. Blechy se zmocnila vlna nevolnosti, takže musela naklonit hlavu, aby ji zvládla. Vtom se obraz přestal houpat a máma znovu promluvila: „Blecho.

Neplač.“ Její hlas zněl podivně – nebyl stejný jako dřív. Měl v sobě cosi měkkého, hlubokého a lehce monotónního. „Neplač, Blecho.“

„Mami, co ses mi snažila říct? Cos myslela tím: ,Pluli jsme jinudy??“

„Podívej se dolů, Blecho.“ Matka ukázala kostlivou rukou pod

sebe. „Vidíš?“

Blecha s bušícím srdcem zamávala rukama, aby udržela stabilní polohu, a zadívala se směrem, který jí ukazovala matka. Teprve nyní si všimla, že se vůbec nenacházejí na dně jezera: spočívali na jeho jemně svažitém boku. Přízračné osvětlené dno se rozkládalo až pod nimi – určitě o víc než dvacet metrů níže.

„Takže jste se nedostali až dolů. Proto jsme vás nemohli najít.“

„A teď mě poslouchej, Blecho. Naposledy nás nenašli, ale tentokrát se jim to podaří. Tentokrát nás najdou a…“

„Tentokrát?“

Blecha znovu natáhla ruku do bahna. Nyní už matku neviděla a vyvolávalo to v ní paniku.

„Je to důležité, Blecho, moc důležité. Nedopusť, aby nás vytáhli na hladinu. Slyšíš mě?“

„Mami? Mami?“ Blpše do hrdla vtékaly slzy. „Mami? Vrať se.

Prosím tě.“

„Ať se děje cokoliv, nedopusť, aby nás vytáhli z Bushman?s Hole. Nechte nás. Prostě nás nechte být.“

„Nechoď, mami. Mami…“

Rozvířené bláto však zastínilo vše, dokonce i matčin hlas. Blecha ucítila v ústech bahno a na těle špinavou vodu a vzápětí se o slovo opět přihlásila nevolnost. Hlava se jí začala točit ve spirále – bylo to horší než jakákoliv narkóza nebo zahlcení CO2, jaké kdy poznala takže musela otevřít oči a pevně se chytit pohovky. Strop nad ní se nekontrolované vlnil, umazané žluté světlo vířilo jako odstředivka, do očí jí v útržkovitých záblescích pronikalo denní světlo a k tomu všemu slyšela Blecha zvláštní hlas, jakési vysoké kňourání, které jí vycházelo z úst. Pokusila se posadit, ale hned při prvním pohybu věděla, že se jí udělá špatně.

„Panebože,“ zamumlala. „Panebože.“

Jen tak tak se jí podařilo přistrčit hlavu k míse, kterou jí přichystal Kaiser. Hluboce se předklonila a dávila a plakala tak dlouho, až bylo po všem a ona se ocitla zpět ve svém těle, přikrčená, s dlouhou slinou táhnoucí se jí od úst až do mísy. Matčin hlas za ní postupně mizel, jako by vstupoval do dlouhého tunelu: Ať se děje cokoliv…,

nechte nás být…

30

„Jack Caffery mi pořád ještě neřekl jednu věc: proč se chce vidět právě se mnou. Nejsem jasnovidec a nedokážu číst myšlenky. Nemám žádné magické schopnosti – ani boží zrak. Zároveň si však myslím, že vás sem nepřivádí policejní záležitost.“

„Ne, nepřivádí mě policejní záležitost. Je to moje záležitost.“

„A copak je to za záležitost?“

Caffery se podrbal na nose. Celý den byl podivný. Skutečnost, že někteří lidé jsou ochotni platit, aby měli ve svém domě lidskou krev, se vymykala jeho chápání. Kameninový džbánek se momentálně testoval na ústředí a na Mabuzu byla nasazena sledovačka, a tak měl Jack pocit, že toho v práci víc udělat nemůže. Pokusil se jet domů a trochu se vyspat, ale nemohl se zbavit dojmu, že ho cosi pozoruje a že na stínech kolem domu je něco podezřelého, a tak znovu nasedl do auta a vydal se hledat Chodícího muže. Nečekal, že ho najde tak rychle. A nečekal, že z něj Chodící muž začne tak rychle tahat pravdu.

„Jacku Caffery?“ Chodící muž měl opět na nohou pantofle z ovčí kůže. Také tentokrát si vystlal obě boty kusem látky, svázal je tkaničkami k sobě a vložil do igelitové tašky, kterou napěchoval do malého příkopu táhnoucího se podél živého plotu. Otřel si ruce. „Na něco jsem se vás ptal, Jacku Caffery. Co je to za záležitost?“

Caffery se zadíval do ohně, ve kterém už některé špalky rozpraskaly v bíločervené žhavé uhlíky. „Někdo odešel,“ řekl nakonec.

„Někdo byl unesen. Z mého života.“

„Vaše dcera?“

„Ne, ne. Moje dcera ne. Já děti nemám. Nikdy je mít nebudu.“

„Tak vaše žena?“

„Ne, od té jsem odešel já. Přede dvěma měsíci. Opustil jsem

ji.“

„No tak kdo?“

„Můj bratr. Bylo to už v…“ Nedořekl větu. „Bylo to dávno.“

„Když jste ještě byli děti?“

„Ano, už tehdy. Bylo to ještě v Londýně. Nikdy jsme… No, však víte, jak to chodí.“ Vložil si prsty do dutiny pod spodní čelistí a lehce zmáčkl, protože se kdysi naučil, že se tak dá zabránit pláči.

„Nikdy jsme ho nenašli. Všichni věděli, kdo ho unesl, ale policie nedokázala najít nic, čeho by se mohla chytit.“ Polkl, sundal si ruku z hrdla, zvedl palec k ohni a začal jím otáčet sem a tam. „V den, kdy zmizel, se mi pod nehtem na palci udělala podlitina, která už nezmizela. Měla mi odrůst, ale neodrostla. Nikdo si to nedokázal vysvětlit, ani doktoři, nikdo.“ Smutně se usmál. „Celá léta jsem se na ni díval a představoval si, že v den, kdy svého bratra najdu, mi nehet zase začne odrůstat. Ale podívejte na něj.“

Natáhl ruku. Chodící muž se napřímil, odšoural se v pantoflích ke Cafferymu a zadíval se mu na nehet.

„Nic nevidím.“

„Jsou to už skoro čtyři roky. Po takové době mi ten nehet zničehonic začal odrůstat. A s ním i ta podlitina. A s ní i ten pocit. Cit pro místo, kde se to stalo, najednou vyprchal – jen tak. Vymizel, jako by mi chtěl někdo sdělit, že odpověď nenajdu tam, kde jsem tehdy byl – v jihovýchodním Londýně ale někde jinde.“

„Tady?“

„To já nevím. Někde na venkově – možná tady, možná někde jinde.“ Svěsil ruku, upřel pohled na bristolská světla a přemýšlel o východě, o Norfolku.

„Ale stalo se i něco dalšího,“ prohlásil Chodící muž. „Tehdy před čtyřmi lety se stalo i něco dalšího.“

„Možná.“ Caffery pokrčil rameny. „Myslím, že jsem tehdy neměl daleko k tomu, abych ho našel – to je všechno.“

„Někdo zemřel. Myslím, že se stalo i to.“ Chodící muž se dvakrát či třikrát nadechl. „V době, kdy jste ztratil to spojení, podle mě někdo zemřel.“

Caffery přikývl. „Ano,“ řekl tiše. „Někdo taky zemřel.“

„Ano?“

„Ten, kdo to měl na svědomí. Penderecki. Ivan Penderecki. To on zemřel. Byla to sebevražda, kdyby vás to zajímalo.“

„Nebyla.“ Chodící muž prohrábl oheň.

Uplynulo několik minut, během nichž se Caffery snažil srovnat si tento nový podnět v hlavě – vyrovnat se s představou, že jeho spojení s bratrem možná zpřetrhala Pendereckého smrt. Sám se na to nikdy takhle nedíval.

Když Chodící muž promluvil znovu, zněl jeho hlas úplně jinak.

„Jak se jmenoval?“ zeptal se tiše.

Cafferyho to vyvedlo z rovnováhy. Tuto otázku mu už léta nikdo nepoložil. Všichni o Ewanovi mluvili jako o „jeho bratrovi“ nebo o „něm“, jako by vyřknutí jeho jména bylo příliš děsivé. „Jmenoval se… Ewan.“

„Ewan,“ zopakoval Chodící muž. „Ewan.“

Cafferymu se sevřelo hrdlo nad jemností, s jakou Chodící muž bratrovo jméno vyslovil – jako by promlouval k dítěti. Znovu si musel vmáčknout prst pod čelist a držet ho tam tak dlouho, až svírání pomine a on bude moci opět volně dýchat. Otevřel láhev s jablečným vínem, trochu ho upil a vyhrnul si límec kabátu přes uši. Díval se na hvězdy a nechal své myšlenky zabloudit nikoliv k Ewanovi, nýbrž k Bleše v přístavišti, jak drží v dlaních ruku někoho jiného a vzhlíží k němu, jako by mu říkala: „Neboj, já se o to postarám. Ty běž a posaď se – běž a buď chvíli sám se sebou.“ Z důvodů, které si nedokázal vysvětlit, náhle zatoužil, aby se na něj s tím výrazem dívala pořád.

Sáhl do kapsy a vytáhl malý hnědý pytlík. Cibulky krokusů uvnitř se podobaly malým zrnitým kuličkám s papírově hnědou slupkou, která se při doteku sloupávala. Zatímco si Chodící muž nasazoval ponožky, natáhl Caffery ruku s pytlíkem na rozevřené dlani. Tmavé cibulky svítily v záři od ohně jako řeřavé uhlíky.

Chodící muž se zarazil a chvíli civěl na pytlík. Poté beze slova vstal a sebral ho. Vytáhl jednu cibulku, přidržel ji na světle a několikrát ji otočil ve zčernalých prstech.

„Remembrance.“ Téměř nábožně si cibulku prohlížel, jako by měla na bocích napsáno nějaké sdělení. „Když Remembrance raší, má barvu dokonalé delftské modři. Jen dole uprostřed má malý oranžový flíček, jako vaječný žloutek. Nebo hvězdu.“

Vrátil cibulku do pytlíku a lehce v něm zamíchal prstem, jako když dítě počítá v sobotu dopoledne na pouličním trhu sladkosti.

Opatrně pytlík zavřel, strčil ho do náprsní kapsy svého umazaného kabátu a začal dál prohrabovat oheň, jako by se nic nestalo.

Několik minut ani jeden z nich nepromluvil. Caffery se znovu napil jablečného vína a sledoval, jak Chodící muž zahajuje svůj noční rituál: jak si svléká šaty, balí je a strká pod spací pytel, kde nenatáhnou žádnou vlhkost. V noci nosil speciální oblečení na spaní. Bylo špinavé, ale přesto se dalo poznat, že jde o drahý a moderní výrobek od dodavatele vybavení pro extrémní sporty – loga O* si Caffery všiml i na Blešině suché kombinéze. Když byl hotov, oblékl si Chodící muž kabát, znovu prohrábl oheň a začal do něj přikládat dřevo na noc.

Caffery poznal, že jeho čas téměř vypršel. „Poslyšte“ řekl a odkašlal si, „dal jsem vám, co jste chtěl. A teď vy – teď je řada na vás. Musíte mi říct, jaké to bylo – jaké bylo to, co jste provedl Craigu Evansovi.“

„Až přijde čas. Až přijde čas.“

„Slíbil jste, že mi to povíte.“

Chodící muž si odfrkl. „Jak jsem řekl, až přijde čas. Nejprve potřebuji přemýšlet o vás.“ Hodil do ohně další poleno a oprášil si ruce.

„Povězte mi: co vidíte, když se díváte do tváře těm dívkám? Těm prostitutkám, se kterými ,ne dost často? spíte?“

Caffery se zamračil. Musel si vytáhnout balíček s tabákem a ubalit si cigaretu, než se rozhodl odpovědět. „Já se nedívám,“ řekl nakonec a zapálil si. „Snažím se nevidět. Ať se děje cokoliv, nechci spatřit svůj vlastní odraz.“

„Ano – protože kdykoliv ho spatříte, víte, co ve skutečnosti

vidíte?“

„Ne.“

„Vidíte smrt.“

„Smrt?“

„Ano. Smrt. Tedy, pořád ještě máte na vybranou. Ale

momentálně se rozhodujete pro totéž jako já.“

„Pro totéž? Já se přece vůbec nerozhoduji stejně jako vy.“ Chodící muž se usmál a naposledy přiložil do ohně. „Ale ano,

rozhodujete. A prozatím jste se rozhodl pro smrt. Ano. To je to, co hledáte. Vy hledáte smrt.“

Caffery otevřel ústa, aby něco řekl, ale slova Chodícího muže ho zarazila. A tak zůstal sedět s pootevřenými ústy.

Chodící muž se jeho výrazu zasmál. „Já vím. Je to šok, když se poprvé rozhlédnete a spatříte most, přes který kráčíte, viďte? Je šok, když si uvědomíte, že se vzdáváte života. Že ve skutečnosti doufáte ve smrt.“

vy.“

Caffery zavřel ústa. „Ne. To je omyl. Já nejsem stejný jako

„Ale ano, jste, policisto Jacku Caffery. Jste naprosto stejný

jako já. Jediný rozdíl mezi námi je v tom, že moje oči jsou otevřené.“ Rozevřel si špinavým palcem a ukazováčkem víčka a odhalil načervenalé okraje bulv. V záři od ohně náhle vypadal přímo zrůdně, jako noční příšera, jako chiméra. „Vidíte? Já se nedívám jinam. Já vím, že se snažím zemřít. Zatímco vy?“ Zasmál se. „Vy o tom ještě nemáte ani tušení.“

31

17. května

Když Caffery kdysi začal bydlet s Rebeccou ve svém čtyřpokojovém rodinném domě s terasou v jihovýchodním Londýně, po jedné mimořádně mrzuté hádce vzala Rebecca jeho obličej do dlaní a pronesla hlasem, který zněl spíš něžně než rozčileně: „Jacku, být s tebou se někdy vůbec nepodobá soužití s člověkem, který žije. Je to jako žít s člověkem, který umírá.“

Čtyři roky nosil Caffery tato slova uložena někde v zadní části své hlavy, snažil se na ně nezapomenout, ale ještě více se snažil o nich příliš nepřemýšlet, takže se nakonec stala něčím jako vzpomínkou na její parfém, jakýmsi napůl zapomenutým popěvkem. Jenže pak přišel Chodící muž a rázně tuto vzpomínku oživil.

V Cafferym se tím cosi otevřelo. Jako by se mu v hlavě objevil nový kanál, ze kterého ho bolela šíje. Aniž chápal proč, věděl, že Chodící muž by ukázal na Keelii a ostatní holky z City Road a prohlásil by, že i ony symbolizují smrt, nebo lépe řečeno Cafferyho naději ve

smrt. A pak by ukázal přímo na Cafferyho práci. „Právě tohle“ řekl by,

„souvisí s vaší smrtí víc než cokoliv jiného.“

Když si Caffery nazítří ráno položil ve své kingswoodské kanceláři na stůl kelímek s kávou a sendvič z nedalekého bistra a otevřel oranžový balíček od Marilyn, který mu přes noc doručila kurýrní služba, přemýšlel o své práci jako o jisté formě smrti. Marilyn mu k zaslaným informacím přiložila i ručně psaný vzkaz na hlavičkovém papíře metropolitní policie: „Zavolej, jestli budeš potřebovat jakoukoliv další RADU. Zdraví Tě M.“

„Díky, Marilyn,“ prohodil Caffery s poťouchlým úsměvem.

Zmačkal papír a chystal se ho vyhodit do odpadkového koše, ale pak si to rozmyslel. Vytáhl lepicí pásku a přilepil vzkaz na zeď, aby Marilyn mohla dělat to, co vždycky chtěla – ustavičně ho sledovat. Poté se vrátil k samotnému obsahu balíčku a pomalu z něj vytáhl několik pouzder a šanonů. Bylo zde všechno, co si mohl přát: okopírované diplomové práce o afrických rituálech, složka s novinovými výstřižky o Adamovi, chlapci nalezeném v Temži, seznam kontaktů na univerzity ve Velké Británii i v zahraničí. Caffery si všiml, že jedna z nich.je i v Bristolu. V čirém růžovém obalu ležel i disk označený štítkem Swalcliffe.pdf.

Prezentace v Adobe Acrobatu. Caffery vsunul disk do počítače. Když se na obrazovce objevilo logo metropolitní policie,

dospěl Jack k závěru, že prezentaci vytvořila přímo Marilyn.

V době, kdy pracovali spolu, byla zadavatelkou dat do databáze HOLMES a své počítače odjakživa milovala. Prezentace byla koncipovaná jako přednáška, přičemž větší soubory k ní byly připojeny prostřednictvím hyperlinků. Když slunce vystoupalo na obloze o něco výše, kingswoodská stanice se probudila k životu a za oknem začali lidé proudit do krámků na ulici a zpět, musel Caffery mlčky velebit Marilyn za její důkladnost. O kontinentu, který pro něj byl po léta hádankou, se toho za dvě hodiny dozvěděl více než za celý předchozí život.

Přesně jak říkala Marilyn, pod slovem muti se skrývalo mnohem více, než předpokládal. Začínalo to od šamanů, kteří „házejí kosti“ – vrhají posvátné předměty, kosti, boby nebo kameny do kruhu, aby zbožštili potřeby klienta. Zbožštění prostřednictvím šamanů bylo

podmínkou volby správné léčebné metody, jejichž seznam byl doslova omračující: kombi chlupy pro děti, které příliš pláčou, chroustnatky proti partnerské nevěře, luskouni, ježíci, tlapky mravenečníků. Zdálo se, že téměř všechny části téměř všech zvířat mají v muti své místo.

Caffery se pokusil dočíst stránku až do konce, ale zhruba po dvaceti položkách se mu všechno smotalo dohromady, takže se vrátil k hlavnímu výkladu. Když na něj klikl, okamžitě mu bylo jasné, že zabrousil do temnějších sfér: tato pasáž pojednávala o částech lidského těla. Prvním, nač Caffery narazil, byl obrázek lidské lebky ležící na stole patologa s měřítkem položeným vedle. Jack si pozorně přečetl text a dal si načas, aby vše pořádně vstřebal. Většina částí lidského těla se pro účely muti kradla mrtvolám, avšak muti zemřelých osob bylo oproti živým lidem slabé: pokud oběť v době zohavení žila, byla medicína silnější, a čím více oběť křičela, tím lépe, přičemž zdaleka nejsilnější léky se vyráběly z částí dětských těl. Základem všeho byla čistota.

Caffery odhlédl od obrazovky. Náhle toho na něj bylo moc a do očí mu vstoupila únava. Udělal si malou přestávku, během níž si nasypal do kávy lžičku cukru a sledoval, jak se malý ostrůvek pomalu potápí. Matně si vzpomínal, že v Jihoafrické republice bylo svého času šest mužů obviněno ze znásilnění devítiměsíční holčičky – pachatelé věřili, že sex s ní je vyléčí z AIDS. Z té představy mu začala třeštit hlava.

Následující pasáž přednášky definovala rozdíl mezi obětováním člověka, při kterém je smrt nejdůležitějším úkonem, jímž lze uchlácholit božstvo, a vraždou muti, jejímž cílem je získat části těla k využití v tradiční medicíně. Mozek obdařuje klienta vědomostmi.

Ňadra a genitálie bez ohledu na pohlaví propůjčují mužnou sílu. Nos nebo oční víčko lze použít k otrávení nepřítele. Následující fotografie zobrazovala kus useknutého masa na ručníku. Teprve když si Caffery přečetl popisek, pochopil, nač se dívá. Penis může přinést úspěch na dostizích.

„Kristepane,“ zamumlal a celý nesvůj se ošil na židli. Raději než kávu by si teď dal whisky, ale kdyby si jednu dopřál, vzápětí by ji následovala další, a než by se nadál, byl by celý den v tahu. Sjel na stránce dolů a hledal zmínku o lidské krvi. Žádnou však nenašel, a tak si

vzpomněl na návštěvu u Rochelle a začal hledat výraz Tokološe.

Napoprvé napsal to slovo nesprávně a vyhledávač žádný odkáz nenašel. Při druhém pokusu však už počítač zavrněl a vyplivl výsledek. Caffery přešel na příslušnou pasáž a pustil se do čtení. Zakrátko se ho zmocnila naléhavá potřeba vstát a zatáhnout žaluzie, poněvadž se náhle v kanceláři necítil dobře a vůbec se mu nelíbilo, že se na něj z ulice může kdokoliv dívat.

Tokološe, sdělil mu soubor pdf, je skřítek, jakýsi šamanův pobočník. Ponechá-li se bez povšimnutí, není o mnoho horší než škodlivý hmyz, avšak dostane-li se do moci šamana, stává se z něj nebezpečný škůdce, kterému všichni spílají, ale zároyeň se ho bojí. Podle některých lidí dokáže Tokološeho uchlácholit miska lidské krve, jak správně uvedla Rochelle, ale existují i další způsoby, jak se před ním ochránit: zahnat ho dokáže kočka nebo obraz kočky myjící si tvář, případně si člověk může namazat kůži mastí z Tokološeho tuku, která se dá koupit u šamana. Marilyn do souboru naskenovala i novinový článek o zatčení dvou Jihoafričanů za ozbrojenou loupež. Policie našla v jejich autě lidskou lebku s kusem masa uvnitř. Lupiči ukradli tu lebku z hrobu a maso bylo určeno Tokološemu: muži věřili, že je skřítek chrání.

Caffery rozklikl další fotku a na obrazovce se objevila neumělá kresba trpasličího tvora s vyplazeným jazykem, jak hrdě zvedá před divákem penis. Jack si přisunul židli až úplně k obrazovce, a když si přečetl titulek, začal mu běhat mráz po zádech, přestože skrz žaluzie dopadaly na jeho obličej horké sluneční paprsky: „Tokološeho penis je symbolem jeho nebezpečnosti a mužství. Ženy si stavějí postele na cihly, aby se vymanily z jeho dosahu. Podle tradice jde o vodního skřítka, který se zabydluje na březích řek.“

… jde o vodního skřítka, který se zabydluje na březích řek.

Caffery si přečetl poslední větu ještě jednou. Cítil, jak mu buší v hlavě. Myslel na servírku v restauraci Station – na její výpověď, podle níž viděla obnažující se dítě. A pak si zcela nevysvětlitelně vzpomněl na zákmit stínu v boční uličce, na červeň Keeliiny rtěnky, na pocit, že na kapotu auta došlápla čísi noha. Vstal a sebral z opěradla židle sako. Z obrazovky se na něj stále šklebil Tokološe.

„Jdi do prdele,“ zamumlal Jack, a aniž zavřel soubor, vypnul tlačítkem obrazovku. „Naser si.“

Byl čas vrátit se k Rochelle. Byl čas položit jí pár dalších otázek. “•

Rochelle byla ráda, že ho vidí – Caffery to poznal okamžitě.

Měla na sobě růžovou zapínací bundičku s kapucí a vlasy stažené bílou stuhou, takže navzdory kompletnímu nalíčení vypadala, že se připravuje cvičit. Založila si ruce za záda, opřela se zadkem o stěnu a vystrčila ňadra proti Cafferymu. „Ahoj,“ řekla. „Rozmyslel jste si to s tím pivem?“

„Můžu dál?“

Rochelle naklonila hlavu a odstoupila, aby mohl vejít dovnitř.

Caffery prošel přes kuchyň do obývacího pokoje. Obě holčičky se dívaly na pořad Příští americká topmodelka. Seděly v naprosto stejné poloze jako včera. Nebýt faktu, že měly na sobě jiné šaty, byl by si Caffery myslel, že takto strávily celou noc. Překročil jim nohy a znovu zamířil do zimní zahrady vzadu.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se Rochelle, vstoupila do místnosti za Cafferym a začala natřepávat polštáře. „Mám doma lis na ovoce. Ráno jsme měly s holkama šťávu z jahod a broskví.“

„To je dobrý. Před chvílí jsem měl kávu.“ Sáhl do složky a nahmatal igelitovou obálku, kterou si přinesl s sebou. Dobrman ležel na podlaze, vyhříval se na sluníčku a s nenuceným zájmem ho pozoroval.

„Nezdržím se dlouho.“ Našel fotografii, která byla pořízena na jedné společenské akci obchodní komory a zachycovala Mabuzu, jak se se sklenicí červeného vína v ruce zaníceně baví s obchodním radou. Byl v obleku, ale na prošedivělých vlasech měl nasazen tradiční klobouček mokorotlo. Caffery vytáhl fotku z obálky a ukázal ji Rochelle. „Viděla jste někdy tohoto člověka?“

Rochelle pohlédla na fotografii a poté opět na Cafferyho. „Jo – to je Gift, Kwaneleho kamarád.“

Caffery nakrátko zavřel oči.

„Co je?“ zeptala se Rochelle. „Co jsem řekla?“

„Nic,“ odvětil Caffery a vložil snímek zpátky do obálky. V duchu si spílal do idiotů, že se na Mabuzu nezeptal už včera. Odložil

složku, posadil se na pohovku, rozhlédl se po pokoji a chvíli se díval na tretky, na vázičky a na zarámované fotografie dětí. Byl tu i obrázek kočky – přesněji řečeno kotěte -, jak si v záplavě slunečních paprsků myje čumáček.

„Rochelle,“ řekl, „vzpomínáte, jak jste mi říkala, že se Kwanele děsil dábla?“

„Ďábla? Na tohle se snad ani nedá zapomenout, že ne? Bál se Tokološeho. Celou dobu na toho zatraceného skřeta myslel.“

„Ano,“ přisvědčil Caffery a pozoroval Rochellin obličej.

„Tokološeho. A co přesně vám o něm řekl?“

„No, to je právě to. Se mnou se o něm nikdy pořádně nebavil. Mluvíval o něm s Letitií.“ Rochelle se otočila k obývacímu pokoji a zavolala: „Hej, Letitie?“

„Co?“

„Přijd sem na vteřinku, miláčku.“

Chvíli se nedělo nic a pak se ve dveřích objevila jedna z dívek.

Byla rozmrzelá a klopila oči do země.

„Co?“

„Pozdrav tady pana Cafferyho.“

„Brýden,“ řekla dívka.

„Někdy si myslím, že měly Kwaneleho radši než já. Že jo, Lettie, ty moje pusinko?“

„Jo. Asi jo.“

„Koupil ti nintendo, že jo?“

„Jo. Byl senza.“

„A teď mi něco pověz,“ pokračovala Rochelle. „Vzpomínáš si na Tokološeho? Chci, abys o něm panu Cafferymu vyprávěla.“

Letitia se podívala přes rameno na soklovou lištu za sebou – jako by ji zajímala ona, a ne Caffery. „Je fakt malej. Bydlí v řece. A vypadá černej.“

„Víc nahlas.“

„Dyť říkám. Říkám, že je malej. A černej. A deformovanej.

Bydlí v řece a vždycky je nahej, stačí?“

„Letitie,“ řekl Caffery pomalu, „jak tohle všechno víš? Mluvil o tom s tebou Kwanele?“

„Jo-ó.“ Letitia protáhla jednoslovnou odpověd tak, že zněla jako celá věta: Jasně, proboha, copak jsi to nevěděl? Kde celej život seš, ty paňáco? „Mluvil o tom víceméně pořád.“

„A co ti říkal?“

„Mraky věcí. Žere lidi. A jednou jsem ho i viděla.“

„Lettie,“ řekla Rochelle varovně. „Pan Caffery je policista.

Musíš před ním říkat pravdu. Ne to, co ti nařídil říkat Kwanele.“

Letitia se podívala na matku a poté na Cafferyho. „Ale já ho fakt viděla,“ trvala na svém. „Bylo to totálně ujetý. Máma prostě nikdy nevěří ničemu, co říkám.“

„Ale né, už je to tu zas.“

Caffery zvedl ruku, aby je upokojil. „Kde jsi ho viděla, Letitie?“

„Dole u řeky. Tam, co Kwanele míval sklad.“

„A viděl ho ještě někdo další?“

„Jenom on a já. Byla noc. Vzal mě tam kvůli nějaký – jaks to říkala, mami?“

„Inventuře.“

„Kvůli inventuře. Bylo už pozdě, a když jsme vycházeli ze skladu, ozval se v křoví takovej zvuk, jako kdyby pták nebo něco, a pak se tam objevila taková napůl předkloněná věc. Kapala z ní voda, takže jsme si oba mysleli, že to vylezlo z řeky.“

„Dobrá,“ řekl Caffery a hlavu měl plnou skřítka z Marilyniny prezentace a pontonu před restaurací Moat pozdě v noci. „Takže ty tvrdíš, že to Kwanele viděl taky?“

„Jo – a byl z toho strašně vyděšenej. Dělal takhle.“ Letitia si položila ruku na prsa a začala rychle oddechovat, jako by byla překysličená. Pohled na malou holčičku, která sedí na slunci a předvádí takovou věc, působil na Cafferyho děsivě. „A potom mi dal ruku přes oči, přinutil mě nasednout do auta a sám naskočil hned za mnou. Jeli jsme domů a on se pořád třásl a brečel, mluvil něco africky a říkal, že s tím něco udělá. Pěkně strašidelný, že jo?“

„A on věděl, že to byl Tokološe?“

„Jo, jasně. Říkal, že má štěstí, že znají s kámošem někoho, kdo ví, co se s tím dá dělat.“

Caffery si poposedl. „Jak to myslel?“

Dívka pokrčila rameny. „Někoho, kdo ho dokáže Tokološeho zbavit – chápete, zastavit ho, aby se k němu nepřibližoval v práci a tak.“

„Řekl ti, o kterého člověka jde?“

„Né, tolik mně toho zas neříkal.“

Caffery se otočil k Rochelle. „Bylo to ve stejné době, kdy si koupil ten džbánek? Ten, který jsem včera nechal odvézt?“

„Jo,“ odpověděla Rochelle. „Tehdy to všechno začalo.“

Caffery si položil loket na opěrku pohovky, podepřel si bradu a s ukazováčkem pod nosem se úporně zamyslel. Kwanelemu Dlaminimu někdo pomohl. Tím přítelem musel být Mabuza.

„Letitie,“ řekl po chvíli, „víš jistě, že jste toho Tokološeho opravdu viděli?“

„Jasně že jo. Dyť jsem vám to zrovna řekla, né?“

„Lettie,“ sykla Rochelle. „Nezapomeň. Chceme slyšet pravdu.“

„Říkám vám, že tohle je pravda.“

„A nenařídil ti Kwanele, abys to tak říkala?“

„Ne,“ trvala na svém holčička a při pohledu do matčiných očí se jí do tváře pomalu nahrnula krev. „On mi neřekl, že to mám tak říkat. Takhle to fakt bylo. Říkám vám pravdu.“ Dlouze a netrpělivě si povzdechla. „Proč mě nikdy neposloucháš, doprdele?“

Než stačila Rochelle zareagovat, otočila se Letitia na podpatku a se zaťatými pěstmi odešla zpátky do obýváku. Řekla něco své sestře, která vstala a adresovala matce významný pohled. Následoval zvuk jejich nohou na schodišti a bouchnutí dveřmi.

Po několika okamžicích si Rochelle povzdechla. Zoufale se podívala na Cafferyho. „Máte děti, pane Caffery? Nějaké malé děti?“

Caffery zavrtěl hlavou. Přemýšlel o větě, kterou Letitia před chvílí vyslovila: Říkal že má štěstí, že znají s kámošem někoho, kdo ví, co se s tím dá dělat. Cafferyho to nutilo přemýšlet o věcech, na které až do této chvíle nepomyslel.

„No,“ řekla Rochelle, „tak já vám dám jednu radu. Nemějte je.

Vůbec o tom neuvažujte.“

Venku před Rochelliným domem byl svěží jarní den – sytě zelené okrasné stromy i pečlivě udržované trávníky se tu a tam jemně zavlnily ve vánku. Pro Cafferyho, který teď seděl v autě s rukama položenýma na volantu, však klidně mohla být polovina ledna. Vůbec nemyslel na květy na větvích, na vysoko postavené slunce na obloze ani na pozvolný vzestup teplot. Myslel na kruhy. Na zločinecké skupiny.

Zločinné chování je jako houba: nasává do sebe další lidi. Téměř na každého troubu, kterého Caffery během let sebral, byl napojen další okruh lidí. Když o tom člověk přemýšlel, vlastně se to příliš nelišilo od jakékoliv jiné sociální skupiny. Každý kruh měl jinou strukturu, jinou velikost, jinou konfiguraci vnějších vazeb, ale jedna věc je všechny spojovala: měly vůdce. Někdy byla skupina tak volná, že si šéf svou vůdčí roli ani neuvědomoval. Celkově však platilo, že u většiny gangů člověk stojící v čele přesně věděl, co dělá.

Kdesi v Bristolu žil člověk, který toho o africkém kontinentu věděl více, než bylo zdrávo. Mohl to být Brit, mohl to být Afričan.

Každopádně věděl až příliš mnoho věcí o afrických rituálech a víře, věděl, jak hluboce jsou v lidech zakořeněny pověry, a především věděl, jak mnoho peněz lze vydělat na strachu. Vytipovat si zámožné Afričany žijící v Británii by nebylo těžké. Stejně tak by nebylo těžké najmout si člověka – nějakého chudáka, kterému podle toho, co se o něm Caffery až dosud dozvěděl, nebyl nikdy dopřán luxus normálnosti -, aby si připnul nějakého legračního robertka, pomazal se kolomazí a ve správném okamžiku se zjevil správnému člověku. Nic příliš nápadného, jen takový letmý záblesk. Stín. Dostatečný k tomu, aby si vzal pověrčivý člověk do hlavy, že ho pronásleduje démon. Načež by se mozek téhle operace vložil do věci a poskytl oběti rekvizity potřebné k Tokološeho odehnání. Lidskou krev. A na důkaz pravosti svého zboží také videozáznam, buďto skutečný, anebo chytrý padělek.

Mabuza. Caffery se s ním zatím osobně nesetkal, ale pamatoval si jeho hlas – byl vyrovnaný, odměřený a příliš kultivovaný, než aby působil přirozeným dojmem. Jack vytáhl služební telefon a vyťukal číslo. Hodlal zavolat na Interpol, aby vypátrali Dlaminiho, a pak se spojit s lidmi ze sledovačky, aby navštívili Mabuzu. Měli se ho uctivě

zeptat, zda by souhlasil s domovní prohlídkou. A pak mu měli neméně uctivě nabídnout svezení na stanici. Caffery totiž hodlal uskutečnit rozhovor s Mabuzou o něco málo dříve, než doufal.

V telefonu se ozvalo cvaknutí a Jack přelétl očima přes panoráma Nailsea. Přemýšlel o lidské bytosti s trpasličíma nohama; o napůl zvířecím skrčkovi, který běhá v ulicích a normálním lidem sahá zhruba do pasu. A přemýšlel i o africkém čarodějnictví a tajných rituálech provozovaných za zavřenými dveřmi. Byl si jist, že tohle všechno někdo režíruje, ale přesto musel zamžourat, aby se ujistil, že vidí pouze oblohu a budovy, protože když nyní seděl na jarním slunci, měl dojem, že se mu sotva kdy podaří vypudit z mysli obraz Tokološeho.

32

Osmnáct hodin po začátku ibogainového „tripu“ se Blecha na Kaiserově pohovce opět probudila a začala si vybavovat, kdo je a proč je tady. Připadalo jí, jako by navštívila jinou planetu, jako by polovina jejího já zůstala kdesi daleko a usilovně se snažila najít cestu zpět do jejího těla. Blecha se tedy rázně posadila a zamžourala do prvního šedého paprsku rána, které prosakovalo přes okno. Po chvíli si na pohovce přitáhla nohy a pomalu, pomaličku si svlékla ponožky.

Problém s chodidly u ní začal pouhých pár dní po nehodě a dnes už se dostal do fáze, kdy se Blecha tak styděla, že by si v přítomnosti jiného člověka nikdy nezula boty. Její chodidla byla celá žilnatá a znetvořená, pařátovitá jako drápy opice či lemura – momentálně v Bleše evokovala vzpomínku na ruku, kterou vytáhla zpod přístaviště, a na brutální způsob, jímž ji někdo uřezal své oběti. Zkusmo sevřela žilkami protkanou kůži mezi palcem a ukazováčkem a nakrátko se jí zdálo, že se roztéká, že se rozplyne a její prsty zůstanou volné a nezávislé. Nechala toho, přinutila se ke klidu a čekala, až droga přestane účinkovat. Po chvíli se její zrak projasnil, kůže se vrátila na místo a opět poutala prsty k sobě. Život byl tak nevyzpytatelný.

Nejtrvaleji člověku vždy utkvěly v mysli věci, u nichž by to nepředpokládal.

Obula si ponožky a chystala se na pohovce obrátit zpátky, když vtom ji něco zarazilo. Někdo ji pozoroval. Ve dveřích za zataženým igelitem stála dokonale nehybná postava.

Blecha měla chvíli pocit, že se v jejím těle nic ani nepohnulo, dokonce ani srdce a plíce, protože se právě dívala na bytost, která měla ležet na zemi, ale ona místo toho stála ve dveřích. Oblečení se kolem její siluety vzdouvalo jako mámin oblek v Boesmansgatu. A její obličej byl samá kost.

„Mami?“ zašeptala Blecha. „Mami?“

„Tady jsem,“ řekla ta mrtvá bytost a její hlas nepatřil mámě, nýbrž Kaiserovi. „Blecho?“

Nastalo ticho, během něhož Blecha nevěděla, co říct. Teprve po chvíli chraplavě zašeptala: „Kaisere?“

Bytost se pohnula a obrátila k Bleše tvář. Z jejích mrtvolných rysů se zhmotnil Kaiserův obličej a usmál se. Blešin zrak se projasnil a opět před sebou viděla Kaisera: byl oblečen v nepovědomé bílé košili a vypadal velmi znaveně. „Phoebe?“ řekl a vstoupil do pokoje. „Jak se cítíme?“

Blecha zavrtěla hlavou a nespouštěla z něj oči.

„Není ti nic?“

„Ne. Totiž…, je stále ve mně. Ta droga – mám ji pořád v těle.“ Olízla si rty a snažila se nemyslet na tu masku smrti. „Chci říct, že ty… zrovna teď… Myslela jsem…“

„Ano?“ řekl Kaiser pomalu a vkročil do místnosti. Blecha už zapomněla, jak je vysoký. Jak je vysoký a jak těžkou má hlavu.

„Nic.“ Protřela si oči a opět si na pohovce zasunula chodidla pod tělo. „To jen ta droga.“

Kaiser držel v ruce sklenici vody, kterou jí teď podal. Usedl vedle Blechy na pohovku, která se pod jejich společnou tíhou prohnula. Blecha se na něj snažila nedívat. Chtělo se jí říct: „Oni neleží na dně.“ Neřekla to však. Místo toho se napila vody, neustále Kaisera koutkem oka sledovala a myslela na tu zvířecí lebku.

„Bylo mi špatně,“ prohodila po chvíli. „Říkals, že mi bude

špatně.“

„Na většinu lidí to tak působí.“

Blecha se podívala na mísu na podlaze. „Vyčistils ji za mě. Vůbec jsem tě neslyšela přijít.“ Zamžourala. Všechno tu bylo známé, ale zároveň zvláštní: hrany předmětů byly rozostřené, hnědé a podivně se hemžily, jako by je lemovaly kolony mravenců.

„Dáš si ještě trochu vody?“

„Bolí mě hlava,“ řekla Blecha strnule. Měla pocit, že by se měla zmínit o něčem, co souviselo s jeho košilí, ale na to jí příliš třeštila hlava. „Prostě mě bolí hlava.“ Otřela si obličej dlaněmi a několikrát se zhluboka nadechla. „Kaisere, vzpomínáš – vzpomínáš na moje chodidla?“

„Ne.“

„V Bushman?s Hole jsem se nepotápěla, protože…“

„Protože sis pořezala nohy o nějaké sklo. Ano. Na to si vzpomínám.“

„Až na to,“ zamumlala Blecha, „až na to, že… to tak nebylo.

Nepořezala jsem si je.“ .

Kaiser se lehce zasmál. „Ale já tu krev viděl. Pomáhal jsem ti tu ránu ošetřit. Vytáhl jsem kus skla, který ti uvízl mezi prsty. Neřekl bych, že se ti to jen zdálo.“

„Ne. To se opravdu stalo, ale nebyla to nehoda. Vůbec to nebyla nehoda.“ Silně si přitiskla prsty na spánky – přála si, aby se jí přestala motat hlava. „Ten střep jsem si obstarala sama. Vzala jsem z hotelového baru láhev, rozbila ji na parkovišti a pak na ni šlápla.“

Kaiser mlčel. Už to nebyla zvířecí lebka. Jen Kaiser. „Víš, že Thom je něčím – něčím jiný?“

„Jiný?“

„Ano. Nikdy jsme to neřekli nahlas, ale vždycky jsme věděli, že je s ním něco malinko v nepořádku. Chudáček malý. Ale jinak je v pohodě. Pokud dostane instrukce, ví, jak je splnit. Jediný problém je, že není pružný – v krizové situaci nedokáže náležitě uvažovat.“ Přitiskla prsty na spánky ještě silněji a pokračovala pomalým a zřetelným hlasem: „Nikdy – nikdy s nimi neměl být. Rozhodně ne tak hluboko.

Pustila jsem ho, protože…“ Zavrtěla hlavou, pokusila se ze sebe setřást pocit viny a litovala, že se nedá strhnout jako kůže. „Měla jsem strach, Kaisere. Strašný strach. Ty nevíš, jaký táta byl. On… Prostě jsme v jeho

přítomnosti nemohli ukázat slabost. Kdybychom dali najevo strach nebo slabost, tak by ho to – tak by ho to úplně dostalo. Jenže já se do toho jezera nechtěla potápět, a tak jsem raději šlápla na sklo.“

Bylo to vůbec poprvé, kdy to Blecha zformulovala do slov – kdy někomu prozradila svou chybu, svůj malý podvůdek, za který měla navždy platit tím, že bude nadosmrti vytahovat těla jiných lidí z hlubin, protože kdysi nedokázala vytáhnout těla dvou lidí, jejichž utonutí dopustila. Bylo zvláštní, jak ze sebe náhle ta slova vymáčkla. Jako by čekala na odsouzení.

Skrčila se, opřela si bradu o kolena a ruce si položila na břicho. Nastalo táhlé ticho. Nakonec je porušil Kaiser, který tlumeným hlasem řekl: „Víš, strašně se podobáš svému otci.“

Blecha na něj úkosem pohlédla. „Vážně?“

„Ano.“ Kaiser se smutně usmál. „To víš, že ano. Moc se mu podobáš.“

„Čím?“

Kaiser se uchechtl a vzal ji kolem ramenou. „No, na to ti odpovědět nemůžu. Odpovědět na tuto otázku znamená urazit dlouhou, předlouhou cestu.“ Jeho velký kozí obličej se zkřivil v lítostivém úsměvu. „A tuhle cestu můžeš urazit jen ty.“

33

„Kdy jste naposledy mluvil s Kwanelem Dlaminim?“

„Dlaminim?“

„Ano. S Kwanelem Dlaminim. Se svým přítelem. Pamatujete si na něj?“

Mabuza s Cafferym seděli naproti sobě. V rohu místnosti stál další policista se založenýma rukama. Uprostřed stolu byl talířek se sušenkami a oba muži měli před sebou kávu. Ne ovšem v porcelánovém šálku, nýbrž v polystyrénovém kelímku, jelikož se nacházeli v místnosti pro zadržené. Mabuza sice nebyl zatčen a s policií spolupracoval – vzal si v restauraci den volna a na stanici dorazil přesně načas ve společenském obleku a v brýlích bez obrouček -, avšak místnost pro zadržené, kterou policie zřídila na základě zákona o policii

a trestních důkazech, představovala vhodnou volbu pro případ, že by začalo jít do tuhého a bylo zapotřebí vyslýchaného zatknout. A právě polystyrénový kelímek teď Mabuzu prozrazoval. Při první zmínce o Dlaminim sklopil majitel restaurace oči a nervózně začal nehty vyrývat do pěny půlměsíčky.

„Pane Mabuzo? Ptal jsem se vás, kdy jste se naposledy viděl s Kwanelem Dlaminim.“

„S Dlaminim?“ Mabuza si rychle olízl rty. Hlavu měl stále skloněnou a jeho oči začaly neklidně těkat po stole. „Dlamini byl… To už je dávno – hodně dávno.“

„Hodně dávno? Pardon, ale zkuste mi trochu pomoci. Je to týden? Měsíc? Rok?“

„Půl roku. Šest měsíců.“

„A proč jste ho od té doby neviděl?“

„Odjel domů – vrátil se do rodné země.“

„Do Jihoafrické republiky?“

„Přesně tak. Přestali jsme se stýkat.“

„Měl jsem dojem, že vaše přátelství s ním bylo bližší.“

„Ne. Nebylo blízké. Byl to spíše známý.“

„Takže vám nesdělil svou novou adresu?“

„Ne.“

„Pochopte, jde mi jen o nasměrování našeho vyšetřování tak, aby přineslo nějaké ovoce.“ Caffery sklonil hlavu a pokusil se zadívat Mabuzovi přímo do očí a zjistit, co se v nich odehrává. „Chceme se zkrátka honit za správným zajícem a zbytečně na vás nevyvíjet nátlak. Dlaminiho nová adresa by nám pomohla.“

Mabuza zavrtěl hlavou.

„Případně jména rodinných příslušníků. Pocházel přímo z Johannesburgu?“

„Ano,“ zamumlal Mabuza. „Ale to je všechno, co o něm vím.

Seznámil jsem se s ním až tady. O domově jsme se nebavili.“

Caffery si přehodil ruku přes opěradlo a zadíval se Mabuzovi na temeno. K tomuto výslechu ho nepřimělo jen přátelství mezi oběma Afričany: Mabuza dopoledne podepsal formuláře, v nichž dával policii souhlas s prohlídkou svého domu, a vyšetřovací tým během prvních

dvou hodin objevil hned několik věcí, na které se chtěl Caffery Mabuzy zeptat. Zadíval se na lejstra pod svými prsty. Byl tu i jeden materiál z laboratoře – ještě zajímavější než vše, co vyšetřovatelé nalezli v domě.

„Byl jste tak laskav a umožnil nám prohlídku vašeho domu,“ prohodil, když už oba seděli téměř minutu mlčky. „Našli jsme několik věcí, které se nám líbily.“

„Nemám co skrývat,“ zamumlal Mabuza.

„Například jsme si odtamtud odnesli několik kobercových chlupů. Z předního pokoje.“ Caffery hovořil pomalu a každé slovo nechal působit. Chtěl dát jasně najevo, že policie ta vlákna odebrala legálně – výsledky laboratorního porovnání s vlákny z Blešiny hrsti měl Caffery obdržet ještě dnes, a tak lidem z ohledávačky poručil, aby i oni odebrali z koberce v obývacím pokoji vzorek. „A odebírejte ho tak, aby vás u toho viděla jeho manželka, jestli mi rozumíte.“

„Vyznáte se ve vláknech?“ zeptal se nyní Mabuzy. „V tom, jak je využívá soudní kriminalistika? Řekněme například, že nějaký člověk seděl na koberci nebo se po něm jen na okamžik prošel – přesto se na něj některá vlákna z toho koberce přenesla. Věděl jste to?“

Mabuza se mračil. „Co tím chcete říct? Ptáte se mě na něco?“

Caffery předstíral, že o jeho slovech přemýšlí. „Vlastně máte pravdu. Svým způsobem je to jistý vzkaz, viďte? Zvláště vzhledem k tomu, jak dlouho dnes laboratořím zpracování podobných rozborů trvá. O analýzu těch vláken jsem musel požádat expresně, a i tak mi výsledky přijdou až dneska odpoledne.“ Podíval se na hodinky a lítostivě zavrtěl hlavou, jako by ho pomalá práce policejních složek unavovala. „Na druhou stranu se na mě usmálo štěstí, protože jinou věc vyřídili docela promptně.“

„Nerozumím vám.“

Caffery začal ukazováčkem přesouvat lejstra po stole a napůl se mračil, jako by pro něj tohle všechno byla velká záhada. „U Dlaminiho se našel džbánek. Kameninový džbánek. Víte o něm?“

„Džbánek? Jaký džbánek?“

„Je asi… takhle velký. S víčkem. Totiž, na tom džbánu samotném není nic zvláštního, ale ze židle mě nadzvedlo to, co laboratoř našla uvnitř.“

Mabuza otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel.

Pohlédl na Cafferyho a na lejstra na jeho stole. Trvalo to pouhou vteřinku či dvě, ale za tu dobu se něco odehrálo. Něco, co Cafferyho donutilo k úsměvu.

„Ano,“ řekl pomalu a fixoval Mabuzu pohledem. „Našli jsme tam krev. Lidskou krev. A dnes ráno laboratoř potvrdila, čí krev to byla. Chcete, abych vám řekl, čí krev to byla – anebo už to víte?“

Mabuza polkl. Na čele mu vyrazily jemné krůpěje potu. „Ne,“ řekl slabým hlasem. „Nevím to.“

„Byla to krev Iana Mallowse.“ Caffery poklepal ukazováčkem na papír. „Vy to jméno samozřejmě znáte, protože to byl ten chudák, jehož ruce skončily pod vaší restaurací. Tady to stojí černé na bílém, Ian Mallows “ Na okamžik se odmlčel, ale usmívat se nepřestal. „A tomuhle já říkám až příliš velká náhoda.“

Mabuza vytáhl kapesník, aby si otřel čelo, a přitom vrhal pohledy ke dveřím. Caffery v tom rozpoznal chování svědka, který se chystá přestat spolupracovat. Podle psychologa to byl vhodný okamžik přejít na rychlou palbu – v případě zatčení podezřelého je vhodné zahrnout ho všemi otázkami, které mohou zasáhnout citlivá místa.

„Pane Mabuzo,“ řekl Caffery, „jaký je váš postoj k užívání nezákonných drog? Pokud by za vámi přišel někdo z personálu a přiznal, že má problém s heroinem, co byste mu řekl?“

Mabuza vytřeštil oči. Takovou změnu kurzu nečekal. „Co prosím? Kdyby měl někdo z mého personálu problém s drogami?“

„Ano. Jak byste reagoval?“

„Je to metla, pane. Drogy jsou metla.“

„Proto věnujete každý rok dvacet tisíc liber charitativním organizacím? Nebo to děláte jen kvůli daním?“ Caffery zvedl další kus papíru. „Váš bankovní výpis,“ vysvětlil. „Pátrací tým ho našel u vás v domě.“

Mabuza pustil kapesník. „Vy jste se dívali i na mé finanční záležitosti?“

„Dal jste nám svolení k prohlídce domu.“

„K tomuhle jsem vám svolení nedal.“

„Sponzorujete nejméně padesát dobrovolných odvykacích

center.“ Caffery se předklonil na židli. „Nejde přitom o nezanedbatelné částky. A Ian Mallows taková protidrogová centra navštěvoval. Měl problémy s heroinem. Věděl jste to?“

„Co je vám do toho, komu dávám své peníze?“

„Takže neudržujete kontakty s charitativními organizacemi, protože představují dobrý zdroj obětí? Zranitelných lidí? Lidí, které nebude nikdo postrádat?“

Mabuza si strčil kapesník do kapsy a postavil se. Měl malou a drobnou postavu, ale v jeho obličeji teď byla taková zarputilost, že vypadal větší. „Já se toho chlapce ani nedotkl. Nevím, jak se jeho ruce dostaly tam, kde se našly, ale já se jich ani nedotkl.“ Strhl ze židle sako a začal si ho oblékat. „Je nejvyšší čas, abych odešel.“

„Prosím vás, prosím. Posaďte se. Nechci, aby se to zbytečně vyhrocovalo – zvláště když jsme všichni takhle podráždění.“

Mabuza si už však vzteklými pohyby zapínal sako a narovnával rukávy. „Urazil jste mě. Je čas, abych odešel.“

Caffery se opřel dlaněmi o stůl a velice tiše řekl: „Pokud se pokusíte odejít, budu vás muset zatknout.“

Mabuza se zarazil. Sako měl zapnuté do poloviny. Policista v rohu místnosti se vztyčil a připravil se zasáhnout. „Co prosím?“ zeptal se Mabuza. „Co jste říkal, pane?“

„Říkal jsem, že nebudu mít jinou možnost než vás zatknout. A takové zatčení podnikatele, který podle toho, co jsem slyšel, sedí v radě pro státní školy… Místní pisálkové by si na tom smlsli.“

Mabuza vytřeštil oči. Jeho rty nabraly tmavě modrou barvu, jako by v jeho těle přestala kolovat krev.

„Anebo tu můžete zůstat – dokončíme to hezky v tichosti a vy přitom s námi budete spolupracovat. Nikdo se o tom nikdy nemusí dozvědět.“

Nastalo dlouhé mlčení, během něhož Mabuza přemýšlel o své situaci. Policista za ním s tázavě nakloněnou hlavou vyčkával. Nakonec se Mabuza znovu posadil a zabodl oči do stolu, jako by je nedokázal zvednout. Když promluvil, zněl jeho hlas zdeptaně. „Víte o mém synovi?“

„Ne,“ řekl Caffery podle pravdy a rozpřáhl ruce. „Ne, nevíme.“

Upřeně se zadíval na Mabuzovo prošedivělé temeno. „Proč? Má snad váš syn nějaký problém? Je taky závislý?“

„Byl,“ řekl Mabuza. „Byl to narkoman. Ale už se z toho dostal, děkuji.“ Zhluboka si povzdechl, jako by se jeho život někdy nedal unést. „Když jsme přijeli do této země, bylo to pro něj těžké. Moc těžké. Zdejší rasismus jsme nečekali. V Jižní Africe nám o něm říkali něco jiného. Vychází od lidí, od kterých byste to nikdy nečekali – od lidí z Karibiku, Jamajčanů, od dětí ze Svaté Lucie, z Trinidadu, od chlapcových spolužáků, od těch, kdo vypadají naprosto stejně jako on. Můj syn je hodný chlapec, velice tichý. Ale hoši, se kterými přichází do styku, si to vykládají tak, že s ním mohou manipulovat. A nějakou dobu to taky dělali.“ Mabuza jako by se na chvíli zasnil: naklonil hlavu na stranu a soustředěně zakabonil čelo. „Někdo mu však pomohl,“ dodal.

„Jeden drogový poradce. Nebýt jeho, byl by dnes můj syn mrtvý.“ Caffery mlčel. Jeho nálada se pomalu zhoršovala. Ano,

historka o synovi působila trochu přehnaně, trochu jako divadýlko, avšak výraz v Mabuzově obličeji i jeho chování Cafferymu prozradily, že spojitost s protidrogovými centry je slepá ulička. Ten bankovní výpis byla jen shoda okolností.

Vstal přešel k oknu a zvedl žaluzii. Bylo už odpoledne a v ulicích se to hemžilo školáky – strkali do sebe, dováděli a smáli se. Když pátrací tým narazil na bankovní výpis, Caffery okamžitě vyčlenil dva lidi, kteří měli prověřit některé ze zhruba dvaceti dobročinných organizací uvedených na výpisu. Nyní se to však jevilo jako špatný krok, jako mrhání prostředky – vlákna z koberce představovala spolehlivější stopu. Jeden ze členů týmu slíbil, že jakmile přijdou výsledky z laboratoře, neprodleně je Cafferymu doručí do místnosti pro zadrženě. Možná by tedy bylo nejlepší počkat a podat si Mabuzu ve věci těch vláken. Faxy z laboratoře někdy chodily i ve čtyři odpoledne. Takže zbývalo půl hodiny.

Právě když se chystal otočit zpátky k Mabuzovi, objevil se mu před očima Chodící muž. Vy hledáte smrt, Jacku Caffery. Vy hledáte smrt Caffery pustil žaluzii, protřel si oči a pokusil se ten obraz setřást Obrátil se a pohlédl na Mabuzu, který seděl schoulený u stolu a opět roztržitě rýpal do kelímku od kávy – vydloubaná polystyrénová smítka

se mu působením statické elektřiny zachytávala na rukávech saka. Je tak strašně nervózní, napadlo Cafferyho ale neuvědomuje si, že na tom vlastně nezáleží. Opravdu ne Nezáleží na tom co se stane nebo jak se svým životem naložíme protože stejně všichni umíráme. Já umírám a ty umíráš taky, Mabuzo Zernfeš a všechno, cos udělal, zemře s tebou.

34

10. května

Toto je středobod hrůzy, místo nevýslovně krutých, nepojmenovatelných praktik. Planina nedaleko od vesnic, kde se hromadí těla pohřešovaných malých chlapců, jimž byla zaživa stažena kůže a vyňaty orgány. Za ledvinu se dá utržit dvě stě liber, za srdce čtyři sta. Váš mozek nebo vaše nádobíčko vynesou až čtyři tisíce.

„Za dítě víc a za bílého víc,“ dodává Skinny. „On je chytřejší, bílý chytřejší. V byznysu on úspěšnější než my.“

Mossymu trvá dlouho, než se s tím vším smíří. Pomalu, pomaloučku si to však srovnává v hlavě. Za prvé je tu tohle místo – vypadá jako ústředí celé operace. Mossy nemá tušení, kde se přesně nachází. Vzpomíná si jen, že vystupoval z auta a pak ho vedli dveřmi, pak dalšími a pak ještě dalšími. Netuší ani, jestli je ještě pořád v Bristolu. Za druhé si spočítal, že ve městě žijí lidé, kteří nakupují orgány odebrané obětem – lidé z Afriky, tvrdí Skinny, kteří tu žijí, ale nezapomněli na tradice své vlasti. A za třetí jsou tu ty videozáznamy. Pořizuje je Strejda, aby zaznamenal bolest obětí. Tohle se Mossymu dostává z hlavy nejhůř, protože mu Skinny tvrdí, že ta videa nejsou jen pro Strejdu.

Jasně, jednou ze Strejdových choutek je sledovat utrpení jiných. Tím to ale nekončí. Ta videa jsou nástroj, natáčejí se jako důkaz pro zákazníka; jako důkaz, že orgány byly vyňaty z živé oběti, protože – a právě při téhle představě mrazí Mossyho do morku kostí – čím hlasitější křik, tím silnější medicína.

„Ta krev, kterou jsme ti vzali,“ přiznává jedné noci Skinny.

„On ji prodává po trošcích. Část on si nechává. V ledničce.“

„To je kurva nechutný,“ reaguje Mossy zastřeným hlasem.

„Fakt nechutný. A co dělaj s lidskou krví? Posraný upíři.“

„Jen si ji nechává. Nechává, aby chránila před ďábly.“

„Před ďábly?“

Skinny přitakává. Jeho oči vypadají v přítmí narůžovělé.

„Strejda, on posílá ďábla, aby každého strašil“ Vstává z pohovky, sklání se vedle mříže a vytahuje přes ni tašku, která celé odpoledne ležela v místnosti – tašku, kterou Mossy viděl, ale nevěnoval jí pozornost. Sklání se a otevírá ji. Uvnitř leží paruka, boty a něco hladkého a lesklého. Mossy si chvíli myslí, že je to nějaká končetina – paže nebo něco takového. Pak ji ovšem Skinny zvedá a Mossy vidí, co to je: dlouhý a hladký dřevěný kyj se špičkou vyřezanou tak, že připomíná mužský penis.

„K čemu to kurva je?“ štěká a opírá se o loket. „S tímdle se ke mně ani nepřibližuj.“

„Ne, ne,“ mumlá Skinny a otáčí předmět tak, aby na něj dopadalo světlo. „Na to on není. Je na děšení lidí, aby si mysleli, že to ďábel. Potom oni kupují krev.“

Mossy si olizuje rty a dívá se na boty a paruku. „Cože? To tě posílá do ulic s tímdle? Takže si to jako připneš, jdeš ven a krapet se lidem předvedeš, je to tak? Takhle to funguje?“

Skinny se však na Mossyho nedívá. „Ne,“ říká nakonec. „Já

ne.“

„Ty ne? Tak kdo?“

Skinny opět mlčí. Mossy si myslí, že ho nevnímá, protože má

ve tváři vzdálený pohled. Když konečně promlouvá, zní jeho hlas smutně a zádumčivé. „Můj bratr.“

„Tvůj bratr?“ Mossy si sedá. „Nikdy jsi neříkal, že máš bráchu.

Takže jak to je? On je tady taky?“

„Podívej na mě.“ Skinny zvedá ruku a mávnutím naznačuje své tělo. „Já malý. A můj bratr malý jako já, ještě menší.“ Dívá se na klec ve stěně a Mossy cítí na chvíli mrazení – má dojem, že něco může každou chvíli strčit tvář mezi mříže. „Ale on,“ šeptá Skinny, „ale on je špatně udělaný. Špatný tady.“ Přejíždí si prsty po tváři. „A tady.“ Zvedá ruce a ukazuje si na záda. „On špatně udělaný. Jako pavián.“

Mossy chce něco říct, ale v krku má knedlík a nemůže ze sebe dostat ani slovo. Při slově „pavián“, které Skinny vyslovil hlubokým šeptem, mu po zádech přejíždí mráz. Myslí na pocit, který někdy mívá – na pocit, že je s ním v místnosti ještě někdo další, kdo sem v noci přichází a zase odchází. „Takže ten tvůj brácha je tady?“ vypravuje ze sebe nakonec. „Tady? Na tomhle místě?“ Ukazuje na klec. „Tadyhle spí?“

Skinny přitakává. Chvíli se dívá na klec, poté se otáčí k mříži na okně a dívá se na místo,, kde je mříž vyhnutá nahoru. Otvor není dost velký, aby jím mohl prolézt dospělý člověk. Ale někdo jiný ano. Třeba někdo s postavou dítěte.

Nakonec si Mossy odkašlává a snaží se vrátit zpátky do reality.

„Tady vládnou trochu jiný poměry, víš?“ říká. „Todle je Anglie. Pravidla jsou tu trochu jiný. Jiný než u vás doma.“

„Já vím.“

„Musíš si to uvědomit. To, co děláte, věci, který jste provedli, to se lidem nebude líbit. Ani trochu.“

„Já vím, já vím,“ odpovídá Skinny a jeho hlas je tak odevzdaný a unavený, že je z toho Mossymu do pláče. „A vím, že až tady všecko udělám, budu muset utíkat. Utíkat až do konce světa.“

35

17. května

Slunce pomalu přebíhalo přes údolí. Blecha doma seděla vedle otevřeného okna pod wisterií, choulila se do saka, které máma nosila na zahradě, a dívala se, jak se stíny stromů přesunují po trávníku. Přestože měla stále v těle jed – jednak ho cítila dole v krku a jednak jí svět před očima stále tu a tam lehce zaplaval -, připadala si čistá a lehká, jako by z ní droga sloupla nepotřebné vrstvy a projasnila a srovnala jí myšlenky.

Z nějakého důvodu se stále vracela k jedné konkrétní pasáži: k otcově rozmluvě s Kaiserem v hotelu.

Není zvláštní být zase v Africe?

Tohle je Jihoafrická republika. Ne Nigérie. Tohle není místo,

kde se to stalo.

Věděla, že tento rozhovor je ve skutečnosti vzpomínkou. Nikoliv halucinací, nýbrž vzpomínkou, kterou s pomocí ibogainu zesílila. Připomněla jí však další vzpomínku: na podivnou poznámku, kterou otec pronesl v den, kdy ji představoval Kaiserovi, na slova, jež v ní vyvolala otázku, zda otec neměl na událostech v Nigérii mnohem větší podíl, než kdy připustil.

Stalo se to už před mnoha lety, když byli s Thomem ještě malí a Kaiserův dům na kopci ještě nebyl poznamenán nekonečným příštipkařením a přestavbami vedenými jeho zarputilou snahou zahrabat se do svahu jako termit. Blecha proto nechápala, proč jí nyní tak utkvěla v hlavě právě vzpomínka na rozhovor rodičů, když tehdy v osmdesátých letech vjížděli v rodinném Fordu Cortina na příjezdovou cestu ke Kaiserovu domu.

„Nemáš pocit, že je to facka vědě?“ David Marley seděl za volantem a na sobě měl manšestrové sako s tečkovaným šátkem kolem krku. „To, co mu v té Africe udělali? Prohlásili, že on i jeho tým jsou nemorální. Jenže odkdy má morálka na oltáři vědy čestné místo?“

Blecha to vše viděla v zářivých barvách. Pamatovala si, jak seděli s Thomem na zadním sedadle a oba měli na sobě kraťasy a sandály Startrite. Pamatovala si, jak se dívala z okna na ostrý sráz, za nímž se údolí za Kaiserovým domem řítilo do prázdnoty. Pamatovala si na ten dům, a dokonce i na matčinu růžovou puntíkovanou halenku.

Nedokázala si však vybavit, že by někdo z rodičů říkal, co přesně se Kaiserovi v Africe stalo. Jako by se to neodvažovali vyslovit.

„Nemyslíš, že by mezinárodní společenství mělo hnát univerzitu k zodpovědnosti za to, že ho takhle vyhodili?“

„Ani ne,“ odpověděla Jill Marleyová. „Jestli chceš slyšet můj názor, tak to, co udělal, bylo opravdu nemorální. Přímo hanebné.

Nehumánní.“

„Nehumánní?“ David Marley vztekle zastavil před domem, vypnul motor a otočil se k manželce. „Jak to můžeš říct? Jak můžeš tohle říct? Někdy si myslím, že jsi stejně zlá jako ti ostatní.“

„Ale miláčku,“ odvětila Jill a pokrčila rameny. „Určitě to nemyslíš tak, že…“

Tohle drobné gesto, to nenucené zvednutí ramenou, bylo pro mámu nesmírně typické. Pokaždé to probíhalo stejně: táta se chtěl pohádat, ale máma ho tímhle sotva znatelným pohybem ukonejšila, odlehčila situaci a vzala mu vítr z plachet, takže mu nezbývalo, než si nechat zajít chuť.

Na příjezdové cestě se ozvalo chroupání kol. Blecha se vrátila do reality a napřímila se. Automobil mezitím dojel před její dům.

Blecha po chvíli vstala a zamířila k oknu – myšlenky se jí v hlavě odvíjely pomalu, jakoby strnule. Odhrnula záclonu, která byla na omak podivně drsná. Venku právě ze svého otlučeného černého auta vystupoval Thom. Blecha chvíli jen tak stála a malinko zasněně přemýšlela, jak je zvláštní, že na jeho příjezd zapomněla. Thom měl pravdu, když jí to prorokoval.

Její bratr vystoupil z auta a obešel dům, přičemž se nakrátko zastavil, aby si prohlédl zahradu. Blecha jako by mu v tu chvíli četla myšlenky, jako by viděla jeho očima – stromy, jezero, Most vzdechů, terasy ustupující z dohledu a mizející v polích. I to, jak se všechno rozpadá.

Vyrazila k zadním dveřím a otevřela je. Venku bylo tepleji než uvnitř. Do černé střechy auta se opíralo slunce.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Thom byl oblečen poněkud hůře – měl na sobě obnošený oblek s vázankou a boty s okopanými špičkami. Blecha si vzpomněla, jak ho během své noční halucinace viděla sedět v hotelovém pokoji s potápěčským vybavením kolem, jak se od něj Kaiser s tátou odvrátili, aby spolu mohli nerušeně hovořit. Thom. Odjakživa odstrkovaný.

Sundala z vnitřní strany dveří klíčky od Fordu Focus – stále si připadala odpojená od vlastního těla, jako by to ani nebyla její ruka, která teď sahala na háček – a podala je Thomovi.

„Nádrž je plná,“ začala a vzápětí zmlkla, protože měla v očích

slzy.

„Blecho?“

Zavrtěla hlavou, položila mu ruku na paži, upřela na ni oči a

dívala se na ni tak dlouho, až měla slzy pod kontrolou. „Bud opatrný,“

řekla slabým hlasem. „Prosím tě, bud opatrný.“

Thom ji vzal kolem ramen, a přestože měl drobnou postavu s minimem svalů, Blecha náhle cítila, že ji cosi obklopuje – že ji cosi chrání. Bratr voněl mýdlem, ale protože nikdy neuměl zdůraznit svou mužnost, vybral si až směšně sladkou květinovou vůni připomínající muškáty. „Se mnou si nedělej starosti. Jsem už velký kluk.“

Ne, nejsi, chtělo se říct Bleše. Pořád jsi můj malý bratříček. Neřekla to však. Usmála se, přikývla, a když bratr odjel, stála ještě dlouho ve dveřích, dívala se, jak se večerní slunce přesunuje po terasách, a myslela na to, jak diametrálně jinak mohly jejich životy vypadat, nebýt jedné díry v poušti tisíce kilometrů daleko.

V průběhu odpoledne nastal v místnosti pro zadržené okamžik, kdy Mabuzova úzkost přerostla v cosi hlubšího. Pokud by to měl Caffery popsat, řekl by, že to byl jediný moment, kdy viděl Mabuzu opravdu vyděšeného. Vzhledem ke všemu, o čem se spolu bavili, měl možná důvodů k obavám více, ale do této hlubší úrovně strachu sklouzl pouze ve chvíli, kdy se rozhovor stočil na téma Tokološe.

„Zmiňoval se někdy Dlamini o svém zájmu o muti?“ vyptával se Jack. „O čarodějnictví? Mluvil o používání amuletů na odhánění zlých duchů?“

Mabuzovy oči se ani nehnuly. Na tom ovšem nezáleželo, protože si Caffery všiml, jak polkl. Jeho tvrdý šedý ohryzek bolestivě jezdil nahoru a dolů a Caffery ani nemusel sklápět oči, aby mu bylo jasné, že Mabuzův stisk polystyrénového kelímku sílí. Věděl, že se blíží k něčemu významnému.

„Ne,“ odpověděl rychle Mabuza. „Ne více než kdokoliv jiný z naší vlasti.“

„Takže nevíte, kde se mohl dostat k supí hlavě? Vlastnit takovou věc totiž není žádná legrace. Supi jsou na seznamu ohrožených druhů.“

„Nemám tušení, pane.“ Mabuzovy oči zabrousily ke dveřím a pak se opět přesunuly ke Cafferyho obličeji. „Opravdu, nemám tušení.“

„Omlouvám se. Znervóznila vás moje otázka?“

Mabuza se kousl do spodního rtu. „Vy nevíte, s čím máte co do

činění, pane. Tomuhle prostě nerozumíte.“

„Opravdu ne?“

„Mluvíte o něčem ryze africkém. O něčem, co patří do Afriky.“ Vyhrnul si rukáv a sevřel mezi prsty kus vlastní paže. „Máme to tady. Pod kůží, v kostech. Zatímco vy…,“ škubl bradou směrem ke Cafferymu a policistovi v rohu, „… vy to tam nemáte. Tak se do těchto věcí nevměšujte. Nevměšujte se.“

„Vy máte na pažích mast?“

Mabuza zamrkal. Podíval se na své ruce, jako by ho překvapilo, že je vidí. Nakonec je zastrčil pod stůl.

„Neotírejte si je – já vím, co to je. To je kvůli Tokološemu, viďte? Má ho to odehnat.“

Při této poznámce Mabuza zmlkl a začal poulit oči, takže si Caffery myslel, že opět vyskočí ze židle. On však jen svěsil hlavu a začal hlubokým šeptem mumlat slova, jimž Caffery nerozuměl. Na čele mu vyrazil pot.

Jack ho mlčky sledoval. Věděl, že tomuto druhu strachu a úzkosti nikdy neporozumí. Když se manažera místa činu zeptal, zda ho při odebírání vláken viděla Mabuzova manželka, manažer mu odpověděl: „Viděla mě nejen při tom, ale i při všem ostatním. A jestli chcete slyšet pravdu, tak se chovala, jako by měla strach o život“ Také Mabuza dal nyní v reakci najevo strach. Opravdový strach. Ať už viděl na pontonu před restaurací cokoliv, věřil, že je to skutečné.

„No dobrá,“ pokračoval Caffery pomalu. „Řeknu vám, co si myslím. Myslím, že jste viděl něco, co si nedokážete vysvětlit. A kvůli tomu jste dal peníze – spoustu peněz – člověku, který to měl odehnat. Myslíte si, že jste viděl ďábla, Tokološeho, vidte? Myslíte si, že ohrožuje vaše podnikání – a tak teď uděláte cokoliv.“

„Nevměšujte se do toho, prosím vás.“ Mabuza zvedl ruku a zatahal se za límec. Pot mu prosakoval přes košili a zanechával mu na prsou kruhy. „Už jsem vás žádal, abyste se do toho nevměšoval.“

Caffery jedenkrát ťukl perem o stůl, aby dostatečně zdůraznil svou následující otázku. „Znal jste pověru, že pokud se pod vchod do nějakého podniku pohřbí ruce, lákají dovnitř zákazníky? A že by také mohly napravit škody napáchané Tokološem?“

Mabuza zoufale vzhlédl. Kolem očí se mu rýsovaly slabé kruhy: slzy strachu. „Měl byste s tím ihned přestat.“

„Já bez nejmenších pochybností vím, že vy přesně víte, jak se ty ruce pod vaši restauraci dostaly.“ Usmál se. „Nevím sice, jak přesně vás dostanu, ale věřte mi, že vás na něco dostanu. Protože vy víte, že jste se dopustil něčeho špatného. Nic nemůže být horší, než když kvůli vašemu podniku zemře jiný člověk. Takže bych řekl, že nejlepší, co teď můžete udělat, je říct mi, komu jste zaplatil.“

„Nikomu jsem za nic nezaplatil. Já nevím, jak se ty ruce pod mou restauraci dostaly.“

„Musí to být někdo, kdo se hodně vyzná v afrických tradicích, případně kdo od někoho takového získává informace. Možná je to nezákonný přistěhovalec, který vyměňuje svou moc za ochranu a peníze. Je to někdo v práci? Někdo z vašich zaměstnanců?“

„Ne. Odpusťte, ale na to jste se mě ptal už mnohokrát.

Odpověd zní ne. Jestli chcete vědět, jak se ty ruce dostaly pod mou restauraci, musíte se zeptat někoho jiného.“

Caffery znovu poklepal, perem o stůl a přemýšlel o strachu v Mabuzově obličeji. Téměř se mu chtělo tomu parchantovi uvěřit.

„Opravdu? A koho bych se měl zeptat?“

Majitel restaurace si otřel oči a polkl. „Intelektuálů.“

„Intelektuálů? Jak to myslíte?“

„Lidí z univerzit. Někdo to proti mně naplánoval. Mám nepřátele. Toto je spiknutí s cílem očernit mé jméno.“

„Nechtěl byste mi uvést aspoň pár konkrétních jmen? Nebo něco, čeho bych se mohl chytit?“

„Víte, pane…“ Mabuza vytáhl kapesník a otřel si čelo. Stále se chvěl. „Já nikdy neměl silný žaludek. A to, co jste našli pod mou restaurací… Toto pro mě není dobrý den. Vůbec to pro mě není dobrý den.“ Pohlédl na Cafferyho uslzenýma očima. „Jak se pod mou restauraci dostala ruka, pane? Znamená to, že můj podnik skončil?“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Caffery vstal a otevřel je. Ve dveřích stála vedoucí kanceláře a v ruce držela složený kus faxového papíru, který Jack okamžitě poznal. Výsledky z laboratoře. Převzal je, vrátil se na své místo a položil dokument na stůl tak, aby na něj viděli

oba. Nechal uplynout několik vteřin, než opět promluvil.

„Pardon.“ Zvedl papír do vzduchu. „Toto je z laboratoře. Zpráva o těch kobercových vláknech.“ Opřel se, pomalu rozložil dokument a začal v něm hledat klíčovou formulaci. Věděl, že případ se chýlí ke konci. „Jak jsem vám před chvílí říkal, dnes dopoledne jsme…“

„Co je?“ zeptal se Mabuza.

Caffery právě našel příslušnou kolonku. Počet shodných znaků nula. Kobercová vlákna nalezená na Mallowsových rukou nepocházela z koberce v Mabuzově domě. Caffery položil papír na stůl a křivě se usmál na policistu v rohu. Někdy člověk vyhraje, někdy prohraje.

„Co?“ zopakoval Mabuza otázku. Slzy v jeho tváři vystřídal napjatý výraz.

Caffery si prohrábl rukou vlasy a nehty si přitom zaryl do kůže.

Náhle se cítil unavenější než za celý uplynulý týden. „Nic“ řekl, postavil se a kopnutím přirazil židli ke stolu. Venku se pomalu stmívalo. Jeho lidem se nepodaří prověřit během dnešního večera všechna protidrogová centra: ráno budou muset začít znovu. Což bylo na houby, poněvadž Caffery věděl, že když se nyní neprokázala shoda vláken, představují dobročinná odvykací centra jedinou stopu, která jim ještě zbyla. „Vůbec nic.“

36

Nedopusť, aby nás vytáhli na hladinu…

Bylo už pozdě a stín světla nad Blešinou hlavou se protáhl tak, že dosahoval téměř ke zdi. Blecha vstala, přitáhla si k počítači staré kožené křeslo, oblékla si vlněnou vestu, zapnula počítač a zadala do vyhledávače „Bushman?s Hole“.

Bezprostředně po nehodě neustále prohledávala celý web. A když skončilo oficiální vyšetřování, vypěstovala si závislost na chatování s dalšími členy potápěčské komunity, s nimiž probírala nejrůznější teorie, co se při tomto konkrétním ponoru zvrtlo. Smrt jejích rodičů zaujala všechny potápěče, sportovce i profesionály: všichni se báli, co by mohla znamenat pro ně, a zároveň je to

vzrušovalo. Lidé ze všech časových pásem, od Tasmánie přes Bermudy až po Hebridy, lidé s osobními motty jako: „Dobrý potápěč se nikdy nenechá prosit, aby šel dolů“, ti všichni se střídavě zúčastňovali diskuse a dávali k lepšímu vlastní zkušenosti. Někdy Blecha zůstala vzhůru i přes noc a mlčky sledovala dění na diskusních fórech – sledovala, jak se lidé baví, a přitom doufala, že se někdo zmíní konkrétně o její mámě a tátovi, že se diskuse neomezí jen na technickou stránku věci. Líbilo se jí, když účastníci fóra nenazývali její rodiče „Marleyovými“, ale mámě říkali „Jill“ a tátovi „David“, a hledala v diskusních vláknech zmínky o tom, jakými byli lidmi, než se stali nejslavnějšími oběťmi potápění na světě.

Otevřela DiveNet, což byla jedna z největších mezinárodních webových stránek zaměřených na potápění, a vyhledala fóra o trimixu. Máma s tátou použili tuto směs k sestupu do hloubky sto padesáti metrů

– byl to poněkud kontroverzní postup, který vždy vyvolával vášnivé diskuse. Někdy se lidé na tomto fóru bavili o Bushman?s Hole. Možná tu zrovna bude někdo, kdo zná jeho tvar – někdo, kdo zná svah, o němž se jí v halucinacích zdálo.

Okamžitě po otevření fóra viděla, že je na něm větší provoz než obvykle. Za poslední dva dny tu přibylo padesát nových příspěvků, přičemž obvyklé tempo bylo pět až šest příspěvků za den. Někdo se zřejmě potopil do mimořádně obtížné jeskyně a sklidil za to velký ohlas. Blecha ani nechtěla pomýšlet na druhou možnost: totiž že někdo přišel o život stejně jako její rodiče.

Sjela rolovacím tlačítkem níže a na rukou jí vstaly chlupy.

Najela myší na první vlákno a rozklikla je. Na obrazovce se objevil text a Bleše se prudce rozbušilo srdce. Jedenkrát si přečetla obsah prvního příspěvku, a když viděla, že to není omyl, odsunula myš stranou a nevěřícně zírala na obrazovku. Nic neviděla, nic necítila. To není možné. To není možné.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že jí zvoní telefon. Zkopměle ho zvedla.

„Haló,“ ozval se ve sluchátku hlas. „Haló.“

Blecha se předklonila a rozklikla další příspěvek ve vláknu.

Žena v telefonu hovořila, ale Blecha ji neposlouchala – s očima

přilepenýma na obrazovce četla další příspěvek a po něm další. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že ji z toho bolela hlava.

„Hej, Blecho? Jsi tam? Tady je Mandy. Blecho?“

Blecha si pomalu přitiskla telefon pevněji na ucho, ale stále nespouštěla oči z obrazovky. „Mandy?“ řekla slabým hlasem. „Jo. Tady jsem.“

„Mluvíš nějak divně.“

„Ne…“

„Jsi zadýchaná.“

„Ne…“

„Prima. Můžu v tom případě mluvit s tvým bratrem?“

„S mým bratrem?“

„Ano, Blecho. S tvým bratrem. S Thomem. Vzpomínáš si na

něj?“ auto.

není?“

A vtom to Bleše všechno došlo. Ta jejich dohoda. Thom a

„Blecho? Je tam?“

„Eh, jo. Jasně že je – eh – tady.“

„Můžu s ním mluvit?“

„Ne. Je – je na zahradě.“

„Má vypnutý telefon“

„Aha“ pípla Blecha. „Vážně?“

„Ano.“ Nastala chvíle ticha. „Blecho, miláčku, opravdu ti nic

„Jsem v pohodě.“

„Podle hlasu to tak moc nevypadá.“

„Vážně.“

„Tak na Thoma, prosím tě, křikni, ano?“

„Ne.“

Opět následovalo ticho a po něm nadechnutí. Nakonec Mandy

tichým hlasem pronesla: „Ne? Tys řekla ,ne??“

„Nemůžu. On je..Blecha se ohlédla přes rameno na zatažené záclony. „On je až úplně dole. Až dole u jezera.“

„U jezera?“

„Roste tam jalovec – je strašně… A on mi ho prořezává. Já…

Řeknu mu, ať ti zavolá, až se vrátí.“

A než stačila Mandy cokoliv dodat, položila Blecha telefon do vidlice, zabořila se hlouběji do křesla a opět upřela pohled na počítačovou obrazovku. Slova na stránce se jí vpalovala do očí.

„Mami,“ zamumlala, uchopila myš a přisunula si křeslo o pár centimetrů blíže. „Mami?“

Benu Crabbickovi a Andymu Pearlovi bylo něco přes dvacet a oba se potápěli už od dětství. Pocházeli ze západního pobřeží Austrálie, vyznávali kulturu těla a vyhledávali extrémní zážitky. Společně se potápěli téměř ve všech známých jeskyních a dohromady měli na svém kontě pět set hodin s trimixem. Crabbick se jednou v nechvalně proslulé John?s Pocket na Floridě zaklínil s lahvemi v malé díře pouhých patnáct metrů pod hladinou. Pearl mu dával dvacet minut dýchat z vlastní lahve a společně se snažili Crabbicka vysvobodit. A protože propadali panice, ve chvíli, kdy se konečně dostali na hladinu, měli v lahvích posledních pět barů vzduchu. Ani tento zážitek, uvedl Pearl na fóru DiveNet, se však nedal srovnat s tím, co se jim právě stalo v Bushman?s Hole.

Pearl byl právě na síti, kam se připojil z Danielskuilu, městečka nacházejícího se nejblíže u Bushman?s Hole. Byl už v bezpečí a v suchu, v ruce držel pivo a mohl nerušeně vyprávět tu historku užaslým návštěvníkům stránky, kteří ho zasypávali palbou otázek. „Já a Crabbick jsme byli do Bushmana už léta zbláznění“ napsal. „Jako by tohle místo vyzařovalo feromony, jako by všichni ti chudáci, kteří tam umřeli, nějak přitahovali nás ostatní.“ Podle něj to bylo jediné vysvětlení, proč se ostatní potápěči stále tak umanutě snaží ponořit do tohoto zrádného a zdánlivě nekonečného vodního trychtýře.

Pearl s Crabbickem sehnali v západní Austrálii pro svůj ponor sponzory: Pearl měl na lahvích logo finského výrobce kompasů Suunto, zatímco Crabbickův potápěčský oblek byl na pažích a na zádech ozdoben modrobílými blesky, firemním znakem jednoho australského poskytovatele vysokorychlostního připojení. Každá minuta strávená v hloubce přesahující tři sta metrů prodlužovala o několik hodin minimální dobu vyplouvání na hladinu a každá vteřina zvyšovala riziko narkózy, takže se oba muži dohodli na

dvacetivteřinovém pobytu na dně – jen aby stačili vyfotografovat sebe a svá loga. Pearl byl dost uvážlivý na to, aby se držel plánu ponoru.

Crabbick, méně zkušený z této dvojice, tak disciplinovaný nebyl.

V hloubce dvou set padesáti metrů začal mít Pearl podezření, že s jeho kolegou není něco v pořádku. Crabbick si stěžoval, že se mu v helmě ozývá ua ua – tento zvuk mohl podle Pearla znamenat, že v Crabbickově směsi je stále dusík a že jde o příznak počínající narkózy. Krve by se v něm nedořezal. Nemohl Crabbicka nechat, aby s narkózou sám stoupal na hladinu, přestože to znamenalo neúspěch ponoru. Na krátký okamžik dokonce pocítil ke starému příteli nenávist. Věděl však, co je třeba udělat.

„Hej,“ řekl do mikrofonu pro komunikaci pod vodou. „Jdem na hladinu.“

„Ne,“ uslyšel v uchu odpověd.

„Ale ano,“ řekl Pearl. Dole byla černočerná tma, a tak posvítil Crabbickovi na prsa, protože ho nechtěl oslnit. „Vracíme se.“

Obrátil ponornou baterku nahoru do temnoty a začal počítat: první potápěč-záchranář vybavený stage lahvemi se spustí do hloubky sta metrů, což znamenalo, že je od kontaktu s nejbližším člověkem dělilo sto padesát metrů. Při dodržení dekompresních zastávek by jim překonání této vzdálenosti trvalo téměř hodinu. Pearl hodlal napojit Crabbicka na lanko a během výstupu ho držet. K smrti nerad se vracel, ale věděl, že má stále dost sil na to, aby je oba dostal nahoru. Pokud ihned vyrazí. „Balíme to, Bene.“.

„Ne. Chci to dotáhnout do konce.“ Crabbick lehce drmolil.

Další příznak narkózy. S jeho směsí rozhodně nebylo něco v pořádku.

„Jinak to nemá smysl.“

„Promiň, Bene, ale o tomhle nebudem diskutovat.“

Pearl už se obracel k hladině, když vtom jeho paži sevřela silná, odhodlaná ruka. Jeho baterka vystřelila vzhůru a ve vzdálenosti pouhých pár centimetrů osvětlila masku s Crabbickovým obličejem.

Ben měl rozšířené zorničky a zuřivě vrtěl hlavou. Neříkal nic, ale upřeně hleděl na Pearla, jako by ho vůbec neznal. Pearl na fóru doslova napsal, že to bylo jako dívat se do očí posedlého člověka. Kdyby mu prý někdo řekl, že na dně Bushman?s Hole přebývá ďábel a čeká, až

bude moci vplout do hlavy potápěči, který se tam odváží, uvěřil by mu už jen kvůli výrazu v Crabbickových očích.

„Bene. Poslouchej mě. To jsem já, Andy. Vzpomínáš si na mě? Jsem Andy a říkám ti, že se vracíme. Teď už mi nebudeš odporovat.“ Pomalu s Crabbickem zatřásl. Kolegovi se zavlnila hlava jako ve zpomaleném filmu. „Nebudeš mi odporovat, a když ti řeknu, že se vracíme, tak mě poslechneš.“

Crabbick se mu však namísto odpovědi vymanil a vyrazil ke dnu. Seběhlo se to nesmírně rychle: než se Pearl nadál, mihla se ve světle jeho baterky Crabbickova ploutev a přítel mu zmizel v temnotě.

„Bene? Bene, ty parchante!“ zaječel Pearl. „Stůj. Stůj!“

Setrval asi dvacet vteřin na místě a s bušícím srdcem poslouchal svůj stále zastřenější dech. Hlavou se mu honila všechna pravidla potápění. Nikdy nepřeceňuj síly, abys zastavil jiného potápěče

– dokonce ani kdybys mu chtěl zachránit život. Tohle pravidlo bylo vytesáno do kamene. Vynaložíš neúměrné úsilí, zapomeneš kontrolovat dýchací směs a budíky a se zdrcující pravděpodobností nebude výsledkem jedno, ale hned dvě úmrtí. Musíš nechat kolegu napospas osudu. Pearl tohle všechno věděl – Crabbick byl však jeho nejlepší přítel. Chodili spolu na střední školu a člověk přece nemůže tak snadno odepsat kamaráda. Jeho dech zněl stále sípavěji. Pearl teď téměř cítil krev v tepnách, jako by tlakem zhoustla a dělalo jí potíže kolovat v těle. Napadlo ho, že pokud Crabbick sestoupil až na dno a zůstal při vědomí, možná by se nechal přesvědčit, že jejich ponor nakonec přece jen skončil úspěšně, a společně by mohli vyrazit k hladině.

Pearl měl možná pravdu, že by se mu mohlo podařit spustit se za přítelem na dno a poté ho dvanáct hodin tahat na hladinu. Jenže když na dno skutečně dorazil, nemohl Crabbicka najít. Vymezil si na hledání třicet vteřin, ani o zlomek vteřiny déle, ale na nalezení přítele to zdaleka nestačilo. Dno jezera bylo tmavé a nevýslovně bezútěšné, a když Pearl ucítil pod nohama bahno, prvních deset vteřin se mu z šoku motala hlava. A přestože se mu pak myšlenky projasnily a také nevolnost ustoupila, stále byl dezorientován. Těkal baterkou po přízračné opuštěné krajině a osvětloval dlouhé blátivé duny. Baterka však odhalovala jen prázdnotu. Po Crabbickovi jako by se slehla země.

Pearl znovu pocítil nevolnost. Vyčerpané srdce mu stále nepříjemně tlouklo. Nakonec dal příteli na lanku signál, že se vrací nahoru.

života.

Na DiveNetu posléze napsal, že to byl nejhorší okamžik jeho

37

„Nejtěžší bylo udržet ho v klidu.“ Chodící muž seděl se zvednutými koleny a ve špinavých rukou držel hrnek s teplým jablečným vínem. Oheň mu pohrával po tváři a vrhal stíny na stromy za ním. „Nejdřív jsem se ho snažil přivázat k židli, ale okamžitě mi bylo jasné, že to nemůže fungovat.“

„Takže co jste udělal?“

„Ta páska.“

„Jo, ano, ta páska. Četl jsem to ve zprávě. Byla to balicí páska, že?“ Caffery se obrátil na bok a opřel si hlavu o dlaň. „Balicí páska s nápisem ,Křehké – neklopit. Tenhle detail pronikl i do médií. Pořádně si ho vychutnala.“

„Ale kvůli tomu jsem si tu pásku nevybral,“ zabručel Chodící muž. „Byla prostě po ruce.“

„Takže jste ho přivázal k židli.“

„Jenže tohle taky nefungovalo – nemohl jsem se k němu pořádně dostat. Pak jsem si uvědomil, že v garáži stojí opřené o zeď žehlicí prkno, a tak jsem ho sebral a přivázal ho k němu. Samozřejmě jsem ho nejdřív musel zase omráčit.“

„A tohle už fungovalo?“

Chodící muž se usmál. „No jo. Tohle fungovalo. Položil jsem to prkno na lavici a bylo to perfektní.“

Caffery našel tábořiště Chodícího muže napůl náhodou. Bylo už pozdě, a tak sehnal v Broadbury strážníka, nechal ho hlídat Mabuzu v domě – majiteli restaurace řekl, že to dělá kvůli jeho ochraně – a z kanceláře zamířil rovnou za holkama na City Road.

Nezdržel se tam dlouho a při odjezdu se navíc cítil spíš hůře než lépe. Neustále musel myslet na to, co mu řekl Chodící muž: Vy

hledáte smrt. Přemýšlel o tom i cestou domů, když venku zapadalo slunce, na obloze se objevily první hvězdy a Bristol nabral ve zpětném zrcátku oranžový nádech.

Caffery nehledal tábořiště vědomě, ale věděl, že se mu ještě nechce jet domů, kde bude sám a jedinou společnost mu budou dělat večerní televizní pořady a stíny ve stromech, a tak zamířil na východ a dostal se téměř až do hrabství Wiltshire. Projížděl po cestách, které neznal, a jižně od Bathu si na malé odbočce nedaleko od dálnice A36 všiml, že asi sto metrů od silnice plápolá mezi stromy táborák. Zastavil, vystoupil z auta a pomalu zamířil přes řepkové pole k lesu. Chodící muž už v tuto dobu obvykle spal, ale dnešek byl výjimkou. Dnes večer seděl uprostřed pole a díval se přes oheň na jezero Farleigh Park, které se rozprostíralo na konci svahu a na jehož hladině se teď třpytil měsíc. Zpočátku se zdálo, že ho něco trápí – pozdravil Cafferyho zvednutím ruky, ale nepodíval se na něj. Místo toho se zadumaně drbal ve vousech a upřeně hleděl přes něj a přes pole na silnici, kde parkovalo Jackovo auto.
Teprve když mu Caffery řekl, co chce, a podal mu další sáček s cibulkami krokusů, začal Chodící muž reagovat. Nalil další litr vína do silně kořeněného nápoje, který vařil v kotlíku na ohni, a když se oba s kouřícími hrníčky a zapálenými cigaretami posadili, dal se do řeči.

„Když jsem se mu poprvé zařízl do nosu, kousl mě.“ Zaťal umouněnou ruku v pěst a otočil ji nad ohněm. „Nevím jak, ale podařilo se mu zvednout hlavu z prkna a kousnout mě. Zaryl se mi tady do zápěstí jako žralok. Chvíli jsem si myslel, že je po všem.“

Caffery, který ležel na zemi s cigaretou mezi zuby, zavřel oči a pokusil se představit si tu scénu: Craig Evans leží přivázaný k prknu a po tváři mu stéká krev. Jack věděl, jak Evans před útokem vypadal, protože viděl policejní snímky, avšak když pevně zavřel oči, dokázal v duchu nahradit Evansovu tvář obličejem, který si ve své představě přál vidět na jeho místě: obličejem Ivana Pendereckého.

„Praštil jsem ho do spánku a on málem znovu omdlel. Pustil mě, já ho popadl za vlasy a přivázal mu hlavu k prknu. Byl z něj vidět jenom obličej, ruce a…,“ odmlčel se, „… pták s koulema. Ty jsem mu vyndal hned. Rozepnul jsem mu poklopec a ony vypadly ven. Celou dobu mu tam takhle visely – chápete, jako taková připomínka.“

„A dál?“ Caffery se v duchu soustředil na Pendereckého obličej. „Co se stalo pak?“

„Pak jsem se vrátil k řezání jeho nosu.“

„Jaké to bylo?“

„Porcoval jste někdy k nedělnímu obědu kuře? Já to dělal pořád – myslím před Evansem. Znáte ten pocit, když kuřeti uříznete kýtu a položíte ji na talíř? Ten trhavý pocit? Tak takové to bylo.“

Cafferymu se třásly ruce. Zuby zatínal tak pevně, že mu téměř praskala sklovina. Všechno to ve své fantazii dokonale viděl: Penderecki křičí, nůž mu zajíždí do nosu a trhaně přeřezává chrupavku.

„Oči šly snadněji, než jsem si myslel. Nikdy by mě nenapadlo, že někomu můžu zarazit palce takhle hluboko do lebky, ale povedlo se. V tu chvíli zase omdlel.“

„A vy jste čekal?“

„Čekal jsem, až se probere. Snažil se hýbat, mrskat sebou, ale nešlo mu to. A taky pořád zvracel – zhruba co deset minut se poblil.“ Chvíli bylo ticho, a když Chodící muž pokračoval, ozýval se v jeho hlasu úsměv: „Ale to nejlepší mělo teprve přijít.“

„Ano?“

„No ano.“ Tentokrát se Chodící muž zachechtal a Caffery musel potlačit touhu otevřít oči. Věřil, že kdyby to udělal, spatřil by před sebou zlomyslně se culícího skřítka. „Ano. Nejlepší bylo, když jsem mu odřezával ptáka. Tahle pasáž mě naplnila větší radostí než cokoliv jiného.“

„Radostí?“

„Ano, policisto Jacku Caffery. Radostí. Protože o tom se tady máme bavit. O radosti, kterou jsem z toho měl. Nebudu kvůli tomu brečet – a nikdy, nikdy, nikdy nedám najevo kajícnost, ať už ode mě čekáte cokoliv. Jsem tady, abych vám řekl, že nejradostnější pocit svého života jsem zažil ve chvíli, kdy jsem tomu chlapovi odřezával koule. Držel jsem je v rukou. Natáhl jsem mu je co nejdále od těla a přejel mu nožem přes kůži. Ani jsem nemusel moc tlačit. Zbytek kůže mu vystřelil zpátky k tělu jako gumička a já držel jeho varlata.“

Caffery polkl a snažil se promluvit pevným hlasem. „A pak?

Co bylo pak?“

„A pak přišel na řadu jeho penis. To jsem dělal pomalu. Pořád mi omdlíval, a tak jsem vždycky musel počkat, až se zase probere.“

„Jaké to bylo?“

„Bylo to jako krájení řízku. Nic obtížného. Opřel jsem prkno o zadní stěnu a položil mu na stehna dřevěný špalek, abych měl lepší oporu. Měl jsem u sebe vroubkovaný nůž, a tak jsem ho použil. Krev hezky vsákla do špalku.“

Oba muži se na dlouho odmlčeli. Neozýval se žádný zvuk, jen vzdálený šum z dálnice A36 a jednou za čas i motor auta projíždějícího po silnici. Caffery ležel co nejnehybněji, nechal si dopadat na víčka měsíční světlo a představoval si, jak Penderecki leží spoutaný na prkně, takže mu jsou vidět jen obličej a slabiny, a jak jsou podlaha a lavice pod ním zbrocené krví. Provedl by mu to v zadním pokoji, v tom s výhledem na železniční zářez, protože právě tohle místo viděl Ewan naposledy. Penderecki by tak viděl Cafferyho dům s rozsvícenými světly, viděl by místa, kde si Jack s Ewanem jako kluci hráli. Caffery si tím nebyl jist, ale měl dojem, že by si i on nahrál Pendereckého mučení na video, jako to udělal Chodící muž.

„A proč jste ho pak ukřižoval?“

„Proč jsem ho ukřižoval?“ Chodící muž se dutě zasmál.

„Tohle, pane policajte, zůstane jen mezi mnou a jím.“

„Je to dost nezvyklé.“

„Ano,“ prohodil Chodící muž klidně. „A taky je nezvyklé, aby chlap znásilnil osmiletou holčičku. Aby ji za tři hodiny čtyřikrát znásilnil a nakonec ji zabil.“

Caffery otevřel oči. Chodící muž seděl ve stejné poloze, svíral hrnek s vínem a upřeně hleděl na vzdálený obzor. Caffery ucítil v ústech kovovou pachuť, když přemýšlel, zda Chodící muž vidí smrt svého jediného dítěte, aniž kvůli tomu musí zavřít oči. On sám si Ewanovu smrt vždy živě představoval, takže proč by to u Chodícího muže mělo být jiné?

„A dál?“ zeptal se po minutě nebo dvou, když nabral jistotu, že jeho hlas bude znít víceméně vyrovnaně. „Co bylo dál?“

„Dál jsem šel a zavolal sanitku.“

„Na záznamu toho telefonátu jste působil klidně. Podle obžaloby jste mluvil, jako by se nic nestalo.“

„To je pravda.“

„A v pozadí přitom křičel Evans.“

„Ano. Křičel. A víte, co křičel? Na té nahrávce to nebylo slyšet a během procesu se to neprobíralo – ale víte, co křičel?“

Caffery zaváhal. Znovu zavřel oči a nechal svou mysl ponořit hluboko, velmi hluboko do svého nitra – tam, kde se ukrývají pravdy.

„To nevím, ale myslím si…“

„Ano? Co si myslíte?“

„Myslím si, že volal svou matku.“

Chodící muž v temnotě dlouze vydechl. „Máte pravdu. Křičel o svou matku.“

38

Nadešla noc. Blecha stále seděla v pracovně, civěla na počítačovou obrazovku a ani se nepohnula, aby například rozsvítila světlo nebo zavřela okno. Hodiny plynuly, elektronická diskuse se rozvíjela a počítač ohlašoval každou novou zprávu cinknutím. Andy Pearl se pokoušel vysvětlit, jaký to byl pocit, když na lanku dorazil k první dekompresní zastávce, načmáral zoufalou zprávu o Crabbickově smrti podpůrnému potápěči, který neměl mikrofon pro komunikaci pod vodou, a potápěč na to reagoval vrtěním hlavy a gestikulací směrem k hladině. Ne, Crabbick vůbec neležel na dně vodního trychtýře. Byl živý a odpočíval na lanku v temnotě několik metrů nad nimi.

Podařilo se mu překonat narkózu. Nějakým způsobem – nikdo netušil, jaká alchymie v tom mohla hrát roli – sestoupil až na dno, strávil tam pár vteřin a vyrazil zpátky k hladině. Ano, byl na tom prachbídně, a když o deset hodin později konečně vystoupali na hladinu, museli ho z vody vytáhnout podpůrní potápěči. Podle Andyho Pearla byl bledý, v očích a kolem nosních dírek měl popraskané žilky a dýchal tak, jako by se snažil nafouknout starou nafukovací postel – ztěžka a pomalu. Byl však při vědomí. Byl živý. Dokonce s Pearlem ještě několik vteřin mluvil, než ho záchranáři odvezli do nemocnice. A když si Blecha

přečetla, co Pearlovi řekl, její ruka bezděky křečovitě sevřela myš. Crabbick se prý na nosítkách otočil ke svému příteli, natáhl ruku a zastřeným hlasem řekl: „Marleyovi. Viděl jsem Marleyovy – uvízli na převisu kousek ode dna.“

Blecha si položila ruku na hlavu, promnula si kořínky vlasů a snažila se představit si, co Crabbick asi viděl. Slyšela zvuk dechu z lahví, viděla osamělý kužel světla z baterky, kostlivou ruku trčící z rozvířeného bahna. Máma s tátou na svahu Bushman?s Hole. Teprve nyní si uvědomila, že v sobě stále nosila malou jiskřičku naděje – nelogický sen, že se jim ta nehoda možná přece jen nestala, že se Thom, podpůrní potápěči i ibogain pletli, že rodiče nakonec našli z Bushman?s Hole cestu a dostali se do bezpečí.

Chtělo se jí psát, zahrnout Pearla otázkami: Ví Crabbick jistě, že jsou to Marleyovi? Vyfotografoval je? Máte představu o jejich souřadnicích? A především: jak daleko je ten převis ode dna? Pět metrů? Deset metrů?

Pearl by však na to nedokázal odpovědět. Blecha to poznala podle toho, jak odpovídal na otázky ostatních. Crabbick byl stále v nemocnici a nemohl mluvit. Nechme toho kluka chvíli v klidu, psal Pearl na fóru stále dokola, když ho někdo požádal o další informace. Dejte mu čas, aby se z toho dostal – počkejte aspoň, až vypadne z té nemocnice -, a pak se zeptejte přímo jeho.

Blecha si prohlédla jednotlivé příspěvky a pokusila se z nich vydedukovat, kdy přesně k tomu všemu došlo. První zmatená zpráva, že Crabbick zahlédl její rodiče, byla dva dny stará. Tato informace tedy dva dny visela na veřejně přístupných stránkách a ona o ní nevěděla. Nevěděla o ní, ale máma ji před ní přesto varovala. Tentokrát nás najdou.

Blecha si protřela paže. Náhle jí byla zima. Tohle přece není možné. Odkrývání zasutých vzpomínek – myšlenek, které nikdy pořádně nezpracovala -, to ano. Ale že by mohla opravdu rozmlouvat s mrtvými? Nebylo pravděpodobnější, že tuto stránku v posledních dvou dnech navštívila a kvůli ibogainu na to zapomněla? Přinutila se vrátit do té vzpomínky: Kaiser byl u počítače, pamatovala si, jak něco ťukal do klávesnice. Nemohl někdy v té době nastat okamžik, kdy odešel z

domu a ona na základě nějakého instinktu vstala z pohovky, zamířila k počítači a otevřela stránku DiveNet? Kaisere, napadlo ji, když se měsíc vyhoupl nad siluetu cypřišů, co bys na to řekl, Kaisere? Kdybych ti tvrdila, že jsem rozmlouvala s mrtvými, co bys na to řekl?

Vytáhla mobilní telefon a vyťukala jeho číslo. Kaiser býval i v tuto pozdní hodinu obvykle vzhůru: kutil něco v hospodářských budovách, zatloukal hřebíky a často vůbec neslyšel telefon. Blecha tedy nechala telefon vyzvánět, aby mu dala čas vrátit se do hlavní budovy, ale Kaiser se jí neozval, ani když odpočítala třicet zazvonění. Zavěsila a odešla pro klíčky od Thomova auta. Musí si vzít jeho auto a odjet tam. Právě když si však oblékala bundu, zazněla jí v uších jedna věta.

Myslej si, že budou mluvit s mrtvejma jen proto, že si píchli do ruky nějakou sračku…

Tigu, pomyslela si, a co ty? Co by sis o tom myslel ty?

Pokračovala v oblékání a vytočila přitom jeho číslo. Tig se jí ozval po šesti zazvoněních. Byl zadýchaný a Blecha si představila, jak šmejdí u své matky v ložnici a dělá jí společnost v osamělém světě snů, policejního skeneru a bezplatné televize.

„Jo“ řekl a polkl, aby zklidnil dech. „Jo, co je?“

„Tigu.“ Blecha si zapnula bundu. „Stalo se něco divného.“

Nastalo chvilkové mlčení, po němž Tig popotáhl nosem. „Jsem rád, žes zavolala,“ řekl stroze. „Jsem rád, protožes mně to slíbila. Je fajn vědět, že vždycky splníš, cos slíbila.“

Blecha se zarazila a zaváhala. Copak Tigovi slíbila, že mu zavolá? A pak si na to vzpomněla – jeho poslední slova po návštěvě u Mabuzy zněla: „Zavolej mi, prosím tě,“ a ona mu odpověděla: „Ano, slibuji.“

„Čekal jsem na to.“ Blecha slyšela, jak Tig přechází na druhém konci linky sem a tam a řinčí věcmi, jako by byl v kuchyni. „A ty mi teďka voláš. To je fajn, vážně, je to od tebe moc uctivý.“

Blecha si dopnula bundu. Cítila se zdeptaná. „Promiň.“

„Jak se má tvůj policajtskej milenec? Je v obleku a polobotkách a chystá se na vyrazit do akce, co?“

„Cože?“

Tig se zasmál. „Má rád, když jsou dámy hezky povolný, jestli

víš, o čem mluvím.“

„Ne, to nevím.“

„Zeptej se ho, jak si tady zvyká. A taky se zeptej, jestli nepotřebuje turistickou průvodkyni – můžeš ho vzít na City Road a trochu ho tam províst.“

„Tigu, prosím tě. Zavolala jsem ti, protože tě potřebuju – opravdu tě potřebuju. Promiň, že jsem se ti neozvala dřív, ale mluv se mnou, prosím tě, jako s člověkem. Ne v hádankách. Anebo se přestaňme bavit a nechme to na jindy. Vyrážím pryč.“

Následovalo chvilkové mlčení, po němž si Tig odfrkl. „No tak jo,“ řekl zvesela. „Necháme to na jindy.“ A než ho Blecha stačila zarazit, položil jí telefon.

Blecha zírala na displej a stále nemohla uvěřit, že jí Tig opravdu zavěsil. Sakra sakra sakra. Vyhledala jeho číslo, postavila se do chodby a začala mu těžkopádným jazykem smolit textovou zprávu. Byla zhruba v polovině, když jí na stole začala drnčet pevná linka, takže leknutím vyskočila. Strčila si klíčky od auta do kapsy a zvedla sluchátko.

„Kaisere?“

„Ne. Tady je Mandy. Co se děje?“

„Mandy.“

„Ano – Mandy. Hele, Blecho, zkouším se mu celý večer dovolat, ale budto má vypnutý telefon, nebo mi to nebere. A já s ním potřebuju mluvit.“

Blecha se silně poškrábala na hlavě a pokusila se přemýšlet.

„Počkej chvíli.“

Položila sluchátko na stůl a zamířila do chodby. Byla tu už úplná tma – Blecha si vůbec neuvědomila, že už je tak pozdě. „Thome?“ zavolala do temnoty. „Thome? Kde jsi?“ Počkala, napočítala v duchu do padesáti a vrátila se k telefonu. „Mandy, on mi neodpovídá. Musí být někde v kůlně nebo tak. Řeknu mu, aby…“

„V kůlně? Vždyť už je skoro jedenáct – tady už je tma jako v pytli. Co tam dělá?“

„Já nevím. Řeknu mu, aby ti zavolal, až…“

„Ale tos mi slíbila už před hezkýma pár hodinama. Proč mi

lže?“

„On nelže.“

„Víš to jistě? Protože jestli mi lže, zabiju ho.“ Blecha se

nadechla k odpovědi, ale Mandy ještě neskončila. „Myslím to vážně,“ řekla. „Zabiju ho, jestli mi lže.“

Blecha se napřímila a vyhlédla do tmy – dívala se na zahradu, kde si s Thomem jako děti hráli. Něco se jí sepnulo v hlavě. „Tak víš co, Mandy?“ řekla chladným hlasem. „Naser si a jeho nech na pokoji. Ozve se ti, až se mu bude chtít.“

Třesoucíma se rukama zavěsila. Hlavou se jí zběsile honily myšlenky. Vylovila z kapsy klíčky a vyrazila ke dveřím, jenže vtom zaplavilo obývací pokoj světlo z reflektorů auta. Blecha přešla do bočního pokoje a odhrnula závěs: na příjezdovou cestu odbočil Ford Focus a zajel za dům. Thom. Konečně.

Blecha náhle pocítila slabost. Odešla k zadním dveřím a odemkla je. Chtěla říct bratrovi tolik věcí, že nevěděla, kde začít.

Zpočátku si vůbec neuvědomila, že něco není v pořádku, přestože na vlastní oči viděla, jak rychle Thom po příjezdové cestě jede. A dokonce ani když bratr zastavil tak prudce, že od kol odlétla sprška štěrku, zařadil zpátečku a rychle zacouval pod hustý jalovec, nenapadlo ji, že může mít nějaké potíže. Myslela jen na to, co viděla na webu.

Teprve když se Thom prohnal kolem ní, strhl ze sebe kabát a zamířil rovnou na toaletu, pochopila, že pláče.

Stála ve dveřích a dívala se, jak bratr pouští kohoutek, strká si pod něj obličej, lapá po vzduchu a třese se po celém těle. Zvenku se ozval zvuk dalšího auta a vzápětí přejela po boční straně domu další dvojice světel.

„To je policie.“ Thom se napřímil, sebral z police ručník a otřel si do něj oči. „Policie.“ Fňukl. „P-pronásledujou mě už od

A-šestatřicítky.“

Blecha podle polohy reflektorů poznala, že auto zastavilo před zadním vchodem. „Policie?“ zablekotala, jako by to slovo nikdy předtím neslyšela. Tohle bylo neskutečné. „A co chtějí?“

„Doprdele,“ ulevil si Thom. Přiložil si ručník na oči a pevně ho tam držel.

„Thome?“ Bleše se pomalu vracela duchapřítomnost. „Thome, co se…“ Hlavou jí bleskla strašlivá myšlenka. Popadla ručník a přinutila bratra, aby ho pustil. Thom měl oteklý brunátný obličej, krví podlité oči a nakyslý dech. „Ježíšikriste, Thome.“ Bratr se od ní zahanbeně pokusil odvrátit, ale ona ho držela za zápěstí, takže se na ni musel dívat. „Thome? Kolik jsi toho vypil? Táhne z tebe chlast. Seš snad úplně blbej?“

„Promiň. Promiň.“ Thom zbědované otáčel hlavou. „Ale všechno se to zvrtlo – všechno se to tak pitomě zvrtlo…“

Na chodbě se ozval zvonek a za prosklenými dveřmi se objevila tmavá postava, rozmazaná a zkreslená barevnou skleněnou výplní. Blecha na ni tupě vytřeštila oči.

„Promluv s ním, prosím tě,“ řekl Thom rozrušeně. „Prosím tě, prosím tě, Blecho, řekni mu, ať jde pryč. Nikdy už tě pak nebudu o nic prosit, slibuju.“ Popadl ji za paži. „Prosím“ zasyčel a v jeho hlase byl patrný strach. „Zařid, ať nás nechá na pokoji. Rychle.“

V pracovně se opět rozezvonil telefon. Nejspíš Mandy.

Policista venku ještě jednou zaklepal a pak zazvonil. Blecha zavřela oči a napočítala do dvaceti, aby do svých myšlenek vnesla trochu klidu.

Nadechla se a zastrčila si vlasy za uši.

„To je dobrý,“ řekla. „Běž nahoru.“

„Moc mě to mrzí.“ Thom už zase plakal. „Fakt mě to moc

mrzí.“

Blecha ho obrátila ke schodišti a hravě ho postrčila, protože

byla vždy mnohem silnější než on. „Běž do zadního pokoje. A dělej, že spíš.“

Domovní zvonek opět zazvonil. Policista položil ruku na sklo a pokusil se nahlédnout dovnitř. Blecha čekala, až Thom vyleze po schodech do patra – hlava mu schlíple visela a podrážky laciných bot měl zablácené a sešlapané. S tlukoucím srdcem se pak obrátila ke dveřím a otevřela je.

Byl to kluk z dopravního oddělení, které sídlilo v Almondsbury, ve stejné budově jako její tým. Blecha ho okamžitě poznala – párkrát se s ním dala do řeči u automatu na čokoládu, kde si kupovala tyčinky Mars. Byl ramenatý a měl ustupující vlasy, které mu

na čele vytvářely tmavé písmeno V. Jmenoval se Prody nebo nějak podobně, ale všichni mu říkali Dálniční opičák, protože měl v popisu práce umravňovat zdivočelé řidiče na dálnici M5.

„Heleďse,“ řekl a Blecha podle jeho dechu poznala, že se i on snaží uklidnit. Mezi slovy musel dělat přestávky. „Neotravoval bych tě, ale než jsem provedl identifikaci značky a zjistil, že je to tvoje auto, byl už jsem tak vytočenej, že jsem tě musel sledovat dál a…“ Zarazil se a nevěřícně na Blechu pohlédl. „Tys nezastavila. Proč jsi nezastavila?“

Blecha stála docela klidně, ale v duchu se usilovně snažila nějak se v tom vyznat. Za policistou viděla stříbrný Ford Focus, který Thom ve spěchu zaparkoval zadkem do křoví a v jehož čelním skle se odráželo světlo z terasy. Vedle něj stál policejní vůz s otevřenými dveřmi a jeho přední nárazník dělilo od okna obývacího pokoje pouhých pár decimetrů. Blecha přemýšlela, kolik toho její kolega vlastně viděl.

„Já jsem… Spěchala jsem.“

„Spěchala?“

„Totiž, já vím, je to taková otřepaná výmluva…“ Natáhla ruku a ukázala na otevřené dveře vedoucí na rozsvícenou toaletu. „Fakt jsem musela – chápeš. Sice mě to neomlouvá, ale…“

„Takže jsi to auto řídila ty? Takžes to byla ty?“ Prody si otřel čelo. „Zezadu jsem tě neviděl – podle toho, jak jsi řezala zatáčky, jsem měl dojem, že za volantem sedí někdo jiný. Ty jsi mě neviděla? Mohli jsme se zabít.“

Na několik okamžiků se rozhostilo ticho, během něhož si bedlivě prohlížel její obličej. V jeho pohybech bylo cosi škubavého a Blecha poznala, že má vztek. Pokusila se nasadit co nejjalovější výraz, spustit za svýma očima oponu a ukrýt za ní lhářku. Zaměřila se na ustupující véčko na jeho čele a představovala si, že do něj očima vyvrtává díru.

„Promiň,“ řekl konečně její kolega, „ale budu to muset provést podle předpisů.“

„Podle předpisů? Ale já jsem…“

„Už jsem založil záznam. Na dispečinku. Mají tam tvůj rejstřík a zahájí s tebou řízení za bezohlednou a nepozornou jízdu. Momentálně

tě mají na čekačce, a kdybych se teď vrátil a po všem, co jsem jim navykládal, to celé zrušil, bude to setsakramentsky smrdět.“

Blecha si povzdechla. Zadívala se na hvězdy a pomyslela si, že tohle asi nikdy neskončí. „Sakra,“ řekla, odstoupila od dveří, otevřela je dokořán a rozepnula si bundu. „Dobře. Tak radši pojď dál.“

39

Blecha stála v přeplněné malé kuchyňce, obklopená důvěrně známými věcmi, a snažila se zklidnit tok svých myšlenek. Musela toho tolik promyslet. Proč jí ten zatracený pitomec Kaiser nezvedá telefon? Kaisere, pomyslela si, potřebuju s tebou mluvit.

Voda začala vřít, a tak ji Blecha nalila do čajové konvice. Přemýšlela, do jaké míry Thom Prodyho vytočil. Prody byl typem policisty, který když se jednou rozhodl, že bude postupovat „podle předpisů“, nevěděl, kdy přestat. A pokud by byl doopravdy naštvaný, mohl by ji požádat i o dechovou zkoušku. A ona v sobě měla ibogain. Ten zatracený ibogain. Mohl by se v jejím dechu projevit a zapříčinit pozitivní test. „Sakra,“ zasyčela. Analyzátory dechu byly citlivé pouze na alkohol, ale Blecha se v technické stránce jejich fungování nevyznala – co když v nich ibogain něco spouští, třeba nějakou chemickou reakci?

Rychle naplnila konvici a začala vytahovat talíře, podšálky, čajové lžičky a sušenky. Snažila se chovat normálně, ale než připravila čaj a položila pár zázvorových sušenek na jeden ze zdobených krémových talířů po matce, úplně se jí třásly ruce. A když nesla talíř do obývacího pokoje, sušenky jí z něj vypadávaly.

„Takže tys mě doopravdy neviděla?“ Prody v obývacím pokoji trochu vychladl. Jeho dech byl pomalejší a jeho obličej v kuželu světla od stolní lampy u jeho lokte vypadal normálněji. „Vždyť přece… Už od semaforů ve Freshfordu jsem měl rozsvícené majáčky, a tys mě přesto neviděla?“

Blecha položila na stůl sušenky a čaj, posadila se do křesla a přiložila si prsty na oči. Několik minut byl jediným zvukem tikot hodin na krbové římse. Když její srdce zpomalilo, svěsila ruce a přinutila svůj

hlas, aby zněl hluboce a vyrovnaně. „Víš, myslím, že využiju ten poradenský program, který nám co šest měsíců nabízejí. Tohle začíná být šílené.“ Pohlédla na Prodyho. „Vy na dopravním poradenskou službu nemáte, že?“

„Ne, ale vím, proč ji máte vy. Slyšel jsem, jaké to bylo v Thajsku – všude spousta těl, spousta lidí, o kterých jste věděli, že je nikdy nenajdete. Nepřekvapuje mě, že si potřebuješ s někým promluvit“ Dojedl sušenku a natáhl se pro další. Jeho plášť s reflexními vrstvami zašustil. „Předpokládám, že nejhorší jsou vždycky děti, že jo? Člověk se ptá, jak se s tím vypořádávají jejich rodiče.“

„Ano. To je pravda.“

„V Thajsku byla spousta dětí, že? Úplně malinkých.“

„Docela dost.“

„A ta zranění – u dětí -, vsadím se, že byla hrozná. Je strašné, když se na to musí dívat rodiče.“

„Ano. Byla hrozná.“ Blecha chvíli mlčela a pak řekla: „Víš, že jsme nedávno vytáhli z přístavu ruce, že jo?“

„Ruce? Ne. K nám toho dneska moc neprosákne.“

„Jo, vytáhla jsem je z přístaviště. Pod jednou z tamních restaurací byly pohřbené dvě ruce. Z nějakého důvodu mě zrovna tahle věc dostala – víc než všechno, co jsem viděla předtím. Člověk by řekl, že po všem, co jsem zažila v Thajsku i jinde, ty děti a všechno…“

„Jo, ty děti…“

„Člověk by řekl, že vytáhnout část těla bude jednodušší než manipulovat s kompletní mrtvolou. Nemáš ten dojem?“

„To mám.“

„Takže si musím klást otázku, proč mě zrovna tenhle případ, zrovna tyhle ruce tak rozhodily.“ Zakroutila hlavou, aby vzbudila dojem, že se snaží rozhýbat strnulou šíji. „Anebo se to ve mně možná všechno nahromadilo a teď to vychází ven. Možná to s téma rukama vůbec nesouvisí a je to jen důsledek posledních několika let. Já jen vím, že…,“ položila si ruku na hlavu, „… že tady cítím strašný tlak. A když to přijde, tak se na sebe někdy ani nemůžu podívat do zrcadla.“ Pohlédla Prodymu do očí a přemýšlela, zda taje. Zdálo se jí, že se v jeho obličeji cosi uvolnilo. „Po pravdě řečeno bys mě měl zatknout. A hodit mě na

noc do cely. Prospělo by mi to.“

„Tenhle pocit znám, seržantko. Chceš mít šanci si jen na den, na dva orazit – potřebovali bysme to všichni.“ Usmál se, ona jeho úsměv opětovala a měla pocit, že z ní spadla trocha tíhy. Zlomila ho. Chystala se natáhnout ruku a nabídnout mu další sušenku, když vtom se Prody zavrtěl na pohovce a vytáhl z kapsy blok a analyzátor dechu.

Blecha se v předklonu zarazila a upřela na něj oči.

„Řeknu ti, jak to uděláme“ Zamyšleně si poklepal perem o spánek. „V záznamech na dispečinku není o rychlosti zmínka, ale vědí, že jsem tě pokládal za nalitou – takže.“ Odkašlal si a vrhl letmý pohled na karafy na příborníku, v nichž se světlo třpytilo jako na vánočních cetkách. „Takže co kdybychom to rychle vyřídili, ať to máme za sebou? Na opilou zrovna nevypadáš – a taky z tebe netáhne.“

„To proto, že opilá nejsem.“

„Ale…“ Prody se zdál na rozpacích, když zapnul analyzátor dechu, počkal, až přístroj zkontroluje správnost funkce, a nasadil na něj náustek. „Potřebuju to vyloučit.“

„Ty mě do toho necháš foukat?“

„Někdo to udělat musí.“

„Ale tady nejsme v místnosti pro zadržené. Nejsou tu kamery.“

Prody se znovu usmál, jako by ji nechápal. „Prostě to smeteme ze stolu. Služba mi končí v deset.“

Blecha na něj s bušícím srdcem upřeně hleděla. „Kdybys ten záznam na dispečinku zrušil, mohl bys vypadat hloupě, ale do toho přístroje by sis klidně mohl dýchnout sám a nikdo by se nic nedozvěděl.“

Prody předstíral, že ji neslyší. „Žádám, abys mi poskytla vzorek dechu k analýze v rámci silniční kontroly. O poskytnutí vzorku jsem oprávněn žádat podle..

„To je dobrý,“ řekla Blecha, vstala a vytrhla mu přístroj.

„Tyhle pitomý fráze znám.“

Prody otevřel ústa k protestu a zabodl oči do analyzátoru, avšak Blecha se postavila před něj, a aniž z něj spustila oči, dlouze foukla do přístroje, napočítala v duchu do pěti a čekala, až analyzátor tiše cvakne

a dvakrát zapípá. Nato si ho vytáhla z úst a pohlédla na displej.

„PROBÍHÁ ANALÝZA,“ stálo na něm.

„Tumáš,“ řekla napjatě, vrátila Prodymu přístroj a posadila se na pohovku. Dívala se, jak policista kontroluje displej, a v duchu ho nenáviděla. Po několika vteřinách přístroj táhle pípl. Prody nehnul ani brvou. Naklonil se přes stůl a ukázal Bleše displej.

„NULA“ stálo na něm.

Blecha se zlehka usmála. Moc ráda by teď něco řekla. Moc ráda by řekla: „To máš za to, ty vygumovaný parchante.“ Neřekla to však. Dálniční opičáky bylo lepší si nerozházet. Neskonale lepší.

Raději tedy počkala, až Prody zapíše cosi do bloku, vstala, otevřela mu dveře a zdvořile natáhla ruku, aby mohl projít ven.

Uplynulo deset minut a Caffery měl tak napjaté a ztuhlé tělo, že ho začínalo bolet. Otevřel oči, ztěžka se obrátil a posadil se. Musel si protřít oči, které měl tak dlouho zavřené. Měsíc se na obloze posunul, avšak Chodící muž stále seděl na původním místě – totiž na rozloženém kusu molitanu – a nepřítomně hleděl do ohně, jako by zapomněl, že se vedle něj nachází někdo další.

„Trochu jsem o tom přemýšlel,“ řekl Caffery a odkašlal si.

„Víte, jak jste mi řekl, že hledám smrt.“

Chodící muž nekývl ani jinak nereagoval, a tak se Caffery bolestně postavil. Cítil v kostech chlad, což mu připomnělo, jak je unavený. Pohlédl na Chodícího muže, který ještě stále nedal ničím najevo, že ho slyší. Vytáhl z kapsy klíče, lehce jimi zacinkal a čekal na reakci. Chodící muž si protřel oči, jako by v nich měl slzy, ale jinak se jeho výraz nezměnil – byl kamenný a vzdálený, jako by byl jeho nositel někde jinde, jako by sváděl válku v nějakém jiném vesmíru.

„Co jste tím myslel?“ zeptal se Caffery o něco tišeji a postavil se vedle Chodícího muže. „Pořád mi to vrtá hlavou – že hledám smrt. Jak jste to myslel? Říkal jste, že vy jste stejný, že taky hledáte smrt.“

Chodící muž se ani nehnul. Jen seděl s hrnkem v rukou a v jeho tmavých inteligentních očích se odrážely skomírající plameny.

Caffery se sklonil a položil vlastní hrnek vedle ohně. Napřímil se a obrátil se k odchodu, jenže vtom ho sevřela za kotník ruka. Jack se překvapeně otočil a viděl, že Chodící muž leží rozplácnutý na zemi

jako had, vzhlíží ke Cafferymu, šlachy na krku má napnuté a vystouplé a v jeho očích se leskne měsíční světlo.

„Smrt a já jsme nejlepší přátelé“ zasyčel. „Znám smrt lépe než všechno ostatní.“

„Cože?“

„Copak mi to nevidíte v očích? Copak nevidíte, jak dobře se se smrtí znám?“

„Hej.“ Caffery přesunul nohu, protože se mu železné sevření ani trochu nelíbilo. Cítil, jak se mu zčernalé nehty zarývají do kůže.

„Pusťte mě.“

Chodící muž ho však neposlouchal. Zaryl nehty ještě hlouběji.

„Vidím smrt, kamkoliv se vydám. Jsem hromosvod, který přitahuje smrt. Přivádím ji k sobě. I dnes večer jsem ji viděl – tamhle.“ Kývl směrem k silnici za poli. „Dnes večer jsem viděl smrt – než jste přišel, díval jsem se jí do očí. Tak blízko u ní jsem byl. A proto vím, že bude mou neustálou společnicí.“

Caffery vykroutil nohu, postavil se nad Chodícího muže a celý zadýchaný se mu podíval do tváře, na jeho divoké vlasy, na noc zračící se v jeho očích. „Co je tohle za bláboly? Co jste to najednou začal blekotat za nesmysly?“

Chodící muž zaklonil hlavu a rozesmál se, jako by nikdy neslyšel něco tak vtipného. Poklekl, sedl si na chodidla a začal se smát ještě víc. „Dobrou noc,“ řekl a zvedl ruku. „Dobrou noc,

PO-LI-CIS-TO. Přeji vám dobrou noc.“

Načež se odvrátil, vytáhl z vodotěsného igelitového obalu spací pytel a začal se připravovat na noc. Caffery ho minutu nebo dvě sledoval a pak mátožné vyrazil přes pole k autu.

U Oscarových se svítilo – v jednom z oken, ze kterých Katherine Oscarová s oblibou sledovala Marleyovy. Blecha si toho všimla hned v okamžiku, kdy otevřela dveře, aby pustila Prodyho ven. A všimla si tam také siluety – mohl to být křivě zatažený závěs, ale mohla to být i lidská postava. Blecha v duchu probrala možnosti, co Katherine mohla vidět: třeba jak Thom přijíždí v autě, jak Prody stojí u dveří. Několik vteřin o tom přemýšlela a pak to pustila z hlavy, protože by nedopustila, aby ji Oscarovi ještě někdy vyvedli z míry. Přinutila se

k úsměvu. „Tak ahoj,“ řekla klidně Prodymu. „Dobrou noc.“ Přidržela mu dveře, ale zdálo se, že se Prody zdráhá odejít.

Vykročil na štěrkovou příjezdovou cestu a podíval se na hvězdy. Prohlédl si trávníky vedoucí k jezeru, přistřižené topoly lemující zahradu a schody sestupující do údolí. Blecha čekala, až to řekne. Až řekne, že je na tom dobře, když jako devětadvacetiletá žena dokáže z platu seržantky táhnout tohle. Prody to však neřekl.

„O těch rukou jsem neslyšel,“ řekl místo toho. „Přiznávám. Ale slyšel jsem o tom druhém.“

„Cože?“

„O tom únosci auta. Loni.“

„Jo aha,“ řekla Blecha. „O tomhle.“

„Jo. O tomhle. A abys věděla, myslím, že ti pěkně ukřivdili.

Vždyť ses jim jen snažila pomoct.“

„Vy si u vás na dopravním libujete v klevetách, že jo?“ Prody lehce zaklonil hlavu a podrbal se zespodu na bradě.

„Víš, co se říká na dopravním? Na dopravním se říká, že máš namířeno mezi kravaťáky.“

Blecha se na něj s kamenným výrazem podívala. „Proč se to

říká?“

„Protože lidi na kriminální vyšetřovačce jsou celí připosraní a

potřebujou tam lidi, kteří dokážou přemýšlet nekonvenčně. Chápeš, lidi s nápadama. Lidi jako ty – lidi, kteří přemýšlejí o tom autu a o tom, proč ho ten chlápek sebral.“

Blecha na něj upřeně hleděla a neodpovídala. Prodymu chvíli trvalo, než z jejího výrazu poznal, že rozhovor je u konce. Plaše se usmál, vytáhl z kapsy klíče a napůl se otočil k autu. Poté si to však zřejmě rozmyslel.

„Ještě jedna poslední věc,“ Řekl. „Mělas svoje důvody, proč jsi mi ujížděla – ale na A-šestatřicítce si musíš dávat pozor. Za poslední měsíc tam byly tři bouračky – vzpomínáš na tu holčičku, která proletěla čelním sklem? Neměla pás. Posledních šest metrů letěla po obličeji.“ Pokrčil rameny, podíval se na dům a pak přesunul pohled dolů a zadíval se kolem chladnoucího Fordu Focus na místo, kde se černostříbřitě lesklo jezero. „Ano,“ řekl. „Jestli tě to zajímá, tak podle mě měla štěstí,

že ji to zabilo. Rodiče by ji určitě nechtěli takhle vidět.“

Nastoupil do policejního vozu, dotkl se rukou čela v předstíraném pozdravu a nastartoval motor.

Blecha sledovala, jak odjíždí. Když jeho reflektory zmizely, zůstala tu pouze ona, noc a silueta sovy prohánějící se na pozadí vzdáleného města – střídavě zakrývala věže kostelů, opatství i kopce za městem. Cítila, jak ji obestírá přítomnost čehosi chladného, jak začíná uprostřed, přesouvá se vzhůru do její hlavy a obaluje ji jako druhá kůže. Ani se nehnula, protože jí bylo jasné, přestože nechápala, jak je to možné že se jí teď dotýká máma a sděluje jí, že je všechno v pořádku. Kaiser může počkat do rána. Teď to vyřiď s Thomem.

Nechala uplynout pár minut, pomalu oddechovala a čekala, až se ta přítomnost rozplyne a noc se opět stane nocí. Sova střelhbitě vlétla mezi stromy a ztratila se v tichu. Blecha se otočila, aby se vrátila do domu, a přitom si všimla, že u Oscarových se už nesvítí. Bylo jí to jedno.

40

18. května

Bylo deset hodin ráno, venku pražilo slunce a Jack Caffery přemýšlel o spáse. Včera v noci se po setkání s Chodícím mužem vrátil domů, lehl si a přemítal o Craigu Evansovi ukřižovaném na žehlicím prkně, o Pendereckém a o bolesti, kterou mu způsobovalo vědomí, že ten obtloustlý starý Polák podfoukl spravedlnost hned dvakrát – poprvé, když mu prošla Ewanova vražda, a podruhé, když si sám vzal život.

Caffery ho našel zavěšeného ze stropu a obklopeného mouchami, barbituráty a vlastními výkaly. Člověk, který zabil Ewana, nikdy nemusel podstoupit stejné zúčtování jako Craig Evans. A když nyní nadešlo ráno a Caffery stál na prosluněném parkovišti před společenským sálem v Mangotsfieldu, vzpomněl si i na další slova, která Chodící muž pronesl. Nesnažte se mě přesvědčit, abych uvěřil ve spásu, řekl. Nesmíte se mě snažit přesvědčit, abych uvěřil ve spásu.

Cafferymu se dnes tato slova vrátila na mysl, protože ráno

dokončoval rozhovory s provozovateli zbývajících protidrogových center a nyní dospěl k jednomu z posledních jmen na seznamu Mabuzových příjemců: ke jménu Tommyho Bainese, hlavního správce dobročinné organizace User Friendly. Zadíval se na sál, na okna a zdobené římsy vrhající ostré stíny. Rozbor Mabuzova bankovního účtu a jeho porovnání se seznamem, který jim poskytl pan Kasírka, ukázaly, že všech osmnáct protidrogových center, které PK uvedl jako možná místa Mossyho návštěvy, pobíralo peníze od Mabuzy. Některá dostávala ročně více peněz, jiná méně, ale Jihoafričan se všemi udržoval kontakt. Na Bainesovu organizaci se však Caffery z nějakého důvodu třásl více než na kteroukoliv z ostatních.

Strčil do hlavních dveří a vstoupil do chladu, kde jeho kroky tlumil tmavě modrý běhoun. Baines si nechával říkat „Tig“. Caffery si na to vzpomínal, protože ho ta přezdívka iritovala, a dokonce se přistihl, že když si vzpomene na „Tiga“, zmocní se ho specifický pocit, jemuž zatím nedokázal přijít na kloub. Přemýšlel, zda je to nějaká zbytková zlost, naštvanost, že to Pendereckému prošlo a že lidé jako on a Tig vždycky dostanou druhou šanci. A když odbočoval za roh do kanceláře, napadlo ho, že ačkoliv je takový přístup malicherný, mohl by „Tigovi“ alespoň znepříjemnit život.

„Zase vy?“ prohodil Baines, když Caffery vstoupil do místnosti, a zvedl hlavu od kopírky. V kanceláři se kromě něj nacházely ještě dvě ženy ve fádních šedivých šatech – obě kamsi nesly jakási lejstra. Tig, který stál vedle nich a zaujímal agresivní postoj, s nimi naprosto kontrastoval: měl na sobě tílko s nápisem Duke Nukem, maskáčové kalhoty a na nohou martensky. „V jedenáct mám terapii a lidi se začnou scházet dřív, takže ať už máte, co chcete, vyřiďte to rychle.“

Caffery se zlehka zasmál. Právě takovou reakci od Tommyho Bainese čekal. „Rád bych s vámi mluvil,“ řekl, „někde v klidu.“

Tig se podíval přes rameno na obě ženy. „Mužem jít do sálu,“ řekl a bouchl dlaní do tlačítka STOP na kopírce. „Zatím tam nikdo není.“

Postavili se před tabuli posetou reklamami na cvičení Pilates, informačními letáky o kurzech vaření pro děti a tabulkami s cenami

pronájmu sálu. Tig držel paže pevně zkřížené na prsou jako vyhazovač a na jednom bicepsu mu vystupovala tvrdá modrá žíla, jako by krátce před Cafferyho příjezdem posiloval. Caffery však byl vyšší a využil toho: strčil si ruce do kapes kalhot a lehce předklonil hlavu, aby se při pohledu do Tigovy tváře musel trochu ohýbat a Tig si to uvědomoval.

„Mabuza,“ řekl bez jakéhokoliv úvodu. Bylo to takhle lepší – prostě mu sdělit jméno a čekat na reakci. „Gift Mabuza.“

„Mabuza?“ Tig se zamračil a pokusil se působit překvapeně, avšak Caffery viděl, že překvapen není. Vůbec nebyl překvapen, že to jméno slyší. „Jo, samozřejmě že ho znám. Co je s ním?“

„Odkud ho znáte?“

„Přispívá na moji charitu.“

„Věnoval vám peníze.“

Tig zpočátku neodpověděl. Neustoupil, ale zdlouhavě si Cafferyho prohlédl a ujistil se, že si toho Caffery všiml. Klasické agresivní chování, pomyslel si Jack, ale klidně si posluž, chlapče, a dej si načas, jestli se pak budeš cítit líp.

„Dal mý charitě jednorázovej příspěvek. To je všecko“

„Proč to podle vás udělal?“

„Dal ho nám všem.“ Tig se odvrátil a začal si prohlížet tabuli: některé vývěsky z ní strhával a jiné upravoval. Další klasická taktika, pomyslel si Caffery. Chceš mi dát najevo svůj nezájem. „Jestli to nějak souvisí s tou fotkou, co jste mi dal, tak si dáváte do spojitosti věci, který spolu vůbec nesouvisej.“

„Opravdu?“

„Jo.“ Tig sebral pár starých vývěsek a hodil je do odpadkového koše, přičemž si počínal maximálně nenuceně, aby Caffery věděl, že se jím nenechá zastrašit. „Mabuzův syn byl narkoman – věděl jste to? Teď se z toho vzpamatovává, díky někomu trošku jako já. Z mýho pohledu jsou teda tyhle prachy čistý. On tím chce vyjádřit svý poděkování.“

„Ale ne vám. Vy jste jeho klukovi od toho heroinu nepomohl, nebo snad ano?“

„Ne. Ale on ví, jak ty prachy rozdělit.“

„Takže on chce vyjádřit poděkování i dalším? Víte, komu

ještě?“

Tig zavrtěl hlavou. „Né. Né – v tomhle vám teda pomoct nedokážu. Fakticky ne. Nemůžu se o něm za jeho zády bavit s policií.“

„Proč ne?“

„Nemám vám co říct. I kdybych chtěl, moh bych vám říct tak akorát VH.“ Otočil se od nástěnky a upřel na Cafferyho pohled. „Velký hovno.“

„A co se stane, když trochu posunu branky? Co se stane, když vám řeknu, že byste do té vraždy mohl být zapleten i vy? Mám na mysli toho zohaveného chlapce, Iana Mallowse. Nebylo mu ještě ani dvacet. Co řeknete pak?“

Slovo „vražda“ Tiga dostalo. Jednou či dvakrát zamrkal a polkl. „Víte, zrovna mě napadlo, že tendle rozhovor je u konce.“

„Já myslím, že ne. Vy toho víte víc.“

Tig se obrátil zpátky k nástěnce a začal do ní zběsile zapichovat špendlíky a otáčet je palcem, jako by bez jeho pomoci vypadly.

Cafferymu však neušlo, jak na něj jeho slova zapůsobila. Viděl, jak se na Tigově oholeném temeni vytváří rudý kroužek, jak se po jeho hlavě šíří dolů, prochází pavučinou žilek na jeho krku a mizí mu pod tričkem. Slova jako „vražda“ někdy tohle s lidmi dělají. Teprve v tu chvíli si někteří poprvé uvědomí, jak je situace vážná.

„Jak říkám, podle mě toho víte víc.“ Caffery počkal, ale Tig neodpověděl. Dál zapichoval špendlíky a počínal si přitom tak zběsile, jako by na tom závisel jeho život. „Takže co? Nic dalšího? Ani když vám připomenu, jak mu uřezali ruce? Když byl ještě naživu?“ Tig však stále neodpovídal. Caffery vytáhl z kapsy vizitku, přistoupil k nástěnce a připíchl na ni vizitku špendlíkem. „Tady.“ Poklepal na ni. „To kdybyste si na něco vzpomněl.“ Zadíval se Tigovi z boku do obličeje a odešel, přičemž si točil klíči na ukazováčku.

Když byl u dveří, promluvil Tig tak tlumeným hlasem, že si Caffery zpočátku kladl otázku, zda se mu to jen nezdálo. Otočil se. Tig stál ještě zády k němu, ale přestal už se zběsilým zapícháváním špendlíků. Jednu ruku měl položenou na nástěnce, druhou založenou v bok a klopil hlavu jako běžec nabírající po výkonu dech. Jako by se vzdal.

„Co jste říkal?“ Caffery zamířil přes sál zpátky. Jeho boty na

laminátové podlaze vrzaly.

„TIDARA.“ Tig to vyslovil rychle, jako by tím chtěl zakamuflovat, že konečně něco prozradil. „To je název kliniky.“

„Kliniky? Jaké kliniky?“

„Místa, kam vráží peníze. Je to jediný místo, o kterým se nechce bavit, a já nevím proč.“

„TIDARA? Kde to je?“

„Já o tom nic nevím, znám akorát ten název. TIDARA. A ode mě jste to neslyšel.“ Obezřetně zvedl hlavu. „Ode mě ne – jasný?“

Navzdory Tigovu zbědovanému stavu, navzdory jeho snaze pomoci, třebaže sám nechtěl, k němu Caffery jen těžko hledal jakékoliv sympatie. Přikývl, vrátil se k nástěnce, sebral z ní vizitku, strčil si ji do kapsy a poplácal se po ní, aby naznačil, že je v bezpečí.

„Vůbec jste se mnou nemluvil. Nikdy jsem tu nebyl. Ani jsem sem nepáchl. A…“ Zhoupl se na patách a podíval se na dveře a na prázdný sál. Nikdo je nesledoval.

„A…?“

„A taky jsem vám nikdy neřekl děkuji. Jasně. Tohle se taky nikdy nestalo.“

Kliniku TIDARA našel Caffery v seznamu a ihned vyrazil patnáct kilometrů za Bristol do komplexu obklopeného stromy a nacházejícího se nedaleko od Glastonbury. Zdi byly z laminovaného skla a po placatých bílých oblázcích před vchodem nevtíravé tekla voda. Svou praxi tu měli specialisté všeho druhu – aromaterapeuti, akupunkturisté, chiropraktici. Klinika TIDARA sídlila v prosvětlené budově obklopené zeleným bambusem a táhla se podél dřevěných lávek překlenujících umělé potůčky. Recepční hala připomínala vchod do nóbl lázní: od stolu se na něj usmívaly dvě dívky ve sladěných krémových kimonech.

Klinika byla otevřená deset měsíců a její ředitelka Tay Petersová – chladně atraktivní Malajka kolem čtyřicítky, oblečená v krémových plátěných šatech a s drahými sandály na nohou – se chovala uvolněně a zdvořile, když uváděla Cafferyho do své kanceláře. Nalila do dvou vysokých sklenic džus a posunula jednu směrem k němu.

„Ten je z palem agaí,“ řekla. „Z Brazílie. Má dvakrát více

antioxidantů než borůvky.“

Caffery položil prst na okraj sklenice, naklonil ji k sobě a prohlédl si tekutinu. „Děkuji vám,“ řekl a odstrčil sklenici na stranu. Zvedl složku a vytáhl z ní spis. „A děkuji, že jste mě přijala tak rychle.“

stalo.“

Petersová k němu zvedla sklenici a usmála se. „Velmi rádo se

Caffery vytáhl zápisník, povolil si kravatu a udělal si pohodlí.

Zápisník ve skutečnosti nepotřeboval – použil ho jen jako rekvizitu, která mu poskytovala prostor k přemýšlení. „Chtěl bych vědět něco o vašem financování.“

Tay Petersová zvedla obočí a postavila sklenici. „O našem financování?“

„Vypadá to, že to beru strašně zeširoka, že? Ale mějte se mnou strpení, protože mi jde o něco konkrétního. Vaše klinika funguje už jak dlouho? Deset měsíců? A začala jste úplně od píky?“

„Ano. Měla jsem nějaký počáteční kapitál od manžela, ale zbytek jsem vydělala vlastní prací – podnikatelský plán, rozpracování projektu, letáková kampaň a pak rozhovory, prezentace a tak dále, a tak dále. To všechno jsem dělala já – úplně sama.“

„A co vaši investoři?“

„Všichni jsou soukromí, žádné státní peníze nepobíráme. V některých případech jde o rizikový kapitál, ale jinak spoléhám na své andílky – na soukromé investory, a dokonce i na pár filantropů, kteří mi věnují dary. Dávají nám peníze, protože schvalují, co tady děláme.“

„Odvykáte lidi od drog?“

„Ano, ale ne obvyklým způsobem.“ Tay otevřela zásuvku stolu a vytáhla z ní brožuru. Na hrubém neběleném papíře bylo vytlačeno světle šedé slovo „TIDARA“. „Používáme výhradně přírodní produkty. Toto,“ otevřela první stránku, „je kořen rostliny Tabernanthe iboga.“ Položila prst s pěstěným nehtem na ilustraci sukovitého kořene, propleteného jako proutěný košík. Nad ním byly dva nebo tři listy.

„Vyrábíme z něj alkaloid, jemuž říkáme ibogain. Je to psychoaktivní droga, kterou kamerunský kmen Bwiti používá při rituálech. Snižuje touhu po heroinu a cracku, pomáhá uživateli pochopit motivy, proč

drogy bere, a co je ještě důležitější, tlumí abstinenční příznaky.“ Caffery si prohlédl obrázek a pomyslel si: Ibogain. Ibogain.

„Právě abstinenční příznaky jsou důvodem, proč k nám většina lidí chodí. Zbývající dva účinky jsou jen jakýmsi bonusem navíc – šťastnou shodou okolností. A vše je naprosto legální. Prosím.“ Tay zavřela brožurku a podala ji Cafferymu. „Nechte si ji.“

Caffery ji převzal a začal v ní listovat. „Předám ji někomu z oddělení spolupráce s komunitami – myslím, že mají seznam organizací.“ Strčil si ji do kapsy. „Chci vám uvést jedno jméno. Možná v něm poznáte jednoho ze svých filantropů.“

Tay pokrčila rameny. „Nemám co skrývat. Všichni moji dárci jsou mimořádně hodnotnými členy společnosti.“

„Říká vám něco jméno Gift Mabuza?“

„Ano.“

„Můžete mi o něm něco povědět?“

„Věnuje dobročinným organizacím spoustu peněz. V branži je známým pojmem – tedy pokud se tomuhle dá říkat branže.“

„A co vy? Věnoval i vám spoustu peněz?“ Tay se usmála. „Ne. Nám žádné nedal.“

„Prosím?“

„Nám žádné nedal. Prostě nás neoslovil a my neoslovili jeho.“

„Ale přesto ho znáte.“

Ředitelka se zasmála. Měla nejbělejší a nejpravidelnější zuby, jaké kdy Caffery viděl. „Svět je malý, ale ne zas tak malý. Osobně jsem se s panem Mabuzou nikdy nesetkala. Znám ho podle pověsti, ale nikdy jsem se s ním neviděla.“

„Ani jste s ním neměla žádné pracovní styky?“

„Ani pracovní styky.“

„Jste si tím jistá?“

Tay Petersová vstala, přešla ke spisové skříni a vytáhla žlutohnědou složku s razítkem účetní firmy. „Tady.“ Našla ve složce svázanou zprávu a položila ji na stůl. „Podrobnosti o mých investorech.“

Caffery si začal prohlížet údaje a roztržitě se přitom škrábal na čele. „TIDARA,“ řekl nakonec. „Znamená ten název něco?“

„Tabemanthe iboga – detoxikační a rehabilitační asociace.“

„Jmenují se tak ještě nějaká další centra?“

„Upřímně doufám, že ne. Jsme registrovaná společnost.“

„Žádné další pobočky nemáte?“

„Ne. Proč?“

Chladnokrevnost Tay Petersové vyvolávala v Cafferym pocit neschopnosti – připadal si jako Columbo ve zmačkaném plášti. Vytáhl Mossyho fotografii a posunul ji před ni. Tay vytáhla z tenkého slonovinového pouzdra brýle na čtení a nasadila si je na nos. Caffery držel palec na rohu fotky a byl připraven přisunout si ji zpátky, ale Tay se zamračila, přitiskla ukazováček na opačný roh snímku a přitáhla si ho k sobě.

„Je vám ten člověk povědomý?“

Tay si Mossyho mlčky prohlížela. Nakonec vstala a zamířila ke dveřím. „Chloe,“ oslovila jednu z recepčních, „můžete na vteřinku?“

Ozvalo se odsouvání židle a vzápětí se ve dveřích objevila vyšší z obou recepčních – černě vlasy měla stažené do elegantního copu, který jí splýval na šíji. Tay jí podala snímek. „Vzpomněla jsem si na minulý týden,“ řekla, „když jsme čekali na tu zásilku – vzpomínáte si?“

Dívka si prohlédla fotku. „To je možné.“ Odtáhla snímek na vzdálenost paže, zamyšleně naklonila hlavu na stranu a začala si okusovat nehet na palci. „Jo, to snad…“ Podívala se na Cafferyho. „Byl tady jenom vteřinku nebo dvě, ale mohl by to být on. Proč? Co provedl?“

Caffery vstal a přistoupil ke dveřím, kde teď obě ženy stály.

Sluneční paprsky venku prosakovaly skrz stromy a zaplavovaly recepci světlem. „Co se stalo, když tady byl?“

„Nic zvláštního. Přišel a zeptal se, kolik by stála léčba.

Vzpomínám si na něj proto, že s podobnými typy se tady upřímně řečeno příliš nesetkáváme. Nemohou si naši léčbu dovolit a z ulice sem lidé jen tak nezabloudí. Nejsme drop-in centrum.“

„Kolik stojí léčba u vás?“

„Podle toho. Pokud si u nás objednáte i plný zdravotní servis, může se vyšplhat až na sedmnáct set liber. Ale člověk jako on by si

nejspíš mohl zařídit lékařskou péči u svého praktického lékaře, kdyby byl chytrý a řekl správné věci. Každopádně jsem mu sdělila, na kolik by ho to přišlo, a on na to: „Dobrý, tak nashle,“ a bylo to – vypařil se.“

„Byl sám?“

„Jo – teda, přišel k nám sám, ale venku na něj čekal kamarád.“

„Kamarád?“

„Jo. Ten kluk vyšel ven a zřejmě mu řekl, kolik to stojí, protože kamarád rovnou vytáhl telefon a začal to někomu říkat.“ Recepční ukázala dopředu k betonovému prostranství těsně za prosklenými dveřmi, kde stála lavička vytesaná z kmene. „Byli tamhle. A když ten jeden dotelefonoval, oba tam dál mlčky seděli a ani se na sebe nepodívali. Měla jsem pocit, že jsou rozrušení, jako by měli strach se spolu bavit, protože je všechno strašné. Ale tak to prostě je,“ dodala.

„Podobně se tu chová spousta lidí.“

Caffery se upřeně díval na lavičku ozářenou pruhy světla. „Jak vypadal ten jeho kamarád?“ zeptal se. „Mluvila jste s ním?“

„Byl venku. Vůbec nešel dovnitř.“

„Vzpomenete si, jak vypadal?“

„To asi ne.“

„Vůbec na nic? Byl to běloch? Černoch?“

„Eh, černoch,“ odpověděla recepční, jako by to bylo zřejmé.

„Ale jak přesně vypadal, to si vážně nevzpomenu.“

„Byl starý?“ Recepční si strčila prst do úst a zamyšleně si ho začala cucat ve snaze se rozpomenout. Nebyla ani zdaleka tak dokonalá, jak na Cafferyho zpočátku působila – Jack viděl, že má na některých místech špatně nanesenou tužku na rty. „Nebo mladý?“

„To vážně nevím.“

„Vysoký?“

„Když on si zrovna sedal.“

„Co měl na sobě? Jaké měl vlasy? Bylo na něm něco neobvyklého? Cokoliv?“

„Myslím, že měl možná na sobě bílou košili,“ odpověděla recepční. „A na ní možná sako. Ale jistá si nejsem – nevěnovala jsem mu pozornost.“

„Dobře,“ řekl Caffery malinko nepřítomně, protože se i on

snažil přemýšlet. I když si Tay myslela, že Mabuza nemá na její kliniku žádné vazby, pletla se. Nějaká vazba tu byla, pouze si jí zatím nebyla vědoma.

„Tak jo.“ Proplácal si kapsy. „Musím si teď zavolat. Posadím se na minutku ven.“

„Prosím.“ Tay natáhla ruku ke dveřím a odhalila pod krémovou manžetou útlé zápěstí. „Džus vám dám zatím do ledničky.“

Venku bylo teplo. Svět se oteploval a nikdo nemohl tušit, jaká část země bude za padesát let ještě nad vodou. Prozatím tu stromy rostly stejně jako v předchozích desetiletích a pokrývaly celou jižní stranu svahu. Kromě domácích listnáčů však příjezdovou cestu lemovaly i menší orientální druhy, které vrhaly stín na vchod do kliniky. Caffery se ohlédl na recepci. Chloe a Tay k němu stály zády a obě se skláněly nad nějakými papíry. Jack obešel lavičku, napůl se posadil na tvrdé opěradlo, kde na něj nebylo vidět, a vytáhl z kapsy pytlík s tabákem. O tom telefonu lhal. Ve skutečnosti si potřeboval zakouřit. A taky přemýšlet.

Ten člověk v bílé košili a saku ho zajímal. Zapálil si cigaretu, naplnil si plíce kouřem a nechal si působit jed na všechna místa v těle, kde by působit neměl. Někdo seděl na této lavičce vedle Mossyho a možná to byl poslední den, kdy byl Mossy spatřen živý. Tohle bylo setsakramentsky zajímavé. Jack vypustil v tenkém obláčku kouř, díval se, jak se rozráží o jehličí borovic, jemně obeplouvá listy gingka připomínající tvarem lidskou ruku a mizí v modravé výšce.

Ve stromech se cosi pohnulo. Caffery to zachytil koutkem oka, ale když se za pohybem otočil, nic tam nebylo, jen pár roztřepených stínů tančilo na spadaném loňském listí. Jack se upřeně zahleděl na kmeny a snažil se zjistit, jestli to bylo zvíře, nebo jestli se pohnula větvička – případně jestli mu to všechno prostě neleze na mozek. Na tomto koutu světa bylo každopádně něco děsivého. Oblast, kde právě seděl, se kdysi nacházela pod vodou. Kopec Glastonbury Tor kdysi býval ostrovem. Poté však přišlo odvodňování Somerset Levels, město Glastonbury se rozšířilo a současně si získalo pověst centra čarodějnictví. Je to zvláštní, pomyslel si Caffery. Vůbec nezáleží na tom, z které země či kultury člověk pochází – pověry a čarodějnictví si

zkrátka vždycky najdou svou cestu. Tay říkala, že ibogain používá jeden africký kmen. Tvrdila, že při rituálech. Při rituálech…

Vytáhl z kapsy brožuru kliniky TIDARA, sevřel zuby cigaretu a sáhl si do náprsní kapsy pro pero. Položil si brožuru na koleno a výrazně zakroužkoval obrázek s kořenem rostliny. Kořen Tabernanthe iboga. Ibogain. Caffery o této látce až do dneška neslyšel. Nějakým způsobem však souvisela s tím, co se stalo Mossymu. A spojovacím článkem možná bylo čarodějnictví.

Odložil pero a strčil si brožuru do kapsy. A když se poté sklonil, aby típl cigaretu o lavičku – nechtěl ji zašlápnout do kůry pod nohama, protože si dokázal představit reakci Tay Petersové upoutalo jeho zrak cosi nad vstupními dveřmi. Jakýsi malý skleněný kroužek. Caffery se usmál. Ironicky a ulehčené.

Díkybohu, pomyslel si, rozcupoval cigaretu a rozmetal kousky do mulčovací kůry. Díkybohu za tuhle skromnou kameru.

41

18. května

Když se Blecha probudila, stálo již slunce vysoko nad Solsbury Hill, vykukovalo mezi mraky a oranžově se tetelilo horkem. Vzduch byl vlhký a těžký a Blechu z něj bolela hlava. Spala pouhých pět hodin. Když včera večer vyšla nahoru, aby si promluvila s Thomem, zjistila, že tam není. Vypařil se a jeho otlučené auto zmizelo také. Musel se nepozorovaně vykrást z domu, nasednout do auta, pustit ruční brzdu a bez motoru sjet z kopce. Ten malý parchant si počínal tak tiše, že ho Prody vůbec neslyšel. Blecha se mu celou hodinu snažila dovolat, a když to konečně vzdala a smířila se s tím, že jí to bratr nevezme, třeštila jí hlava tak silně, že se jí už vůbec nechtělo jet za Kaiserem, a tak jen spolkla paracetamol a šla spát. Když se ovšem probudila, bolest hlavy tu byla stále, stejně jako všechno ostatní včetně znepokojivého pocitu, že jí ibogain opravdu umožnil komunikovat s mrtvými, jak tvrdil Kaiser. Musí se s ním vidět – zeptat se ho, zda opravdu věří, že je to možné.

Na mobilu měla vzkaz: členové jejího týmu ji nechtěli během volna obtěžovat, ale dávali jí na vědomí, že dnes budou pracovat kousek od hranic s hrabstvím Wiltshire, kde se beze stopy ztratila celebrita jménem Misty Kitsonová. Byla to velmi pohledná odloučená manželka jednoho fotbalisty z Premier League, která včera po třetí hodině odpoledne odešla z nejmenované soukromé léčebné kliniky a už se nevrátila. Operátor Policejního pátracího systému stanovil parametry hledání, nechal projet místní katastrální mapu programem Blue8 a první, čeho si všiml, byla velká vodní nádrž asi tři kilometry od léčebného centra. Na základě tohoto zjištění byla na místo povolána Blešina pátrací jednotka. Mohl se z toho vyklubat jeden z nejatraktivnějších a mediálně nejsledovanějších případů, které kdy jednotka řešila, ale Blechu pohřešované celebrity nezajímaly. Ať se s tím vypořádá její tým.

Ona se musí na něco zeptat Kaisera. Vymazala vzkaz, rychle se vysprchovala a oblékla, nasedla do auta a o půl desáté vyrazila do Mendip Hills.

Osud jí však nehodlal dopřát, aby všechno proběhlo hladce.

V polovině cesty po dálnici M5 jí zazvonil telefon upevněný k přístrojové desce. Blecha poznala mobilní číslo svého týmu a chvíli si pohrávala s myšlenkou, že hovor nepřijme. Nakonec však zamumlala:

„Safra, safra, safra“ a stiskla příslušné tlačítko. Byl to jeden ze strážníků přidělených k jednotce.

„Co chcete? Mám volno. Už jsem vám to říkala.“

Strážník si odkašlal. „Já vím, seržantko, ale opravdu si myslím, že byste měla přijet sem dolů. Je to důležité.“

„Ani nápad. To, že je celebrita, ještě neznamená, že je důležitější než kdokoliv jiný. Vypořádejte se s tím sami.“

„O tu ženu nejde, seržantko.“

„Ne? A o koho jde?“

Nastala chvíle ticha. „Jde o Dundase, seržantko.“

„O Dundase?“ Dundas dnes dělal šéfa ponoru – ještě nikdy předtím ji nezklamal.

„Promiňte, seržantko,“ dodal strážník, „ale on s námi nechce mluvit. Takže jsem si prostě myslel, že by bylo lepší, kdybyste

přijela.“

Blecha tedy sjela z dálnice, najela do opačného směru a

vyrazila po dálnici M5 zpět k dálnici M4, která ji dovedla až k místu pátrání. Případu se ujaly týmy z hrabství Avon a Somerset, poněvadž léčebné centrum Farleigh Wood Hall se nacházelo hluboko na venkově, kousek západně od lesnaté hranice s Wiltshire. Když dorazila na místo a pomalu projela branou, viděla, že kolem staré budovy postavené v palladiánském slohu se již rojí mračna reportérů. Léčebné centrum si muselo najmout soukromou bezpečnostní agenturu, aby se s jejich přívalem vypořádalo – po objektu procházeli agenti se sluchátky v uších, mikrofony před ústy a slunečními brýlemi na očích a vrhali nevraživé pohledy na novináře za tepanými branami.

Blecha ujela ještě asi tři kilometry a zaparkovala vedle živého plotu. Obula si tenisky, s rozvázanými tkaničkami vyrazila přes pole k brance, za níž se táhla stezka, a rychle ukázala policejní průkaz strážníkovi, který u branky hlídkoval.

Na březích jezera rozprostírajícího se v údolí stálo vybavení a několik policejních aut, přičemž mercedes její jednotky parkoval právě uprostřed. Ve vodě momentálně nikdo nebyl, ale Blecha podle centrálně umístěné oranžové bóje poznala, že Dundas zvolil pátrání v soustředných kružnicích. Přesně stejný postup by v podobném jezeře zvolila i ona – mělo kruhový tvar, bylo dostatečně malé pro jednoho potápěče, a třebaže v něm plaval plevel, díky klidné hladině se v něm dala předpokládat určitá viditelnost. Zároveň však bylo Bleše jasné, že tělo Misty Kitsonové se v jezeře nenašlo. Nemohlo o tom být pochyb. Ať už se Misty Kitsonová nacházela kdekoliv – možná spala na pohovce někde v bytě v Chelsea, možná ji zachytili paparazziové, jak odlétá z letiště Heathrow do Karibiku -, v jezeře rozhodně nebyla.

Blecha prošla brankou, vyrazila po stezce vedoucí mezi řepkovým polem a loukou a hledala přitom Dundasovu postavu. Jeden člen jejího týmu se právě bavil s mužem v obleku – Blecha v něm poznala hlavního inspektora z okresu E. Důvodem jeho přítomnosti nebyla skutečnost, že by pátrání po Misty Kitsonové bylo obtížnější než hledání kterékoliv jiné pohřešované osoby, nýbrž skutečnost, že se sem již brzy slétnou reportéři a policie potřebovala mít na místě člověka s co

nejvyšší hodností. Když se k nim přiblížila, strážník si jí všiml. Přerušil rozhovor, ale místo aby k ní vyrazil, mlčky ukázal na kopec. Blecha přesunula pohled k místu, kde se pole zvedalo v sérii zvlněných pahorků zakončených nahoře krátkou linií lesa.

Právě u lesa stála malá postava, kterou Blecha díky červené čepici okamžitě poznala. Kráčel směrem od jezera a na jeho pohybu bylo cosi podivně smutného. Blecha chvíli váhala a pak vyrazila do svahu.

„Richi?“ zvolala, když se k Dundasovi přiblížila. „Richi?“ Viděla, jak Dundas váhá a pak se k ní obrací. Zpomalila,

protože ji šokoval jeho výraz. „Sakra,“ zamumlala a přidala do kroku tak, že jí tenisky hlasitě pleskaly o zem. „Richi? Co se děje?“

Dundas zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl.

„Co je?“

Dundas vypadal nezdravěji než kdykoliv předtím, a když Blecha natáhla ruku, aby se ho dotkla, ztěžka se posadil do trávy, jako by omdlel.

„Richi.“ Blecha se k němu sklonila a vzala ho kolem ramen.

„Proboha, co se stalo?“

„Jonah,“ hlesl Dundas nakonec. „Právě mi volala Faith.“

„Ach, kristepane.“ Blecha ho poplácala po zádech. Pokud měl Dundasův život nějaký šrám, pak jím byl jeho nevyvedený syn.

Neustále měl nějaké potíže, neustále tropil Dundasovi problémy. Všichni včetně Dundase už ho měli plné zuby, a Dundas dokonce dospěl tak daleko, že se za něj odmítl zasazovat nebo ho tahat z bryndy. Naučil se házet Jonahovy problémy za hlavu. Dnes to však zjevně bylo něco jiného. „Co provedl tentokrát?“

„To je právě to. Žádné ,tentokrát? není. Tohle je něco jiného.“ Dundas k ní konečně zvedl oči a Blecha podle jejich zarudlých okrajů poznala, že je zděšený. „Zmizel.“

„Zmizel? Kam zmizel?“

„Faith včera večer pořádala večírek pro pár přátel. Jonah měl přijít taky, ale vůbec se neobjevil.“

Blecha si klekla a začala si třít stehna. Cítila se nesvá. Nechtěla to říkat nahlas, když Dundas vypadal tak zbědované, ale drogově

závislí, a zvláště ti, kteří si museli na svůj zlozvyk vydělávat vlastním tělem, nepatřili k nejspolehlivějším lidem na světě. Podívala se ze svahu na odraz slunce od střechy svého auta. Potřebovala se spojit s Kaiserem.

„Já vím, co si myslíš,“ řekl Dundas. „Myslíš si, že se lidem jako on stávají podobné věci pořád. A máš pravdu – je to budižkničemu a zmetek, který si nezaslouží, aby si o něj Faith třeba jen otírala boty, a kromě toho vyvedl pár příšerností, jenže když jde o rodinu, tak vždycky, vždycky drží slovo.“

Blecha si přestala třít stehna. Dundasovi odjakživa věřila. Měl v sobě víc cti než kdokoliv jiný, koho v životě poznala. Když prohlásil, že na jeho syna je spolehnutí, byla to pravda. „Dobrá,“ řekla. „Tak mi pověz, co se stalo.“

„Dlužil Faith peníze. Na tom nebylo nic neobvyklého, je na něj měkká jako blázen, takže jí dluží peníze pořád, ale tentokrát slíbil, že jí je ráno vrátí. Prý má džob, který je trochu jiný, a dostane za něj dost peněz na to, aby jí mohl všechno splatit.“

„Co to bylo za džob?“

„Myslím, že tentokrát to nebylo jen další číslo.“ Dundas polkl. Byl to starý polda. Jazyk prostitutů dobře znal, ale trvalo mu celé roky, než si ho zvykl používat i ve vztahu k synovi. „A jestli to bylo jen další číslo, tak muselo být se vší parádou. Dluží Faith skoro osm set liber a takové peníze se v Knowle West nevydělávají. Navíc by zavolal, kdyby věděl, že se opozdí. Telefon měl u sebe. Faith mu celé dopoledne volá, ale je nedostupný. Zavolal by, kdyby…“ Nechal to slovo viset ve vzduchu. „Kdyby mohl.“

Chvíli mlčky seděli a dívali se na oblohu, na dlouhé pole táhnoucí se směrem od nich a na jezero rozprostírající se na louce jako stříbrná mince. Zhruba metr a půl napravo od nich bylo zčernalé místo, kde si někdo nedávno dělal oheň, protože tu byl stále cítit kouř. Žádné lahve ani odpadky se však kolem neválely, takže to zřejmě byly děti nebo člověk na útěku. V okolí se potuloval vandrák, propuštěný odsouzenec, jemuž dala veřejnost přezdívku Chodící muž, a Blecha musela chtě nechtě myslet na všechny lidi na světě, kteří by mohli zítra zmizet a nikdo by si toho nevšiml. Na ztracené duše. Otočila se k

Dundasovi a objala ho. „Neboj. Bude to v pořádku.“

„Ne,“ odpověděl Dundas. „Já myslím, že ne. Myslím, že to v pořádku nebude.“

Blecha vstala a zadívala se na něj: na jeho velký starý obličej, na červenou a pihovatou kůži na jeho krku, trvale opálenou následkem mnohaletého potápění. Věděla, že jejího tátu nemůže nikdo nahradit, že žádný náhražkový otec ve skutečnosti neexistuje, avšak nyní k Dundasovi pocítila takovou něžnost, že musela potlačit nezadržitelné nutkání znovu ho obejmout. „Richi?“ řekla. „Uděláme, co bude v našich silách.“

„Ano,“ zamumlal Dundas ztěžka. „Ano. Děkuji ti.“ Nastala dlouhá pauza, během níž se Dundas lehce kroutil, jako by mu něco stahovalo žaludek. „Děkuji ti.“

42

11. května

Všechno, co se Mossy dozvídá o Skinnyho bratrovi, je totálně děsivé. Ještě nikdy toho malého parchanta neviděl, ale ví, že je tam – vídá na zdi jeho podělanej stín. Cítí ho a slyší. A co je ještě horší, ze všeho, co mu Skinny prozradil o bratrově chování, si Mossy vyvodil závěr, že se jeho deformovanost nezastavila u jeho paviáního těla, ale vlezla mu taky na mozek.

Podle Mossyho názoru zaujal Skinny naprosto optimální postoj ke zhovadilému byznysu, který se tu odehrává: k prodeji částí lidského těla. Mossymu trvalo dlouho, než se s tím smířil, ale teď už chápe, že se Skinny nemůže chovat jinak, pokud chce přežít. Postoj jeho bráchy je naopak totálně pomýlený. Skinnyho bratr v muti doopravdy věří a Mossymu někdy stačí, aby na to jen pomyslel, a začne mu běhat mráz po zádech. Nikdy se Skinnyho neptal, jestli jeho bratr někdy doopravdy chlemtal lidskou krev nebo jedl kousky kůže, s nimiž obchodují, ale dokáže si to domyslet.

Jeho bratr totiž věří, že muti dokáže víc než ho jen vyléčit. Myslí si, že dokáže víc než mu jen narovnat páteř a napravit paviání

pracky. Myslí si, že dokáže ovlivnit i lidi kolem něj. A v době, kdy pobývá mimo svůj příbytek a provádí tam všechny ty svoje bizarnosti, se navíc stačil i zamilovat. Nikdy s tou holkou nespal a viděl ji jenom zdálky, ale je to láska. Je to pouliční štětka, jedna z těch holek z City Road, a jmenuje se Keelie. Mossy až příliš dobře ví, že ze všech lidí na světě, do kterých není radno se zamilovat, jsou holky z ulice nejhorší – Skinnyho bratr si prý však vzal do hlavy, že muti zabere i na tomhle poli. Že jeho vyvolené znemožní šoustat s jinýma chlapama za peníze.

Skinny o tom příliš nemluví. Snaží se předstírat, že se to neděje, ale pak ho něco přinutí, aby toho nechal. Jednoho dne se stane něco, z čeho mu na těle vyrazí pot.

Třetí nebo čtvrtý den – Mossy si je skoro jistý, že už je tu tři dny

– to všechno začíná křikem. Mossy si sedá na pohovku a hledí do tmy. Zvuk jako by se ozýval za branou, možná někde blíž u klece, a Mossy si podle ozvěny dělá představu, jak asi tohle místo vypadá – připadá mu, že je to labyrint místností. Poté se ozývá zvuk předmětu hozeného o zeď, další křik a pak ticho. Mossy vyčkává – zdá se mu, že celou věčnost. A když pak opět uléhá na záda na pohovku, náhle se v chodbě objevují lidé, strkají do sebe a ve vzduchu je cítit adrenalin a násilí. Je tam Strejda a někdo další. Brána se otevírá a Skinny je natlačen dovnitř. A jakmile Strejda odchází a v chodbě je opět naprostá tma, Mossy se naklání a syčí: „Co jel Co se děje?“

Následuje chvíle ticha, načež se Skinny přesouvá, usedá na třepící se pohovku, chytá Mossyho kolem ramen a adresuje mu pohled, který Mossymu prozrazuje, že je všechno v pytli.

„Co?“

Skinny vrtí hlavou, odvrací oči a civí na zamřížovanou klec.

Noční můra se navrací.

„Tvůj brácha,“ říká Mossy. „Jde o tvýho bráchu?“ Skinny zdeptaně přitakává a otírá si hřbetem ruky nos.

„A co je? Co zas proved, kurva?“

Skinny ztěžka polyká, jako by měl v krku knedlík.

„Co?“

Dává si ruku před ústa a několikrát obrací palec ke rtům.

Mossy si zpočátku myslí, že tím chce potlačit pláč, ale pak vidí, že je to

gesto. Skinny to dělá znovu a Mossy to začíná chápat.

„Chlastal?“ Skinny přitakává.

„Je nalitej? A Strejda ho přistih?“

Skinny stahuje ústa a zarývá si nehty hluboko do paží. Z výrazu v jeho obličeji naskakuje Mossymu husí kůže.

„A co chlastal?“

Skinny stále neodpovídá, ale Mossy si je jistej, že Skinnyho bratr provedl něco, co se zvrhlo v opravdovej průser. Skinnyho výraz i randál, který v chodbě dělal Strejda, mu prozrazují, že ta malá zrůda něco natropila, že ji Strejda přistih, jak pije něco, co pít nemá. Srovnává si v hlavě slova a myšlenky a chystá se je vyslovit, jenže vtom se mu všechno spojí dohromady. Jako by se mu břichem rychle proplazil had.

„Doprdele,“ říká chabě. „To si děláš srandu, kurva. To si fakt děláš srandu.“

Pomalu vstává a je jako omráčený, protože tu už nedokáže dřepět a čekat na Jonaha ani o minutu dýl. Všecko je to úplně na levačku. Míří k bráně a lomcuje jí.

„Hej!“ křičí do chodby s jediným obnaženým světlem. „Pusťte mě ven!“ Odpovědí je mu však jen mlčení. Rány i křik ustaly. Mossy lomcuje branou o něco silněji a budovou se ozvěnou nese její zvuk.

„Hej!“ ječí. „Pojďte sem a pusťte mě ven! Už vás mám až po krk, bando podělanejch netvorů!“

„Ne,“ říká Skinny od pohovky. „Nedělej. On bude se zlobit.“ Mossymu je to však jedno. Snaží se vyrvat bránu z pantů.

„Pusť mě!“ Jeho hlas se zvyšuje a stále sílí. „Pusť mě, ty kreténe! Pusť mě!“

Celý se chvěje, protože jestli něco ví naprosto jistě, pak je to skutečnost, že nebude trávit čas na jednom místě se zvířetem – jestli totiž Skinnyho brácha fakticky udělal, co udělal, tak nic jiného než zvíře není. Vypil jeho krev. Mossy to ani nemusí vyslovovat nahlas. Ten úchylnej dement šel do ledničky a vypil jeho krev. A tak teď neexistuje nic, co by Mossy nebyl ochoten risknout, jen aby se odsud do svítání dostal.

„Pojd sem a pusť mě odsud, doprdele!“ ječí a vrhá se proti

bráně. „Pusť mě ven!“

Křičí a lomcuje branou už celou věčnost, když vtom se v temnotě na druhém konci chodby ozývá zvuk.

Mossy ho zpočátku neregistruje, ale poté se na chodbě objevuje štěrbina zalitá světlem a jeho hlas utichá. Ozývá se zvuk hřebíků vytahovaných ze dřeva a vzápětí Mossy tuhne, když se jakoby ze zdi vynořuje hlava a chodbou k němu kráčí Strejda. Je oblečen v modré košili a světlých kalhotách a Mossy ho nikdy neviděl takhle zblízka. Na rukou má černé rukavice, ale Mossyho ze všeho nejvíce děsí skutečnost, že konečně vidí, proč se mu Strejdova hlava vždy zdála tak velká: Strejda na ní má gumovou sadomasochistickou kuklu.

Mossy se pouští brány a ustupuje přes místnost dozadu. Skinny se mezitím schoulil v rohu.

„Co je?“ křičí Mossy na Strejdu. „Proč vypadáš takhle nahastrošeně? Co chceš jako kurva dě…“

Ozývá se chrastění zámku, brána se otevírá, a než se Mossy zmůže cokoliv podniknout, stojí Strejda v místnosti. Všechno se odehrává tak rychle, že si z toho Mossy nebude mnoho pamatovat. Nebude si pamatovat, zda mu Skinny pomohl nebo co se vlastně stalo, protože si vybaví jen to, že utíkal k záchodu, ale vzápětí ho někdo odhodil na pohovku, vyrazil mu dech a vrhl se na něj. Je to, jako by ho nabral na rohy býk, protože Strejda je mrštný, šlachovitý a tak šíleně naštvaný, že by snad dokázal holýma rukama strhat zdi.

Mossy se snaží vzpouzet, ale nemůže popadnout dech. Leží na pohovce, lapá po vzduchu, snaží se něco vidět, snaží se křičet. Někdo na něm obkročmo sedí – Mossy nevidí, kdo to je, protože mu dotyčný hodil něco na oči, ale podle síly usuzuje, že to musí být Strejda. Jeho tíha tlačí Mossyho do hrudníku a vytěsňuje z něj vzduch. Mossy to cítí – cítí, jak se jeho plíce tisknou ze stran k sobě, a ví, že za pár kraťoučkých vteřin se ocitne na prahu smrti.

Slyší, jak z jeho hrdla vycházejí přidušené zvuky, snaží se lokat vzduch a nad sebou cítí Strejdův dech pod gumovou kuklou: tvrdý a sípavý jako ržání koně. Po chvíli ho někdo chytá za paži, a i když se mu Mossy snaží vykroutit, nedokáže to. Cítí na paži chladný, důvěrně známý pocit – bodnutí. Pokouší se ruku odtáhnout, ale jehla už je pod

kůží a téměř vzápětí, mnohem rychleji, než když si šlehne, se mu v hlavě rozlévá stříbro, jeho tělem projíždí dlouhá vlna energie, v uších slyší směsici hlasů a je konec. Zaklání hlavu, lehá si a párkrát chabě pohybuje paží, do níž mu zatím vpravují zbytek tekutiny.

A pak už je úplné ticho, během něhož Skinny se Strejdou zřejmě čekají, co udělá. Nakonec Strejda heká a slézá z něj. Mossy se ani nesnaží zvedat. Už mu na tom nezáleží. Leží na zádech, paže mu schlíple visí přes okraj a prsty se dotýkají podlahy. Nechává své oči bloudit po stropě. Vidí tam města a hory. Vidí hvězdy a mraky. Vznáší se, létá a na ničem jiném nezáleží. Nezáleží na tom, že v rohu místnosti strká Strejda do zásuvky nějaký nástroj. Nezáleží na tom, že Mossy slyší startování strojní pily. Záleží jen na tom, aby ho co nejdéle neopustil pocit, že létá. Pocit, který v něm vyvolává víru, že kdyby si to dostatečně přál, mohl by se dotknout hvězd.

43

18. května

„Mám ji kvůli pojištění“ řekla Tay. Skláněla se právě za stolem na recepci a přejížděla pěstěnými nehty po hřbetech obalů od DVD, pečlivě seřazených a opatřených štítky. „Za instalaci kamerového systému na objektu mám velkou slevu na pojistném. Někteří lidé sem přicházejí ve značně rozrušeném stavu a člověk nikdy neví.“

„Jo,“ přizvukovala Chloe. „Člověk nikdy neví.“

Caffery je sledoval ze vzdálenosti několika kroků, protože se chtěl vyhnout zpražujícímu pohledu, který by ho dozajista čekal, kdyby z něj Tay ucítila tabák. „Prve jste se zmiňovala o jedné věci, Tay,“ řekl, zatímco si ředitelka kliniky dál prohlížela štítky, načež vytáhla několik DVD a položila je na stůl. „Říkala jste, že se ibogain používá při nějakém rituálu.“

„Používá ho kmen Bwiti.“ Tay si posunula brýle na nose a znovu se sklonila, aby si prohlédla zbývající disky. „Navazují jeho prostřednictvím kontakt s předky.“

„Takže je to nějaký šamanský rituál?“ Tay zvedla hlavu a podívala se na něj.

„Ptám se, jestli ho používají šamani,“ upřesnil Caffery.

„Čarodějní lékaři.“

„Téhle stránce věci upřímně řečeno nerozumím. Zajímá mě biochemický aspekt té látky, nikoliv antropologický.“

„A nevíte, jestli se ibogain používá i nějak jinak, v jiných druzích africké magie? Třeba jako léčivý prostředek?“

Tay zavrtěla hlavou, napřímila se a položila na hromádku další tři disky. Vytáhla zpod stolu hnědý papírový sáček a položila ho vedle nich. „Tohle opravdu není moje věc, pane Caffery. Měli jsme tady akademika, který se o naši práci zajímal. Ten by vám to byl schopen říci. Spolupracovala jsem s ním kvůli publicitě, ale neangažovala jsem se v jeho výzkumu, protože to bylo v rané fázi, kdy jsme prováděli předběžnou léčbu“

„Přišel sem a všechno sledoval,“ prohlásila Chloe důležitě.

„Kvůli svému výzkumu.“

„A jak s tím vším naložil?“

„Řekl nám, že se to pokusí publikovat. Takhle to přece vědci dělají, ne?“

Tay se naklonila přes Chloe k počítači a několika kliknutími otevřela databázi. Tiskárna pod stolem zavrněla. „Používáme jeho domácí adresu, protože na univerzitu prakticky nechodí.“ List papíru jí vyjel přímo do ruky a ona ho s úsměvem podala Cafferymu. „Je velmi úslužný – o ibogainu a jeho využití při rituálech vám bude vyprávět donekonečna.“

Caffery převzal dokument a podíval se na jméno. „Kaiser Nduka,“ zamumlal. Křestní jméno znělo německy a příjmení africky. Jack se už s tímto jménem setkal – figurovalo na Marilynině seznamu konzultantů. Marilyn mu je označila zvýrazňovačem, protože bylo místní. „Jasně,“ řekl, sebral ze stolu disky a vložil je do papírového sáčku. „Odvezu je na ústředí na oddělení multimédií, kde je budou analyzovat – a pak se možná zastavím za panem Ndukou a promluvím s ním.“

„Pozdravujte ho od nás.“ Chloe zakomíhala konečky prstů.

„Ano,“ souhlasila Tay. Podržela Cafferymu dveře a znovu ho obšťastnila tím svým chladným a lehce opovržlivým úsměvem. Caffery

si chvíli myslel, že ředitelka začenichá a svraští nos nad cigaretovým zápachem, ale Tay nic takového neudělala. Místo toho naklonila při jeho odchodu hlavu ke straně. „Buďte tak hodný, prosím, a vyřiďte mu naše pozdravy.“

Misty Kitsonová byla možná stejně jako Jonah drogově závislá, ale na rozdíl od něj byla i krásná a slavná. Blecha s Dundasem si velmi dobře uvědomovali, že ačkoliv je Jonah synem policisty, zároveň je to buzerantská šlapka a policie jeho zmizení zamete pod koberec. Zavolali službu konajícímu inspektorovi z policejní stanice na Trinity Road, která se nacházela nejblíže od Faithina bytu, a přesvědčili ho, aby sepsal zprávu o pohřešované osobě. Jeho slib, že dá případu prioritu, však vyzněl poněkud nepřesvědčivě, a tak Blecha usoudila, že si musí promluvit s někým, koho zná osobně.

S Cafferym. Blecha měla nanejvýš zvláštní pocit, že zástupce hlavního vyšetřovatele je přesně ten typ, který by byl kvůli člověku jako Jonah ochoten nasadit krk. Nevěděla proč, ale byla přesvědčena, že je to jediný člověk na světě, jenž by se nezastavil, dokud by ho nenašel. Caffery však v Kingswoodu nebyl – jeho lidé jí dali číslo na jeho mobil, ale Caffery ho měl vypnuty a Bleše dalo dost práce, než sehnala někoho, kdo jí sdělil, že zástupce hlavního vyšetřovatele jel s nějakými záběry z bezpečnostní kamery na oddělení multimédií na ústředí a že by ho mohla zastihnout tam. Portishead se tak jako tak nacházel na cestě ke Kaiserovi, a tak Blecha vyřídila potřebné záležitosti s týmem, předala úkoly novému vedoucímu, počkala, až Dundas odjede za Faith, a zamířila zpět ke svému autu parkujícímu na silnici.

Zabouchla dveře a vsunula klíček do zapalování, jenže v tu chvíli se u jejího okénka objevil malý muž se silnýma nohama a urputným výrazem v očích a zaklepal na sklo. Blecha otočila klíčkem a stáhla okénko. „Vy jste seržantka Marleyová?“

„Co si přejete?“

„Já jsem PPPP.“

Policejní poradce pro pátrání – člověk, který stanovoval parametry pátrací operace a v podstatě posílal její tým do vody. Blecha ho nikdy předtím neviděla. Podle proužků na jeho uniformě poznala, že

má hodnost strážníka.

„Jo, jasně,“ řekla suše a zapnula si bezpečnostní pás. „Jenže mám zrovna volno, takže si promluvte s někým jiným z týmu.“

„To bych rád, jenže s vaším týmem se dnes něco děje. Chvíli jsem si dokonce myslel, že to pátrání úplně přeruší.“

„Měli jsme personální problém,“ odpověděla Blecha, „ale už jsme vybrali nového vedoucího ponoru a ten má všechno pod kontrolou. Ztratili jsme maximálně hodinu. Stačí?“

Stiskla tlačítko, aby zatáhla okénko, jenže PPPP položil ruku na sklo a zabránil jí v tom.

„Rád bych tam měl ještě jednoho člověka,“ řekl. „Byl bych klidnější, kdybyste tam mohla ještě někoho poslat. Možná jste dokonce uvažovala o tom, že byste kvůli takhle důležitému případu přerušila volno“

Bleše začalo cukat v oku. „Ne,“ řekla. „O tom jsem neuvažovala. Tým, který tu máte, je plně způsobilý odvést dobrou práci.“ Zvedla oči k jeho obličeji, prohlédla si jeho cibulovitý nos i první náznaky popraskaných žilek ve tváři a cosi se v ní hnulo. Muselo to nějak souviset s jeho výrazem, se způsobem, jakým držel ruku na jejím okénku, i s milionem dalších věcí. V jejím nitru jako by se uvolnilo nějaké stavidlo. „A vůbec: nalijme si čistého vína a ušetřeme si oba čas, dobře?“

„Čistého vína?“

„Ano,“ odpověděla Blecha – věděla, že by to neměla říkat, ale líbilo se jí, jak dokáže svou myšlenku formulovat do jednoznačných slov. „Oba víme, že ji tam nenajdete.“

„Opravdu?“

„Ano,“ řekla. „Opravdu.“

Poradce pro pátrání měl pomněnkově modré oči se zarudlými okraji. „To je zvláštní, protože vaše jednotka ještě s prohledáváním jezera neskončila, takže nechápu, jak si můžete být tak jistá, kde ta žena je. Proč se pokládáte za takovou expertku na určování, kde skončilo lidské tělo?“

Léta výcviku? pomyslela si Blecha. Léta poznávání, jak se chová voda? Jo, a taky špetka předtuchy – schopnosti, o níž jsem až do

včerejška netušila, že ji vůbec mám.

„Na stanovování parametrů pátrání nemáte výcvik,“ dodal PPPP. „Po pravdě řečeno jste jenom…“

„Potápěčka? Jen potápěčka. Tohle jste chtěl říct?“

„Pro lidi ve stavu, v jakém byla Kitsonová, existují zavedené profily. Když někdo odejde z kliniky jako ona, v devíti případech z deseti bude přistižen, jak se snaží sehnat drogy v nejbližším městě nebo jak odjíždí nejbližším autobusem pryč. Pokud se ovšem oddělá, najde se tělo v okruhu tří kilometrů od kliniky.“

Blecha několik okamžiků mlčela a pak se podívala na strážníkovu ruku, která se stále opírala o sklo. „Vy jste nový, že?“ řekla. „Ještě jsem se s vámi nesetkala.“

„Právě jsem absolvoval výcvik. Ano.“

„A proč si myslíte, že když vás naučili nacházet bomby, umíte taky nacházet těla?“

„Náš výcvik není zaměřen pouze na improvizovaná výbušná zařízení, to přece víte.“ .

„To vím. Jakmile zmáknete výbušniny, vysedáváte pár dní v severním Walesu a učíte se číst pár profilů. Víte, jak se pracuje s elektronickou mapou, ale neumíte…“ Představila si, jak včera večer stál ve dveřích jejího domu Prody a jak mu na obličej dopadalo světlo.

„Neumíte přemýšlet nekonvenčně.“

PPPP se napřímil. Blecha mu viděla do nosních dírek, viděla v nich drobné chloupky a červené záhyby kůže, jako by byl nachlazen a musel neustále smrkat. „No,“ řekl a jízlivě si odfrkl, „a co kdybyste mě naučila, jak ,přemýšlet nekonvenčně?? Prozraďte mi, jak víte, že v tom jezeře žádné tělo není.“

Blecha si povzdechla, otočila klíčkem a pustila ruční brzdu.

„Protože ta dívka,“ řekla trpělivě, „je překrásná. A slavná. A když slavné a překrásné dívky páchají sebevraždu, dávají si záležet na tom, aby za sebou zanechaly dobře vypadající mrtvolu. Z čehož vyplývá, že se nemůžou utopit. A už vůbec se nemůžou utopit v posraném starém jezeře, jako je tohle. Chápete?“

Ani nečekala na odpověď, protože jí bylo jasné, že strážník teď poběží přímo za hlavním inspektorem a všechno mu vyslepičí, že měla

držet jazyk za zuby a nenechat se takhle unést. Zařadila rychlost, vyrazila pryč a nechala PPPP stát s nasupeným výrazem v oblacích prachu.

44

Na ústředí Blecha okamžitě spatřila Cafferyho auto. Stálo na okraji parkoviště a působilo poněkud umíněně, když si zachovávalo odstup od nablýskaných Fordů Mondeo a BMW.

Blecha zastavila vedle něj, zhasla motor a několik okamžiků jen tak seděla a dívala se na své ruce položené na volantu a na své poněkud bledé nehty. Před očima viděla obraz provazu napínaného k prasknutí. Tělo jako by měla prázdné a hlavu lehkou. Měla dojem, že pokud se brzy nedostane ke Kaiserovi, něco v jejím nitru pukne a otevře se.

Z proskleného atria náhle vyšla povědomá postava. Caffery měl rozepnuté sako a ruce v kapsách. Bílá košile dávala vyniknout jeho štíhlému a pevnému břichu. Podle toho, jak se zastavil na začátku chodníčku a rozhlédl se přes trávníky a fontány na obě strany, poznala Blecha, že je pohroužen do myšlenek – jako by nevěděl, co si má sám se sebou počít, jako by nejraději nasedl do auta, ale měl pocit, že v budově možná něco zapomněl. Blecha si položila otázku, proč sem vůbec přijela. Opravdu si myslí, že ji bude brát s Jonahem vážně? Člověk, který by na základě tak chatrných informací zahájil pátrání, by buďto musel být blázen, anebo by musel z vlastní zkušenosti znát útrapy lidí, kteří pohřešují někoho blízkého. Byla hloupost si myslet, že ji vůbec vyslechne. A možná, pomyslela si Blecha a pocítila sama na sebe vztek, to vůbec není hlavní důvod, proč ses rozhodla zajet právě za ním.

Právě když se však chystala nastartovat auto a odjet na Trinity Road, aby si tam promluvila s inspektorem, ji Caffery spatřil. Neřekl nic a nezměnil výraz, ale Blecha poznala, že si jí všiml, protože náhle ztuhl, zatáhl ramena dozadu a zadíval se jejím směrem.

Počkala, až přejde přes trávník k ní, sundala si sluneční brýle a vystoupila z auta.

„Dobrý den,“ řekl Caffery.

Blecha se na něj smutně usmála. „Prý jste byl na oddělení multimédií.“

„Dal jsem jim k analýze nějaké záběry, ale ukázalo se, že to není věc, kterou by udělali přes noc. A tak jim aspoň stojím za zády a nahlížím přes rameno.“ Odmlčel se. „Co dnes děláte vy? Já vyrážím na venkov.“

„Odjíždíte z města?“

„Ale jen pracovně,“ řekl Caffery. „Nic víc v tom nehledejte.

Napadlo mě, jestli byste se nechtěla projet taky.“

„Ne,“ odpověděla Blecha. „Já totiž… Musím navštívit jednoho pří… Musím se s někým setkat.“

Caffery se na ni zamyšleně zadíval, jako by ho na ní něco pobavilo nebo v něm vyvolalo zvědavost. V jeho duhovkách se odrážel drobný střípek oblohy a Blecha náhle zatoužila zavřít oči. V podbřišku se jí ozvala bolest, kterou nenáviděla. „Proč jste vlastně tady?“ zeptal se. „Vypadáte, jako byste mi přijela něco říct.“

„Potřebuji vaši pomoc. Nežádala bych vás o ni, kdyby existoval někdo jiný, na koho bych se mohla obrátit.“

„Dobrá,“ řekl Caffery opatrně.

„Jde o Richarda Dundase. Už jste se s ním setkal, působí v mém týmu.“

„Ano. Vzpomínám si.“

„Pohřešuje se jeho syn. Jonah. Své matce řekl, že má džob, který mu vynese spoustu peněz. Někam odešel a ona ho už nikdy potom neviděla.“

„Džob? Jaký džob?“

Blecha si povzdechla a roztržitě se poškrábala na hlavě. „Je to prostitut. Proto jsem se obrátila na vás. Kdybych jeho zmizení jednoduše ohlásila službu konajícímu inspektorovi na Trinity Road, nikdo by to nebral vážně. Ten kluk prodává své tělo a bere drogy. Je úplně na dně.“

„A tohle není poprvé, co zmizel?“

„Ne – tohle je poprvé. V tom je právě ten problém. Dundase dobře znám – když řekne, že je něco problém, tak je to problém. Přišla jsem za vámi, protože jsem si myslela…“ Sevřel se jí žaludek. „Protože

vypadáte jako člověk, který s tím něco udělá.“

Caffery se díval na její ústa, jako by přemýšlel o slovech, která z nich právě vyšla. Chvíli se zdálo, že něco řekne, ale pak si to zřejmě rozmyslel. Zvedl oči k obloze, jako by myslel na počasí nebo se snažil zachytit ve vzduchu nějakou vůni. Mlčel tak dlouho, že si Blecha začala klást otázku, zda nezapomněl, že stojí naproti němu. Když na ni konečně opět upřel zrak, Blecha okamžitě poznala, že se všechno změnilo.

„Co?“ řekla. „Co je?“

„Prověřím to. Prověřím to hned.“

Vytáhl klíče, znovu se zdálo, že chce něco říct, ale místo toho jen nepřítomně kývl, krátce zvedl jednu ruku na rozloučenou a vyrazil pryč. Nasedl do auta a vyjel přes bezpečnostní bránu na ulici. Blecha zůstala stát na slunci a přemýšlela, jestli to opravdu bylo tak snadné, jestli zástupce hlavního vyšetřovatele myslel svá slova vážně, nebo zda na ni zapomněl hned v okamžiku, kdy se ocitl na hlavní silnici.

45

Mossy leží na zádech a po tváři mu stékají slzy. Místnost je teď tichá. Konečně se přestala vzdouvat, tlouct jako obří srdce, a Mossy je vděčný aspoň za tohle. Několikrát za sebou se nadechne. Je den a na druhé straně mříže, někde velmi blízko u něj, právě zastavilo auto.

Možná se všichni vracejí, protože celý barák je už několik hodin prázdný. Nechali ho tu za zamčenou branou, Will Smith se na něj netečně dívá zpoza svého raketometu, Brad Pitt se mračí a od jeho brnění se odráží slunce.

Poprvé za dobu, která mu připadá jako celý život, ustoupila bolest natolik, že se dokáže soustředit, přemýšlet o své situaci. Nemá ponětí, kolik času uplynulo od chvíle, kdy mu Strejda uřízl ruce. Čas jako by na tomto místě přestal existovat – Mossy ví, že měl horečku a že někdy během té doby ztratil ponětí o tom, kde se nachází a kde je jeho místo na světě. Zavírá oči a pokusí se rozpomenout, ale dokáže si vybavit jen prvních pár hodin, kdy účinky té látky odezněly a on se probral.

Bylo to, jako když jím někdo mrští o bílou zeď nebo ho vyveze do vesmíru a roztočí ho, takže člověk nemá potuchy, kde je nahoře a kde dole. Takovou bolest Mossy nikdy v životě nezažil, byla horší než jeho drogová agónie, horší než vředy, které se mu o Vánocích udělaly na noze. Ležel na pohovce a vyl. Paže měl sevřené mezi nohama a vnitřní šev džínsů si silně tiskl na rány, jako by tím mohl ta muka zastavit. Neodvažoval se podívat, co mu vlastně udělali.

Skinny seděl vedle něj, snažil se ho udržovat v klidu, pravidelně mu dával šlehnout, drobnými tvrdými prsty mu obratně a jemně zasouval jehlu pod kůži, přičemž vždy trpělivě hledal místo, které ještě nebylo rozpíchané. Teprve druhý den, kdy už se Mossy téměř vykřičel z podoby, v sobě sebral dostatek odvahy podívat se dolů. Počkal, až mu dá Skinny dávku, ztěžka polkl, protože měl strach, že se poblije, a udělal to. Zadíval se na místo, kde míval ruce. Zvedl paže.

Jeho hlava na chvíli zmrtvěla a ani se nepohnula – jen oči dál tupě zíraly před sebe. A když se pak konečně dostavila první myšlenka, byla legrační a bizarní: mám nějaký krátký paže. Někdo mu pahýly neuměle zafačoval. Obvazy byly tlusté, mokvala jimi krev a nějaké další tekutiny a pohromadě je držela spousta obyčejné lepicí pásky, na jejíchž odchlípnutých okrajích se černě srážel lep. Mossy se roztřásl tak silně, až mu začaly drkotat zuby, položil si pahýly na stehna, dlouze, velmi dlouze se na ně zadíval a znovu si pomyslel, že má ty paže ale kurevsky krátké. Pořád se k tomu musel vracet – že má najednou mrňavé ruce. Přemýšlel, jak je možné, že si toho nikdy předtím nevšiml, že nevnímal, jestli jsou jeho dlaně velké, nebo malé.

A pak mu to došlo a to vědomí mu smrtící silou narazilo do hrudníku. Vídal je ve svém životě každý den, ale momentálně si vůbec nedokázal vzpomenout, jak jeho ruce vypadaly. A už je nikdy neuvidí. Jsou to jeho vlastní ruce, ale on už se na ně nikdy nebude moct podívat. Položil hlavu zpátky na pohovku.

„Vy zkurvený parchanti!“ zaječel. „Vraťte mi ruce!“ Po tváři mu začaly stékat slzy. Skinny se k němu přesunul, klekl si vedle něj a pohladil ho po čele, jenže uprostřed Mossyho nitra se vytvořila bezedná díra smutku, která se nedala jen tak zacelit. „Moje ruce. Moje ruce.

Moje. Dyť to jsou mý ruce, sakra!“

A tato myšlenka se k němu neustále navrací. Tohle jsou mý ruce, sakra. Během posledních dní, kdy bolest trochu ustoupila a Skinny mu měnil obvazy nejlépe, jak uměl, se v Mossym hromadí vztek, že se někdo opovážil vzít si něco, co patřilo pouze jemu.

Neustále si namlouvá, že kdyby mohl ty ruce vidět, možná by s nimi ještě dokázal něco udělat, nějak to všechno vrátit zpátky. Na svých rukou lpí víc než na všem ostatním, co mu kdy patřilo. Ani ke svým milencům, ani ke drogám, ani k ničemu jinému neměl nikdy srovnatelný vztah. Jeho ruce jsou něčím, co mu nikdo nemůže nahradit. Dali mu je rodiče – z téhle myšlenky se chce Mossymu brečet ještě víc. Z myšlenky, že mu rodiče dali něco drahocenného. Mossy na ně celé roky kašlal, ale teď nedokáže přestat myslet na jejich smutek, kdyby se dozvěděli, že mu někdo sebral ruce. Jeho schopnost cítit něco k mámě a tátovi v něm zároveň vyvolává otázku, jak je možné, že se z něj nakonec stala taková onuce.

Z ran začal vycházet smrad. Když se před třemi dny snažil na pohovce obrátit, ucítil, jak mu uvnitř obvazů na levém pahýlu něco povolilo a současně se ozval trhavý zvuk, ze kterého se mu udělalo na blití. Do obvazů uytekla hustá mléčná tekutina. Během několika hodin se opět dostavila horečka a Mossy se opět ocitl v jiném světě, ve světě bolesti, kde jeho tělo nebylo ničím více než obřím pulzem. Několik dní se potil, mrskal sebou na pohovce a zažíval jen krátké návraty jasné mysli, kdy na něj z plakátu shlíželi Muži v černém. Někdy na plakátu stálo Chráníme svět před vesmírnou špínou, jindy na něm bylo Koukej vypadnout z našeho vesmíru, Mallowsi, ty špíno. A kdykoliv se s ním svět přestal otáčet, Mossy znovu křičel o své ruce, převaloval se na pohovce sem a tam a ječel do tmavé mříže: Vraťte mi mý posraný pracky, zmrdi!

Teď už z něj však vyprchala veškerá síla. Jeho tělo se vzdalo a on dokáže jen ležet, chabě oddechovat a poslouchat vrzavé zvuky v prázdné budově. Je snadné předstírat, že se to vůbec nestalo, že nikdy nešel na tu terapii, že nikdy nepotkal Skinnyho, ale kdykoliv si Mossy vzpomene, jaké to bylo předtím a jak se to všecko podělalo, má pocit, že mu každou chvíli pukne srdce. Když teď dokáže přemýšlet s jasnou hlavou, uvědomuje si pravdu: odtud už není návratu. Zemře tady.

Pouští si do hlavy hlasy, nechává si na oči dopadat slunce a ví, že jsou to poslední paprsky, které v životě uvidí.

A pak venku za mříží, kde slunce nerušeně svítí a stromy jsou zelené, motor auta utichá a ozývá se bouchnutí dveří.

46

Ve fordu vládl vyčpěly smrad, a tak Blecha během jízdy ke Kaiserovi stáhla okénko. Cesta jí netrvala dlouho. Za necelou půlhodinu dorazila do Mendip Hills plných hustých lesů a nečekaných strží a znovu si vzpomněla, jak osamělý svět dokáže být. Pomalu projela po příjezdové cestě, zaparkovala ve výklenku vysypaném štěrkem a vypnula motor. Slunce stálo téměř nad hlavou, kolem něj poletovaly mráčky, země byla vyprahlá a dům neudržovaný. Ve stínu kádě s vodou spala kočka, která se po Blešině příjezdu probudila, zamžourala a ospale zvedla hlavu, ale jinak nebyl v domě vůbec žádný pohyb. Blecha zvedla hlavu, podívala se na pár zatlučených oken a zatažené závěsy ve všech ostatních a vzpomněla si na dětství, kdy tu trávila spoustu času. Pokusila se rozpomenout, zda na ni Kaiserův příbytek vždy působil tak ponuře, nebo zda je to pro ni nový pocit.

Když se ani po chvíli nikdo neozýval, vystoupila z auta a zabouchla dveře. Zvuk se rozlehl po prázdném poli a Blecha zaváhala – kladla si otázku, zda ji Kaiser uvnitř slyšel. Když se však ani poté neobjevil, sundala si sluneční brýle a vyrazila na terasu, přičemž se jednou či dvakrát zastavila, aby lehkým plácnutím odehnala některou z houfu prašivých koček, které vylézaly z vysoké trávy a zpoza rezavých starých strojů a třely se jí o lýtka. Došla na terasu zakrytou igelitem a nakoukla přes okno dovnitř. Když nic neslyšela, obešla dům. Zadní dveře byly odemčené a před domem stál Kaiserův rezavý starý Brouk, ale jinak jako by se po Kaiserovi slehla zem – nebyl ani v hospodářských budovách a ve skleníku. Blecha tedy zamířila do kuchyně a zůstala tam stát.

Igelit natažený ve dveřích mezi kuchyní a chodbou jemně povlával směrem do místnosti, jako by bylo někde otevřené okno. Na stole ležel napůl snědený sendvič, kolem něhož poletovalo pár much, a

na kráječi desce se nacházely tři poloviny avokáda, z jejichž vykrojených pecek vytekla hustá tekutina podobná krvi. Všude jinde vládl obvyklý chaos Kaiserova života: stohy výtisků National Geographic na kredenci a klec na stole, z jejíž podlážky na Blechu jukalo morče. Blecha vytáhla z klece lahvičku na vodu, doplnila ji, zaklínila ji mezi mřížemi a sledovala, jak drobné zvíře obemyká růžovou tlamičkou hubici a hlučně saje. Poté zvedla kráječi desku a vysypala avokáda s krvácejícími srdci do odpadkového koše.

V obývacím pokoji ležel talíř s papírovým ubrouskem a drobky a na novinách uprostřed podlahy se vyjímal rozebraný motor ze sekačky na trávu. Blecha zahýbala myší připojenou k počítači na stole, ale monitor se nerozsvítil, a tak se posadila na pohovku, kde strávila sobotu, a pokusila se rozpomenout, jak na ní osmnáct hodin ležela.

Vmáčkla ruce do látky a zadívala se na ni, jako by v ní byly vetkány záblesky minulosti. Pokusila se vzpomenout, zda náhodou nevstala a nepřešla k počítači, ale vybavila si jen halucinace – obrazy zkostematělých těl rodičů pohupujících se ve vířivé vodě Bushman?s Hole. A také svou matku, jak říká: Tentokrát nás najdou…

Posadila se a zkřížila ruce na prsou. Podél stěn se táhly uzamčené skříně, o nichž máma vždycky říkala, že v nich Kaiser přechovává léky. V jedné zdi se nacházel vchod, v němž včera postával Kaiser, v bílé košili a se zbědovaným výrazem. Blecha si vzpomněla na obrázek z jeho knihy o čarodějnictví, kterou našla v tátově pracovně. Zachycoval šamana oděného v rouchu s korálky, jehož pokrývce hlavy vévodila kozí lebka s očními důlky vyplněnými stříbrným staniolem. Blecha si protřela paže a ohlédla se přes rameno. Náhle jí byla zima, jako by z okna za ní táhl pokojem průvan. Odevšad na ni hleděly Kaiserovy africké masky. Viděla je už miliónkrát. Nebyl důvod, aby ji znepokojovaly. Jenže dnes bylo všechno jaksi zvláštní – rozmlouvala s mrtvými a předem věděla, že někdo její rodiče najde.

Zamířila na chodbu a zavolala do schodů: „Kaisere? Jsi tam?“

Žádná odpověď. Blecha se rozhlédla po chodbě – dívala se na umouněné zdi, na tapety odpadávající v celých pásech, na kovový žebřík s odhozeným hladítkem ležícím na boku. Vzdor veškerému Kaiserovu úsilí nepřipomínal tento objekt domov o nic více než dříve.

Blecha už chápala, proč se tu máma s Thomem necítili dobře – už jen ten průvan na chodbě jim musel spolehlivě sebrat chuť vstoupit dále do domu.

Přemýšlela, zda by neměla projít i ostatní místnosti a ujistit se, zda Kaiser někde neleží se zlomenou nohou nebo zda ho třeba neranila mrtvice, ale pak se vrátila do obývacího pokoje. Absolutní ticho přerušovalo jen vzdálené bouchání otevřeného okna ve větru.

Na televizoru svítil červený indikátor pohotovostního stavu, avšak videorekordér tiše vrněl a na jeho displeji přeskakovaly zelené číslice. Blecha je chvíli pozorovala a nechala se unášet proudem myšlenek, ovšem poté si uvědomila, že nikdy Kaisera neviděla dívat se na video – vlastně se nikdy nedíval ani na televizi. Sebrala tedy dálkový ovladač a zkusmo zapnula televizor. Přístroj zdráhavé zapraskal a probudil se k životu.

Zvuk byl ztlumený, ale než se Blecha stačila znovu natáhnout po ovladači a zesílit ho, objevil se na televizoru lehce nahnědlý obraz. Na videu běžel jakýsi starý film, který zachycoval muže ležícího na posteli. Když Blecha viděla, co provádí, bezděky silně sevřela ovladač.

Muž byl mladý, černý a velice štíhlý. Na obyčejné khaki košili mu prosakovaly skvrny od potu a jeho obličej i tělo byly zkrouceny bolestí. Trup měl prohnutý jako luk a čelist zaťatou. Blecha nepoznala, odkud jeho bolest pramení, ale rozhodně byla skutečná: po tváři mu stékaly kapičky potu. V poloze s prohnutým tělem a tváří zkřivenou utrpením setrval asi pět vteřin. Pak se něco změnilo. Jeho napětí povolilo. Prudce vytřeštil oči, jako by se mu navrátilo vědomí.

Následovala kraťoučká přestávka, kdy muž seděl ve vzpřímené poloze, těkal očima na všechny strany a zjevně nemohl uvěřit, že bolest ustala. A pak se v jediném záchvěvu zhroutil na postel, schoulil se a chytil si rukama kolena. Obrazovka zablikala a obraz zmizel.

Blecha nevěřícně zírala na televizor. Nebyla si jistá, co vlastně viděla. Setrvala v nehybnosti, co nejdéle to šlo, a když ji nic lepšího nenapadlo, vstala, vysunula videokazetu z přehrávače, položila ji na stolek a odtáhla od ní ruku, jako by ji pálila. Srdce jí zběsile tlouklo.

Mučení. Na tohle se dívala. Na mučení. Jenže co sakra dělá kazeta s mučením v Kaiserově domě?

Za ní se ozval zvuk a Blecha se prudce otočila. V ústech měla sucho. Ve dveřích stál Kaiser. Na sobě měl stejnou bílou košili se skvrnami od trávy jako včera a v ruce držel dlouhé zahradnické nůžky.

„Kaisere?“ řekla Blecha pomalým a podezíravým hlasem.

„Kaisere – já to nechápu…“

Neodpověděl. Místo toho jí věnoval smutný úsměv. Sděloval jí, že vždy doufal, že tento okamžik nikdy v jeho životě nenastane.

Sděloval jí, že tohle je pro něj zkrátka ohavná životní nutnost.

„Phoebe,“ řekl pomalu. „Phoebe. Myslím, že je načase, abychom si promluvili.“

47

Zvuk bouchnutí dveří nutí Mossyho uvažovat racionálně.

Otevírá oči, mžourá a bolestivě otáčí hlavu na bok. Protírá si předloktím oči, aby lépe viděl, a přemýšlí, proč je zničehonic tak nabuzený. Auta přece slýchá venku často. Na tomhle zvuku je však něco jiného. Jako by se v něm ozývala odhodlanost, která přímo souvisí s ním. Možná je to ten peugeot.

Zaklání hlavu, aby viděl bránu, a očekává, že se místnost každou chvíli zalije světlem a dovnitř vstoupí Skinny. V chodbě se opravdu něco pohybuje, ale Skinny to není. Mossymu začíná bušit srdce, prudce a monotónně, a v žilách se mu rozlévá chladivý strach. Je si jistý, že to vidí – ve tmě se něco pohybuje, něco malého kousek od země. Klidně by to mohl být jen optický klam, ale taky by to mohlo být něco malého a hbitého. Něco s očima.

„Hej?“ šeptá. „Kdo je tam?“

Ucho. Jenže -a s touto myšlenkou se dostavuje mrazení – Mossy ví, kdo to je. Skinnyho bratr. Ten, který sebral z ledničky nádobu s jeho krví a vypil ji. Takže tu Mossy přece jen nebyl celou dobu sám. Byl tu s ním i Skinnyho bratr. Srdce mu buší ještě rychleji. Z nějakého důvodu je přesvědčen, že zápach jeho hnisajících pahýlů bratra přiláká, že kolem něj začne čenichat.

„Ty hajzle,“ syčí a mátožné kymácí hlavou sem a tam, protože se mu chce zvracet a brečet zároveň. „Jestli na mě něco zkusíš,

dobytku, tak si tě podám.“

Temná postava jako by ho slyšela. Chvíli vypadá spíš jako stín, jako by dokázala šplhat po stěně, ale pak se do ní vrací napětí a zdá se, že naslouchá.

Mossy zapichuje lokty do opěrek pohovky a namáhavě se zvedá do polosedu. Hlava mu třeští a zuby jektají. „Tak pojď, ty hovado,“ mumlá. „Jsem na tebe připravenej.“

Postava na jeho slova hbitě reaguje a svíjí se do klubíčka.

Znovu je ticho. Mossy ztěžka oddechuje a snaží se připravit své tělo na boj. Zvedá hlavu, cení zuby a chystá se vyrvat tomu malému parchantovi z těla kus masa, jestli se k němu přiblíží. Nic se však neděje. Postava k němu nevyráží. Místo toho se po pár okamžicích neslyšně vytrácí a vytřeštěný Mossy civí do prázdné chodby.

Ještě dlouho setrvává v napjaté poloze, fixuje pohledem bránu a ztěžka oddechuje. Přeje si, aby sebou Skinny hodil. Jestli v tom autě přijel on, Mossy si vroucně přeje, aby rychle přišel. Bojuje s nevolností způsobenou změnou polohy, zapřísahá toho malého Afričana, aby už sem přišel, až to nakonec vzdává. Cítí, jak se mu před očima zatahuje důvěrně známá tmavě růžová opona připomínající vnitřní stěnu úst nebo měkkou tkáň rány a unáší ho zpět do nevědomí.

48

Navzdory všem svým instinktům se Caffery rozhodl, že za Kaiserem Ndukou nepojede. Když stál na parkovišti a díval se na Blechu, chvíli měl pocit, že balancuje na hraně, že by ho i nepatrný závan vzduchu mohl vyslat na tu či onu stranu: buďto Bleše pomůže, nebo bude dál dělat svou práci obvyklým způsobem. Za starých časů by se byl nenechal zviklat tím, co by mu řekla nějaká žena, takže proč se v Blešině případě nakonec bez mrknutí oka přiklonil na její stranu?

Slavnostně se zavázal, že prošetří zmizení nějakého feťáka, který prodával své tělo tak horlivě, že zapomněl přijít na bezvýznamné setkání s matkou. Přesto to byl slib – a pokud šlo o jeho rozhodnutí, že Bleše pomůže, nemohl se ubránit dojmu, že by k němu měl Chodící muž co říct. Dokonce byl navzdory veškerému zdravému rozumu

přesvědčen, že by mu je Chodící muž schválil.

A tak teď stál v mrňavém bytě Jonaha Dundase a rozhlížel se po ložnici. I ta byla tak malá, že se sem vešla jen matrace a velká bedna od mléka, která obsahovala několik triček zmuchlaných do kuličky a jeden pár tenisek. Horní tabulka okna zasazeného v kovovém rámu byla vytlučená a přes díru byly přelepeny nákupní tašky ze supermarketu Easy Pocket. Vzdouvaly a vydouvaly se na obě strany – podle toho, jak vzdušné proudy v patnáctém podlaží narážely do budovy.

Faith Dundasová a její bývalý manžel Rich stáli ve dveřích, snažili se dívat na pokoj Cafferyho očima a doufali, že se mu podaří objevit něco, čeho si oni nevšimli. Faith byla nevýrazná žena oblečená v růžovém svetříku, tmavě modré sukni a lodičkách s nízkými podpatky. Prošedivělé vlasy měla stažené do drdolu a jako matka drogově závislého syna ani trochu nepůsobila. Jen oči měla napuchlé od pláče, takže vypadala, jako by dostala ránu pěstí. S rodiči narkomanů je to tak vždycky, pomyslel si Caffery: buďto své dítě odkopnou a přinutí je, aby ve světě zkusilo štěstí samo, anebo se stanou kvočnami, které samy sebe zabíjejí, když se snaží pomoci potomkovi, jenž si ze všeho bere neúměrně velký díl.

„Nezmiňoval se včera, kam se večer chystá?“ zeptal se Caffery a postavil se zády k oknu. „Vůbec nic vám neříkal?“

„Ne,“ odpověděla Faith tlumeným hlasem. Na ústa si tiskla papírový kapesník, takže jí bylo velmi špatně rozumět. „Říkal jen, že má nějaký džob. Speciální džob. Pořád dokola o tom přemýšlím, ale na nic dalšího si nemůžu vzpomenout.“ Po tváři jí skanuly slzy. „Moc jsem mu nevěnovala pozornost. Říkala jsem si, že tohle všechno už jsem slyšela mockrát, a tak jsem prostě…“ Její hlas se rozplynul v hluboké vzlyky.

„Co tím myslel, že má ,speciální džob??“

Faith zavrtěla hlavou a otřela si z očí další slzy. Caffery tázavě zvedl obočí na jejího exmanžela.

Dundas si odkašlal a narovnal ramena. „On…, já nevím. Prý vydělá spoustu peněz.“

„Co znamená,spoustu??“

„Tisíc osm set liber.“ Pohlédl úkosem na bývalou manželku.

„Takhle jí to aspoň řekl.“

„Tisíc osm set…“ Caffery zavrtěl hlavou. „Skoro dva tácy? Co to mohlo být za práci?“

„Já nevím.“

„Na jednu noční směnu je to zatraceně hodně peněz,“ prohodil Jack. „S tím musíte souhlasit – na jednu noc je to setsakra hodně.“

„Já u toho nebyl.“ Dundas shora pohlédl na manželčino temeno. „Kdybych u toho byl, tak bych možná…“ Tváře se mu napjaly, jako by natahoval moldánky. „Promiňte,“ řekl, položil si prst na špičku nosu a zavřel oči, aby se uklidnil. „Těžko můžu soudit, co měl v plánu, když jsem u toho ani nebyl.“

Caffery vytáhl z bedny tričko. Bylo zmuchlané do pevné kuličky, kterou drželo pohromadě něco bílého a lepkavého. Jack nechtěl přemýšlet, co to je, a tak hodil tričko zpátky a otřel si ruce. Podíval se na ubohou matraci se zmačkaným nylonovým povlečením a neforemným polštářem a v duchu si řekl, že měl pravdu, když nechtěl mít s Rebeccou děti. Alespoň se nikdy nebude muset ocitnout ve Faithině situaci, nikdy nebude muset ronit slzy nad ztrátou člověka, který ho vysál stejně dokonale jako Jonah svou matku.

„On prodal své věci, viďte?“

Faith přestala plakat. Na chvíli zadržela dech a pak řekla:

„Ano. Domnívám se, že ano.“

„Věci, které jste mu koupila vy?“ Faith přikývla.

„Aby měl na další dávku?“

„Myslím…, myslím, že možná ano.“

Dundas si ji přivinul těsněji k sobě a pohlédl Cafferymu zpříma do očí. Zračila se mu v nich zloba. Snažil se svou bývalou ženu chránit před ní samotnou. „Tvrdil své matce, že našel způsob, jak se své závislosti zbavit.“

„Aha.“

„Možná to byla pravda.“

Caffery neutrálně kývl. „Možná ano.“

„Tvrdil, že se už rozhodl. Chtěl splatit dluhy a zbytek použít na odvykací léčbu.“

„A předpokládám, že ona mu ty peníze dala.“

„Tentokrát ne. Tentokrát to odmítla.“

Faith zvedla oči k manželovi a její hrudník se ve svetříku růžovém jako marshmallows vzrušeně vzdouval. „A vidíte to.“ Vzlykla. „A vidíte to.“ Zabořila obličej do jeho hrudi a její hlas zněl stále pronikavěji. „A vidíte, co se stalo. Teď mu uříznou ruce jako tomu druhému nebožákovi, a jestli mu je uříznou, jestli mu opravdu udělají to, co tomu druhému, tak z toho umřu taky. Slyšíte mě? Umřu z toho taky.“

Při těchto slovech Dundas naprosto znehybněl. Zvedl oči a vyhledal jimi Cafferyho. Neřekl ani slovo, ale jeho pohled by mohl vyprávět celé příběhy. Celé sáhodlouhé příběhy. Oba věděli, co si ten druhý myslí.

„Eh…, Faith?“ řekl Caffery. „Proč si… Co vás vede k přesvědčení, že k tomu dojde? K tomu, co jste řekla o jeho rukou. Proč jste to řekla?“

„On tady byl,“ zašeptala Faith. „Tady, v jeho bytě. Kdysi sem občas chodíval. Řekl mi to Jonah.“

„Kdo tady byl?“

„On. Ten nebohý kluk“

„Mallows?“ Caffery pohlédl na Dundase a viděl, že i on si náhle uvědomil důsledky manželčiných slov. Jeho obličej zpopelavěl a naskákaly mu na něm modré žilky. „Faith?“ oslovil bývalou ženu.

„Chceš nám říct, že Jonah Iana Mallowse znal?“

„Byli dobří kamarádi.“

Cafferyho myšlenky teď běžely velmi pomalu, ale velmi zřetelně – Jonah a Mossy. Jonah a Mossy. Naklonil hlavu blíže k oknu a zadíval se přes krůpěje sražené páry, které ulpěly na dvojitém skle.

Hnědé trávníky a parkovací místa o šedesát metrů níže vypadaly, jako by patřily do jiného světa, a lidé byli jen pestrobarevnými tečkami. V hlavě se mu rozléhal hlas pana Kasírky: Říkal, že pár lidí přijde k úrazu. Vzpomínám na to, jako by to bylo dneska – říkal: ,Todle jsou fakt úchylové, PK, a já fakt nevím, komu by ubližovali, nebejt lidí, jako jsem já – dementních sráčů, co se vzdávaj bez boje.?

Nakonec už Caffery nedokázal déle snášet strach a beznaděj v

Jonahově bytě. Zavolal Dundasovým styčnou důstojnici pro rodinu, a jakmile dorazila, omluvil se, sjel výtahem z patnáctého patra do přízemí a zamkl se v autě, aby zbývající telefonáty vyřídil tam.

Promluvil s inspektorem na Trinity Road, poté s hlavním vyšetřovatelem a během půl hodiny zorganizoval týmy, které měly chodit dům od domu a hledat případné svědky. Stejným úkolem pověřil i polovinu týmu, jenž vyslýchal pracovníky protidrogových center.

Když byl hotov, pokusil se zavolat Bleše na služební telefon, ačkoliv věděl, že mu to Blecha nevezme. Službu konající seržant měl pochopení a dal mu její soukromé číslo, avšak i tento hovor spadl přímo do schránky. Caffery nevěděl, co by měl říct, a tak nenechal žádný vzkaz a zavěsil.

Chvíli jen tak seděl, díval se, jak se na něj od vchodu do věžáku škaredí tlupa výrostků v kapucích – vycítit policajta uměla tahle děcka líp než plivat -, a přemýšlel o penězích, které měl Jonah vydělat, nebo si to alespoň myslel. Osmnáct set liber. Jen o fous více, než kolik klinika TIDARA účtovala klientům za zbavení závislosti. Propagační brožura stále ležela na sedadle spolujezdce, a tak ji Caffery zvedl a prohlédl si sukovitý kořen i své poznámky kolem něj. Opět vytáhl telefon, zavolal do Portisheadu na oddělení multimédií a řekl jim, že až najdou záběry na Mossyho, ať mu pošlou snímek mladíka v bílé košili přímo do telefonu. Nastartoval motor a velmi pomalu vyjel ze sídliště.

Znovu přemýšlel o ibogainu. O ibogainu a Kaiseru Ndukovi, který věděl všechno o tom, jak se tato látka využívá v náboženských rituálech. Bydlel v Mendip Hills, což nebylo daleko: vlastně to byl první výjezd z dálnice M4. Co by kamenem dohodil. Vyšetřovací tým si už mohl s výslechem potenciálních svědků poradit sám, a on tak získal čas zajet do Mendips a zpátky. Kromě toho cítil v kostech, že Nduka je pro vyšetřování důležitý.

Kaiser Nduka bydlel v té části severního Somersetu, odkud bylo vidět až do Francie. Po úbočích zalesněných svahů se tam vinuly stezky lemované zpustlými kamennými budovami.

Caffery pomalu projížděl hejny komárů a jedenkrát musel zastavit a nechat přes cestu projít stádo koní z nedaleké jezdecké akademie. Příjezdovou cestu ke Ndukovu domu nalezl snadno podle

oválné dřevěné cedule, která trčela z živého plotu a na níž byl vyřezán nápis „Drahý Holme“ – zřejmě pozůstatek z dob, kdy byl dům postaven. Po sjezdu ze silnice to začalo být divočejší. Příjezdová cesta strmě stoupala a nebyla udržovaná – byly v ní vyjeté koleje se spoustou výmolů a podél okrajů hustě rostly blatouchy, které se otíraly o auto a zanechávaly na čelním skle stopy pylu. Caffery měl pocit, že úplně sjel z mapy a projíždí džunglí, a když se podíval na displej svého mobilu, vůbec ho nepřekvapilo, že se ikona zobrazující intenzitu signálu zmenšovala tak dlouho, až ji nakonec nahradil přeškrtnutý telefon.

„Sakra,“ zabručel, strčil si přístroj do náprsní kapsy a jel dál.

Ve chvíli, kdy už úplně ztratil orientaci, se stromy a keře náhle rozestoupily, Caffery projel zarostlou loukou a ocitl se na otevřeném prostranství. Asi sto metrů před ním stál na okraji prudké strže ošuntělý dům z padesátých let, který obklopovala řada polorozpadlých hospodářských budov. Asfaltem prorůstal plevel, v trávě se válely skleněné tabule – možná z rozebraných skleníků a některá okna v přízemí byla zatlučená. Dům působil opuštěným a zapomenutým dojmem, avšak důvodem, proč se teď Cafferymu rozbušilo srdce, bylo něco jiného: byl jím automobil zaparkovaný čelem k hlavním dveřím.

Stříbrný Ford Focus.

Registrační značka začínala znaky „Y9“. Blešina značka začínala stejně – Caffery si jí dnes ráno všiml na parkovišti na ústředí. Až tak velká shoda okolností to samozřejmě nebyla; v okolí jezdily stovky stříbrných Fordů Focus s písmenem „Y“ na začátku. Caffery si však na autě všiml několika dalších věcí, které ho znepokojovaly více. Například drobný kus látky trčící ze zaklapnutého kufru, jako by ji Blecha nedopatřením přivřela, nebo cestovní brašna na zadním okně. Tohle už náhoda být nemohla.

Když se Caffery otočil k domu, z neznámého důvodu se mu před očima vyjevil obraz nevysvětlitelných věcí, které se tu odehrávají

– obraz lidí provozujících ve tmě brutální tance. Kaiser patřil k předním expertům na čarodějnictví v zemi. Měl vazby na kliniku TIDARA. Cafferymu ztuhla krev v žilách. Co že to říkal Mabuza? Že se intelektuálové snaží očernit jeho jméno?

Zpomalil auto a nechal ho dojet na volnoběh. Odbočil z

příjezdové cesty do trávy a otočil auto tak, aby směřovalo od domu – přitom si dával záležet, aby neudělal prudký pohyb, jímž by mohl vylekat lidi v domě. Vypnul motor, vystoupil a s tichým cvaknutím za sebou zavřel dveře. Neměl rád místa, jako bylo toto, opuštěná a neudržovaná. Připomínala mu jedno stavení v Norfolku, které kdysi navštívil, protože si myslel, že by tam mohl najít stopy vedoucí k Ewanovi.

Pomalu vyrazil přes trávu k domu. Nikde se neozývaly žádné zvuky, jen chladnoucí motor za ním si ulevoval praskáním. Kočka ležící ve stínu kádě s vodou otevřela oči a zadumaně si ho prohlížela. Caffery přešel k boční straně domu a postavil se do stínu. Do zad ho hřálo teplo sálající ze zdi a on si připadal jako idiot, který se plíží jako agent SAS. Sundal si sako, přehodil je přes rukojeť rezivějícího zahradního válce, otřel si čelo do rukávu a začal počítat. Až napočítá do deseti, vyrazí k hlavnímu vchodu, zazvoní na zvonek a bude se chovat formálně – prostě Ndukovi řekne, že by si s ním chtěl promluvit o jeho práci. Zasměje se svému kradmému chování a přestane všude hledat nepřátele.

Přesně tak by to byl udělal, kdyby ovšem ve chvíli, kdy napočítal do pěti, nezačal někdo uvnitř domu, někdo nacházející se přímo za Cafferyho zdí, z plna hrdla křičet.

49

Dělal tuhle práci už dost dlouho na to, aby věděl, kdy se má řídit pravidly výcviku a kdy ne. Bylo mu jasné, že v této situaci by měl postupovat přesně tak, jak ho to učili, a ohlásit všechno na dispečink, jenže jeho vysílačka mu blikáním červené kontrolky oznamovala, že i ona je mimo signál. Vrátit se na místo, kde by měl spojení se světem, Caffery nechtěl, a tak udělal pravý opak toho, co by udělat měl: pokračoval v postupu.

Zhruba metr a čtvrt od něj se o jednu z hromad skleněných tabulí opírala dřevěná násada. Kdysi patřila ke krumpáči nebo k lopatě a měla naprosto optimální velikost i váhu. Caffery ji popadl a odcouval do závětří, kde se postavil a třesoucíma se rukama zvedl násadu do

vzduchu. Křik mezitím ustal. Caffery se přesunul k nejbližšímu oknu a pokusil se zaslechnout něco z dění uvnitř. Nato si dřepl, žabími kroky se protáhl pod římsou, napřímil se a došel až na roh, kde se přitiskl zády ke zdi jako při střílečce ve westernu a vykoukl za něj.

Slunce se schovalo za mrak a přední část domu se ocitla ve stínu. Šedivějící hrubá omítka byla v některých místech vyloupaná, jako by dostala zásah šrapnelem. Kočka stále seděla na původním místě a myla si tvář, jako by se nic nestalo. Asi tři metry za ní bylo něco, co vypadalo jako přední terasa, zakryto igelitem, na němž ležely cihly, aby ho neodfoukl vítr. Caffery k terase vyrazil – ztěžka oddechoval a před sebou stále držel dřevěnou násadu.

Došel až k terase a zkusmo nadzvedl okraj igelitu. Z tohoto místa viděl, že na terasu nevedou žádné dveře. Díra ve zdi byla neuměle zakrytá modrou fólií s bíle natištěným logem výrobce. Caffery opatrně odhrnul igelit, aby neudělal žádný hluk, vstoupil na terasu a přitiskl prst na fólii, která se lehce prohnula. Setřel si z obličeje a vlasů pavučiny, postavil se těsně k fólii a zadržel dech. Křik před chvílí ustal a momentálně nebyl slyšet žádný zvuk a vidět žádný pohyb. Jen v Cafferyho hlavě se ozýval hlas, který mu našeptával: vrať se, vrať se, ty idiote… Caffery však místo toho vytáhl klíče od auta, aby pomocí malého švýcarského nožíku na klíčence vyřezal do modré fólie otvor.

Jakmile čepel zajela dovnitř, zastavil se a zkusil si představit, jak jeho počínání asi vypadá zevnitř – nejdříve se fólie vypouklá a pak se v ní objevila malá kovová špička, která se možná zaleskla.

Cafferymu silně bušilo srdce; cítil, jak mu z podpaží stékají kapky potu a svědí ho na bocích a na zádech. Napočítal do deseti, a když se na něj nikdo nevrhl, čistým pohybem vykrojil do fólie rovný zářez. Odstoupil, protože ho vylekala hlasitost zvuku, a chvíli ztěžka oddechoval.

Když se ani zhruba po minutě uvnitř stále nic nedělo, přikrčil se ke štěrbině, vsunul do ní prst a odchlípl ji na stranu, takže teď viděl několik metrů tmavého interiéru. Znovu se zaposlouchal. Štěrbinou se ven linul zápach zanedbanosti a hniloby, sychravého betonu a zatuchlé vody. Odněkud se ozývalo zvláštní lenivé pleskání, jako by v temnotě někdo pomalu tloukl křídly. Jinak zde panovalo přízračné ticho.

Caffery strčil do zářezu dřevěnou násadu a odhrnul ho. Cítil,

jak mu kůži ovanul chladnější vzduch zevnitř. Opatrně položil jednu nohu na podlahu, vytočil se bokem, rychle přehodil dovnitř i druhou nohu a přikrčil se. Zadržel dech a znovu se zaposlouchal. Nějakou dobu trvalo, než si jeho oči zvykly na tmu, ale když se tak stalo, pochopil, co způsobuje onen pleskavý zvuk: ve všech dveřích vedoucích z jeho místa visel bílý igelit – byl připevněný k horní zárubni a natažený tak, aby se štěrbinami v boku dalo projít. Neviditelný průvan jím neustále povlával. Mrtvolné ticho a zatuchlý vzduch v Cafferym bezděky vyvolaly obraz márnice.

Pomalu přistoupil k prvnímu igelitu a podíval se za něj do místnosti, která kdysi fungovala jako kumbál. V rohu stála pračka, ale v poslední době ji zjevně nikdo nepoužíval. Před ní se vršily bedny s knihami a žehlicí prkno bylo ověšené špinavými utěrkami. Caffery se přesunul k dalšímu igelitu a zjistil, že se dívá do kuchyně – na stole ležely zbytky jídla, po celé místnosti se válely stohy časopisů a z klece na kuchyňské lince ho pichlavými očky pozorovalo morče. Jack se už už chystal přesunout k dalšímu igelitu, jenže vtom se z protější strany domu znovu ozval křik.

50

Utíkat až do konce světa… Utíkat až do konce světa…

Mossy leží na pohovce, jeho oči těkají pod víčky sem a tam, v jeho hlavě se skládají Skinnyho slova a opakují se v dlouhých horečnatých řetězcích. Utíkat až do konce světa…

Mossy je příliš pohroužen do myšlenek, než aby si všiml, že se na chodbě opět mihl stín. Objevil se tam, pozoruje ho zažloutlýma očima a možná by tam zůstal kdovíjak dlouho, kdyby se náhle neotevřely dveře. Stín peláší pryč právě ve chvíli, kdy chodbu zaplavuje světlo. Někde se zavírají další dveře a v pozadí jsou slyšet hluboké zlovolné hlasy.

Mossy otevírá ztěžklé oči. Je celý otupělý, ale vidí na chodbě lidi – není tam jen jeden, ale nejméně dva. Vidí na zdi stíny, slyší tlumené výhrůžky. Někdo zvedá ruku a strhává se potyčka. Současně s ní se ozývá zvuk. Začíná jako chraplavé vzlyknutí a pak se protahuje v

dlouhý a táhlý pláč, tak vysoký a tenký, že by ho klidně mohla vydávat holka.

„Nedělej randál,“ syčí někdo. „Nedělej sakra takovej randál.“

Na podlahu dopadá něco těžkého a neforemného a pláč okamžitě utichá.

Mossy už je probuzený. Sedá si a civí na bránu. Z tohoto úhlu nevidí vůbec nic: všechno se odehrává mimo jeho zorné pole, příliš hluboko v chodbě. Mossy se tak může domýšlet jen podle zvuků.

Člověk, který křičel, toho nechal, protože ho někdo srazil k zemi a možná i omráčil. Ozývá se dávivý zvuk a pak jako by někdo vylil na podlahu vodu nebo se někdo pozvracel. A pak je znovu ticho.

Mossy setrvává na místě a srdce mu v hrudníku poskakuje.

Chce se mu plakat. Modlí se, ať je to Jonah, koho slyší, ať už konečně dorazí. Přeje si to tak hodně, že ví, že ho po příchodu ani neuvítá a nebude se k němu chovat pokorně. Místo toho ho seřve a vrhne se na něj, aby ten parchant věděl, že teď už je pozdě a že je úplně jedno, co se stane dál, čím bude muset projít, jaké oběti bude muset přinést, že tohle všechno už bude úplně fuk. Bude to fuk, protože ten zmetek dorazil pozdě.

Caffery rychle prošel přes igelit do obývacího pokoje. Jednou rukou třímal za tělem násadu, zatímco druhou držel na náprsní kapse, kde měl policejní průkaz. Jeho pohyby byly úsporné a efektivní.

Navenek možná působil klidně, ale ve skutečnosti z něj čišela větší agrese než kdykoliv předtím. Předpisově se otočil o 360 stupňů a prohlédl si celou místnost. Nacházel se za velkou pohovkou stojící naproti televizoru, kde právě běžel zrnitý černobílý záběr – zachycoval mladého muže v khaki košili, jak se svíjí a vzpouzí na posteli, a z reproduktorů se linul jeho zoufalý křik. V tu chvíli se na Cafferyho z pohovky obrátil výrazný mužský obličej lemovaný šedými kudrnatými vlasy.

„Kaiser Nduka?“ křikl Caffery přes jekot z televizoru. „Vy jste Kaiser Nduka?“

„A kdo jste vy?“

Caffery mu ukázal policejní průkaz a neustále byl připraven ohnat se dřevěnou násadou, kdyby se ten úchylný hajzl o něco pokusil.

Blecha v místnosti nebyla. Na podlaze ležel jakýsi rozebraný motor a na stole se válely zahradnické nůžky. Zatímco Nduka zkoumal průkaz a vraštil přitom velký nos, jako by z legitimace něco cítil, prohlédl si Caffery koutkem oka nůžky. Nakonec se Nduka odevzdaně zabořil do pohovky. „Aha,“ řekl takřka neslyšně. Obličej měl klidný, téměř truchlivý, jako by byla strašlivá hanba, že to všechno dopadlo takhle.

„Rozumím.“

Caffery opatrně obešel motor a postavil se před pohovku. Na zdi před ním byla skříň, jejíž otevřená dvířka odhalovala řady videokazet opatřených bílými štítky – celkem jich bylo asi čtyřicet. Jack popadl ze stolu dálkový ovladač a ztlumil zvuk. Náhlé ticho v pokoji bylo téměř stejně šokující jako křik. Muž na obrazovce se nicméně dál křečovitě svíjel a jeho ruce vystřelovaly do vzduchu jako ruce loutky. Caffery si všiml, že se pomočil. Po prostěradle se šířila tmavá skvrna.

„Co má sakra tohle všechno znamenat?“ zeptal se.

Nduka významně pokrčil rameny, jako by ho chování policistů vyčerpávalo, ale věděl, že je bude muset strpět. „Experiment.“

„Experiment?“ Cafferymu se na násadě potily prsty. „Ty úchyle zasraná. Tohle video jsi natočil pro svoje klienty, že jo? Abys jim ukázal, že tvoje zboží je pravé“

Nduka si přejel dlouhou •šlachovitou rukou po čele. „Nevím, o čem to mluvíte.“

„Dal jsi ho svým klientům.“

„Prosím?“

„Říkal jsem…“ Caffery zaskřípal zuby a ukázal na Nduku prstem. „Říkal jsem, že tohle – a tohle taky…“ Ukázal na řady videokazet ve skříni. „Tahle videa jsi předával svým zákazníkům?“

„Ta jsou velmi stará.“

„Mně je fuk, jak jsou stará. Takhle otázka nezněla. Ptám se, jestli jsi tahle videa předával svým klientům.“

„Ten mladý muž souhlasil s tím, co se s ním bude dít. Umožnil to. Výslovný souhlas však pro vás možná nic neznamená. A i když si vaší přítomnosti u mě v domě vážím, pokud mě chcete zatknout, zatkněte mě raději za tamto.“ Zvedl ruku a obsáhl gestem hospodářské budovy. „Za magické houby, které tam pěstuji spolu s marihuanou a

dalšími věcmi. Víte, že bych to vlastně docela přivítal? Díky té publicitě by mě aspoň univerzita možná přestala terorizovat kvůli hodnotícím kvótám pro výzkum. Měl byste mě zatknout za tamto, a ne za…“

„Mlčte,“ řekl Caffery chladně. „Prostě mlčte.“

Nduka se vyrovnaně, téměř příjemně usmál, jako by si spolu za slunečného odpoledne dávali šálek čaje. Poté se klidně postavil a natáhl se na stranu pro nůžky.

„Ať tě to ani nenapadne.“ Caffery zvedl násadu a přiskočil zboku ke konferenčnímu stolku. Přitom mu sice podklouzly nohy, ale přesto stačil shodit nůžky ze stolu. Nástroj s hlasitým řinčením dopadl na podlahu a chvíli na ní poskakoval. Oba muži instinktivně ustoupili a na jejich tvářích se objevilo překvapení, že se situace tak rychle vyhrotila.

Nduka zvedl ruce do vzduchu, jako by nikdy neměl v úmyslu se k nůžkám přiblížit. Nadechl se, potácivě ustoupil o pár kroků, postavil se doprostřed pokoje a otřel si ruce do košile, jako by byl z toho všeho zmaten a očistou rukou mohl situaci vyřešit.

„Zpátky“ poručil mu Caffery. „Vrať se zpátky na pohovku.

Tak pohyb.“

„Samozřejmě“ řekl Nduka a malinko zamžoural. Zabořil se do pohovky, takže mu dlouhé nohy sahaly až k hrudníku, a zkřížil ruce na prsou. „Samozřejmě.“

„A už tam takhle zůstaň.“ Caffery do něj zapíchl prst. „Ani se nehni.“ Nechal prst ještě několik okamžiků na Ndukově hrudníku, aby měl jistotu, že se Nduka nebude hýbat. Nato zamířil k jednomu závěsu a odhrnul ho. Venku stálo na slunci Blešino auto. „To je vůz seržantky Marleyové.“

„Čí vůz?“

„Seržantky Marleyové. Ty víš, o kom mluvím.“

„Myslíte Phoebe?“

„Co tady dělá?“

„Přijela za mnou.“

„Kvůli čemu?“

„V jedné osobní záležitosti.“

Caffery pustil závěs. „V osobní záležitosti? Cože? Chceš mi snad říct, že je to tvoje přítelkyně?“

Nduka neodpověděl. Jen se dál díval na Cafferyho hlubokýma hnědýma očima a jeho obličej působil téměř pobaveně.

Caffery cítil, jak mu do hlavy stoupá krev. „Takže co jsi s ní udělal?“ Jeho hlas zněl klidně, přestože mu po zádech stékal pot. „Kde je?“

„Eh, ta je…“ Nduka si otřel čelo. „Totiž, ta má napilno.“ Zakryl si rukou polovinu obličeje, ale ne dost na to, aby Caffery neviděl, že jeho oči zabloudily k hale.

„Takže je v hale?“ řekl a odtáhl se od okna. „Tam se mám jít podívat?“

Nduka neodpověděl. Nechal ruku na místě a dál si jí napůl zakrýval oči.

„Ano,“ dodal Caffery. „V hale.“ Vrátil se ke dveřím, odchlípl igelit a nahlédl do temnoty. „Co je tam dál?“

Nduka svěsil ruku. „Můj dům. Není příliš hezký, uznávám, ale je to můj dům.“

„No tak mi ho ukaž.“ Caffery mu pokynul. „Tak pojd, sráči, ukaž mi ho.“

Nduka vstal, pomalu vykročil kupředu, jako by ho bolela záda, a začal opatrně našlapovat jako při nějaké krokové variaci. U dveří na Cafferyho úkosem pohlédl a zvedl obočí.

„Běž první,“ řekl Caffery,-který se držel zády u zdi a dál oběma rukama svíral dřevěnou násadu. „Nenechám tě jít za sebou.“

Nduka nasadil žalostný výraz, protáhl se kolem něj a dlouhým krokem vyrazil do přítmí. Caffery pustil igelit a s odstupem několika kroků ho následoval, neustále připraven použít proti němu násadu. V hale bylo špatně vidět, ale na podlaze každopádně ležel starý a rozedraný koberec se skvrnami od barvy. Mezery mezi stěnou a stropem byly neuměle vyplněny podomácku vyrobenými krycími lištami a tapety byly napůl strhané a ponechané napospas osudu. Kromě toho tu vanul studený zatuchlý průvan, z něhož Cafferymu vstávaly chloupky na krku.

„Ta videa se natáčela, když jsem byl na univerzitě,“ pronesl

Nduka z přítmí před Cafferym.

„Drž o těch nahrávkách hubu.“

„Nabídli se dobrovolně. Všichni ti mladí lidé se nabídli dobrovolně.“

„Povídám drž hubu. Radši mi řekni, cos provedl s ní.“

Nduka se zastavil. Ukázal na konec chodby, kde se nacházely další dveře zakryté igelitem. Cosi na druhé straně vydávalo přízračné modré světlo, téměř jako v nemocnici. Chvíli se nikdo ani nepohnul. Cafferymu se zrychlil tep, ale přesto se ke dveřím přiblížil. Násadu stále držel před sebou. Zhluboka se nadechl, odhrnul igelit a ocitl se ve velkém proskleném přístavku, jehož zaprášenými okny šikmo dopadalo slunce. Místnost byla ne vymalovaná a páchlo to v ní terpentýnem a průmyslovým rozpouštědlem. Byla prázdná.

Caffery se otočil ke Ndukovi. „Ona tu není, sakra.“

„Ale ano, je,“ odpověděl černoch nevzrušeně. Napravo se totiž nacházely další, bledě modré dveře, které vedly zpátky do domu.

Nduka na ně kývl. „Strčil jsem ji tam.“

Orientační smysl Cafferymu prozradil, že dveře povedou zboku do kuchyně. Automaticky k nim vykročil, ale pak se zarazil a cítil, jak se mu svírá hrud. Náhle se vrátil o sedm let zpátky do malého bungalovu v ospalé krajině hrabství Kent. Vrátil se k psychopatovi, který mu prozradil, kde najde jistou ženu, protože si vychutnával pohled na to, jak ji Caffery najde a zjistí, co všechno jí ten zvrhlík provedl. S bledě modrými dveřmi to nemělo žádnou spojitost – tu vzpomínku v něm vyvolal spíše Ndukův klid a také zdejší prostředí: opuštěný dům, jemuž dělaly společnost jen stromy a obloha.

Caffery zaťal ruce v pěst, chvíli je tak držel a pak je opět uvolnil. Nato provedl totéž ještě jednou a pohlédl úkosem na Nduku.

„Otevři je ty,“ řekl a cítil, jak ho cosi svírá pod hrudní kosti. „No tak běž. Otevři je.“

Nduka si přitiskl prst na spánek. „Budiž,“ řekl, „když musím…“

Udělal krok vpřed a strčil do dveří. Za nimi se nacházela malá, ale dobře osvětlená místnost. Od podlahy až ke stropu se táhly řady knih a nízko u země visela lampa. Kvůli několika stolům a obrovským

spisovým skříním napěchovaným dokumenty nezbývalo v místnosti mnoho prostoru, ale uprostřed seděla v černém svetru a s vlasy staženými do copu Blecha. Na jejím klíně spočívala hromada lejster. Když se dveře otevřely, otočila hlavu a zatvářila se překvapeně.

„Vy?“ řekla a zamžourala na Cafferyho. „Co vy tady děláte?“

Caffery neodpověděl. V duchu si říkal, že je mu to jedno. Že se na ni může vykašlat. Zavřel oči, ucítil, jak mu skrz víčka proniká slunce, a v duchu si začal pomalu opakovat: Je ti jedno, jestli je živá, nebo mrtvá.

51

Caffery byl poslední člověk, kterého tu čekala: stál jen v košili se zaprášenými rukávy v Kaiserově přístěnku a v ruce svíral něco, co vypadalo jako násada od vidlí. Blecha tady seděla, procházela třicet let staré písemnosti, které jí Kaiser poskytl, cítila, jak se jí během četby pomalu zmocňuje děs, protože věděla, že tahle záležitost nějak souvisí s jejím otcem, když vtom místnost náhle zaplavilo světlo a dovnitř začal proudit čerstvý vzduch.

„Kaisere?“ řekla, jenže její přítel měl ve tváři prázdný výraz, jako by se mezi nimi stalo něco strašlivého. Ani Caffery na sobě nedával nic znát, pouze na ni upíral své průzračné oči a nechával na sebe působit emoce. Zpočátku se Bleše zdálo, že z něj vyzařuje obyčejný smutek. Poté získala dojem, že to není smutek, nýbrž vztek a že se ji chystá uhodit. A nakonec do jeho tváře vstoupilo cosi chladného, jako by k ní nedokázal cítit nic než pohrdání. Odtáhl ruku od dveří a otočil se od ní čelem k přístěnku.

„Co tady děláte?“ zopakovala Blecha otázku, odložila hromádku papírů a vstala. „Jak jste se sem dostal?“

„Doprdele práce,“ zabručel Caffery. „Nikdy si na to nezvyknu

– na to, jak si lidi navzájem lžou.“

„Cože?“ zeptala se Blecha a vyrazila za ním na denní světlo.

„Jak to myslíte?“

Caffery ji však neposlouchal. Hodil násadu od vidlí na podlahu

– odrazila se od ní a zasáhla stěnu -, popadl Kaisera za paži, a než se

nadála, hrubě ho dostrkal zpět do malé místnosti. Kaiser se nevzpouzel, klidně sebou nechal manipulovat a nic nenamítal ani v okamžiku, kdy za ním Caffery zavřel dveře a otočil klíčem.

„Hej,“ řekla Blecha a natáhla se po Cafferym, aby mu chytila ruce. „Co to děláte?“

Caffery se jí však vytrhl a strčil si klíč do kapsy. „Mlčte. Jinak tam můžete jít s ním.“ S těmito slovy vyrazil zpátky na chodbu.

Blecha se zarazila, poněvadž nevěřila svým očím, a pak vyběhla za ním. „Vy přece máte hledat Jonaha,“ řekla, když ho dohonila. „Slíbil jste to. Tak co děláte tady?“

Zástupce hlavního vyšetřovatele neodpověděl. Místo toho vešel do kuchyně a začal otevírat kredence, vytahovat z nich věci a nakukovat dovnitř. „Co je?“ Blecha se postavila do dveří a sledovala ho. „Co hledáte?“

Caffery si jí nevšímal. Napřímil se, otevřel dveře do kumbálu a hrubě začal odsouvat stranou krabice a sáčky do odpadkových košů.

„Ptala jsem se, co hledáte.“

„Mallowsovo tělo.“ Protáhl se kolem ní a vrátil se do haly.

„Vzpomínáte? Mallows je ten, kterému uřezali ruce.“

Blecha nevěřícně zírala, jak Caffery stoupá nahoru a bere schody po dvou. Zpočátku jí jméno Mallows opravdu nic neříkalo. Poté jí však svitlo. „Mallows?“ hlesla a vydala se za ním. Dostihla ho v prvním patře, kde právě otevíral dveře, odhrnoval závěsy a nořil se do šatníků.

„Proč si sakra myslíte, že je tady?“

Caffery zamířil na toaletu, kde kopl do obložení vany a nakoukl do větrací šachty. „Ten váš kámoš dole se ochomýtal trochu moc blízko u místa, kde byl Mallows naposledy spatřen živý. A o těch jeho videonahrávkách zjevně víte. Je dost zvláštní, že policistka v aktivní službě ví o nahrávkách mučených lidí.“

„O těch nahrávkách?“ Blecha si olízla okoralé rty. „Ano, ano, o těch vím. Ale to je…“

„Mučení. Jsou to videa zachycující mučení lidí.“

„Ale ne Mallowse.“

„Víte to jistě?“ Caffery přešel do dalšího pokoje, kde začal

prohledávat hromady svršků a knih. Podíval se pod postel a pak prudce otevřel dveře šatny. „Chcete mi říct, že jedna z těch kazet v jeho knihovně nezachycuje, jak Mallowsovi odřezávají ruce a berou mu krev? Tohle mi chcete říct?“

„Jsou to staré filmy. Byly natočeny v osmdesátých letech.“

„To tvrdí on.“

Blecha vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Nelíbilo se jí, že jsou otevřené, že se Cafferyho hlas nese ozvěnou dolů, že se přímo pod nimi nachází ve skříňce několik řad videokazet, že je Kaiser zamčený v pracovně. Zamířila k posteli, ztěžka na ni usedla a promnula si spánky. Vzpomněla si, jak máma říkala: „Jestli chceš slyšet můj názor, tak to, co udělal, bylo opravdu nemorální. Přímo hanebné.“

Caffery se na ni upřeně zahleděl. Po čele mu stékala krůpěj potu. „Poslouchám vás.“

„Ach, kristepane,“ zašeptala Blecha a protřela si paže, protože jí na nich naskákala husí kůže. „Já nevím. Je to přítel mého otce a já odjakživa věděla, že se kdysi před lety dopustil něčeho špatného – jenom jsem nikdy netušila, jak hodně, doopravdy hodně špatná věc to byla. Ještě pořád jsem si to všechno nesrovnala v hlavě, ale on byl…“ Zajíkla se, protože se jí nelíbila vlastní slova. „Viděla jsem osm těch videokazet – všechny jsou stejné. Elektrody. Používal elektrody. Byl to experiment.“

„Experiment?“

„Já vím. Všechno to dělal ve jménu vědy.“ Blecha si přitiskla ruce na spánky, jako by se tak mohla zbavit stresu. „Tehdy jistě vládly jiné poměry a navíc se to nedělo tady, nýbrž v Nigérii, v Ibadonu – v té době zřejmě panovala jiná etická měřítka, protože ho nikdo nezastavil. Až do úplného konce. Ti, eh, ti lidé, které jste viděl…“

„Viděl jsem jen jednoho.“

„Je jich víc, mnohem víc, ale všichni s tím souhlasili. Viděla jsem jejich písemná svolení – pročítala jsem je ve chvíli, kdy jste vpadl do pracovny. Ve většině případů to byli studenti podílející se na výzkumu. Ostatní přišli z ulice a dělali to pro peníze.“ Blecha se odmlčela, protože ji něco napadlo. Thomovy noční můry. Odjakživa byl přesvědčen, že Kaiser ve své době lovil v noci lidi v ulicích. Obešel

ji mráz. Možná znal Thom od první chvíle pravdu. Nebo ji alespoň tušil. To, co právě řekla Cafferymu, nemohl nikdo popřít. Ta videa se dala racionálně vysvětlit. Byla ponurá, ale ne tak, jak si detektiv myslel. Hluboko ve svém nitru, kdesi v hloubi svého žaludku však Blecha věděla, že ty nahrávky jsou ponuré i proto, že cosi vypovídají o jejím tátovi – cosi, nač vůbec nechtěla myslet.

Otřela si čelo a pokusila se zachovat nezúčastněný výraz.

„Chápete tedy, co vám chci říct? Tohle nemá s Mallowsem nic společného.“

Caffery si unaveně povzdechl. Vypadal, jako by celé roky nespal. „Měl bych přinejmenším podat zprávu do Westonu a požádat o vydání zatykače na základě článku osm.“

„Technicky vzato ano,“ zamumlala Blecha. „Ano, to byste

měl.“

„Až na to, že tady ve Spojeném království ho zabásnout

nemůžu. Ledaže byl v té době v Nigérii veřejným činitelem. Což, předpokládám, nebyl.“

„Ne.“

„V tom případě je to záležitost…“

„Interpolu,“ dodala Blecha. „Já vím – už jsem o tom přemýšlela.“

Caffery se na ni dlouze zadíval. Poté se pustil dveří a povolil si kravatu tak, aby si ji mohl přetáhnout přes hlavu. „No dobře,“ řekl a zasunul si kravatu do náprsní kapsy. „Tohle budeme řešit, až na to bude vhodná doba. Momentálně si chci s tím starým parchantem promluvit o něčem jiném.“

„Druhotné vnímání. ,Cesta srdce?. Zákoutí v našem vědomí,o které občas zakopneme – místo osvícení.“

Kaiser hovořil tiše a bez odporu se nechával odvést Cafferym přes chodbu zpět. Příliš velké kalhoty mu na vychrtlém těle komicky plandaly. Blecha šla pár kroků za nimi a litovala, že ho nemůže donutit, aby přestal mluvit. Nechtěla slyšet, co teď možná řekne o jejím tátovi a těch videích.

„Křesťanská církev,“ pokračoval Kaiser, „se snaží předstírat, že nic takového neexistuje. Jiná náboženství ovšem tak zastydlá nejsou

– teď mám na mysli prastará náboženství, ta, která se zrodila z vášně a inteligence, z pochopení Země a střídání ročních období, nikoliv náboženství šířená a vnucovaná prostřednictvím politiky a imperialismu.“

„Co jsi dělal na té klinice?“ zeptal se Caffery a postrčil Afričana do obývacího pokoje.

Kaiser se posadil na pohovku a pokračoval, jako by Cafferyho otázku neslyšel: „Starodávná náboženství chápou, že existuje místo, k němuž máme jen zřídkakdy přístup, a že je to místo skutečného osvícení. K tomuto místu se proniká jen těžko, velice těžko. A těžko se i zkoumá.“

„Kaisere…,“ řekla Blecha. Stála čelem k němu a zády k otevřené skříni, o které si celý život myslela, že obsahuje léky. Zaťala ruce v pěst. „Odpověz na otázku, Kaisere.“

„Existuje v každém z nás. Každý z nás je může najít, ale jen několika málo lidem se to podaří. Samozřejmě s výjimkou smrti.

Protože naše nervové dráhy jsou naprogramovány tak, aby se několik vteřin před smrtí uzavřely způsobem, který nám umožní nakrátko proniknout na to místo – na místo, k němuž jsem tolik přitahován.“

Caffery zvedl z podlahy zahradnické nůžky a postavil je do zadní části pokoje. Nato zkřížil ruce na prsou a naklonil se k oknu.

V jedné ruce držel hrst papírů: písemná svolení, která Blecha před chvílí upustila na podlahu. „Ptal jsem se tě, cos dělal na té klinice. Můžeš mi na tu otázku odpovědět?“

„Ale ano, já se vám jen snažím vysvětlit, že jsem byl nucen používat bolest jako nejbližší aproximaci smrti. Někteří lidé věří, že další cesta vede přes určité halucinogeny. Například Phoebin otec…“

„Kaisere“ řekla Blecha ostře, až ho vylekala. „Odpověz na otázku.“

Kaiser se na ni šokované podíval. „Na jakou otázku?“

„Na moji otázku.“ Caffery se odlepil od okna, přitáhl si od zaprášeného jídelního stolu židli, postavil ji před pohovku a posadil se. Nahrbil záda, opřel se lokty o kolena a zamračil se na Kaisera. „Moje otázka zněla, cos měl společného s klinikou TIDARA.“

„TIDARA?“

„V Glastonbury. Je to poslední místo, na kterém byl Ian Mallows spatřen živý.“

„Ian Mallows?“

„Netvař se, že nevíš, o kom mluvím.“

Kaiser zamžoural. Pohlédl na Blechu, aby mu to vysvětlila. Ta se do něj zaklesla očima. Kaiser: jeden z mála přátel, které v životě měla. A teď je všechno vzhůru nohama. Měla co dělat, aby ovládla svůj hlas.

„Poznala bych, kdyby lhal,“ zamumlala. „Nic neví.“

Caffery si povzdechl. Hodil dokumenty na stůl, opět se posadil, založil si ruce za hlavu a trochu se protáhl, jako by měl za sebou těžký den a potřeboval se uvolnit. Bylo to však strojené. Blecha viděla, že se třese, jako by měl tělo stále zaplavené adrenalinem z předchozích okamžiků. „Řekli mi, že zkoumáš jejich činnost.“

„Ach ano.“ Kaiser vytáhl z kapsy kapesník a otřel si čelo.

„Byla to součást rozsáhlého výzkumu, který jsem prováděl. Výsledky budou zveřejněny v zářijovém čísle Britského psychologického magazínu. Využití ibogainu při odvykání od opiátů.“

„Tak mi o tom něco řekni. Řekni mi něco o ibogainu.“

Blecha, která stála za Cafferym, adresovala Kaiserovi zpražující pohled. To poslední, co teď potřebovala, bylo, aby se Caffery dozvěděl, že tu drogu užila i ona. Kaiser obsáhl gestem knihy na policích. „Mohu?“ zeptal se. „Mám tu nějakou literaturu.“

„No tak prosím.“

Škrobeně vstal, zamířil k policím a začal z nich vytahovat knihy a skládat je před Cafferym. Nato si posunul rozlámané brýle na nose, posadil se a začal v jednotlivých knihách listovat. Postupně Cafferymu ukázal několik fotografií kmenových tanců, fetišů a masek.

„Ibogain pochází od kmene Bwiti. Používá se k uvolnění vzpomínek z mysli.“

Blecha se přišourala k pohovce a posadila se na opěradlo. Chtěla být připravená Kaisera zarazit, pokud by zašel příliš daleko. Místo něj však promluvil Caffery: „Takže se používá v černé magii? V africkém čarodějnictví?“

„V africkém čarodějnictví?“ Kaiser pohlédl přes brýle na

Cafferyho, jako by byl detektiv pro něj záhadou. „Nejsem si jist, které z obou slov je více ignorantské a povýšené. Označit hluboce zakořeněnou kulturní víru za ,čarodějnictví? nebo na ni aplikovat univerzální nálepku africký, místo abyste použil název kmene nebo přinejmenším země… Třebaže je koncept státu kolonialistickým výtvorem, pořád je to lepší, než když se všechno zahrne do jediného výrazu – africký. Povězte mi: vzpomínáte si na případ toho nebohého dětského tělíčka v Temži?“

„Vím, o čem mluvíš, ano.“

„Způsob, jakým policie vedla vyšetřování – to byl další příklad do očí bijícího západního nepochopení, jak vlastně africký kontinent funguje. Tomu chlapci nebyly odstraněny pohlavní orgány, pokud si správně vzpomínám.“

„To je pravda.“

„Takže ještě než vaši lidé provedli testy, mohl jsem jim rovnou říct, že jihoafrické muti je v tomto případě nesprávná stopa. V jihoafrickém muti by mu pachatelé odstranili genitálie – dokonce by to byl jejich první krok. A jak bylo zvláštní, že ačkoliv to dítě pocházelo z Nigérie, vaše policie neomylně směřovala do Jihoafrické republiky.

Mluvili i s Nelsonem Mandelou. Člověk si musí klást otázku, co má Nelson Mandela společného s malým nigerijským chlapcem. Takže když řeknete ,africké čarodějnictví?, z pohodlnosti zapomínáte, že nehovoříte pouze o hluboce zakořeněné víře, ale i o tradicích sedmačtyřiceti různých zemí a bezpočtu různých kmenů. Medicína a mystická víra se region od regionu nesmírně liší.“

Caffery otevřel ústa, aby něco namítl, avšak poslední Kaiserova věta obsahovala něco, co zbystřilo jeho pozornost. Chvíli mlčel, přemýšlel o tom a pak se zamračil. „Dokážeš konkrétně určit, odkud pochází určitá víra nebo pověra?“

„Ano, docela konkrétně – docela.“

Caffery se na něj zamyšleně zadíval. „Slyšels někdy o Tokološem?“ zeptal se.

„O čem?“ řekla Blecha.

„O Tokološem,“ zopakoval Kaiser. „Prý je to kříženec lidské ženy a paviána, a člověk skutečně občas slýchá historky o tom, že se

ženy snaží Tokološeho počít.“

Caffery zvedl obočí a Kaiser se usmál. „Ano – dokazuje to, jakou víru a úctu v něho někteří lidé vkládají, viďte? Pokud se Tokološe ponechá napospas vlastnímu osudu, není samozřejmě ani trochu nebezpečný, spíš jen otravný. Je to však pobočník šamana, a pokud se dostane do jeho vlivu, pak se před Tokološem musíte mít na pozoru. V takovém případě potřebujete přijmout zvláštní opatření.“ Kaiser zvedl jednu z knih. „Tento muž tvrdil, že na silnici z Drakensbergu přejel Tokološeho nákladním autem.

Samozřejmě že to byla napodobenina, ale tady vidíte, jak chytrá – člověk náhle chápe, proč ta pověra na lidi tak působí.“

Když Caffery převzal od Kaisera knihu, vyčetla mu Blecha z očí, že se dívá na něco nestvůrného. Viděla v nich částečný odraz té fotografie, ale mnohem více na ni zapůsobil jeho výraz.

„Můžu se podívat?“

Detektiv přisunul knihu k ní, aby do ní mohla nahlédnout.

Snímek zachycoval muže v košili s vyhrnutými rukávy, jak drží malou vyschlou mrtvolku rozválcovanou do kulatého načernalého lívance, který připomínal zajíce a jezevce přejeté na místních somersetských silnicích. Tvor měl černé paže, které držel roztažené jako anděl, rozmáčknutou hlavu obrácenou na bok a otevřenou tlamu. Blecha upřeně hleděla na tu podivnou, zkroucenou mrtvolu a cítila, jak jí páteří proniká do těla neklid.

„Jeden můj bývalý kolega z Nigérie se k té mrtvole dostal,“ vysvětlil Kaiser. „Po pravdě řečeno za ni zaplatil, prý téměř tři tisíce randů, protože prodejce byl tvrdý vyjednavač. Nakonec se ukázalo, že je to pavián s naroubovanou lidskou lebkou. Někdo obojí opálil a nechal ležet na slunci. Myslím, že to vyšetřovala i policie, ale nikdy se jí nepodařilo zjistit, komu ta hlava patřila. Lze předpokládat, že ji pachatel vykopal z hrobu nějakého nešťastníka.“

„A tohle se stalo v Jižní Africe?“

„Ano.“

„Je Tokološe pro Jižní Afriku specifický?“

„Vodní skřítci jako on se pod různými jmény objevují po celém kontinentu – například krokodýlí bůh. Ovšem v Jižní Africe a také o

něco výše v některých částech Malawi, Mosambiku a Zimbabwe je to Tokološe.“

„A co tradice nabízet mu misku s lidskou krví?“

„S lidskou krví? Ano – takhle z hlavy bych si tipl, že tato tradice pochází z Natalu nebo Gautengu, ovšem nikoliv z Kapska.“

Caffery si odfrkl. „Děkuji.“ Zavřel knihu, postavil se, přistrčil Kaiserovi svůj mobilní telefon a ukázal mu displej. „Dá se tu někde zachytit signál?“

„V severní části údolí je stožár. Já přenosný telefon nepoužívám, ale někdo mi říkal, že v zadní části domu se dá signál zachytit. Můžete jít přes přístěnek.“

Caffery odešel z místnosti a Kaiser se opět sklesle posadil.

Bleše náhle připadal poněkud bezradný. Chvíli nikdo z nich nepromluvil. Blecha se na něj pozorně dívala – na jeho zasmušilé hnědé oči a obrovskou hlavu. Když se před chvílí postavil do dveří, připadal jí jako zvířecí lebka v bílé košili. Vždycky si myslela, že k sobě mají s Kaiserem blízko – nyní si kladla otázku, zda ho vůbec zná.

„Ta videa“ řekla nakonec. „Táta o nich věděl, že?“

Kaiser si povzdechl. Naklonil hlavu a téměř neznatelně kývl.

„Nemůžu ti lhát, Phoebe. Ano, věděl.“

„Účastnil se nějakého experimentu, že ano? Slyšela jsem, jak se o něm bavíte, v noci před tou nehodou.“

„Tohle je věc, o které bychom spolu neměli mluvit. David tu už není. Nemůže ti to vysvětlit, protože mrtví nemají hlas.“

„Ne,“ řekla Blecha hořce. „Ne, to nemají.“

Kaiser se ošil na židli. „Takže takhle je to? Kvůli tomu jsi sem přijela?“

Blecha neodpověděla. Nechtěla mu vykládat o nálezu mámina a tátova těla nebo se ho ptát, jak mohla vědět, že k tomu dojde; nechtěla se s ním bavit o ibogainu nebo o otázce, zda byla během působení drogy u počítače. Ne, řekla si v duchu. Nic ti neprozradím. Jednou jsi mi řekl, že existují cesty, které si musím prošlapat sama, a máš pravdu. Tahle cesta je dlouhá a momentálně ti nevěřím natolik, abys ji mohl absolvovat se mnou.

Zavřela knihu a uvěznila v ní fotografii ohavného mrtvého

Tokološeho.

„Phoebe?“ ozval se Kaiser, ale ona vstala, odešla z místnosti na chodbu a zamířila za Cafferym.

Zástupce hlavního vyšetřovatele stál natočený bokem a s telefonem u ucha se díval do údolí. Ukončil hovor a otočil se. „Co?“ naznačil přes sklo ústy. „Co je?“

Blecha otevřela dveře proskleného přístěnku a vyšla do

slunce.

V přístěnku to páchlo plísní, posekanou trávou a kravami

pasoucími se v dálce. Blecha viděla, že se Caffery stále třese, i když jen malinko.

„Jste v pořádku?“ Přikývl.

„Co je?“

„Nic.“

„Nic?“

„Myslel jsem, že vám hrozí nebezpečí, chápete? Než jsem vás objevil v té pracovně. Pletl jsem se, ale to nic nemění na oprávněnosti mých obav, že přijdu a najdu vás, jak…“

„Ano?“

Caffery se kousl do rtu a úkosem na Blechu pohlédl. Ačkoliv měl bližší stranu obličeje ve stínu, bylo v přístěnku dost světla na to, aby ji Blecha dobře viděla – a nemohla od ní odtrhnout zrak. Jeho napjatá a trochu divoká tvář dnes působila unaveně a zlomeně. „Teď ne,“ řekl a otočil se zpátky k obzoru. „Teď ne.“

Blecha zamrkala a snažila se na něj necivět. „A to je všechno? V tom je celý problém?“

Caffery zavrtěl hlavou a ona viděla, že ho trápí ještě něco

dalšího.

„Co je? Co se děje?“

„Jonah.“

„Ach, kristepane,“ hlesla. „Co je s ním?“

„Jde o něco, o čem se jeho rodina předtím nezmínila – a co

mění celou situaci tak, že se o něj strašlivě bojím,“ konstatoval Caffery.

„Strašlivě se bojíte?“ zašeptala Blecha a v břiše ucítila svíravý nával paniky, jako by ji někdo udeřil na solar. „Oč jde? O čem se nezmínili?“

„O Mallowsovi. On a ten Dundasův syn…“

„A sakra.“ Blecha měla pocit, že se v jejím nitru něco hroutí.

Náhle to všechno chápala: stejná závislost, stejná sociální situace. Samozřejmě, no samozřejmě. Museli se znát. „Sakra. Je mi jasné, co mi teď řeknete. Krucinál.“

Caffery strčil telefon do kapsy, vytáhl klíče od auta, vyšel z domu a zamířil zpátky dopředu. Blecha za ním klusem vyrazila.

Dohnala ho ve chvíli, kdy si bral sako z rukojeti zrezivělého zahradního válce. Pohlédl na ni. „To nic. Vraťte se ke Kaiserovi.“

„Co budete dělat?“

„Pojedu do práce.“ Oblékl si sako a vyrazil k autu.

„Ne.“ Blecha ho opět dohnala a držela s ním krok. „Počkejte.“

„Zavolám vám, jakmile budu něco mít.“ Nasedl do auta, zabouchl dveře a nastartoval, avšak Blecha oběhla auto dopředu a položila ruce na kapotu.

Caffery stáhl okénko. „Co to vyvádíte?“ řekl. „Stojíte mi v

cestě.“

vámi.“

„Ano,“ odpověděla Blecha. „Ano, přesně tak.“

„A hodláte mi bránit v odjezdu.“

„Chci, abyste počkal. Jen si skočím pro klíče, abych mohla jet s

„Děláte z toho kovbojku.“

„Přesně tak, kovbojku.“ Vztyčila palec a ukazováček a

namířila mu na čelo imaginární zbraň. „Tak hele, ty.“ Škubla prstem jeho směrem. „Nikam nepojedeš. Počkáš tady, než si doběhnu pro klíče.“

52

Caffery uháněl ve svém otlučeném autě a Blecha se držela za ním. Rychle projížděli venkovskými silnicemi, podél nichž se táhly bujné živé ploty, a do Blešina vozu proudila přes stažené okénko vůně

koní a pylu. Musela se soustředit, aby Cafferymu stačila. Jeli po silnici A38 směrem k městu, nedaleko od Eastonu odbočili na vedlejší cesty a projížděli zástavbou se zdmi pomalovanými graffiti, kde před novinovými Stánky posedávali muži a hráli na stolcích šachy.

Podjížděli nadjezdy a míjeli sklady, až nakonec Caffery zpomalil, vykoukl z okénka a zastavil na rohu obytné ulice.

Blecha zaparkovala, zamkla auto a přešla k němu. Otevřela dveře a nastoupila na sedadlo spolujezdce. „Co tady děláme?“ zeptala se. Naproti se v jediném bloku těsnaly kostel, knihkupectví a supermarket.

„Ten supermarket,“ odpověděl Caffery.

Blecha se předklonila a zadívala se na něj. „Easy Pocket,“ stálo na žlutočervené ceduli. Na oknech byly mříže, u vchodu stál stojan s místními novinami a opodál se poflakovalo pár výrostků, kteří se kradmo rozhlíželi po ulici, jako by na někoho čekali. „Co je s ním?“ zeptala se.

„Já nevím.“ Caffery zamyšleně poklepal na volant. Nastalo dlouhé ticho. Bělostná košile mu kontrastovala s pokožkou a jeho tmavé vlasy byly čisté, ale napůl rozcuchané. Kromě toho si Blecha všimla, že detektiv už má opět ve tváři ten svůj výraz – výraz, který v ní vyvolával dojem, že se hodně snaží, aby na sobě nedal něco znát.

Právě když se to chystala vyslovit – Panebože, já přece vím, jak se cítíte zvedl Caffery mobilní telefon. Na displeji byl snímek malého, ošuntěle vyhlížejícího černocha s nakloněnou hlavou. Na sobě měl bílou košili a omšelé hnědé manšestrové sako.

„Oddělení multimédií zhotovilo tuhle fotku ze záběrů bezpečnostní kamery před klinikou TIDARA. Tenhle kluk byl s Mossym, když ho naposledy viděli živého.“

„Vy víte, kdo to je?“

„Ne. V životě jsem ho neviděl.“ Odložil telefon a lehce se zavrtěl na sedadle. „Další věc, o které jste nevěděla,“ řekl, „je to, co jsem našel u jednoho Mabuzova přítele. Člověk jménem Kwanele Dlamini měl ve svém obýváku džbánek plný krve.“

„Hezké.“

„Jo – ukázalo se, že je lidská.“

„Ještě hezčí.“

„Vyšlo najevo, že patří Mossymu.“

Blecha zalapala po dechu. Před očima se jí objevila Jonahova tvář. Setkala se s ním pouze jednou, na vánočním večírku u Dundasových. Ukazoval jí svou konzoli Playstation a prozradil jí, že by jednou chtěl vytvářet videohry. Blecha tehdy samozřejmě netušila, co ho v budoucnu čeká.

Caffery na ni upřel pohled. „Vzpomínáte, jak Kaiser říkal, že dávat Tokološemu krev je tradice pocházející z východní části Jižní Afriky?“

„Takže vy jste ho poslouchal?“

Caffery nasadil pokřivený úsměv. „Volal jsem jednomu člověku na imigračním – podílí se na operaci Atrium, příjemný chlapík. Ochotný. Informoval mě o Mabuzově a Dlaminiho situaci k minulému týdnu.“ Propleskal si kapsy, vytáhl balíček s tabákem a položil ho na palubní desku. „Ale chtěl jsem o nich vědět víc…“

„Co třeba?“

„Například jestli na imigračním vědí, zda tihle dva pocházejí z východu země. Z území, kde žijí zuluské kmeny.“

„Kvůli té záležitosti s krví?“

„Kvůli té záležitosti s krví. Jediný problém je, že mi nedokázal odpovědět – ne hned -, takže se prý pozeptá. Ale pak se zmínil, že většina černých Jihoafričanů, kteří přicházejí do Bristolu ze zuluského území, dříve či později skončí tady.“ Ukázal prstem na supermarket.

„Chlap, kterému to tu patří, pochází z jednoho slumu v Durbanu. Už několik let si dělá z imigračního blázny a právě na něj se lidé obracejí, když se tu poprvé objeví na ulici. Dělá všechno možné – shání jim práci, shání jim drogy, shání jim milence nebo milenky, podle toho, oč mají zájem, zkrátka všechno. Lidi z imigračního by skákali blahem, kdyby na něj něco sehnali, takže mi s radostí umožnili, abych si ho proklepl.“

Caffery se odmlčel, protože se kolem prošourala skupina školáků. Byli to asi desetiletí chlapci – na útlých kotnících měli natažené podkolenky a školní brašny vláčeli po zemi. Někteří se sklonili, aby mohli nakouknout do auta, jeden se na Cafferyho zaculil, posměšně mu po americku zasalutoval a nenuceně odkráčel. Už teď

měl kolohnátskou chůzi jako starší kluci.

„Tamto je sídliště Hopewell, kde bydlí Jonah,“ řekl Caffery, když chlapci odešli. Položil prst na čelní sklo a ukázal na jeden věžák, který se tyčil pár ulic před nimi. „Není to tak daleko, ale ručím vám za to, že mezi ním a tímhle supermarketem stojí nejméně dvacet podobných koloniálů. Proč tedy chodil právě sem?“

„A jak víte, že sem chodil?“

„Podle tašek v jeho ložnici. Ledaže by to byl obchodní řetězec, což se mi nezdá. Takže musel chodit sem. To znamená, že ho tu někdo zná, a to znamená…“

Detektiv se na něco upřeně zadíval a Blecha jeho pohled sledovala. Kluci přešli přes silnici, minuli supermarket a pár zaparkovaných aut a odbočili do boční uličky.

„Co je?“ zeptala se. Caffery přimhouřil oči a Blecha podle jeho ztvrdlé čelisti poznala, že zatíná zuby. „Co se děje?“

Caffery si odepnul pás, otevřel dveře a hbitě vystoupil na chodník. „Na podobných místech vždycky najdete někoho, kdo ví všechno,“ řekl, sklonil se a usmál se na Blechu. „A já už vím, kdo to je.“

Vytáhl policejní průkaz, svlékl si sako a hodil je na zadní sedadlo. Nevšímal si Blešina zmateného a zachmuřeného výrazu, zavřel dveře a přešel přes ulici k supermarketu. Modrý nissan, který ho zajímal, parkoval v protisměru přibližně o šest metrů dál u poštovní schránky. Řidič – vypasený chlapík v tričku s emblémem anglické reprezentace – seděl se staženým okénkem u obrubníku.

Caffery se k němu obloukem přiblížil. Kráčel nenuceně, ale celou dobu se držel za auty stojícími za nissanem, aby si ho řidič všiml teprve ve chvíli, kdy se ocitne až u něj. Otevřel dveře, a než stačil řidič cokoliv podniknout, vytáhl mu klíčky ze zapalování, strčil si je do kapsy a zabouchl dveře.

„Hej – co to kurva dě…“

Řidič začal šmátrat po dveřích. Otevřel je až ve chvíli, kdy Caffery oběhl auto a skočil na sedadlo spolujezdce. Řidič klopýtal za ním tak rychle, jak mu to sádelnatá postava umožňovala, a pumpoval přitom statnými pažemi.

„Hej!“ křikl a marně začal tahat za dveře spolujezdce. „Vylez, ty sráči. Vypadni z mýho auta!“ Zabušil na okno. „Vylez, jinak na tebe pošlu policii.“

Caffery vytáhl v autě z kapsy kalhot policejní průkaz a přitiskl ho čelní stranou na sklo. Řidič se zarazil. Ani si nemusel prohlížet průkaz zblízka, aby věděl, nač se dívá – Cafferymu bylo jasné, že podobnou legitimaci už viděl mnohokrát. Přestal bušit na okno, odevzdaně svěsil ramena a položil ruce na střechu auta. Otočil se a rozhlédl se po ulici, jako by přemýšlel, zda nemá utéct. Poté si to však zřejmě rozmyslel, znaveně se odplahočil na stranu řidiče, nasedl do vozu a mlčel.

V autě to odporně páchlo potem, jídlem a nepranými svršky. Když řidič nasedl, podvozek zavrzal a poklesl. Muži chvíli trvalo, než si na malém sedadle udělal pohodlí, a když se konečně usadil, stékal mu po tváři pot.

„Tak co je?“ řekl. „Jen tak pro nic za nic mě sebrat nemůžete.

Nejsem pod výstrahou, v podmínce ani nic podobnýho. Jsem čistej. Můžu si sedět, kde chci a kdy chci.“

Caffery neodpověděl. Parta školáků se ztrácela v dálce. Caffery věděl, že právě na ně se teď muž snaží nedívat. Věděl to, protože tohohle chlapa odhadl už podle pohledu přes ulici. Možná bylo jeho prokletím, že pedofila rozpoznal na sto honů. Když neodpověděl, muž si povzdechl, opřel se na sedadle a zkřížil ruce na prsou. Na sobě měl kraťasy a jeho tlusté, řídce ochlupené nohy byly zaklíněné o volant.

„Dyť vám pořád říkám, že jsme všichni stejný. Uvnitř jsou všichni lidi stejný – svejma myšlenkama i svejma…,“ kývl směrem ke školákům, „… i svejma touhama.“

Caffery zaťal zuby.

„Jedinej rozdíl je v tom“ pokračoval muž a usmíval se, „že já mám odvahu bejt svobodnej. Projevit se. Zatímco vy ne.“

Caffery se dlouze a zhluboka nadechl. Teprve když muž chvíli mlčel, natočil se na sedadle a jediným táhlým pohybem mu dal pěstí do obličeje. Muž narazil hlavou do navíječe pásu a z otevřených úst mu vyletěla slina. Odrazil se zpátky na sedadlo a oběma rukama se chytil za tvář. Z nosu mu vytryskl pramínek krve a z očí slzy.

„Proč jste to udělal?“ zadrmolil a přidržel si ruku pod nosem, aby do ní zachytil krev. „Znám svý práva. Todle dělat nesmíte.“

„A todle dělat taky nesmím.“ Caffery ho popadl za fotbalové tričko a zkroutil mu je tak, že se mužův krk zabořil do vrstev tuku a obličej mu ještě více naběhl.

„Nechte toho, nechte toho…“ Řidič se bezmocně sápal po Cafferyho rukou. „Pusťte mě.“

„Na koho čekáš, hovňousi?“

„Na nikoho.“

„Nevykládej.“ Caffery zesílil sevření. „Na někoho čekáš.“

„Ne, ne. Nečekám.“

Caffery ho hodil zpátky na sedadlo, vystoupil z auta a přešel na stranu řidiče. Koutkem oka zachytil Blechu: stála vedle auta na protější straně ulice, sluneční brýle měla sundané a upřeně ho sledovala.

Otevřel dveře a vysoukal muže ven.

„Vylez, sráči,“ mumlal a zápolil s mužovou váhou. „Vylez sakra ven.“

Řidič vyletěl na ulici, jako když z lahve vyjede zátka, dopadl na všechny čtyři a začal kňourat. Z obličeje mu kapala krev.

„Takhle se mnou jednat nemůžete – nemůžete.“

Caffery mu položil ruku na zátylek, zatlačil do něj a vklínil mu hlavu mezi poštovní schránku a zadní kolo auta. Stále měl před očima Pendereckého obraz. Na obrubníku kousek od mužovy hlavy se válel kus uschlého psího lejna a Caffery, který teď nedokázal přestat myslet na Pendereckého, mu přitiskl obličej ještě o něco blíže a téměř ho přinutil lejno pozřít.

„Prosím vás, přestaňte.“

Caffery se opřel kolenem o auto a klekl muži na záda. Hlas v zadní části hlavy mu připomínal: Takhle umírají podezřelí. Takhle umírají ve vazbě. Udusí se. Patolog u nich najde polámaná žebra a podlitiny odpovídající tomu, že na oběti někdo klečel. Umírají proto, že nemají sílu zvednout žebra a nabrat do plic vzduch. A pak ten hlas dodal: Tohles měl udělat Pendereckému.

„Dokáže tě to zabít“ sykl muži do ucha. „To, co ti teď dělám, tě dokáže zabít – i když jsi tlusťoch. Jestli na tobě zůstanu dost dlouho,

zemřeš. Jasný?“

„Prosím vás, prosím vás, ne. Prosím vás…“ Muž teď plakal.

Nedokázal vzlykat, protože byl Caffery příliš těžký, ale z očí mu kanuly slzy a mísily se s potem. „Prosím.“

„Tak to vyklop, prasáku, jinak tu zůstanem, dokud

nechcípneš.“

Muž těžce zvedl oči. Položil ruce na zem a pokusil se zvednout z chodníku, aby se nadechl. „Dobře,“ zadrmolil. „Slezte ze mě a já vám to povím.“

Caffery pleskl rukou do auta a vstal. Řidič se namáhavě překulil na záda a začal ztěžka oddechovat. Obličej měl stále přitisknutý na umazané poštovní schránce.

„Chodí sem…,“ lapal po dechu, „chodí sem pár lidí.“

„Samí prostituti, anebo je z nich radši děláš sám?“

„Ne.“ Řidič polkl. „Ne. Všichni jsou to profíci.“

„A černí? Máš rád černochy? Ukáže mi to tvůj záznam, až se na něj podívám? Mladé a černé?“

Muž zbědované přitakal. Z úst mu visela tenká slina.

„Cože?“ Caffery položil obě ruce na auto a naklonil se nad řidiče. Cítil, že je z prostoru před supermarketem sleduje pár lidí, ale nezvedl hlavu. „Co jsi říkal?“

„Říkal jsem ano.“

Caffery nahmatal v kapse telefon, otevřel fotografii, kterou mu poslalo oddělení multimédií, a přistrčil přístroj muži před obličej.

„Tenhle. Toho jsi taky šoustal, že jo?“

Muž letmo pohlédl na snímek a odvrátil se. „Jo,“ zamumlal.

„Ten k nim taky patří.“

„Jméno?“

„To se mění. Jim, Paul, John, jak má zrovna chuť. Je s ním něco divnýho. Není mu rovnejch dvanáct, akorát tak vypadá… Ve skutečnosti už má osmnáct – přísahám. Ale trpí nějakou chorobou, která mu zpomalila růst..“

Caffery si vzpomněl na jednoho dvanáctiletého chlapce z Londýna, který v inzerátech psal: „Jsem osmnáctiletý kluk, který po nehodě vypadá na deset.“ Inzerát byl určen všem starým chlívákům,

kteří chtěli, aby jim prošlo jejich špinavé pedofilské počínání. „Tuhle historku už jsem slyšel, sráči.“

„Je to pravda.“ Muž na něj upřeně civěl. „Je to fakt pravda.

Zeptejte se, koho chcete. Znají ho všichni, co se tu poflakují. Kvůli mně se oblíká jako školák, ale ve skutečnosti to školák není, fakticky.

Přísahám, že není. Já už todle nedělám – myslím jako s děckama.“

„Jasně že ne.“

„Ale neříkejte mu, že to máte ode mě. Myslím, že má – kámoše.

Rodinu.“ Otřel si nos a spolkl slzy. „Prosím vás, neříkejte mu, že to máte ode mě.“

Caffery zvedl hlavu. Od supermarketu se na něj dívali tři kluci ve skejťáckém oblečení. Když na ně Caffery pohlédl, odvrátili pohled a nasadili si kapuce. „No a kdy přijde?“ zeptal se. „Dneska?“

„Možná.“ Řidič hlasitě vyfoukl vzduch z nosu. „Někdy chodí kolem oběda, a když nepřijde on, budou tu jiní.“ Setřel si z očí slzy.

„Prosím vás, neříkejte, že to máte ode mě. Nechci nikomu dělat problémy.“

„Jestli nechceš nikomu dělat problémy, tak přestaň píchat malé kluky,“ odtušil Caffery. Založil si ruce za záda a protáhl si ramena, až mu v nich zapraštělo, aby si uvolnil napjaté svalstvo.

„No dobrá,“ dodal a pomohl muži vstát. Otevřel dveře auta a nastrkal ho dovnitř. „Počkej tady. A ani se nehni. Jestli sem přijde některý z tvých dalších milenců, pošli ho pryč, i kdybys tu měl se svým ztvrdlým pindourem prosedět celý den. A jestli se objeví on, chovej se, jako by se nic nestalo. Nalož ho do auta a o zbytek se postarám já.“

„A co moje klíčky? Co si počnu bez klíčů od auta?“

„Kristepane. Žádám tě o pomoc, protože jsi podělaný sráč a máš dluh u společnosti – ne proto, že by se ze mě stal nějaký pitomý archanděl Gabriel. Tak. A teď zalez – do – toho – posranýho – auta.“

Když se Caffery vrátil, byl celý zpocený. „Teď už to bude hra na vyčkávanou,“ řekl, sebral pytlík s tabákem a začal si balit cigaretu.

„Stopa, kterou hledáme, přijde zhruba za deset minut přímo k tamtomu autu.“ Olízl papírek a zapálil si.

Blecha se dívala, jak detektiv kouří. Cítila, jak ji události posledních dvou dnů stahují ke dnu, a měla nepřekonatelné nutkání

plakat nebo spát – nedokázala říct co přesně. Caffery vedle ní vykouřil celou cigaretu a mlčky přitom sledoval modrý nissan. Típl špačka o popelník, sbalil pytlík s tabákem, položil ho na přístrojovou desku a hlubokým hlasem řekl: „Když mi bylo osm, zmizel mi bratr.“

„Prosím?“ zeptala se Blecha zkoprněle.

„Ztratil se mi bratr,“ zopakoval Caffery klidně, jako by jí říkal, co měl k snídani. „Byl jsem s ním, když se to stalo. Měli jsme… Trochu jsme se poprali a on odešel – vyšel ze zahrady k železničnímu zářezu. Nebylo to nebezpečné, protože jsme tam předtím byli snad miliónkrát. Jenže tentokrát…“ Na chvíli jako by zapomněl, co říká. „Jenže tentokrát už se nevrátil. Na druhé straně toho zářezu bydlel jeden usvědčený pedofil. Tenkrát jsme jim tak neříkali – říkali jsme jim prznitelé dětí, bejbyšuci. Všichni věděli, že to byl on, ale nikdo to nemohl dokázat. Už je to třicet let a já pořád nevím, kde můj bratr je.“

Blecha na něj vytřeštila oči. Srdce jí divoce bušilo. Takže to slyšel. Věděl, co se stalo její mámě a tátovi – někdo z kolegů mu musel říct, jak jí ta nehoda změnila život a že už ho nikdy nedokáže vrátit do původních kolejí. Zhluboka se nadechla. „Proč mi to říkáte?“ zeptala se tichým hlasem. „Proč?“

„Protože asi chcete vědět, proč jsem před chvílí málem přizabil toho chlapa. Víte, vláčím s sebou setsakramentsky velkou tíhu výčitek kvůli tomu, co se bratrovi stalo, poněvadž když se stane něco takového

– navíc nesprávnému synovi, protože takhle se na to moji rodiče dívali

-, tak ty výčitky nikdy nepřekonáte. Vycházejí z vás pak ven způsoby, na které já osobně nejsem hrdý a navíc by mě mohly dostat do těžkého maléru.“ Škubl hlavou směrem k modrému nissanu – řidič si právě sklopil vnitřní zrcátko a prohlížel si škody na svém obličeji. „Tamten chlap je pedofil“ Nasadil bolestný úsměv. „A můj radar na pedofily, jestli tomu tak chcete říkat, je citlivější než u většiny lidí.“

Blecha se nezmohla na slovo. Ještě pár okamžiků se na něj dívala, a když už pohled na něj nedokázala déle snášet, otočila se a zadívala se z okna na straně spolujezdce. Ústa měla lehce pootevřená, protože se jí zrychlil dech.

„To je v pořádku,“ řekl Caffery. „Nežádám vás o odpuštění.

Klidně běžte a ohlaste to. Mně už na tom nezáleží.“

Blecha uslyšela zavrzání kůže, jak se ošil na sedadle, a zachrastění klíčů. Na rameno jí dopadla jeho ruka.

„Promiňte,“ řekl tiše. „Nechtěl jsem vás stavět do takové situace. Opravdu jsem nechtěl.“

Blecha se ani nepohnula. Nedokázala myslet na nic jiného než na jeho ruku na svých zádech. A pak, když už to začínalo vypadat, že tam takhle zůstanou sedět věčně, že budou sedět v autě na špinavé městské ulici a navzájem poslouchat svůj dech, něco uvnitř ní se odemklo. Její ústa se otevřela a vyšla z nich slova.

„I kdybyste si uřezal paži, pořád by to nestačilo. Takové je to, viďte? Jedinou možností, jak to všechno odčinit, by bylo zemřít také – zemřít strašlivější smrtí, za ještě větších bolestí a s ještě větším strachem. Jiný způsob není.“ Otočila se k němu s rozpáleným obličejem. „Stále znovu a znovu si přejete, abyste to býval mohl být vy

– raději byste miliónkrát zemřel jeho smrtí, než abyste musel další vteřinu cítit tyhle výčitky.“

Caffery odtáhl ruku a pleť mu náhle zešedla, jako by ho v jediném okamžiku dostihly všechny probdělé noci a starosti.

„Moji rodiče,“ vysvětlila Blecha. „Pár lidí v práci to ví, ale nikdy o tom nemluví. Stalo se to předloni a já stále ještě nemám jejich těla. Je to jiné než u vás – já vím, kde jsou, vím to naprosto přesně.

Všichni to vědí. Jenže se k nim nikdo nedokáže dostat.“

Přestala mluvit stejně náhle, jako začala – i ji samotnou ten výlev šokoval. Caffery se na ni soustředěně díval a jeho zorničky se zúžily v pouhé špendlíky. Dlouho neříkal nic. Poté napůl zvedl ruku a Blecha si na zlomek vteřiny téměř myslela, že ji udeří. On však nic takového neudělal. Opět ruku svěsil, položil ji na volant a znaveně se otočil, aby se podíval z okna. Nastalo dlouhé ticho, během něhož se Blecha snažila vymyslet vhodný dovětek. Když se však konečně rozhodla promluvit, bylo už pozdě, protože se něco stalo. Přímo před jejich autem prošla malá postava oblečená v přehnaně velkém hnědém saku a džínsách s vyhrnutými nohavicemi a zamířila k supermarketu.

V tu chvíli to pochopitelně začalo.

53

Caffery se vytočil na sedadle a upřeně se zadíval na chlapce.

„Doprdele,“ zamumlal. „Myslím, že to je on.“

„Cože?“

„Ten z mého telefonu.“

Chlapec měl namířeno k modrému nissanu. Zastavil se u odpadkového koše, nakrátko sklonil hlavu a pokračoval v chůzi. U nissanu zvedl útlou ruku a zaklepal na okno. Bleše bleskla hlavou myšlenka: já ho znám. Odkud ho jen znám? To už však Caffery vysedal z auta a vyhrnoval si rukávy, čímž odstartoval tak rychlý sled událostí, že Blecha na svou otázku zapomněla.

Z nissanu se ozvalo hluboké hrdelní zahřímání: „Policie!“ a řidič začal mávat z okna. „Vodprejskni vocaď! Policie/“ Poté se staly dvě věci najednou: malý chlapec ve velkém saku nemotorně vyrazil zpět ve směru, ze kterého přišel, zatímco Caffery bouchl do střechy auta, aby dal najevo své odhodlání, a začal sprintovat za ním.

Blecha byla pro podobné případy vycvičená, ale všechno jako by se jí náhle vykouřilo z hlavy. Caffery odbočoval za roh, mizel jí z dohledu a ona tyto ulice neznala. Nahmatala telefon, upustila ho, opět ho zvedla a zjistila, že vzadu praskl – SIM karta a baterie volně trčely ven. Blecha sebou mrštila na sedadlo řidiče a začala šmátrat pod volantem. Klíčky tam však nebyly, a tak se vysoukala z auta, jednou rukou sevřela telefon i s baterií a druhou vylovila z kapsy klíčky od svého focusu.

Doběhla k autu, naskočila dovnitř a nastartovala. Auto poskočilo dopředu a téměř vjelo do cesty dodávce. Blecha zabrzdila, sešlápla spojku a s klením čekala, až dodávka nenuceně projede kolem. Nato strhla řízení doleva a otočila se do protisměru.

Před ní se rozprostírala ulice vroubená viktoriánskými domky s terasou, které jí připomínaly severní Anglii – fádními domy z červených cihel. Blecha zařadila neutrál, protože netušila, kam by měla jet.

Caffery a ten malý černoch mohli běžet kamkoliv. V tu chvíli je však spatřila necelých sto metrů před sebou: vynořili se zpoza řady zaparkovaných aut, nejprve postava ve směšném saku a poté Caffery v bílé košili, která se na něm třepetala jako vlajka. Blecha vyrazila za

nimi a dohnala je ve chvíli, kdy to oba řízli do boční uličky.

Naklonila se nad sedadlo spolujezdce, vytáhla mapu Bristolu, zběsile nalistovala rejstřík a sjela prstem k položce „Hopewell“. Za ní troubilo auto, které chtělo projet, ale ona si ho nevšímala. Sevřela mapu mezi koleny, nalistovala příslušnou stránku a otevřela si ji na klíně.

Konečně zjistila, kde jsou, a dozvěděla se, že boční ulička ústí právě na sídlišti Hopewell. Řidič v autě za ní stáhl okénko a začal ječet něco o tom, proč se musí vždycky nějaká ženská vysrat na veškerá pravidla – a co tam vůbec dělá? Bere si vložku? Blecha na něj vztyčila prostředníček a zařadila rychlost.

Zadní ulice byly úzké – na vozovku se tu vešlo pouze jedno auto ale ona se tímto labyrintem dokázala proplést za necelou minutu, načež prudce zabrzdila před odbočkou na širokou ulici s travnatými pásy po obou stranách, na nichž byly v pravidelných intervalech zasazeny mladé stromky obehnané pletivem. Nacházela se na okraji sídliště Hopewell a silnice napravo od ní vedla podle jejího odhadu k boční uličce. Stáhla okénko a s divoce tlukoucím srdcem se předklonila.

Zpočátku si myslela, že je minula. Poté však slyšela, jak se jejím směrem blíží rychlé kroky. Mladík v saku se vyřítil z uličky, proběhl kolem ní – před Blechou se mihly jen jeho tenké končetiny a napjatý obličej – a střihl to šikmo přes nerovnoměrně zatravněnou plochu. Po temeni se mu míhaly stíny okolních věžáků. Blecha si odepnula bezpečnostní pás a začala vystupovat z auta, protože Caffery za chlapcem neběžel, ačkoliv si byla jistá, že do uličky vbíhal těsně za ním. Právě když se však chystala rozeběhnout, konečně se objevil.

Kráčel pomalu, a když si jí všiml, přiložil si prst na ústa a mávnutím ji zahnal zpátky do auta. Blecha se zabořila do sedadla, nohy nechala na chodníku, ale přivřela si dveře na lýtka. Caffery prošel kolem ní.

Blecha ho pozorovala, myšlenky jí létaly z jedné věci na druhou, oči jí těkaly po okolí a snažily se všechno obsáhnout. Ulice na východ odtud, kde stál supermarket, sice neznala, ale toto sídliště ano. Tvořilo je asi šest mamutích věžáků propojených betonovými chodníčky, mezi nimiž se zelenaly trojúhelníkové trávníky. Blecha si schéma sídliště dokázala představit z ptačí perspektivy, jako na modelu

městského architekta. A podle toho, kam ten drobný černoch pádil, odhadovala, že má namířeno do severozápadního věžáku, který nechvalně proslul jako místo drogových obchodů. Chvíli vyčkávala, přestože jí srdce téměř naráželo do hrudního koše. Teprve v okamžiku, kdy Caffery zmizel za rohem jihozápadního věžáku, si přehodila nohy do auta, nastartovala a vyrazila kolem malých parkovacích ploch a plácků na popelnice.

Bylo jí jasné, že riskuje, protože oba muži mohli běžet kterýmkoliv směrem, a když se vynořila téměř u paty severozápadního věžáku, myslela si, že jí risk nevyšel. Prostranství bylo opuštěné – před ní se nacházel jen prázdný vchod do domu posetý letáky a graffiti a řada kontejnerů na recyklovaný odpad, z jejichž chřtánů trčely špinavé odpadkové pytle. Jinak tu nebylo ani živáčka.

A pak jako by jí na sítnici dopadlo oslnivé světlo – jak si ho jen mohla nevšimnout? Zhruba deset metrů před ní stál Caffery a zíral na ni.

Blecha prudce otevřela dveře a vyskočila z auta. „Ježíšikriste!

Co se…“

Caffery zvedl ruku a varovným gestem ji umlčel. Zároveň však druhou rukou ukazoval opačným směrem a nataženými prsty jí sděloval, že se tam má podívat. A když Blecha spatřila, nač ukazuje, jako by jí tělem projelo něco temného a ošklivého, protože si uvědomila, že ví, kde toho chlapce v saku viděla. Viděla ho tady.

Přesně na místě, kde teď stál Caffery. Byl to jen kraťoučký okamžik, vlastně jen takový záblesk, ale ona si na něj zřetelně vzpomínala, protože od chvíle, kdy mladík prošel kolem ní, uplynuly teprve dva dny. Znovu se podívala na dveře, které jí Caffery ukazoval.

A najednou bylo všechno, absolutně všechno špatně.

54

Dveře, v nichž chlapec v saku zmizel, měly modrou či spíše bledě modrou barvu a byly označeny číslem jedenáct vytvořeným z lesklých nalepovacích číslic. Caffery před nimi stál s vyhrnutým sakem, díval se na ně a snažil se po vysilujícím běhu popadnout dech.

Vlastně to byly úplně obyčejné dveře – v okně visely žalostně vyhlížející závěsy v barvě použitých čajových pytlíků, kterou získaly mnohaletým působením špíny a zanedbanosti -, avšak intuice Cafferymu říkala, že právě za nimi byl Mossy rozřezán na kusy. Jen Bůh ví, jak to bude vypadat uvnitř.

Obešel věžák, aby se ujistil, že z něj nevede žádný zadní východ, avšak budova měla čtvercový půdorys s výtahovou šachtou přilepenou k boku. Na protější straně věžáku se nacházely dveře do dalších bytů, ale žádný zadní východ. Caffery čekal a díval se na ně i na zatlučená okna. Dech se mu pomalu vracel a on se zničehonic dovtípil, kde teď stojí – byl opět na sídlišti Hopewell, pouze na ně přiběhl z jiné strany. Jonahův věžák se tyčil opodál. Na tamních schodištích se teď bezpochyby hemžilo nejméně dvacet policistů, i když je Caffery neviděl. V tomto věžáku byla většina oken v přízemí zatlučená. Caffery si je pozorně prohlédl – v poledním horku byla zvláštně ztichlá. Mezi lopatkami se mu vytvořila krůpěj potu a začala mu stékat po zádech dolů. Přešel na druhou stranu. A teprve nyní si poprvé všiml, že s Blechou není všechno v pořádku.

„Číslo jedenáct“ zamumlala. „To je číslo jedenáct.“

„Jo,“ řekl Caffery. „A co má být?“

Blecha naklonila hlavu, vrátila se o pár metrů zpátky a kývla na něj. Caffery ji následoval a držel se přitom blízko u aut, aby je z bytu nebylo vidět. Musel se lehce sklonit, aby slyšel, co mu Blecha říká.

„Vím, kdo tady bydlí,“ šeptala. „Vlastně je to jeden můj

přítel.“

„No skvělý. To je teda skvělý.“

„Jo – a vy ho taky znáte. Je to Tommy Baines. Tig. Ten kluk z

protidrogového centra v Mangotsfieldu. Ten s tím špatným okem.“

Caffery se pokusil srovnat si to v hlavě. „Ten s tím…“ Zarazil se. „Odkud ho sakra znáte?“

Blecha nakrátko zavřela oči. Byla celá pobledlá, jako by nemohla uvěřit, že je to pravda. „Já – ježíšikriste, já ho znám už celou věčnost. Chápete? Ale zrovna nedávno jsem se s ním viděla. Říkal mi, že jste ho vyslýchal.“

„No to je vážně paráda. To je fakt radost pracovat, když lidi

kolem vás nedokážou držet jazyk za zuby a když…“

„Počkejte vteřinku,“ zamumlala Blecha a obličej se jí zachmuřil. „To, že někdo vlezl do jeho bytu, ještě neznamená, že má i on co skrývat, takže se po mně nevozte. Nemusí to vůbec nic znamenat

– může to být třeba tak, že…“ Zarazila se, protože jí hlavou bleskla myšlenka. Rázně zavřela ústa a lehce zvedla oči, jako by se soustředila na nějaký bod na obloze. „A sakra,“ řekla a zaťukala si prsty na čelo.

„Sakra a ještě jednou sakra.“

„Co je?“

„Totálně jsem to zvorala.“

„Jak to?“

Blecha si povzdechla, svěsila ruku a přešla přes rozpálený asfalt ke svému autu. Caffery se díval, jak otevírá dveře, vytahuje brašnu a prohrabuje se v ní. Nakonec se napřímila a zasunula si do zadní kapsy kalhot něco, co vypadalo jako nůž v pochvě – možná to byl potápěčský nůž. Zabouchla dveře a vrátila se ke Cafferymu. V ruce nesla dvě kevlarové vesty, jednu ob těžkanou výstrojí, druhou s prázdnými kapsami. Zastavila před Cafferym. „Vzpomínáte, jak jsme našli v přístavu tu ruku?“

„Jistě.“

„V ten den mi od něj přišla textovka. Od Tiga.“ Podala vestu s výstrojí Cafferymu. „Chtěl se se mnou sejít. Nemluvila jsem s ním celou věčnost a pak se se mnou najednou spojil. A když jsem k němu přijela, trochu do mě šťoural a snažil se mě přesvědčit, ať mu prozradím, jak to s tím případem vypadá.“ Zašklebila se. „Tak,“ dodala.

„Jsem zkrátka idiot. Nejspíš teď přijdu o práci, že jo?“

Nastalo krátké ticho. Caffery si vybavoval, jaký měl z Tiga pocit – z nějakého důvodu cítil v jeho přítomnosti nutkání dát mu pořádnou nakládačku. Nyní se mu tento pocit vracel.

„Dobrá,“ řekl, ignoroval .vybavenou vestu a natáhl se pro prázdnou. „Nedělejme předčasné závěry. Jak jste říkala: to, že někdo vběhl do jeho bytu, ještě nic neznamená. Nejdřív to omrkneme a pak budeme dělat závěry. Dobře?“

Když měli oba na sobě vesty, odhrnula si Blecha vlasy z obličeje, škrobeně se napřímila a hlasitě zaklepala na dveře.

Nic se nedělo. Blecha se postavila na špičky a pokusila se nakouknout dovnitř přes malé glazurované okénko. „Tigu?“ zaječela a silně zabušila dlaní na dřevo. „Tigu! Jsi tam? To jsem já!“

Uvnitř bytu se ozval šepot a šramot rychle se přesouvajících lidí. Kdesi bouchly dveře.

„Tigu? Jen na slovíčko.“

Další hluk. A pak dlouhé ticho. Po chvíli se otevřely další dveře a na druhé straně jakási ruka náhle odhrnula závěs. Ozval se šoupavý zvuk a v umazaném skle se objevil obličej.

„Paní Bainesová.“ Blecha položila ruku na sklo. „To. jsem já.

Není vám nic? Můžu jít dál?“

Žena na ni zírala, jako by ji nepoznávala.

„To jsem já. Můžu dál?“

Ozval se zvuk odemykaných petlic a ve dveřích se objevila vetchá žena v otrhaném županu. „Nevím, kde je, drahoušku. Zase někam šel s těmi černochy.“

Caffery nakoukl do ošuntělé předsíně. Byt vypadal jako jedna velká skládka – všude se válely stohy novin roztříděných a napěchovaných do nákupních tašek. Na každé hromádce byl fixem napsán ročník: 1999 až 2006. Zevnitř se linul zápach rajské omáčky a ještě něčeho dalšího – něčeho, co Caffery nedokázal přesně definovat. A všechny dveře vedoucí z předsíně byly zavřené.

Caffery si na boku utáhl vestu a vstoupil dovnitř. „Takže vy jste sama, matinko?“

„Ano, ano. Pořád mě nechává samotnou.“

Caffery otevřel dveře. Za nimi se rozprostírala malá kuchyňka se dřezem plným nádobí. Nikdo v ní nebyl. „Ale my víme, že tu bydlí ještě další lidé.“

„Opravdu, drahoušku?“ Paní Bainesovou zřejmě neudivovalo, že Blecha vešla do obývacího pokoje a podívala se za pohovku a za závěsy. „No, tak na to se budete muset zeptat mého syna.“

Caffery otevřel další dveře a po nich ještě jedny. „Je tady?“

„Eh, ne. Tak úplně ne. Ne tak, jak si myslíte.“

„Jak to mám chápat?“

Paní Bainesová mu věnovala bezzubý úsměv. „Bůh ví. Já jsem

trochu prdlá. Aspoň mi to všichni pořád říkají – že nejsem tak docela při smyslech.“ Poklepala si na hlavu. „Už nejsem, co jsem bývala.“

„Řekněte mi, paní Bainesová: je váš syn doma, nebo ne?“

„Né, né. Samozřejmě že není.“

Caffery se zadíval na její těkající oči, umazaný kostkovaný župan a řídnoucí vlasy. Také on měl někde matku; pokud mu bylo známo, tak stále žila. Zřekla se ho, když se Ewan začal pohřešovat, a Cafferyho po třiceti letech přestala zajímat i otázka, kde jeho matka vlastně žije.

„Vy máte doma skener, viďte?“ zeptala se Blecha.

„Já? Skener? Kdepak, ten už jsem vypnula – teď se dívám na

telku.“

„Nevadí, když se na něj podívám?“ řekl Caffery.

Tigova matka mávla rukou, jako by nad nimi lámala hůl. „Ó,

dělejte si, co chcete. Jako by mě to zajímalo.“

Caffery přešel do ložnice s neustlanou postelí, zataženými závěsy a čtyřmi nebo pěti hrnky natěsnanými na nočním stolku. Pokoj byl malý, a tak mu netrvalo dlouho ověřit si, že v něm nikdo není.

Podíval se na skener. Opravdu byl vypnutý. Pokoj působil chladivým dojmem, jako by sem odněkud proudil zatuchlý vzduch. Caffery se vrátil do předsíně a zjistil, že se na něj paní Bainesová škaredí a má vztyčený prst, jako by ho varovala. „Stejně sem budete muset zavolat policii,“ řekla. „Aby mu zabránila v tom, co má v plánu.“ Usmála se.

„Já jen, abyste věděli.“

Caffery letmo pohlédl na Blechu, která stála kousek za dveřmi obývacího pokoje a mračila se na ženu. „Jak to myslíte, paní Bainesová? V jakém plánu mu máme zabránit?“

„Jak jsem řekla. Že sem bude muset přijet policie a vyřídit to, to je úplně jasné. Pořád sem pouští nějaké černochy a vymýšlejí spolu pikle. Ale se mnou si nedělejte starosti. Se mnou si nedělejte starosti.“ Poklepala si na spánek, odbelhala se zpět do svého pokoje a pevně zavřela dveře. Následovala chvíle ticha a poté uvnitř začal hrát televizor. Blecha se otočila ke dveřím, jako by chtěla paní Bainesovou následovat, ale pak si to zřejmě rozmyslela a obrátila se k posledním dveřím, které ještě nevyzkoušeli.

„To je jeho pokoj,“ zamumlala. „Nikdy jsem tam nebyla.“

„Máte pořád v kalhotách ten nůž?“ zeptal se jí Caffery.

„Vy jste si ho všiml?“

Neodpověděl. Přitiskl se zády ke zdi, zvedl nohu a začal zlehka tlačit do petlice. Po chvíli se dveře rozletěly a za nimi se objevil potemnělý kumbál s otrhaným modrým prostěradlem přehozeným přes okno. U protější zdi se nacházel šatník a v rohu byl umístěn stolek s počítačem, ale většinu prostoru zaujímala kovová postel pro teenagery. Caffery zůstal stát zády ke zdi, natáhl dovnitř ruku a rozsvítil.

„Je prázdný?“

Blecha strčila hlavu do pokoje, opět ji vytáhla a kývla.

„Prázdný.“

Caffery se protáhl do pokoje, zamířil ke skříni a otevřel ji. Uvnitř visela jen řada svršků; nikdo se ve skříni neukrýval. Caffery nakoukl pod postel a stáhl z ní přikrývku. Okno bylo zavřené. Ani tudy nemohl nikdo utéct. Jako by se ten mrňavý kluk v saku vypařil.

Caffery se snažil zjistit, co mu v bytě uniklo, když vtom si uvědomil, že se Blecha nehýbe. Zkoprněle stála ve dveřích a civěla na zdi. Sledoval její pohled a pochopil, proč je tak zamlklá.

Stěny byly oblepeny tvrdým sadomasochistickým gay-pornem. Na jedné z nich visely plakáty lákající do S&M klubu Deviant na Old Market, jehož vybavení prý čítá „2 skřipce, 2 kříže, 2kozy…“ Další stěna byla ozdobena sérií fotografií muže v průhledné igelitové haleně – penis měl stažený koženým kroužkem, z ran po celém těle mu prýštila krev a srážela se pod igelitem jako balené maso. Na prvních dvou fotografiích byl nucen olizovat chodidla zcela oblečenému byznysmenovi. Na poslední mu kdosi držel hlavu v toaletě.

„Fíha,“ hvízdl Caffery. „Těžká tonáž.“

Přešel k poslední zdi, kterou pokrývala jediná zvětšená fotografie, u níž se dalo jen těžko poznat, zda je pravá, nebo zda jde o fotomontáž. Zachycovala holohlavého muže v kožené zástěře, jak odkusuje bradavku jinému muži, jenž měl na sobě pouze černé martensky a bílý psí obojek s cvočky. Zhruba ve výšce pasu bylo k fotografii připevněno deset snímků formátu A4. Caffery se k nim sklonil a uviděl něco, co by stačilo na okamžité Bainesovo odsouzení.

Na snímcích bylo vyobrazeno vše, co se odehrálo v severozápadním věžáku sídliště Hopewell. Figuroval na nich malý černoch v kmenovém úboru: červeném rouchu, s korálky ve vlasech a bílou barvou na tvářích. Byl to onen drobný mladík v saku, jehož Caffery pronásledoval, a snímky ho zachycovaly v několika různých pózách: na jedné fotce prováděl rituální tanec v šamanském rouchu a cenil zuby do objektivu, zatímco na další stál vedle polonahého muže na pohovce – Caffery usuzoval, že je to Ian Mallows strkal mu do paže kanylu a krev nechal vytékat do velké plastové nádoby. Další fotografie – Caffery si musel stisknout nos, aby mu žaludeční kyseliny nevystoupaly až do hrdla – pak zobrazovala šamana dřepícího vedle lidského těla a třímajícího nůž u čerstvých zkrvavených pahýlů, na nichž byly kdysi ruce.

Jack ztěžka polkl a psychicky se obrnil, aby se mohl na snímek zadívat pozorněji. Některým detailům by se raději vyhnul: Mallowsovu bledému tělu – Caffery alespoň předpokládal, že je to Mallows krvi, která mu stříkala po popelavých pažích, očím obráceným v sloup.

Musel se soustředit, aby tyto věci vytěsnil z hlavy, protože kromě očividného zla bylo na fotografii i jedno skryté, mnohem hlubší. Snímek obsahoval pouze jednu nereálnou věc, a to obličej šamana.

Caffery se pozorně zadíval na jeho oči a spatřil v nich něco, co dobře znal: prázdnotu a lež. Šamanova póza – nůž zvednutý do objektivu, příliš strojený výraz v obličeji – připomínala Jackovi momentky z dovolené. Docela rychle ho napadlo: Ty ruce jsi mu neuřezal ty, že ne? Ty to jenom hraješ. Ani nemusel formulovat logickou návaznou otázku – Ale jestli jsi to nebyl ty, kdo to tedy byl? protože odpověd na ni znal. Znal člověka, který Mallowsovi ty ruce odřezal.

Sakra, pomyslel si. K tobě už žádné ohledy mít nebudu, milý Tigu. Tebe už nic nespasí. Pěkně jsi mě zmátl, když jsi mě poslal do TIDARY. A pak, během jediného záblesku osvícení, pochopil Caffery důvod.

„Baines,“ řekl. Blecha stála za ním a byla celá pobledlá. „Znal se Baines s Kaiserem? Vaším prostřednictvím?“

„Co prosím?“

„Ptám se, jestli znal Baines Kaisera.“

„Ne,“ odpověděla Blecha chabě. „Ne – totiž…“ Pohlédla na Cafferyho. „Vlastně ano – věděl o něm.“

„O něm a o ibogainu?“

Blecha si olízla rty. „Pravděpodobně ano. Proč?“

Caffery si povzdechl. „Ale nic. Měla jste někdy pocit, že vás někdo tahá za koule?“

Blecha se postavila vedle něj a nespouštěla oči z fotografií.

Zvedla k nim ruku a zadržela ji ve vzduchu – nedotkla se jich, protože jí v tom bránil instinkt policistky, ale Caffery věděl, že by chtěla.

„Kristepane,“ řekla neslyšně. „Kdo je to?“

„Nevím, ale zřejmě ten náš přítel v saku. A kdybych si musel vsadit, řekl bych, že na té pohovce leží Mallows.“

„Doprdele,“ zabručela Blecha ztěžka. „Takže je to pravda.“ Posadila se za stolek s počítačem a vložila si obličej do dlaní.

Caffery se odvrátil od fotografií. Chtěl se jí dotknout, položit jí ruku na vlasy, ale věděl, že nemůže. „Tak se mi svěřte.“

„Není s čím,“ odpověděla. „Snad jen…“

„Ano?“

„Snad jen, že když jsem šla navštívit Mabuzu, byla jsem si jistá, že ve mně poznal policajtku.“

„Jak to?“

Do jejích očí vstoupila obezřetnost. „Jenom – jenom jsem prostě měla pocit, že byl předem varován. Celý dům byl posetý krucifixy, jako by se snažil ukázat, že jsou dobrou křesťanskou domácností. A…“

„A…?“ vybídl ji Caffery s očima přilepenýma na snímcích.

„Tig je homosexuál,“ špitla Blecha tiše. „Těžký homosexuál.“

„Jak zákon káže“ dodal Caffery, „alespoň podle té výzdoby.

Vy jste to nevěděla?“

„Věděla,“ odvětila Blecha monotónním hlasem. „Odjakživa jsem to věděla. On to přede mnou zpochybnil, ale teď si myslím, že se mi jen snažil rozvázat jazyk, přimět mě, abych mu vyklopila informace o případu.“

„A ty by pak tlumočil Mabuzovi. Věděl jsem, že tuhle sviňárnu

někdo režíruje, akorát mě nenapadlo, že by to mohl být teplý bílý kluk.“

Blecha stále zírala na zdi. „Ale to je celý Tig – většinu jeho klientů tvoří černoši a Asiati. Je to kluk z ulice, chápete? Je jedním z nich. Policie ho dokonce nějakou dobu chtěla získat jako informátora pro operaci Atrium.“

Caffery si prohlédl malou polici na knihy nad Blešinou hlavou.

Stála na ní vyrovnaná řada disket. Na jedné z nich bylo neumělým rukopisem napsáno slovo „Magie“. Přes další dvě se táhlo jméno

„Mabuza“ napsané zvýrazňovačem.

Caffery položil na malou disketu ruku, když vtom ho něco zarazilo. Ztuhl a současně mu po zádech přejel mráz. Bezděky se otočil k Bleše. Nemuseli si nic říkat – oba věděli, co si ten druhý myslí.

Mysleli si, že zvuk, který právě slyšeli, se nápadně podobá zvuku, jejž vydává člověk posouvající někde docela blízko velký kus nábytku.

„Odkud to bylo?“ zašeptal Caffery. Stál nad ní s nataženou rukou a spodní část rukávu měl pokrytou prachem a potem z honičky městskými ulicemi. „Odkud se to ozvalo?“

„Já nevím,“ zamumlala Blecha. Z bytu ten zvuk nevycházel – tedy ne tak docela. Vycházel ze zadní části pokoje, který už podle všeho patřil k vedlejší bytové jednotce.

Velice pomalu se otočila a upřela pohled na postel a na kredenc. Představila si Tigovu mámu minulý týden, jak sama pro sebe mumlá cosi v kuchyni. Řekni těm černochům, ať přestanou chodit skrz zdi. Ať přestanou strkat hlavy skrz moje zdi.

„Zdi,“ zašeptala.

„Zdi?“

„Zkontrolujme je.“

Caffery jí věnoval zvláštní pohled, ale přesto zamířil ke zdi a začal po ní přejíždět rukama a hledat anomálie. Jeho výraz nicméně prozrazoval, že si ji dobírá. Stáhl z okna prostěradlo a začal hledat – možná cihlu s průduchy, možná otvor, kterého si předtím nevšiml.

Blecha si zatím klekla na špinavý koberec plný písku a prohlédla zeď pod postelí. Nic. Teprve když se Caffery vrátil k šatníku, otevřel ho a odkopl stranou haraburdí ležící na podlaze, všimla si, že ho něco

zaujalo. Viděla, jak se napůl otáčí a pak se zastavuje.

„Co je?“ Vstala, postavila se vedle něj a okamžitě viděla, nač se dívá. Zadní stěna šatníku nebyla omítnutá – za pověšenými svršky stál opřený kus překližky. Caffery si podřepí, zasunul prsty za překližku a odtáhl ji od zdi, čímž rozvířil jemný cementový prach.

Vzápětí oba ucítili zápach plísně a čpavku.

„Dobrá,“ zamumlal detektiv a oprášil si ruce. „Myslím, že jsme ho našli.“

Za sádrokartonovou deskou byla do zdi vykutaná díra asi metr a půl vysoká a metr široká. Podlahu pokrýval cementový prach a na bocích visely cáry rozedrané tapety. Blecha s Cafferym sklonili hlavy a nakoukli do malé chodby s poničenými zdmi a elektrickými kabely visícími ze stropu. Z otvoru nalevo od nich, který byl zajištěn železnou branou s visacím zámkem, pronikalo do chodby světlo. Kdesi v útrobách chodby kapala voda a za branou byl vidět začátek další místnosti. Z té však viděli pouze podlahu – na oprýskávajícím podkladu byly přilepeny kusy sešlapaného koberce a na něm ležely složené noviny obrácené sportovní stránkou vzhůru. Před nimi však chodba ústila do temnoty.

Caffery prolezl otvorem a zkusmo zatlačil nohou do brány nalevo. Zkontroloval visací zámek – držel pevně -, pustil ho a otočil se na druhou stranu vedoucí do tmy.

„Takhle to ten malý sráč navlíkl. Proboural se do vedlejšího

bytu.“

„Ježíši.“ Blecha se otřásla. Vzduch tu byl vlhký a zatuchlý jako

v dávno uzavřené jeskyni. Blecha si představila potkaní doupě s labyrintem chodeb a srdce se jí roztlouklo jako o závod. Rychle přejela rukama ve výšce ramen po zdech a pokusila se najít vypínač. Nic. Zleva sem dopadalo jen denní světlo a před nimi byla tma. „Musel…“

V temnotě před nimi se ozval šoupavý zvuk. Blecha se předklonila ve snaze nahlédnout do místnosti, přestože se jí ze strachu dělaly mžitky před očima. V dálce viděla blikající červené světlo – nebylo velké, jen jako špendlíková hlavička nebo lidská duhovka.

Možná nějaký elektronický přístroj. Zvuk se ozval znovu a Bleše vyrazily v podpaží krůpěje potu.

„Seru na to,“ zamumlala, vycouvala zpátky do pokoje a našmátrala vysílačku. Stiskla tísňové tlačítko, kterým zablokovala veškerou ostatní komunikaci. „Bravo Control, Bravo Control,“ zasyčela. „Poloha je sídliště Hopewell, severozápadní věžák, status nula, požadována naléhavá pomoc. Navrhuji, aby zasahující jednotky přivezly podpůrné sady a nástroje k pronikání do objektů. A taky…“ Zamžourala do chodby, která jako by vedla přímo do středu budovy. Krev jí tuhla v žilách, když si představila, jak se Tig zavrtává do zdí svého bytu jako nějaký pitomý termit. „A taky jim vyřiďte, aby zajistili budovu ze všech stran. Některá okna jsou zatlučená, tak ať si vezmou i dýchací přístroj.“

Odhlásila se a otočila se ke Cafferymu, který stál v ústí chodby a zády se opíral o zeď. Za ním stále blikalo červené světlo a osvětlovalo mu kontury obličeje. Vrtěl hlavou.

„Co je?“ naznačila Blecha ústy.

„Vy na ně budete čekat?“ zašeptal.

„Ano.“ Upravila si vestu, aby se jí opírala o pánevní kosti, a ona tak mohla pohodlněji dýchat. „Vyhodnotila jsem rizika,“ zamumlala, „a dospěla jsem k tomuhle rozhodnutí.“

„A jak hluboko do toho pitomého baráku se podle vás zavrtal?“

Blecha věděla, co jí chce říct. Věděla, kam svou otázkou míří.

„Mně je jedno, jak hluboko se stáhl.“

„Ale nebude vám jedno, jestli vyleze druhou stranou ven,“ sykl Caffery.

„Záleží mi jen na tom, abych dělala svou práci a abych vylezla ven já. Tohle je základní výcvik, základní pravidlo – nesvítí tu světlo, nevíme, co je tam dál, a já nehodlám riskovat život. Vy si možná chcete s umíráním pospíšit, ale já ne.“

Při poslední větě Cafferyho oči poněkud ztvrdly. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to zřejmě rozmyslel. Podíval se do chodby, poté na ni a Blecha si chvíli myslela, že se do tmy vydá sám. On to však neudělal. Místo-toho se vrátil do kumbálu a natáhl k ní ruku. Blecha dnes už podruhé ucukla, jako by se bála, že ji uhodí. Caffery jí však jen rozepnul pouzdro na neprůstřelné vestě a vytáhl z něj šedou nádobku se

slzným plynem. Nato přiložil rty velice blízko k jejímu uchu. Jeho dech jí zježil chloupky na krku. „Tak tohle“ zašeptal, „je ta největší lež, kterou jsem kdy z úst jiného člověka slyšel.“

Blecha zkameněla. Dívala se, jak se od ní Caffery vzdaluje, jak míří do chodby a jeho siluetu osvětluje přízračné blikání červeného světla ve tmě. Cítila, jak se jí pohybují čelistní svaly, představila si Bushman?s Hole a vzpomněla si, jak nechala jít dolů Thoma. Myslela na tmavou vodu, na to, co se mu asi honilo hlavou, když viděl, jak máma s tátou míří do černých hlubin, a náhle jejím tělem projela zvláštní vlna, jako by něco vyhřezlo z jejího nitra a prasklo. Připevnila si vysílačku suchým zipem k vestě, dostihla na chodbě Cafferyho a položila mu ruku na rameno.

„Poslouchejte,“ sykla, přimhouřila oči a natáhla hlavu do tmavé místnosti před nimi. „Ten slzák. Použijte ho jen v nezbytném případě – tenhle prostor je příliš stěsnaný. Jestli ho použijete, dostaneme dávku všichni a pak už nám vážně nezbude nic jiného než čekat na posily.“ Prohmatala si rukou kapsy a ujistila se, že má na vestě všechno potřebné – rychlopouta i vysílačku. Vytasila ze zadní části kalhot nůž a podala ho Cafferymu. „Budou nás čekat ve výšce hlavy nebo prsou. Takže se co nejvíc sehneme.“

Protáhla se kolem něj, v průchodu si podřepla a vytočila se bokem. Caffery se držel těsně za ní. Slyšela, jak i on přechází do dřepu, jak pravidelně oddechuje kousek od jejího krku, avšak vepředu bylo jen ticho – šoupavý zvuk ustal. Blecha se pokusila zaostřit oči do tmy a v hlavě se jí chladně odvíjelo vše, nač teď potřebovala myslet – tvar místnosti, poloha protivníka, cíl jejich mise -, přestože si uvědomovala, že nic z toho tady nemá smysl, že veškerý výcvik je jí v tomto případě k ničemu.

„Vy běžte doleva, já půjdu doprava. Na tři.“ Odepjala si ASP – těžký teleskopický obušek potažený neoprenem – a pevně ho uchopila. Jeho váha ji naplňovala klidem. Raději ho bude mít po ruce. Byl účinný a blízko u země jí nebude překážet. „Raz, dva, tři.“

Nepříliš důstojným pohybem – zčásti se škrábala po čtyřech, zčásti kutálela a zčásti dělala přískoky – se vnořila do místnosti a natáhla jednu ruku před sebe. Zhruba metr a půl za dveřmi její tenisky

na něčem uklouzly a nohy jí podjely dopředu. Narazila kolenem do jakési ostré hrany, dopadla loktem na podlahu a současně ucítila, jak se jí něco otřelo o obličej. Nakonec se zastavila o zeď a zůstala ležet na boku zády k ní. Srdce se jí div nerozskočilo. Chvíli setrvala na místě, aby popadla dech, poté se namáhavě přesunula na stranu a vstala.

„Stůjte.“ Ze tmy se ozval Cafferyho hlas. „Něco vidím.

Nehýbejte se, než najdu to zatracené světlo.“

Blecha znehybněla v poloze na kolenou. Lokty měla zaklesnuté pod tělem a vlasy jí padaly do obličeje.

„Myslím to vážně. Nevstávejte.“

Celá se třásla a po pažích jí stékal pot. Poslouchala, jak se Caffery pohybuje v temnotě. Prostorem se vznášel jakýsi povědomý zápach – mědnatý, mrtvolný puch -, a když se Blecha otočila zpátky ke vchodu, naplnil ji náhlý přechod světla a tmy přesvědčením, že je tu obklíčená, že nechtěně vklouzla do pasti. Uvědomila si, že slyší také nějaký zvuk. Zvuk mísící se se šmátráním Cafferyho rukou, které se stále snažily najít vypínač. Těžké a nepříjemné kapání.

„Co se děje?“ sykla. Snažila se na kapající zvuk příliš nemyslet. „Co děláte?“

Nastalo ticho. Poté Caffery vypustil z plic vzduch a celý prostor zaplavilo modrobílé světlo. Blecha zamžourala a jejímu mozku chvíli trvalo, než se zorientoval ve všech nových tvarech a barvách.

Když se tak stalo, jako by jí ten pohled vyrazil dech. Začala hluboce a ztěžka oddechovat.

„Ach, kurva,“ slyšela Cafferyho. „Kurva, kurva, kurva.“

55

trápit.

Nemít moc pro co žít má i své výhody: leccos vás přestane

U Cafferyho se tato okoralost vůči všemu, co je na světě

špatné, vyvinula snadno, až mu nakonec připadala stejně přirozená, jako když člověk ráno otevře oči a zívne, protože je ještě unavený. Bylo proto zvláštní, že když toho dne na sídlišti Hopewell šmátral po zdech a snažil se najít světlo, když si rozdíral ruce na holé omítce a odhalených

cihlách, ucítil i on chvilkové znepokojení, krátký záblesk neklidu jen malý okamžik předtím, než v místnosti konečně rozsvítil. Trvalo to jen pár vteřin. Poté konečně našel vypínač, zaplavil místnost světlem a uzřel, s čím s Blechou sdíleli temnotu.

Místnost byla zhruba stejně velká jako Bainesův pokoj, avšak Caffery podle vzorovaného linolea na podlaze a vytlačených stop u zdí, kde zřejmě stály skříňky, usoudil, že zde kdysi bývala kuchyně.

Proužkované tapety mívaly růžovou barvu, než se do nich zakousla plíseň a zatuchlý vzduch, a v místnosti stály jen dva kusy nábytku: pohovka nalevo a stůl přiražený ke zdi, pod kterým se teď nacházela Blecha.

Caffery si vryl její obraz do paměti – tu její nechápavost, co se vlastně děje. Zkopměle a šokované klečela pod stolem, na pažích a na tričku měla krev, opírala se o ruce a s očima upřenýma na něj čekala, až jí řekne, co dělat. Neviděla, co leží na stole nad ní. Lidské tělo obrácené na zádech: nahá hrud a džínsy stažené opaskem.

Caffery věděl, kdo to je. Ani k tělu nemusel vykročit, aby mu bylo jasné, že je to Jonah. A také, že není mrtev dlouho. Krev rozlitá pod stolem se ještě nezačala srážet. Stále pomalu crčela ze sečné rány v Jonahově krku, kapala do plastové měrné nádoby pod stolem a přelévala se přes její okraj na podlahu. Jakmile Tig provedl první zásek do Jonahova krku, existovala jen jedna možnost, jak to všechno skončí: chtěl Jonahovi useknout hlavu, a bylo by se mu to i podařilo, kdyby ho Blecha s Cafferym nevyrušili. Hodil mu tedy na prsa ručníky, aby zastavil proud krve, a další mu vsunul pod zadek, snad pro případ, že by se oběti otevřela střeva.

„To je on.“ Blecha, která stále spočívala v nepřirozené poloze pod stolem, spatřila nádobu i kaluž krve kolem ní. „To je on,“ zopakovala mumlavě. Pomalu zvedla oči k okraji stolu. „Že ano? Je to Jonah.“

Caffery přesunul zrak k místu, kde stála na trojnožce videokamera namířená na tělo – kontrolka nahrávání pravidelně blikala. On je mrtvý, řekl si Caffery a pokusil se přinutit sám sebe k ohledání zbytku místnosti, k odtržení zraku od hrůzy na stole. S tímhle svinstvem už nic nenaděláš. Stejně ho vůbec neznáš. Takže si stanov

priority. Zapomeň na Jonaha a najdi parchanta, který ho má na svědomí.

Blecha hekla a vyškrábala se zpod stolu jako pes. „Bože bože bože,“ ulevila si, když spatřila tělo. „Prokristapána.“ Uprostřed louže se čvachtavě postavila, napjatě zvedla ruce a zahleděla se na tělo.

„Pst,“ řekl Caffery, který se právě snažil zjistit, odkud se bere ten zvuk. „Budte zticha.“

Zamířil k pohovce, položil jednu ruku na opěrku, předklonil se a okamžitě našel, co hledal. Zhruba ve výši pasu zela ve zdi další díra. Caffery odtáhl pohovku a pokusil se poslouchat, ale Blecha si za ním stále cosi drmolila a hlasitě přitom oddechovala.

„Ššš,“ zašeptal znovu. „Potřebuju, abyste byla zticha, krucinál.“ Díru někdo vyřezal úhlovou bruskou nebo pilkou na železo. Na podlahu před ní zevnitř dopadaly matné modré paprsky – možná denní světlo. „Potichu. Tohle je ono.“

Když Blecha neodpovídala, Caffery se k ní otočil. Stále byla u stolu. Nohy měla pevně rozkročené, zakláněla Jonahovi hlavu, ruce držela na jeho hrudi a v pravidelném rytmu ji stlačovala

s každým stiskem vytryskla Jonahovi z krku slabá sprška

krve.

„Prokrista! Nechte toho.“ Blecha však masírovala dál.

„Hej.“ Caffery se vrátil od pohovky a popadl ji za ruku. „On je

mrtvý. Tak s tím sakra přestaňte.“

Blecha ztuhla s rukama na Jonahových prsou. Obličej měla pobledlý a zorničky rozšířené.

„Nezapomeňte, proč tady jsme“ zavrčel Caffery.

„Nezapomeňte.“ •

„Cože?“ zamumlala Blecha, která jen stěží artikulovala.

„Doprdele práce. Vnímejte mě, seržantko Marleyová.“ Zaryl jí prsty do paže. „Vnímejte mě. Musíme jít dál.“

Blecha přesunula pohled k pohovce a k otvoru za ní. Poté se ohlédla na mrtvolu. Caffery se jí chystal zatřást, jenže vtom se cosi v jejím výrazu změnilo. Svraštila čelo a jako by se vrátila do reality.

„Ano,“ řekla a otřela si zkrvavené ruce do vesty. Sklonila se,

položila si obě dlaně na stehna a začala rychle dýchat ústy. „Jo, už jsem oukej. Jdeme na to.“

Caffery natáhl ruku se slzným plynem před sebe, druhou rukou sevřel nůž, sklonil se a vlezl do otvoru. Ocitl se v malém průchodu, na jehož konci zela podobná díra. Do této díry však byla navařená brána – podobala se té, kterou už jednou viděli, ale byla otevřená.

Caffery se k ní v podřepu doškrábal a při každém druhém kroku bouchl rukou s nožem do podlahy. Blecha s ním zpočátku nešla – zůstala v místnosti a snažila se trochu sebrat -, ale než dorazil na konec průchodu, dostihla ho a on teď za sebou cítil její dech. Z nějakého důvodu si vybavil poznámku ze spisů Metropolitní policie – totiž že když si Tokološe strčí do úst oblázek, může se stát neviditelným. Musel se tedy ohlédnout přes rameno, aby se ujistil, že za ním Blecha doopravdy je. Byla. Oči se jí leskly a drobný obličej měla napjatý a odhodlaný.

Dorazili ke druhému otvoru, zastavili se a opět se zaposlouchali. Na protější straně této zdi kdosi horce a panicky oddechoval.

„Třistašedesát,“ zašeptala Blecha.

„Cože?“

„Provedeme ohledání v třistašedesáti stupních. Omrkneme celou místnost.“

Caffery kývl, že rozumí, lehce se vytočil bokem, přitiskl levou ruku na vnitřní zeď a zaujal zrcadlově obrácenou polohu než Blecha. Nato strčil pravou nohu do otvoru. „Teď“ zašeptala Blecha. „Teď

Jeden před sebe natáhl ruku se slzným plynem a druhý s obuškem, oba strčili do otvoru hlavu a rychle prohlédli místnost. Byla malá, nacházely se v ní dvoje další dveře a jedno zatlučené okno a všude byla spousta špíny, much a použitých obalů od jídla. Na pohovce u protější zdi seděli dva muži – jeden kostnatý a bílý, druhý drobný a černý.

„Policie!“ zaječel Caffery a namířil slzný plyn do místnosti.

„Policie!“ Oba muži se schoulili k sobě. Jedním z nich byl mladík, kterého pronásledovali, malý šaman ve velkém saku, zatímco u druhého nemusel Caffery ani vidět pahýly rukou, aby mu bylo jasné, že

je to Mallows. Živý. Uřezali mu ruce. Vzali mu krev. A přesto byl stále naživu. Zatracený manažer místa činu. Měl pravdu, mizera jeden.

„Hej, ty,“ oslovil muže Caffery. „Ty jsi Mallows? Ian Mallows?“

Mossy se pokusil zvednout špinavé ovázané ruce, ale zdálo se, že dřív zemře vysílením. Seděl tam a těžkýma očima civěl na Cafferyho. „Odkud znáš mý jméno?“

„Odkud myslíš, že znám tvoje pitomý jméno? Jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem kurva v pořádku.“

„Tak zůstaň, kde jsi. Myslím to vážně. Ani se nehni.“

„Vypadám snad, že jsem na odchodu?“ Mossy si otřel nos o rameno. „Ježíši,“ zamumlal. „Ježíšikriste, píčo.“

„Hej,“ houkl Caffery na černocha. „Ty. Proč jsi utíkal? Co?“

„Promiňte, pane.“ Černoch zvedl ruce a nahrbil se.

„Promiňte.“

Caffery před ním zamával slzným plynem. „Vztyk – slez z té pohovky. A ke zdi. Pohyb“ Černoch poslechl a svezl se z pohovky jako dítě. Jack si vzpomněl na slova servírky z restaurace Station: Byl tak malinký… Sahal jenom někam semhle. „Ke zdi. To je ono – a teď tam hezky zůstaň. A ať ti vidím na ruce. Roztáhni je a připlácni je na zeď.“

Caffery vstoupil do místnosti a napřímil se. Blecha prolezla za ním, oba se instinktivně postavili zády ke zdi, natáhli před sebe zbraně a začali těkat očima kolem sebe.

„Kde je?“ zeptala se Blecha. „Baines? Kam odešel?“

„Eh?“

„Kde je Baines? Kde je?“

Mossy napůl zvedl hlavu a obrátil oči v sloup. „V koupelně,“ řekl, jako by mu už na tom vůbec nesešlo. Jako by policie, která ho sem přišla zachránit, byla jen obtížný hmyz, jenž zase odletí, pokud bude dostatečně trpělivý. Ledabyle mávl k oknu.

Caffery se otočil a uvědomil si, že museli projít až k zadní části budovy. Zatlučené okno se nacházelo v neosvětlené chodbě, která vedla do boční části věžáku. Zvenku uslyšel vzdálený kvílivý zvuk sirén. Na místo se sjížděly další vozy podpůrné jednotky. Blecha měla uslzené oči. Caffery věděl, na co myslí. Mají do té koupelny

proniknout, anebo prostě zůstat tady a počkat na posily?

„Vede z té koupelny nějaký východ?“ obořil se Caffery na malého šamana. „Okno nebo nějaké další dveře?“

„Já nevím. Možná okno.“

„Sakra,“ ulevil si Caffery. „Sakra, ach sakra, ach sakra. Určitě tam je okno, že jo?“

V minulém životě, než magistrát nechal zatlouct okna, to bývala ložnice – ženská ložnice, soudě podle zdobené šatní skříně v rohu. Dveře do koupelny, nyní už chatrné a s oprýskaným nátěrem, stále měly křišťálovou kliku, která kdysi někoho naplňovala pýchou a radostí.

Blecha s Cafferym stáli na chodbě. Blecha byla otočená zády ke zdi a vedle sebe měla zatlučené okno. Spustila oči ze dveří, lehce se předklonila, natáhla hlavu pod mříž a zadívala se do štěrbiny pod odchlíplým vlnitým plechem. Venku viděla zaparkovaná auta. Znovu natáhla hlavu a přesunula pohled do místnosti, ze které přišli: otvor nebyl tak velký, aby jím mohl prolézt Tig, ale malý černoch by se jím dokázal protáhnout, kdyby chtěl. Měla ho připoutat k Mallowsovi, nebo ho zavřít do kredence. Teď už bylo pozdě. Kvílení sirén sílilo – první policejní vozy už zřejmě přijížděly k domu.

„Připravena?“ naznačil Caffery ústy.

Blecha přikývla a v duchu si zopakovala protokol taktiky

„vyrušeného muže“, kterou se kdysi při výcviku naučila. Správně ji měli provádět nejméně tři policisté se štíty, nikoliv jen ona a Caffery, kteří se navíc museli dělit o jediné vybavení. Vůbec netušili, jak to dopadne, ale Blecha přesto vytáhla obušek, zamávala jím ve vzduchu a položila si ho na rameno. „Tak jo,“ zamumlala. „Jde se na věc.“

Caffery se na ni ironicky usmál, namířil nohu na dveře a kopl do nich. Dveře se rozletěly a oba se vrhli dopředu, nejprve Caffery a po něm Blecha. Ta však dovnitř vpadla příliš rychle, klopýtla a musela nabrat rovnováhu tím, že mu položila ruku na rameno. Pak ovšem rychle zaujala bojovou pozici: snížila těžiště, uvolnila kolena, natočila se bokem a levou ruku natáhla před obličej.

A pak se nedělo nic. Bylo ticho. Oba jukali kolem sebe a mdlé světlo padající skrz mříž na okně propůjčovalo jejich obličejům žlutý

nádech. Podobnou koupelnu ještě neviděli. Na rozpraskaných kachličkách nad vanou byl s řemeslnou důkladností navařen skotský kříž a v místě, kde se kdysi nacházela toaleta, teď stála pozinkovaná klec, do které by průměrně vysoký člověk sice mohl vlézt, ale nemohl by se v ní postavit. Jinak byla koupelna prázdná. Žádné skrýše, žádné východy. Drobným okénkem se nikdo nemohl protáhnout.

„Sakra,“ řekl Caffery a znaveně svěsil nůž. „Zmetci prolhaní.“

„Poslyšte,“ řekla Blecha, chytila ho za rameno a ohlédla se k zatlučenému oknu na chodbě. Kdyby se jím ten vychrtlý kluk snažil prolézt, Caffery by si ho všiml, a jestli se pokusil vrátit zpátky přes byty, pak ho sebrali policisté, kteří se sjížděli k domu. Ovšem Tig – Tig mohl být kdekoliv. „Myslím, že je pořád někde tady,“ řekla. „Z té místnosti vedou ještě jedny dveře – ústí přímo doprostřed bytu. Vraťme se, a jestli tam ještě budou, vezmu si na mušku toho černocha. Dobře?“

Caffery se k ní otočil. Jejich obličeje se na zlomek vteřiny ocitly tak blízko u sebe, že Blecha viděla detaily jeho kůže. „Dobře,“ řekl. „Jo, dobře.“

„Tak jo,“ odvětila Blecha a zvedla prst. „Až napočítám do pěti, vpadneme tam. Ano?“

„Ano.“

„Raz. Dva. Tri. Čtyři…“

Slova se jí vzpříčila v hrdle. Blecha znehybněla. Dokonale znehybněla. Cafferymu se na rameni objevila kapka – dokonalá, průzračná kapka ve tvaru slzy na bílé košili – a Blecha chvíli nedokázala dělat nic jiného než se upřeně dívat, jak ta kapka stéká dolů a vpíjí se mu do hrudníku. Caffery ji sledoval také a poté upřel zrak na Blechu. Nikdo z nich nepromluvil, protože ještě než obrátili oči vzhůru, věděli, co tam uvidí.

Byl nad nimi. Visel na hácích navrtaných do stropu, s roztaženýma rukama i nohama, zpocený a celý roztřesený usilovnou snahou udržet se nahoře. Na sobě měl jen černé vojenské kalhoty a jeho tělo se lesklo potem a krví. Ústa měl otevřená, zuby vyceněné a vadné bílé oko zalité krví, takže působilo ještě vypouleněji. Anděl pomsty.

Blecha cítila, jak se jí do hrdla dere zvuk, a hlas v její hlavě křičel: Jak tě to učili na výcviku, ty zatracená idiotko?! Na závěr měla

ještě čas si pomyslet: To ohledání v tři sta šedesátce mělo zahrnovat i strop. A pak už Tig spadl z háků jako jestřáb, roztáhl prsty s dlouhými nehty a s nechutným křupnutím se zřítil Cafferymu na ramena. Nůž a slzný plyn dopadly na podlahu, oba muži se skáceli na dlaždice, narazili do obložení vany a zastavili se až o boční stěnu. Byli zaklesnutí do sebe jako milenci a svírali si tváře, uši i vlasy.

Blecha vytáhla z přední kapsy vesty rychlopouta, vrhla se vedle nich a pokusila se mezi ně vtlačit obušek. Nedokázala se však dostat k Tigovým rukám.

„Obraťte ho!“ ječela na Cafferyho. „Obraťte toho parchanta, ať mu můžu nasadit pouta!“

„On mě chce nejdřív opíchat,“ sykl Tig. „Chce si to se mnou rozdat, než mě seberete.“

Caffery zaskřípal zuby, zapřel se lokty a od tlačil Tigovi ruce.

Blecha se mu natáhla po nohách, ale on jimi ucukl a začal bouchat chodidly do podlahy. „Slyšels mě?“ křikl na Cafferyho a v koutcích úst se mu tvořila pěna. Jeho špatné oko těkalo ze strany na stranu. „Ptám se, jestli mně ho nechceš vyhonit rukou, když už jsme tady, ty píchači šlapek z City Road!“

Caffery na něm ztuhl. Pot mu stékal z čela do oka, ale on ani nemrkl a nepohnul se.

„Pusťte mě k jeho rukám!“ zakřičela Blecha a pokusila se najít vhodné místo pro ránu obuškem. „Pusťte mě k němu!“

„Hej, odpověz mi, bengo hřímal Tig Cafferymu do obličeje.

„Ano, ty, ty zasranej policajtskej kurevníku!“ Přirazil k němu boky.

„Tak odpověz mi! No tak! Řekni, že to chceš!“

Čas jako by se zastavil a pak během okamžiku prudce vyrazil vpřed. Blecha za sebou uslyšela hlasy a praskání vysílačky a v zadní místnosti někdo zaječel: „POLICIE!“ Caffery se zaklonil, popadl Tiga za uši a přitáhl si jeho hlavu. Tig začal vřískat a snažil se mu vykroutit. Blecha musela přejít na druhou stranu – překročila je a zoufale se snažila dostat k Tigově paži zaklíněné pod jejich těly. Tentokrát jí v tom však zabránil Caffery. Bez jediného zvuku, bez jediného heknutí či slova pustil Tigovy uši a nechal jeho hlavu dopadnout na podlahu.

„Proboha!“ zaječela Blecha. „Přestaňte! Vždyť ho…“

Caffery ji však neposlouchal. Znovu Tigovi zvedl hlavu a udeřil jí o dlaždice, tentokrát silněji. Cosi začalo řinčivě poskakovat po podlaze – možná zub. Z Tigova nosu vytryskl miniaturní vodotrysk krve, silný jako slámka. „Já tě kurva zabiju.“ Caffery se zaklonil, aby mohl lépe sevřít Tigovy uši. Chystal se to provést znovu.

„Přestaňte! Nechte tohol“ Blecha ho popadla a zaryla do něj nehty ve snaze uvolnit jeho sevření, ale Caffery ji odstrčil ramenem a nahrbil záda, aby se obrnil proti jejímu dorážení. Tigovy nohy pod jeho tělem bezmocně kopaly. Blecha se překulila dozadu, posadila se na paty, protože neměla dost času zaujmout optimálnější polohu, a vybrala si místo – kvůli ochranné vestě to tentokrát nebyla žebra, nýbrž kotník. Kotník by měl stačit. Zaměřila se na Cafferyho chodidla v elegantních botách Loakes a šedých ponožkách, na kalhoty vyhrnuté tak, že odhalovaly tmavé chlupy na jeho holeních, potichu odříkala modlitbu, napřáhla obušek a jedenkrát ho rychlým švihem udeřila do kosti.

Na zlomek vteřiny bylo ticho – absolutní ticho. Caffery strnul a zaklonil hlavu. Blecha si chvíli myslela, že už se nepohne nebo že se na ni naopak osopí, ale on si jen dlouze povzdechl, uvolnil Tigovo sevření, skutálel ?e z jeho těla, schoulil se do klubíčka a chytil se za kotník.

Blecha čekala, že teď už na ni začne ječet, ale on to ani tentokrát neudělal – jen ležel na boku zády k ní, držel se za chodidlo a jeho hrudní koš se pod vestou pravidelně vzdouval.

Následující dvě nebo tři vteřiny panovalo v místnosti přízračné ticho, které jí stačilo k tomu, aby zkontrolovala jeho šíji a prohlédla Tiga, který měl na prsou krev, svíjel se a zakrýval si obličej rukama. A pak už celý prostor zaplnily výkřiky, světla z baterek a zvuky vysílaček. V místnosti se začali rojit členové podpůrné jednotky a tím celá záležitost, celá tahle krvavá záležitost skončila.

56

Caffery právě močil, když se to stalo. Ulevoval si v lese, od jeho moči stoupal kouř, protože se venku po západu slunce ochladilo, když vtom se náhle nalevo od něj a mírně pod ním ozval ze svahu zvuk, který ho donutil přestat. Zpočátku si myslel, že to jen Chodící muž sbírá

klestí na oheň, ale když se ohlédl mezi stromy, viděl, že Chodící muž sedí na původním místě a jeho silueta nehybně setrvává na pozadí soumračného nebe.

Otřásl se, zapnul si poklopec, strčil si ruku do kapsy kabátu, aby se ujistil, že jeho kapesní nůž je stále tam, a odbelhal se hlouběji mezi stromy. Chvíli jen tak stál a snažil se rozplést okolní stíny a vyznat se v nich. Auta na vzdálené silnici vydávala hluboký rovnoměrný šum, ale přímo v lese teď žádný zvuk nebylo slyšet. Po chvíli se Caffery vrátil do tábora.

Chodící muž stál vedle nezapáleného ohně a oči se mu v měsíčním světle leskly. Upřeně se díval ve směru zvuku. „Jacku Caffery, policisto“ řekl, aniž spustil oči ze stromů. „Co váš přivádí k mému táborovému ohni?“

Caffery neodpověděl. Na polní cestě vedoucí do lesa nestálo žádné auto, které by mohlo ten zvuk vydávat. Ať to tedy byl kdokoliv, musel sem přijít pěšky. Chodící muž cvakl zapalovačem, sklonil se a přiložil plamen k hranici, která se okamžitě vzňala, začala živě plápolat a ozářila okolí načervenalým světlem, v němž větvičky stromů a šlahouny ostružiníků působily plastickým dojmem. Strčil si zapalovač do kapsy a přešel k okraji lesa. Rozhostilo se dlouhé, velmi dlouhé ticho, během něhož jako by Chodící muž poslouchal noc. Poté cosi spokojeně zabručel a zavrtěl hlavou.

„Už je to pryč.“

Caffery se stále zamračeně díval na okraj světla táboráku, na okraj noci.

„Nebojte se,“ prohodil Chodící muž. „Je to jenom zvědavé. V tuhle chvíli je to jenom zvědavé. Pořád se vás to bojí.“

„To? A co je sakra to vaše ,to?“

„Kdo ví?“ Chodící muž se usmál. „Ďábel? Čaroděj?“

„Běžte někam.“

Chodící muž se zlomyslný zachechtal. „Jo – samozřejmě máte pravdu. Žádná z těchhle věcí to není. Je to jen výplod vaší fantazie.“

Caffery se zadíval do lesa za Chodícím mužem. Nedokázal říci proč, ale náhle nebyl schopen myslet na nic jiného než na toho malého černocha u Tiga. Ukázalo se, že je to nezákonný přistěhovalec, jeden z

mnoha, kteří nebyli dost chytří, aby požádali o azyl. Podobně jako spousta ilegálů v Hopewellu se nakonec dostal do spárů Tigovi, v němž začal hlodat červíček, když se doslechl, že tanzanská policie pátrá po vychrtlém malém Afričanovi, který doma obchodoval s lidskými kůžemi. Tigovi netrvalo dlouho, aby v tom vycítil příležitost: bude prodávat muti dalším Afričanům ve městě, bude prodávat rituály a zboží pro ně potřebné. Tímhle podfukem se daly vydělat velké peníze.

Odpoledne, zatímco Tig běsnil a vřískal v zadržovací cele jako Minotaurus chycený do klece, stál Caffery tiše u cely toho vyzáblého kluka, díval se na něj průzorem ve dveřích a snažil se představit si ho nahého u jezera. V tom přístavišti to byl on, sám se jim k tomu přiznal – opásal se směšně velkým robertkem, aby mohl děsit ženy. Popsal jim, jak si pomazal tělo tukem a jak se polil vodou, aby to vypadalo, že právě vylezl z řeky. Svým způsobem to bylo všechno velmi elegantní. Přesto se Caffery nemohl zbavit dotěrného pocitu, že tu něco nehraje – že mu něco uniklo.

V Tigově případě vše dokonale zapadalo do sebe a bylo naprosto jisté, že tenhle zvrhlík zůstane až do konce života v base. Ne, tady šlo spíš o toho vychrtlého kluka a o představu, jak se po setmění plíží ulicemi. Caffery nicméně věděl, že by to měl nechat plavat. Ten kluk seděl ve vazbě a on by na to měl přestat myslet.

„Přesně tak,“ řekl Chodící muž klidně, jako by mu četl myšlenky. „Přestaňte na to myslet. K našemu ohni se bez mého vědomí nikdo nepřiblíží.“ Caffery se díval, jak se jeho hostitel pomalým krokem vrací do tábora, sklání se a vytahuje zpod karimatky dvě konzervy. Kapesním nožem prorazil do víček dírky, položil konzervy doprostřed ohně a šťouchal do nich větví tak dlouho, až obě stály rovně.

Caffery se přišoural k ohni, posadil se na jeden molitanový čtvereček a pokusil se nedívat do lesa. Nebylo to však snadné. Zatímco se jídlo ohřívalo a zatímco Chodící muž popíjel jablečné víno a stále dokola počítal cibulky krokusů v papírovém pytlíku, Jack na to myslel. Přišel sem se spacákem, protože měl v plánu strávit noc pod širákem, ale bylo chladněji, než si myslel, a nehostinná malá chatka kousek od neolitických kruhů mu náhle připadala jako velmi příjemné místo.

Teprve když se najedli a on vypil polovinu lahve jablečného vína, vrátil se mu tep do normálu. Oheň mihotavě pableskoval nocí, zvuky nakonec začaly být povědomější a stíny zůstaly na místech, kde zůstat měly.

Když uklidili kolem ohně, zalehli do spacáků. Caffery se do něj zachumlal až po ramena, lehl si zády ke starému korytu a natáhl si poraněný kotník. Chodící muž se nasoukal do spacáku jen po kolena a posadil se ke stromu.

„Takže,“ řekl a otevřel láhev s vínem. Korek vydal ostrý pukavý zvuk, který se rozlehl po celém táboře. „Pan policista toho dneska hodně viděl. Poznám mu to na tváři. Prosím, vyprávějte mi své historky. Strašně rád poslouchám o smrti a zkáze.“

Caffery si odfrkl. „Žádné historky nejsou.“ Přemýšlel o Tigovi, který se od chvíle, kdy málem zabil tu starou paní, ani trochu nezměnil; nikdy ze sebe nevyhnal násilí. Přemýšlel i o sobě – o tom, jak byl přesvědčen, že se už nikdy nepřestane ovládat jako kdysi před lety.

Přemýšlel, co by se bylo stalo, kdyby dnes v té koupelně neměl vedle sebe Blechu. A přemýšlel i o Pendereckém – o člověku, kterého v podobných případech ve skutečnosti mlátil. „Jenom jsem přišel na to, že máte pravdu.“

„Že mám pravdu?“ Chodící muž zvedl obočí. „Tomu snad ani nevěřím.“

„Jednou jste řekl, že nikdy neuvěříte ve spásu, a já teď vidím, že jste měl pravdu. Nic podobného neexistuje.“

Chodící muž se zasmál. Opřel se o kmen, založil si ruce za hlavu, zadíval se na Cafferyho a čekal, až bude pokračovat. Jack věděl, že si vychutnává pohled na to, jak jeho protějšek odhaluje pravdy, které on zná už celá léta. Sáhl do kapsy a začal si balit cigaretu.

„Ovšem pokud spása neexistuje, co nám tedy zbývá? Odplata?

Odplata a pak smrt?“ Strčil si cigaretu do úst a zapálil ji. Střetl se s Chodícím mužem pohledem a napadlo ho, že ten člověk nemá příliš vrásčitou tvář. Proč mu tedy vždycky připadal tak starý? „Už jsem se vás na to jednou ptal, ale vy jste mi neodpověděl. Co jste měl na mysli, když jste říkal, že hledám smrt?“

Chodící muž vysunul ze svého švýcarského nože párátko a

začal se pečlivě dloubat v zubech. „Ve vašem životě figurují dvě děti, Jacku Caffery. Jedno, které je mrtvé, a jedno, které ještě neexistuje – dítě, které by mohlo být.“

„Jo.“ Caffery se zasmál. „Takové žvásty.“

„Říkal jste mi, že jste měl v Londýně ženu, která si přála dítě, ale vy jste od ní odešel. Takže si musíte klást otázku, zda je to poslední příležitost, kterou jste měl.“

Caffery si povzdechl. Protřel si bolavý kotník, který mu Blecha zhmoždila obuškem, a zadíval se přes údolí na linii topolů na obzoru. Náhle se mu před očima zjevila žena. Měla světlé vlasy a byla v džínsách, ale do tváře jí Caffery neviděl. Stála zády k němu, dívala se do jakési tůně a téměř se nehýbala. Caffery ji chtěl přimět, aby se otočila. Chtěl vědět, zda je to Blecha. Ať však dělal cokoliv, žena se nepohnula.

„Ne,“ řekl. „Žádné děti nebudou.“ Dlouze potáhl z cigarety. „A

co vy?“

Chodící muž se uchechtl. „Podívejte se na mě. Mohl bych být

otcem dítěte, ale dokážete si představit, kdo by mu mohl být matkou? U vás je to jiné. Vy ještě možná máte šanci.“ Našel cosi na párátku, otřel to do trávy a opět se začal dloubat v zubech. „Když jsem řekl, že hledáte smrt, myslel jsem to tak, že jste se rozhodl následovat dítě, které už zemřelo. Každým krokem, který ve své práci podniknete, každým svým činem mu přinášíte dary – Ewanovi. Každý vyřešený případ je pro vás jen další obětí, kterou mu skládáte na oltář. Proto jste se rozhodl pro smrt. V tomto směru nebude vaše smrt bolestná.“

„Co to znamená?“

Chodící muž z něj nespouštěl oči. Hovořil velice tichým hlasem, ale každá souhláska i samohláska se zřetelně nesla v průzračném vzduchu. „To znamená…“ zašeptal. V jeho očích se odrážel oheň. Chvíli z něj vyzařovalo všechno možné: zrůdnost i smutek. Stáří i moudrost. „To znamená, že ještě není pozdě. Ještě pro vás není pozdě. Můžete si to rozmyslet. Ještě pořád se můžete starat o jiné dítě. Vy,“ jeho oči se zakously do Cafferyho, jako by mu chtěly sdělit nevyhnutelnou pravdu, „vy, policisto Jacku Caffery, se ještě stále můžete o někoho starat. Můžete se starat o dítě, které by mohlo přijít.“

57

Když dorazila domů, byla už tma, mraky honící se kolem měsíce vrhaly loupeživé stíny na svah a běhaly po něm jako zjevení. Vyčerpaná a hladová Blecha zaparkovala vůz zadkem do údolí, aby se na ně nemusela dívat. Ochrannou vestu i džínsy, které měla na sobě, jí sebral ohledávací tým: půjčili jí jen policejní tričko a maskáčové kalhoty a ani v autě jí toho krom jedné kombinézy moc nezbylo. Blecha strčila kombinézu do brašny a začala vystupovat, když vtom zaregistrovala mihotavé umělé světlo na štěrku.

Zarazila se a pohlédla na rozpínavou čelní stranu domu Oscarových – právě včas, aby si všimla, jak tam zhaslo světlo. Všechna okna teď byla potemnělá a odrážela houstnoucí noc. Navzdory tmě se však Bleše zdálo, že se v jednom okně pohnul závěs – že neznatelně změnil tvar a odstín. Když před pár hodinami vyváděl policejní tým z bytu Tiga spoutaného provizorními zadržovacími pásy – navzdory Cafferyho počínání byl stále naživu -, všimla si Blecha jednoho člena týmu: stál před bytem na kousku živořícího trávníku a upřeně hleděl na okna věžáku. Když se ho Blecha zeptala, nač se dívá, jen pokrčil rameny, lehce se zachvěl a řekl cosi jako: „Já nevím. Připadá mi, že mě někdo sleduje. To ta okna.“

Blecha v tu chvíli ze všeho nejdříve pomyslela na zatlučené okno z koupelny – na odchlípnutý vlnitý plech, jímž se mohl protáhnout někdo maličký. Vlastně to byla hloupost, protože všichni, kdo se v tom bytě nacházeli, už byli ve vazbě, avšak Blecha si tentokrát vzpomněla na to okno a na policistova slova: Připadá mi, že mě někdo sleduje.

V domě Oscarových se opět mihlo světlo – možná někdo odstoupil od okna. Blecha pocítila nutkání zajít k nim před dům, zabušit na dveře, vyžádat si schůzku s Katherine a chtít od ní vědět, kdy už s tím špiclováním přestane. Neudělala to však. Místo toho se několikrát

nadechla, aby se uklidnila, mobilizovala veškeré sebeovládání a zvednutím ruky dala Oscarovým najevo, že o nich ví a že se jimi nenechá vyvést z míry. Nato klidně vytáhla z auta brašnu a zabouchla dveře.

Elektronický ovladač kufru byl zřejmě porouchaný, protože se víko nechtělo otevřít. Blecha tedy odnesla brašnu s věcmi do domu a položila ji za dveře. Když se napřímila, spatřila v kuchyni na protějším konci chodby světlo. V domě voněl zázvor, citrusy a melasa. Blecha věděla, kdo to má na svědomí – existoval jen jeden člověk, který věděl, že náhradní klíč visí ve větvích wisterie. Kaiser.

Měla by ho ignorovat, jít nahoru, zahřát se a pořádně se umýt. Místo toho si však stáhla policejní tričko přes prokřehlé ruce a zamířila do kuchyně. Kaiser stál u stolu a nakládal do plechovky koláčky v papírových košíčcích.

„Ahoj,“ řekl, aniž se na ni podíval. „Krabici od melasy jsem nechal stát na boku, abych ti připomněl, že se musí koupit.“

„Proč jsi tady?“

„Nó,“ řekl Kaiser zlehka. „Protože chceš se mnou mluvit. Jsou jisté věci, které jsme spolu ještě neprobrali.“

Blecha si povzdechla, posadila se za stůl vedle okna, zasunula si dlaně do podpaží a dívala se, jak Kaiser pracuje. Byl pro ni tak známý, tak důvěrně známý, a přesto tak neznámý. Stále měl na sobě umazanou bílou košili z dřívějška, a přestože od Blechy neustále odvracel svůj obří kozí obličej, poznala, že plakal. Všimla si, že na stole vedle plechovky stojí tátův sejf. Kaiser ho zřejmě odnesl z pracovny a postavil sem. Natáhla ruku a dotkla se ho.

„Kaisere?“ řekla. „Nějak to souvisí s Nigérií, vid? To, co je uvnitř, nějak souvisí s těmi experimenty.“

Kaiser přerušil činnost a podíval se na ni. „Byl to můj projekt, Phoebe. David byl jen pozorovatel. Nevyčítej mu to příliš. Na tom, co jsme dělali, nespatřoval nic hanebného, ale když mě pak vyhodili z univerzity, věděl, že se o jeho účasti na projektu nesmí nikdo dozvědět. Mrzí mě, že jsme ti to neřekli, ale stalo se to dávno před tvým narozením a nikdy nás nenapadlo, že bys to měla vědět.“ Naložil poslední koláček, naklonil se a uzavřel plechovku víkem. „V tom sejfu

jsou jeho poznámky. Kombinaci neznám, ale když už teď nemůže mluvit sám za sebe, myslím, že si zaslouží trochu soukromí, co říkáš?“

Otočil se, položil prázdný pečicí plech do dřezu a pustil kohoutek. Blecha vytáhla ruce z podpaží, protřela si unavené oči a vykoukla z okna. Měsíc stál nízko nad Bathem a mraky, které se kolem něj sunuly, měly šedožlutý odstín hojících se modřin. Noční můra, která začala rukama v přístavišti, skončila. Blecha mohla uložit ke spánku tento případ i vše ostatní, co se v souvislosti s ním stalo: Jacka Cafferyho na podlaze koupelny, světlo v jeho očích, které by se v očích žádného policisty nikdy nemělo objevit, a také Jonaha s krvácejícím krkem a mrtvýma očima upřenýma na ni, když se mamě pokoušela nastartovat jeho odkrvené srdce. Tig seděl ve vazbě a tím všechno skončilo, celá tahle záležitost. Blecha se teď měla cítit ulehčené, jenže se tak necítila. Jako by na sobě naopak nesla ještě větší tíhu.

„Kaisere,“ zamumlala a nespouštěla přitom oči z údolí. „Když tvrdíš, že díky ibogainu může člověk rozmlouvat s mrtvými, opravdu tomu věříš?“

Kaiser začal drhnout plech. „A co ty, Phoebe? Ty tomu opravdu věříš?“

„Viděla jsem mámu. Neřekla jsem ti to, ale v tu noc jsem ji viděla. Řekla mi dvě věci: řekla, že ji a tátu najdou – brzy. A taky řekla, že až je najdou, nemám se snažit vytáhnout jejich těla ven. A Kaisere…“ Zaváhala a její hlas zeslábl tak, že ho téměř nebylo slyšet. „To je právě to, co nedokážu pochopit a o čem jsem ti ještě neřekla. Opravdu se to stalo. Přesně jak říkala máma. Někdo je našel, Kaisere. Někdo je našel v Boesmansgatu.“

Nastalo chvilkové ticho, během něhož si Blecha kladla otázku, zda ji vůbec slyšel. Pak ovšem Kaiser položil tác do dřezu, otřel si ruce do kalhot, vytáhl z kapsy kapesník a vysmrkal se. „Ano,“ řekl tlumeným hlasem. Zastrčil kapesník zpátky, zvedl hlavu a podíval se z okna. „Ach ano. Já vím.“

„Ty to víš?“

„Já to vím. David byl můj jediný přítel, Phoebe. Čekal jsem dva roky, až je někdo najde. Sledoval jsem to každý den.“

„Ale já ne. Já už ne. Jak jsem se to tedy dozvěděla já, Kaisere?

Jsem si jistá, že jsem ve skutečnosti se žádnými mrtvými nemluvila.“ Odmlčela se, chvíli přemýšlela a pak slabším hlasem dodala: „Nebo snad ano?“

Kaiser se otočil a pohlédl na ni. „Možná ano, možná ne. Ale o nálezu jejich těl ses dozvěděla, protože jsi během svého ibogainového

,tripu? seděla u počítače.“

„Prosím?“

„Dívala ses na tu stránku. Přišel jsem z kuchyně a zastihl tě u počítače.“

„Já byla na DiveNetu?“

„Plakala jsi.“

„Ale já…“ Blecha si položila prsty na čelo, zamračila se a pokusila se pochopit, jak mohla něco takového zapomenout – snažila se pochopit, jak důkladně jí ibogain vygumoval paměť.

„Vím, co si myslíš – že to není možné. Ale to ibogain podceňuješ. A taky podceňuješ své instinkty.“

„Své instinkty?“

„Potřebuješ se s rodiči zase vidět.“

Potřebuješ se s rodiči zase vidět. Blecha se při těchto slovech kousla do rtu. Zničehonic a bez varování se jí sevřelo hrdlo a do očí jí vyhrkly slzy. „Kaisere,“ zamumlala. „Ach, Kaisere. Pořád si myslím, že bychom se měli pokusit je vytáhnout. Ty si nemyslíš, že bychom to měli zkusit?“

„Na to můžeš odpovědět jen ty. Jen ty a Thom. A možná…“

„Možná…?“

„Možná i tvoji rodiče. Co ti během té halucinace říkala máma?“

„Říkala, že je nemáme vytahovat. Ať se děje, co se děje, máme prý je tam nechat.“

Kaiser zavrtěl hlavou, odtáhl si židli, posadil se, opřel se lokty o stůl a pevně se na ni zadíval. Vrásčitá kůže kolem jeho očí jí připomněla, jak je starý. Stejně starý a stejně tajemný jako kontinent, z něhož pocházel. „A nemyslíš si tedy, že bys ji měla poslechnout?

Nechat je odpočívat? Nechat odpočívat Davidovu minulost a jejich těla?“ Odmlčel se. „A co je ještě důležitější, Phoebe…“

„Ano?“

Usmál se, naklonil se přes stůl a položil jí ruku na dlaň.

„Nemyslíš si, že by sis měla odpočinout i ty?“

Blecha odtáhla ruku a setřela si z očí slzy. Odpočinout si.

Odpočinout si. Ta slova se jí převalovala v hlavě. Upřela oči k oknu. Ano, čekala ji bolest – věci z minulosti, ke kterým se nechtěla postavit čelem. A také její budoucnost zřejmě obsahovala věci, z nichž jí jednou bude do pláče.

dálce na protější straně údolí, kde se táhla silnice do Warminsteru, si jakýsi osamělý pocestný zřejmě rozdělal oheň, protože Blecha zahlédla pod baldachýnem hustých korun stromů mihotavé červené světlo. Blikalo příliš daleko, než aby se to dalo říci s určitostí, ale Blecha se na ně přesto zaměřila. Po chvíli se cosi na tom světle – a také cosi na Kaiserových slovech – začalo pomalu zavrtávat do jejího nitra. Zavřela oči a opřela se o židli.

„Co si teď myslíš?“ vyzvídal Kaiser. „Proč se usmíváš?“

Blecha neodpověděla. Zavrtěla hlavou a udržovala v sobě ten pocit: obraz drobného plamene v dálce, zvuk Kaiserových slov opakovaných stále dokola i počátek čehosi, co připomínalo mír.

Usmívala se, protože teď věděla, že má Kaiser pravdu. Může si to dovolit. Může si dopřát trochu odpočinku.

Advertisements